SVATOJANKY.

SVATOJANKY.
Červnová noci kouzelná! Keř svatojánské jiskry střásá, kol po horách všech oheň plá, kol ohňů chasa bujně jásá –- a roztáčejíc světla svá, zvěsť plesnou do údolin hlásá, že zítra svitne jasný den, kdy Křtitel Jan byl narozen. Jan Křtitel jako malý synek už zamiloval samotu, v tmách lesů hledal odpočinek a srdečko mu rostlo tu; už bujných, hlučných her se štítil, neb vyšší touhu v srdci cítil. Hoch často v pusté sluji skal se hluku světa ukrýval, by mohl mluviť s Bohem svým. Kdys, umdlen slunkem červnovým, tam usnul v dlouhých modlitbách. Když procitnul – noc tichla v tmách, [85] jen sem tam cvrček skrytý cvrčel a potůček jak ze sna hrčel. I skočil hošík ulekaný a hledal cesty na vše strany, šel po skále a propasti a nemohl se vymásti. Tu znaven klekl v chladnou trávu a k nebi zbožně zdvihl hlavu: „Můj Bože – nikde hvězdičky! Juž pláčou oči matičky, a syn jí bloudí v temné noci. Ty, jenž jsi poslal světlo své, by našli Tě tři králové – ó přispěj ku pomoci!“ A hle! tu brouček zahořel, dál nesl se a dál se skvěl, dál ponášel mu lampičku a osvěcoval cestičku. Jan Křtitel s myslí důvěrnou šel domů za svou lucernou. Ten brouček ke svatému Janu vždy po lesích se třpytí hloučkem, plá v každou rokli, v každou schránu, a svatojánským sluje broučkem. 86