Tone klášter v neprůhledné páře,
mniši posud klečí u oltáře
s růžencem a zpomínkami v duši.
V otčenáši plynou slova tichá
v klenby chrámu tlumem vanoucí –
kdož to ze všech fráterů jen tuší,
nejmladší že v novou kápi vzdychá
slzou na kleriku kanoucí?
Včera přišel k panu kvardiánu,
chtě se oddať samotě a Pánu,
jinoch bledý, chor a nemocen,
v očích matný, nedosněný sen,
v hrudi jakous tesknotu a tíži,
do klášterních ambitův a mříží.
Pravil krátce: „V Kristu bratří moji!
Znaveného přijměte mne, prosím,
do svých zdí, ať s vámi pouta nosím,
po divokém ve světě tom boji.
Schvácen stál jsem před svatyní vaší,
když vás zvonek ku modlení sbíral,
a já stopen v truchlém otčenáši
s lící slzy zármutku jsem stíral.
Anděl boží sám mne přived k vám,
k místu míru, po němž prahla duše –
smrti klidné dojat ve předtuše
mnišskou věrnosť tuto přísahám!“
A že právě scházeli se mniši
z refektáře valem k modlení,
přidružil se k nim a v svaté tiši
jal se modliť za své spasení.
Nejeden z nich spánku pojat mocí
na klekátku prosnil délku noci,
druzí žalmy šepcí ze zvyku.
Ticho snivé kostelem teď vane,
jenom z hrudi žalem utýrané
vzdech se dere těžký mladíku.
Vypad’ růženec mu z bílé ruky,
zor se točí po družině mnichů,
jež tu dřímá bez žalu a muky
v posvátném a velebném tom tichu.
A na východ táhlým oknem v šeru
první paprsk v svatyni se krade;
již se blyští střecha na klášteru,
korun vršky vedle na zahradě –
bujné ráno kolem v obzoře
a kohoutí chasa krákoře!
Co tu počíť? Mladý fráter stojí
nade spící bratří družinou
v zoufalství a divém nepokoji,
že i zde mu dávní pohynou
nejkrásnější snové o samotě,
písně rajské ve klášterní notě,
že i zde se v hříšné trosky metá,
co chtěl zachovati z bludův světa...
V tom tu zvoník skřípá dveřmi, vchází,
věčnou lampu rozsvěcuje suše,
mnichy budí, do cel doprovází,
a pak pomodlí se za jich duše.
Mladík žasne, ale jako zmámen
za nimi jde po ambitech vzhůru,
a když s nimi ranní žalmy v kůru
dozpíval a s nimi dopěl „amen“,
stoupá tiše k celi guardiána.
Praví k němu: „Bratře, děkuji ti,
žes chuďasu, jenž byl bez pomoci,
poskyt’ přístřeší mi v této noci;
dovol však, bych mohl dále jíti.
Snil jsem marně, že v tom svatém bytu
ozářeném v hvězdic polosvitu
okřeje mé duše bol i žel –
čas, bych odtud dále odešel.“
A co mladík bujnou ranní září
světem kráčí, polem kroky nesa,
co se kochá svěžím vánkem lesa,
zasedají chutě v refektáři
vyspalí zas po modlitbách mniši
k plné míse a pěnivé číši.