Velký kříž stál na dědině.
Kdo šel mimo, pozdravil tam:
„Kriste Pane umučený,
buď nám hříšným milostiv!“ –
Nedalo to čertu spáti,
mnul si čelo, vrtěl sebou,
jako by jej na nůž brali,
až pak hup! a luskl si.
Proměnil se na poutníka,
kopyta skryl dlouhým pláštěm,
k Říhovi šel, sousedovi,
který býval u kříže. –
– „Prosil bych vás o hlt vody.
Ale máte kříž to krásný!
Víte, co mu schází? – Stromy!
Chládek! Vůně! Ptáčata!“
Hm – a Říha sázel stromky.
Vyrůstaly, obrůstaly,
zarostly kříž, přerostly kříž –
nikdo si ho nevšímal.
Radostí čert neusínal,
mnul si tlapky, vrtěl sebou,
tancoval, div neobrátil
peklo vzhůru nohama...
Radosť není bez žalosti
a bez trní není růže.
Víte, kdo byl čertu trnem?
Bdělé zvony na věži!
Jen se z rána rozzpívají,
hned se všecko ve chrám hrne!
Nedávají čertu spáti,
pořád do snů hučí mu.
Čert – a nevědět si rady!
Udělal se kmotrem Říhou
a šel k panu farářovi:
Pochválen buď! pozdravil. –
Jako, že by obětoval
něco na chrám, na zvonění,
by se, jako, vyzvánělo
na mši svatou dvakráte...
Fundace se založila.
Dvakráte se vyzvánělo;
ku prvnímu vyzvánění
čert sám na věž chodíval.
Bumbum, bimbam, tak to hřmělo.
Kdo spal, ještě obrátil se –
vždyť to ponejprv se zvoní! –
schrupnul si, měl ještě kdy...
Bimbam, bumbam – tak to hřmělo
při poprvním vyzvánění –
při druhém jen: cinky, blinky –
kdo byl usnul, chrápal dál.
Když jsem přišel do kostela,
varhan hlas tak smutně volal,
nikdo s nimi nenotoval,
k pláči bylo Gloria.
Na obraze na řetěze
rarach smál se... Od té čertu,
byť i louskal růženeček,
nevěřím a nevěřím!