A rozkřikli se, že jsem čarovala,
a řekli mi, že budu upálena.
Jak stará Háta tenkrát, když mi bylo
osmnáct roků... běžely jsme všechny
na Šibeničnou Horu podívat se...
Však Háta čarovala do opravdy,
já vím, že brala míru nebožtíkům,
že dítě páně písařovo uřkla
a za měsíčních nocí vycházela
do luk a polí, škodit klasům, trávě –
však já, můj Kriste pane nejsvětější,
já nejsem vinna. Nejsem se Zlým v spolku,
já do čar nechodím a kouzel neznám.
Já vyznala se, pravda, na mučidle
a přiznala jim všecko, nač se ptali,
a sama nevím, co jsem povídala,
vždyť pálili mi boky, Jesu Kriste,
a hřebíky pod staré nehty hnali!
A řekli mi, že budu upálena
ve jmenu Otce, Syna... Chudák ženská
a stará jsem a nesmím obviňovat
ty pány z rady. Však mě bába moje
vždy varovala, abych nenosila
ty vědomosti, jež mi dala, na trh.
Mně nedalo to – nač má starý člověk
v klín složit ruce, pomoci když může?
Já radívala ženám, když je tížil
plod v životě, pít odvar z jitrocele,
jenž roste na silničních křižovatkách
a utržen být musí o půlnoci;
já holkám laskavce jsem navařila,
aby je hoši hodně rádi měli,
já kravám pomáhala, když jim mléko
v vemenech tvrdlo – snad je to a jiné
přec čarování, páni to tak tvrdí,
co může vědět stará hloupá ženská!?
A jak se rozkřikli! Jak zlobili se!
A jak pan písař přísně koukl na mě,
když čet: Jsi nalezena z čarování
a upálena budeš na hranici
ve jmenu Boha Otce, Syna... Kriste,
jak stará Háta tenkrát, když mi bylo
osmnáct roků... na tom samém místě...
A to jen proto, že jsem nezemřela,
když čas můj byl tu... Pán nám dává žíti,
by ukázal, že život naposledy
je trápením a svět jen pokušením.
Já žít si přála. A Pán teď mě trestá
ramenem světským za bezbožné přání.
Kéž oheň zítra hříchy moje shladí,
by k soudu šla má duše očištěná!