PĚVCOVA KLETBA.

PĚVCOVA KLETBA. L.Uhland.
Stál za pradávných časů, hrad na skalinách stál, plál do všech končin v jasu, až v modré moře plál, a vůkol vonných zahrad květ vil se spanilý, v nich čerstvé vodotrysky jak duhy zářily. Král vítězný tam sídlel, všech zemí pyšný pán, tam na svém trůně seděl tak bled a zadumán; co pomyslí, je hrůza, co pohlédne, je hněv, co promluví, je knuta, co napíše, je krev. Kdys putovalo k zámku dvé pěvců nadšených, ten kadeře měl zlaté, leb šedou druhý z nich; kmet na bujarém koni jel s harfou dlouhých strun, a svižně po boku mu kvetoucí kráčel jun. Kmet pravil jinochovi: „Teď, synu, pozor měj! Nejhlubší vzpomeň písně, nejplnším tonem pěj! Dnes zapěj, co máš síly, co vášně plamenné! Dnes obměkčíme králi to srdce kamenné“. [126] Už oba pěvci vstoupli v síň sloupů čarovnou, a na trůně tu sedí král s chotí královnou, král v nádheře své strašný jak záře severní, choť vlídná však se dívá jak luna večerní. Tu zabral do strun stařec, tak čárně uhodil, že mohutnící vlnou se rokot v ucho lil; pak vyřinul zpěv junův, byl samý rajský jas, zpěv kmetův provázel jej jak temný duchů hlas. V jich písni je jaro a láska, je štěstí zlatých dob, je svobodu a mužnost a věrnost po sám hrob, je v ní vše, co je sladké, co plní ňader chrám, vše zvučí tam, co svaté, co křídla dává nám. Kol dvořané a milci svůj zapomněli škleb, i válečníci vzdorní teď Bohu kloní leb, královna rozplývá se v žal sladký, v bolný smích, v dík pěvcům dolů hází tu růži s ňader svých. „Lid můj jste pobláznili, svést’ chcete ženu mou?“ král zuřivě to křičí a chví se osykou; meč vymrštil, že junu se v ňadra zablýsknul, z nichž místo zlatých písní proud krve vytrysknul. A jak by vichor zavál, dav rozprchnul se v mih. Jun dochroptěl a skonal na rukou mistrových; ten přehodil jej pláštěm a na koně jej vzal, tam přivázal jej zpříma a ze zámku se bral. Však před vysokou branou, tu stanul pěvec kmet, tu uchopil svou harfu, svou harfu – haref květ, tu o sloup mramorový ji roztroskotal v ráz, pak zavolal, až děsně zněl hrad a sad a sráz: „Běda vám, hrdé síně! Už nezněj nikdy vám zpěv sladký v pustém klíně, nedruž se ke strun hrám, 127 ne, vzdechy jen a steny a plachých kroků ruch, až v rum a rozvaliny vás zdeptá pomsty duch! Běda vám, vonné sady, jež líbá máje zář, sem pohledněte, tady, v tu mrtvou, shaslou tvář, ať uvadnete hrůzou, ať vyschnou prameny, ať ostane z vás navždy jen úhor kamenný. Buď proklet, arcivrahu! ty kletbo bratrů mých! Tvou celou kleji snahu po věncech krvavých! Zvuk tvého jména zajdi, v noc věčnou uvázna, jak smrtné chropotání nech vyzní do prázdna!“ Kmet zavolal to hlasně, Bůh slyšel jeho sten, zdi leží rozmetány, strop sálů probořen; sloup jedinký jen hlásá bývalou nádheru; i ten snad, rozpuklý jsa, se shroutí k večeru. Kol místo zahrad leda poušť zeje strašlivá, strom nikde chládku nedá, zdroj nikde nezpívá, jak slul ten král, zpěv nezná ni kniha nechová; nepaměť nad ním bezdná! Toť kletba pěvcova. 128