U RAJSKÉ BRÁNY.
Adamu Chlumeckému.
Slunko hřálo v ráji, plně kvetly růže,
ale bledý Adam za ruku vzal Evu
a šli z ráje štěstí, oblečeni v kůže,
ku bráně šli zlaté, kde stál anděl hněvu.
Bříza sklonila se, Evu pohladila:
Kam tak smutna, Evo, paní naše milá?
Adamu se réva o kolena vila:
Zůstaň, drahý, u nás! listím lichotila.
Oba ohlédli se uslzeným okem,
uklonili hlavy a šli chvějným krokem...
Uviděli zemi – ohromeni stáli:
Pusté hory, doly, rokliny a skály,
po skaliskách bystřeň divoce se pění;
všude hloh a kámen, nikde klasu není;
na jabloňce plody zelené a plané,
a kde jaké kvítko jest jak uplakané.
Růže, jež se smály v rajských slunných místech,
na srázech se třesou – o pěti jen listech;
a když smutná Eva halouzky se tknula,
šípková růžička na zem upadnula,
Evě z bílé ruky krev se vyřinula.
Sýkorky a pěnky, drozdi, žežulenky,
[79]
veverky a laně, jedly v ráji z dlaně,
hrály, skotačily, pěly, švitořily –
před člověkem padlým do lesů se skryly. –
Jak se lidé třásli, jak se teprv lekli,
když lev zařval v skalách a vyskočil vzteklý!
Eva zalomila nad hlavou mdlé ruce,
na šíj mužovi se zavěsila v muce,
teskně zakvílela jako siré ptáče:
Kam jsme zabloudili, Adame můj milý,
Adámku můj milý, co jsme učinili!
Slyšel Adam s bolem, kterak žena pláče,
obrátil se k ráji, a měl plné oči:
„Bože Hospodine, zdali ještě vkročí
v ráj kdy naše noha – či jsme navždy, navždy
vyhnáni v ten údol pustin, slz a vraždy?“ –
– „Vyhnáni jste, kleti. Ale přijďte, děti,
přijďte opět k ráji, až ty růže plané
vypěstíte v plné, vůni rozdýchané.
Přijďte, děti, k ráji, až ty hory doly
budou rovnou cestou jako hladké stoly.
Navraťte se k ráji -– pak vás pustí strážce,
až budou žíť lidé v pokoji a lásce!“
Truchlil Adam před tím,tím jako strom, když vadne,
nyní potěšil se, jak když rosy padne.
Uchopil se rýče, kypřil tvrdé role,
zatím Eva zpěvem veselila pole,
veselila pole, chovala mu dítky,
v sádku pěstovala planých růží kvítky.
Přirůstalo lístků, přibývalo vůně,
až tu Eva měla plné růže v lůně:
Zaraduj se nyní, Adame můj milý,
už jsme z planých růží plné vypěstili!
Rozjasnil se Adam, utřel čelo z potu,
vítal růže jako hvězdy ku životu.
Uvili z nich kytku a šli s kytkou k ráji,
na bránu tam tloukli, že už růže mají.
80
Ale cherub mávnul mečem po okolí:
„Ještě hory doly nejsou rovné stoly!“
Zaplakala Eva, zamyslil se Adam
zíraje k hor tvrdým, nedozírným řadám;
ale nezoufal si, kopal s novou pílí,
otevíral zemi kovohojné žíly,
k pomoci zval skryté ve přírodě síly.
A když ošedivěl, vnuku svému pravil:
„Půjdu k matce Evě, život už mě znavil.
Co ti zanechávám, práce veliká je:
Srovnej hory doly, abys došel ráje!“
Rychle hynou lidé, rychle letí život –
pomálu se hýbou skály z horských divot,
ale neúmorná, pracná lidská snaha,
i ty tvrdé skály drtí, boří, zmáhá.
Člověk bořil hory, z ocele kul kola,
zapřáh’ lehkou páru k vozu jako vola,
zapřáh’ ji jak orla, hrdě k ráji létnul:
„Pohleď, Hospodine! Horám šíj jsem setnul,
vlak se po nich žene, k vozu vůz se váže!“ –
Ale zpátky! – Cherub bleskným mečem káže:
„Překlenul jsi doly, prolámal jsi hory,
ale v lidstvu dosud nenávisť a vzdory!
Co Kain zabil bratra, není v světě lásky;
stařec nenalézá, kdo by hladil vrásky,
žebrák okem kalným pány hýřiť vidí,
vidí zlobu lidí, jak se nenávidí,
chleba nepřejí si, o zlato se bijí,
a jak v rodnou půdu bratrskou krev lijí...
Dotud zatrněna bude cesta k ráji,
až se všeci lidé v lásce zobjímají!“
***
Věky zapadají jako v brázdu zrní –
ale cesta k ráji pořád samé trní.
81