V klášteře.

V klášteře.
Tone klášter v neprůhledné páře, mniši posud klečí u oltáře s růžencem a zpomínkami v duši. V otčenáši plynou slova tichá v klenby chrámu tlumem vanoucí – kdož to ze všech fráterů jen tuší, nejmladší že v novou kápi vzdychá slzou na kleriku kanoucí? Včera přišel k panu kvardiánu, chtě se oddať samotě a Pánu, jinoch bledý, chor a nemocen, v očích matný, nedosněný sen, v hrudi jakous tesknotu a tížitíži, do klášterních ambitův a mříží. Pravil krátce: „V Kristu bratří moji! Znaveného přijměte mne, prosím, do svých zdí, ať s vámi pouta nosím, po divokém ve světě tom boji. Schvácen stál jsem před svatyní vaší, když vás zvonek ku modlení sbíral, a já stopen v truchlém otčenáši s lící slzy zármutku jsem stíral. 34 Anděl boží sám mne přived k vámvám, k místu míru, po němž prahla duše – smrti klidné dojat ve předtuše mnišskou věrnosť tuto přísahám!“ A že právě scházeli se mniši z refektáře valem k modlení, přidružil se k nim a v svaté tiši jal se modliť za své spasení. Nejeden z nich spánku pojat mocí na klekátku prosnil délku noci, druzí žalmy šepcí ze zvyku. Ticho snivé kostelem teď vane, jenom z hrudi žalem utýrané vzdech se dere těžký mladíku. Vypad’ růženec mu z bílé ruky, zor se točí po družině mnichů, jež tu dřímá bez žalu a muky v posvátném a velebném tom tichu. A na východ táhlým oknem v šeru první paprsk v svatyni se krade; již se blyští střecha na klášteru, korun vršky vedle na zahradě – bujné ráno kolem v obzoře a kohoutí chasa krákoře! Co tu počíť? Mladý fráter stojí nade spící bratří družinou v zoufalství a divém nepokoji, že i zde mu dávní pohynou nejkrásnější snové o samotě, písně rajské ve klášterní notě, 35 že i zde se v hříšné trosky metámetá, co chtěl zachovati z bludův světa... V tom tu zvoník skřípá dveřmi, vchází, věčnou lampu rozsvěcuje suše, mnichy budí, do cel doprovází, a pak pomodlí se za jich duše. Mladík žasne, ale jako zmámen za nimi jde po ambitech vzhůruvzhůru, a když s nimi ranní žalmy v kůru dozpíval a s nimi dopěl „amen“, stoupá tiše k celi guardiána. Praví k němu: „Bratře, děkuji ti, žes chuďasu, jenž byl bez pomoci, poskyt’ přístřeší mi v této noci; dovol však, bych mohl dále jíti. Snil jsem marně, že v tom svatém bytu ozářeném v hvězdic polosvitu okřeje mé duše bol i žel – čas, bych odtud dále odešel.“ A co mladík bujnou ranní září světem kráčí, polem kroky nesa, co se kochá svěžím vánkem lesa, zasedají chutě v refektáři vyspalí zas po modlitbách mniši k plné míse a pěnivé číši. 36