SVATÝ FRANTIŠEK SERAF.

SVATÝ FRANTIŠEK SERAF. Našemu Tatíčkovi Beneši M. Kuldovi.
U Belvagna zelená se ve panenské máje kráse rosný háj. Jím svítí stezka; stačí právě pro Franceska a pro jeho nevěstu, pro Chudobu bezstarostnou, s nížto dal se na cestu. Sotva vešli v klenbu skvostnou, slétají se zevšad ptáci – kosi, vrabci, ohniváci, drozdi, špačci, vlaštovice, sýkorky a pěnkavice, strnadi a křepelky, žežulky a trpělky – prosí světce bez přestání o cvičení, o kázaní. Zpěvné krčky natahují, pestrá křídla napřahují, piští, sviští v jedné směsi, na hruď, na bradu se věsí – ba i čáp, ten filosof, [106] pozapomněv na žab lov, za kapuci tahá světce, aby promluvil k nim přece! Dobrý svatý vlídně patří na tu žízeň. – „Milí bratři!“ začíná pak svatou sklizeň: „Bratříčkové okřídlení! Zdali pak to radosť není, hleděť na pestré vám peří, jak se v slunci třpytí, čeří a jak unáší vás z prachu do blankytu, k slunci, nachu! Nesejete, nežnete, žijete přec, pějete. Za to, bratři, chválím vás! Pějte díky Stvořiteli, který tolik lásky, krás rozlil na vás, na svět celý! Zda si ještě vzpomínáte, jak Syn Boží kolikráte, když se tísníval naň nával, za příklad vás lidem dával? Komu tolik štěstí přáno! Nuže, pějte každé ráno v zeleném tom vašem chrámě jako mniši v kůrské škamně hodinek sbor neunavný: Na znamení ranních zvonů jako bdělý hebdomadář počne skřivan antifonu. Drozd pak, stkvělých tónů vladař, zanotí hned hymnus slavný. Na to v hlučném unisonu do žalmů se všichni dejte, celý žaltář přezpívejte, 107 pěnkava vždy dozpívá konec žalmu: Gloria! V posled musí vyvzlykat slavíček: Magnificat! Vrabci, pěkně asterisky zachovávať! Tam a sem neskotačte! A vy, plísky, netřepejte ocasem! Čápe, neklechtej! Buď kliden! Počkej s tím na svatý týden! A vy, špačci roztržití, řádně dbejte žalmu niti a nemaťte do latiny všední šprým ni jazyk jiný! Vůbec chovejte se vzorně, aby člověk, slyšící vás, ze svých světských bludů vyváz’, ve kterých se topil vzdorně; aby hruď, jež pyšna byla, vděčností se rozvlnila, aby člověk s důvěrou snášel muku veškerou, nechal trudů, bláhovství, hledal Boží království!...“ Takto svatý, otec k synům domluvil. Hned matutinum ptákům z hrdel vděčných znělo, světce v dáli provázelo. *** Ale ptáci, ptáci, ptáci! Jak se vám to z hlavy ztrácí! Pěkně lidem kážete! Vrabci, ti jsou hádka samá – kdy jim zobák svážete? 108 Pěnka pořád gloria má, špak se Svatým neřídí, s dubu křičí na lidi: š – š – krrrdle – dididí, slavík, láskou bláhový, lká jen písně Hálkovy, a ten mudrc čáp si klechtá, kdykoli jej zoban lehtá... Podle vás i pěvci lidí melodie svoje řídí, a svět, jako byl, je dnes vzdálen, vzdálen od nebes...