Já stará Čeryška z Tuchomě číslo pět
skrzevá pána radního Bradu,
jsouc písem neznalá, na pány vysoké
poníženou prosbu kladu.
Že můj syn Vavřinec, rozený Čerych,
regiment Molnár, sedmá kumpanie,
vůbec je nevinný, pláče tam chuděrka,
na Špílberku zavřený je.
Že prosím pány milostivé,
vojanské i ty ouřady vyšší,
od Boha dané, pro Jezu Krista,
za syna, ať mne neoslyší.
Přišli mi sousedé noviny čísti,
že prý měl Vavřinec jakoby šílet,
že nechtěl kver vzít do ruky,
že nechtěl přísahat, že nechtěl střílet.
Já bídná osoba pokorně prosím,
ke hříchu hroznému svedla jsem syna,
před Bohem Otcem, Synem a Duchem
já jeho matka dávám se vinna.
Tatík nám umřel ve třetím roce,
syna jsem pěstila dle své síly
ve víře otců a v slově božím,
jak nám je vykládal panáček milý.
Hoch tak rád poslouchal – Bože, on umře,
jestli mi umře – mé dítě zlaté!
Zbožný byl, zamlklý. Jak se číst naučil,
rok jsem mu střádala na Písmo svaté.
Pro viny rodičů děti trpí;
strome můj, v žaláři nectně shniješ!
Proklaté lůno mé, které tě zplodilo,
srdce, co vštípilo Nezabiješ!
Prosím poníženě, líbám ruce,
slitujte se pro své matky, páni,
dobrodinci moji, pusťte mně ho,
po tmě, sám je, mějte smilování!
Nevím o něm nic a srdce puká,
hoch můj dobrý, krve mojí kvítí,
je-li ještě živ, mně vědět dejte,
ráda umřu za něj, on má žíti.
Myslete si, páni spravedliví,
o mé i o své i o jeho vině,
Bůh ví, kdo vinen, On navštíví vinníky!
Čeryška Marie z Tuchomě číslo pět,
v úctě obecní podruhyně.