ŽALOBA.

Karel Dostál-Lutinov

ŽALOBA.
Kdys přišla Luna před trůn Paní a smutna klekla na stupně: „Ó Královno! měj smilování! Jak bloudím světem potupně! Kdy bratr Slunce s nebe zírá, vždy země naň se usmívá, květ koberců mu rozestírá a všechny ptáky rozzpívá. Když ale zdvihám já své líce a Slunce má se na odchod: hned pustnou lesy, hloub se tmíce, hned počernává stříbro vod. I v houští ztichá bdělé ptáče, i lid se ztrácí v domech svých – a moje snivé světlo pláče jen na hrob, na rakev a hřích...“ I odvětila Paní Luně: Mé dítě milé, nač ten stesk? Hleď na svět jako Slunce slunně a uzříš slunný smích a lesk! [96]