POKUŠENÍ BRATRA ANGELA.

Karel Dostál-Lutinov

POKUŠENÍ BRATRA ANGELA. I.
Angelova tichá cela se dnes úlem rozšuměla; rytíři a jejich paní rojí se tam bez ustání. Teď se Angel štětce chopil – nikdo ani nedýchá – do zlaté jej barvy ztopil a pod obraz dokonaný napsal: „Růže z Jericha“. Z jeho postů, z jeho bdění, z jeho snění, přemýšlení a z nezemské lásky světce vykvetl ten zázrak štětce,štětce jako růže z jarní noci. Pln je krásy, pln je moci. Vše jest okem, mlkne v žasu. Mnohý rytíř zadumaný vzpomíná si mladých časů, kdy i on kříž připjal rudý a v zem svatou s vojem táhltáhl. [87] Krásné tváře viděl všudy, po mnohém tam oku práhl, ale takou božskou září, květnou něhou, čistým pelem nezářila v světě celém, v Betlémě ni v Cařihradě, na východě, na západě ani jediná z těch tváří. Na turnaje vzpomíná si. Mnoho paní luzné krásy za trub znění, kotlů hřmění věnčilo mu hrdou hlavu. Ale ani jedna z davu této kráse rovna není! Frater Angelus, mnich zdárný, nechtě naslouchat své chvále, odebral se do knihárny, vyňal staré passionale. Aj! To drobné malování! Na bělouši svatý Jiří kopím v tlamu draka míří, a saň se mu chrupem brání... „SIyš, Angele, barev mistře!“ slyší bratr namlouvání – „Tvoje Nebes královna živoucí se vyrovná! Rajskou záři jímáš bystře! Což, abys i zkusil Musu, zda vystihne p e k l a hrůzu!? Maluj draka odvěkého! - “ Angel přejel čelo dlaní: „Svatá Panno, chraň mě zlého! 88 Tobě se můj štětec klaní, Tobě slouží do skonání!“ „Mistře! krásný je tvůj zápal! Vymaluješ-li však ďábla se vší jeho ohyzdností, zoufalostí, ohavností, aby člověk pád svůj chápal: mnohá duše, která slábla, náhle svoje scestí pozná, vyčte pekel muka hrozná, počne nový život pravý. Neztenčíš tak Boží slávy, ani věnce svojí hlavy!“ Frater Angel brání se sic – ale kudy chodí snivý, odevšad naň ďábel civí: ďáblem se naň šklebí měsíc, ďáblem šerý pahýl stromu, ďáblem chrlič s výše dómu. Sami ďábli! – Ale není v nich to celé zatracení, zoufalá ta propasť bezdná mezi Satanem a Bohem! Angelus jí dosud nezná. On se musí do ní v ž í t, aby věrným pekla slohem moh’ ji v mrtvé plátno vlít! II.
V zadu knihovny jsou dvéře. Nápis nad nimi plá v šeře, jaký nad peklem zřel Dante: „Já jsem brána k městu strastí, k zatracenců smutné vlasti. 89 Všaké naději se braňte, kdo mnou vcházíte!“ – On vešel! Ďábelský stín se tu věšel na ty svazky v černé koži, na ty stvůry haeretiků, spuštěncův a odpadlíků od pověčné pravdy Boží. Nejčernější vybral z knih a zas dveřmi ven se mih’. * Často nyní v skrytu cely Angel sedal před zrcadlem, vilnosť ve svém oku vpadlém, čítal život Floribelly, rouhání měl na rtu zvadlém. Marně zvonek volá k choru. Angel sedí v tajném vzdoru, hýří při poháru vína, hýří a vše zapomíná, co ho stálo muk a trýzní, odříkání, bičování, nežli v sobě zmořil vášně, a než Bůh dal jeho žízni pokoj, mír a smilování! Teď je pustil se řetězů jako feny, řvoucí strašně,strašně jako vlny, hřmící s jezů. Satana, jejž dávno zhubil, znova ve tmách srdce budil a jak mu teď lící kmital odlesk plamu pekelného, na plátno jej štětcem chytal, zvolna kresle ďábla svého... 90
III.
Fuj! – ten hnus! – ta stvůra dračí! Každý, kdo jen malbu shlédne, nakvap čelo křížem značí, zachvěje se, hrůzou bledne, odplivne a prchá z cely... Okénkem se večer dívá. Frater Angel osamělý hořce hledí na svou malbu. Zachvěl se. Vždyť na něj plivá lid, jenž plivá na obraz! – Aj! – co to? –zří novou šalbu? Hrůza ďábla v slunku splývá v jakés bolné zadumání, jeho škleb je trpkým smíchem. „Satan přec tak strašným není!“ zvolal Angel v udivení, „a to, co zde sluje hříchem, přírody je hlas, jež volá a jíž nikdo neodolá!“ Ne – teď obraz hnul se zas! Polehounku otvírá se jako brána z jiných světů a z té brány, rovna květu, kyne ruka – pravá, levá, šumí bílý hedváb šatu, až tu z rámce celá děva vyskočila v letném chvatu sametovým střevíčkem na dlážděnou cely zem. „Nelekej se, duše milá“, s úsměvem naň promluvila, 91 ramenem jej ovinula. „Pojď, již dlouho tebe hledám! U klášterní brány sedám, zda bych tě kdy zahlídnula, a ty na krok nevycházíš! Na kolenou se tu plazíš v mrtvém, dusném klášteře!“ A tu na okénko cely spjaté révou do úponků hrdličky dvě přiletěly. Sameček se k družce shýbá, oblétá ji, hladí, líbá, a jak hudba rajských zvonků hlaholí to z ptačích rtů: Máj už tu! Cukrů! cukrů! – – „Prchni! Já jsem princezna, prchni se mnou v důvěře! U moře mám bílou villu, prchni, krásný, do asylu! Krajina je líbezná, v oranžích tam vánky hrají, vůni květů kolébajíkolébají, a hrdlička volá v háji. Tam budem žít v lásky ráji jako zabloudilí v báji, tam při mořském šumění vzdáš se snům a umění...“ „Nemohu! – Jsem vázán slibem!“ „Jenom pojď! My sliby slíbem! Láska – první přikázaní!“ A on vzdal se jí jak maní. Objat horkým ramenem, 92 šel s ní ve snu zmámeném tichem chodeb, schody dolů. Došli k dveřím sakristie. Slyšet, jak se v snivém molu z chrámu lije melodie žalmů pění zbožných mnichů... „Angele, jsi sakristánem, zlata, klenotů jsi pánem, drahý kalich vezmi v tichu, na cestu ať zlata máme!“ Šel, odemkl skříně známé, s klenotem se k dívce vrací – Tu se ozval chodbou lomoz, mnichové jdou právě z choru! – Dívka vzkřikla na kolenou: „Pomozte! Kdo dobrýdobrý, pomoz! Slitování mějte s ženou, přispějte slabému tvoru! Hle, ten kalich, muži svatí...“ Bratři bledi, hrůzou jati, stáli kolem v černém hávu. Opat došel vážným krokem, stanul přísně, ptal se okem: „Angele, kdo jest tu v právu?“ Angel, jako bleskem sklán, spadl na zem na kolena, čelem bil: „Mě svedla žena! Milosrden buď mi Pán!“ – „Monastýra hanba světem zítra půjde dračím letem. Angele, co spáchal’s nyní! Znova vrážíš Kristu hřeby! Otec řádu pláče v nebi a dav nepřátel se šklebí!“ 93 Bolné ticho zvučí síní. Angel v hrud' se bije, v tváře. – „Bratři, hle, on sám se viní a náš Bůh je Bohem lásky, praví opat. – „Do žaláře zaveďte jej na pokání!“ „Půjdu, otče, bez otázky, přijmu pouta bez reptání: dovol jen, ať svatá Panna, mojí rukou malovaná, do mých hříšných očí plane!“ Opat kynul: „Ať se stane!“ IV.
První ruměn slabé zory – jako když okřívá chorý – líbá hory, sahá mříží do žaláře na tvář mnicha. Frater Angel v poutech leží, na svůj obraz v dumách zírá; zlatá zář jej obestírá, Panna rty své otevírá: „Angele, mé drahé dítě! Vidíš, tak tě ve své sítě vlákal věčný lidstva vrah! Andělem-li Božím sluješ, proč jen nebe namaluješ,nemaluješ, proč jsi v propasť pekla sáh’? Nyní pojd’ a ráj zas maluj! Perutí svých nezakaluj v hříšném vášní vzplanutí: moje krása nech ti stačí, 94 netuž po peruti dračí, máš-li křídla labutí!“ Tak mu děla, plna touhy, a zas byl tu obraz pouhý. V.
Ráno sluha do žaláře vězni nesl chleba, vody. Místo Angelovy tváře vidí v poutech – potvoru! Tentam – skáče přes tři schody, až mu v těle duše slábla – „Probůh!“ vrazil do sboru, „Angelus je změněn v ďábla!“ Zástup bratří hledí – trne. Posvěcené vody berou a vše k žaláři se hrne, vchází v klenbu dušnou, šerou: Vskutku! Ďábel v poutech úpí, zrakem blýská, řinčí, supí. Týž to hnus a jed, ty rysy, jak je Angel chytil kdysi. Zdaž pak ohavný ten obraz dosud v cele mnicha visí? Po zádech všem hrůza běží, a s modlitbou na rtu spějí k pusté cele Angelově. Překvapeni jsou tu v nově: V cele svěží slunko leží, Angel ve zlatistém ráně nadšen sedí u díla a maluje Matku Páně, zářnou, jak s ním mluvila..mluvila... 95

Básně v knize Sedmikrásy: