ŠELMA ČERT.

ŠELMA ČERT.
Velký kříž stál na dědině. Kdo šel mimo, pozdravil tam: „Kriste Pane umučený, buď nám hříšným milostiv!“ – Nedalo to čertu spáti, mnul si čelo, vrtěl sebou, jako by jej na nůž brali, až pak hup! a luskl si. Proměnil se na poutníka, kopyta skryl dlouhým pláštěm, k Říhovi šel, sousedovi, který býval u kříže. – – „ProsiI bych vás o hlt vody. Ale máte kříž to krásný! Víte, co mu schází? – Stromy! Chládek! Vůně! Ptáčata!“ Hm – a Říha sázel stromky. Vyrůstaly, obrůstaly, [103] zarostly kříž, přerostly kříž – nikdo si ho nevšímal. Radostí čert neusínal, mnul si tlapky, vrtěl sebou, tancoval, div neobrátil peklo vzhůru nohama... *** Radosť není bez žalosti a bez trní není růže. Víte, kdo byl čertu trnem? Bdělé zvony na věži! Jen se z rána rozzpívají, hned se všecko ve chrám hrne! Nedávají čertu spáti, pořád do snů hučí mu. Čert – a nevědět si rady! Udělal se kmotrem Říhou a šel k panu farářovi: Pochválen buď! pozdravil. – Jako, že by obětoval něco na chrám, na zvonění, by se, jako, vyzvánělo na mši svatou dvakráte... Fundace se založila. Dvakráte se vyzvánělo; ku prvnímu vyzvánění čert sám na věž chodíval. Bumbum, bimbam, tak to hřmělo. Kdo spal, ještě obrátil se – 104 vždyť to ponejprv se zvoní! – schrupnul si, měl ještě kdy... Bimbam, bumbam – tak to hřmělo při poprvním vyzvánění – při druhém jen: cinky, blinky – kdo byl usnul, chrápal dál. Když jsem přišel do kostela, varhan hlas tak smutně volal, nikdo s nimi nenotoval, k pláči bylo Gloria. Na obraze na řetěze rarach smál se... Od té čertu, byť i louskal růženeček, nevěřím a nevěřím! 105