NA POTULKÁCH.
[5]
S pánem Bohem!
Ňadro se mi dme a šíří,
hrdlem píseň hlaholí,
hlava lehká jako pýří,
noha chvátá do polí,
na palouky, v luh a les!
A tyty, srdce v levém boku,
rozbouřené v tísni roku,
odpočneš si – ještě dnes!
V stínu olší na potoce
pod střemchou a pode hlohem
v rozloučení zaštěboce
píseň má vám s pánem Bohem!
Pěkně se tu mějte, páni;
v kamenné té matici
není klidu, není stání,
prchá mysl kvapící
od vás v širý, krásný svět;
nežli slunce povyskočí,
budou se již moje oči
kouzlem hvozdů napájet!
Rukou stisky, šátků vlání
a perlička v oku mnohém,
nežli dojde ku shledání,
buďte zatím s pánem Bohem!
7
U lesa.
Jaká krása, jaká vůně
pod buky a lipami!
Odpočnem’ si v louky lůně,
les a nebe nad námi.
Ticho, ticho, jenom dechem
našich prsou vzduch se chví,
sýkorka jen tudy spěchem
a sameček družně s ní.
Ohlédnu se! Od pažitu
ubírá se žena má,
oko plane v žhavém svitu,
nebe lásky nad náma...
8
U mlýna.
(Písně.)
1.
Dejte vy mne, matičko má,
komukoli chcete,
to už jedno, z které chatky
pak mne vynesete.
Dejte vy mne, tatíčku můj,
třeba hrobařovi,
vyhledám si aspoň sama
místo mezi rovy.
2.
Štěkají psi přede dvoremdvorem,
ženich můj to jistě,
kdybys ty to byl, tu spal by
každý na svém místě.
Ženich klepá na okénko,
strachem srdce chví se,
kdybys ty to byl, miláčku,
blahem chvělo by se.
9
3.
Ty kapličko svatojirská,
v skále přilepená,
chodívala k tobě panna,
bude chodiť žena.
Šestnáct roků panna šťastná,
žena sotva tři dny;
život panny jako nebe
a ženin tak bídný.
4.
Sucho, sucho, že až kola
v horském mlýně stojí,
a pan otec starostlivý
stále v nepokoji.
Budu já tam oplakávať
tu svou lásku chudou,
až se kola v horském mlýně
všecka točiť budou.
10
U jiného mlýna.
Taky zde je potok zpěvný,
na něm kola vrkající,
vedle bílé staveníčko,
snad že také s krasavicí.
Jinak ten můj potok zpíval,
jinak vrkla ta má kola,
a těm mojim očím v dálce
nikdo, nikdo neodolá!
11
Skalní král.
V těsné skrýši, šperkované mechem,
půl sta let již bydlí nepoznán;
s želem vstává ráno, na noc s vzdechem
ukládá se v žulový svůj stan.
Trochu spaní, vzpomínek však více
údělem mu dává večernice.
Nebudí ho slunce záře ranná,
mlžin jenom klam sem zavítá
v tato místa, horstvem lemovaná,
skalami a lesem pokrytá;
buble potok, v boru pějí ptáci,
a strom chrastí, který dřevař kácí.
Jenom letním o poledni vzplane
nad údolím vzácný slunce třpyt,
a roztálá rosa zevšad kane
jako slzy v osamělý byt;
krátce trvá sluneční to světlo
jak to štěstí, které druhdy kvetlo.
Však když jeseň rozprostře se v kraji,
marně vzchází slunce poklusem
12
v místa, jež se zimě podobají,
marně hledá letní cestu sem;
marně po něm touží poupě lesa,
marně ptáček, letě na nebesa.
A když zimy neskrocené ruce
rozepnou se v opuštěný bor,
a když spoutá k neuprosné muce
chasa větrů každý živý tvor:
zdá se, jak by toto místo světa
za sídlo si zvolila smrť kletá.
Všude smrť! Hle, potok tuhne v ledu,
stromy pusty, prázdné do hola;
ptáci prchli, nikde po nich sledu,
zhasl život všude do kola;
jenom v jeskyni to jedno žití
za vše ostatní teď plá a cítí.
V něm to víří jako sopek nitro,
tisíc kvete v jeho srdci jar,
v zářném slunci věčné plane jitro,
v prsou štěstí, mladosti to dar;
skvělý věnec na šedivé hlavě
ukládá se k neskonalé slávě.
Sopka vyhasla a svadly květy,
změnilo se jitro s večerem,
štěstí v jiné zabloudilo světy,
ukryla se mladosť pod šerem;
a ta slávy klamná, bludná záře
nedonikne v doupě samotáře!
13
Poustevníkem lid jej kolem zove:
kořínky prý jsou mu potravou,
houby sbírané a plody ořechové,
květy mechu lůžkem pod hlavou,
potok bujný vedle skalní sluje
krůpějí mu hojně poskytuje.
Modlí se prý, vypravují kolem,
ač tu nikdo kříže neviděl;
však když kráčí od jeskyně dolemdolem,
kdož by, vida trpký v oku žel,
nevěřil, že modlitbičkou v tiši
duch se stápí v nebes tajnou říši?...
Modlitba to divná ovšem: jiná
než ji říká křesťan před kaplí;
srdcem stůně dávná jakás vina,
časem s očí slzy ukáply;
a když hlava do dlaně se skloní,
bledne tísní, jak by bylo po ní.
Mlčeliv je jak ty stráně hvozdů;
jenom z rána, když jej probudí
teskný hvizdot nedalekých drozdů,
také jemu smutně ze hrudi
divná píseň beze slov se řine,
jak neznámá hudba z říše jiné.
Brzy podobá se píseň pláči,
pak zas vzkřikne jako šílená,
až se ptactvo bázní v hnízda tlačí
a veverka stane schoulená;
14
na to mlkne v ponenáhlém chvění
jako „s bohem“ v chvíli rozloučení.
Viděli ho v noční děsné chvíli,
hrom když bušil v smrkův rodinu,
blesky noc když kolem rozsvítily,
jak řval v lesy: „O proč nezhynu?
Proč mi moc tvá, jenž chceš bohem slouti,
nepopřeje tady zahynouti?!“zahynouti?!
„JsemJsem sic pánem této těla schránky,
jsem i pánem této duše své;
syt jsem života té radovánky,
jež mne denně k svému stolu zve,
tisíc jich snad opouští dnes zemi,
já jen žíť mám mezi nimi všemi?“všemi?
„ChtělChtěl jsem umříť: stín mé vlasti bledý
stál tu hrozně před mým svědomím,
loučiť jsem chtěl s ní se naposledy,
zlíbať statek, jenž je posud mým;
pozřela však na mne beze slova,
a mne čeká žití trýzeň nová.“
Viděli jej, neslyšeli slova –
kdož těm věcem taky rozumí?
Spíš těm zvukům, hvozd jež v sobě chová,
koruny když jeho zašumí...
*
Proč mu dali pyšné jméno krále,
nezvěděl jsem – putoval jsem dále.
15
V lesích lužnických.
Ty stíne lesův lužnických,
mně často býval’s přítelem,
když jsem se k tobě utíkal,
poraněn v srdci rozchvělém.
Tvých šumů měkké vanutí
mi často klidu poskytlo,
i těch tvých ptáčků drobátko,
co z houští na mez vylítlo.
Byli to ptáci dvé a dvé,
a já byl sám jak tam ten kmen,
a přece pro mne v údolí
má růže kvetla den co den.
16
Cestou.
Byl parný den. Když slunce do temene
vypjalo zor svůj, stál jsem chvíli drahnou
pod lipou u silnice zaprášené.
Čelo mi hoří, rtové žízní prahnou
a jakás ouzkosť ouží dech a krátí,
a ňadra jak by chtěla zavzdychati.
Vzduch chvěl se kolem tisícerým tvaremtvarem,
jak vodní hlaď se třese horka varem;
kol všecko kolébáno v tichý sen
a já v té dřímotě bdím samoten.
Chci taky dřímať, ale s doubravou
mne čeká vísky chata hostinná,
a proto zdvíhám nohu loudavou,
kde nová kyne vlasti krajina.
Již kostelík se z modrých oblak hlásí,
již došky šedé, dvorce, stodoly,
sic obraz všední, ač ne beze krásy
a neposlední v našem okolí.
Jsem ve vsi; umdlen, žízniv, hladový
teď bystrým zrakem pátrám po hospodě,
jen po chlebíčku, po prostičké vodě.
17
Konečně uzřím tamto ve křoví
chaloupku se skleničkou malovanou,
s níž pěny husté v kapkách hrudky kanou.
Vešel jsem rád. Již ocítám se v síni
a volati chci k službám hospodyni;
však všude ticho, jizbou se otáčím
a marně sháním lidi po dvoře,
jen drůbež tady onde krákoře.
Žízniv a hladov nazpět v jizbu kráčím.
Usednu k stolu. Sbírám myšlenek
rozběhlou chasu do umdlené hlavy,
lahodu lesů, krásu našich řek
a nad horami sluníčka lesk hravý.
Jsem tich a ve snách.
Kolem ticho taky.
Než pojednou tu doléhá mi v sluch
z koutečka jizby přemilounký ruch,
dech měkce táhlý, zatajený zase,
tu sladce zpívá, chvilkou zamlká se,
a jizbou vane, sotva je ho znáti –
až zachtělo se jemu zaplakati.
I přiblížím se v kout. Aj, podívaná!
Na zemi v peřinách tu leží dítě
v radostném oček promodralém třpytě,
s úsměvem rajským, až jsem divem stana
své v krásy jeho mlčky stopil oči.
I ke mně robě nesměle zrak točí,
pak usmívá se znova do hlasita,
a mně již slza do brvy se kmitá.
18
I mně tak kdysi na peřince bílé
děťátko smávalo se roztomilé,
však záhy dotekl se boží andělíček
těch bledých jeho usměvavých líček;
tam v družné zemi – bože, jako v snách –
to drahé tílko rozpadá se v prach...
Jsi samosamo, dítě, a já taky sám,
já ti tu cestou píseň zazpívám:
Jsi tu tak samo, robátko! –
Kde tatík, matka? Na poli?
A ta tvá malá dušička
už se samotou zápolí.
Až bude z tebe jonáček,
však ze samoty prchneš rád,
bude se stýskať po druzích
a milým bude kamarád!
Však nejpěknější z druhů všech
ti roste děvče, robátko,
a neroste-li, vyroste,
však už to bude za krátko!
Zatím já půjdu cestou svou,
snad budu zemi ve klíně,
až ty tu budeš zápasiť
v té naší české rodině!
Hošík se směje. Důlky v růžné tváři
si cestu ryjí pěkně do hloubky,
očička leskem plným blaha září
pod chudým krovem této chaloupky...
19
Do brašny sahám: něco obrázků,
jež od potulky nedávné mi zbyly –
zde je máš, hošku, všecku za lásku,
již věnovals mi po tu krátkou chvíli;
zahrej si s nimi, než z obrázků lidé
skuteční budou v české tvojí bídě...
V tom vešlo děvče, pětileté asi.
Nesměle zdraví, pak se k hošku kloní,
brzyčko společně s ním pěkně hrá si
a dětským smíchem všecka jizba zvoní.
Zas do mé brvy slzička se krade,
zas srdce s myslí boj má nerovný –
poslední pohled nesu k druži mladé,
posledně zírám v obraz čarovný!
Pak vytrácím se s těžkým srdcem v těle
z jizbičky v dusné vedro neveselé;
ty tam jsou hlad i žízeň. Duše má je syta
a hlava točí se zázračným vzduchem spita.
Bůh vás tam žehnej, robátka má zlatázlatá,
a vlídně střeziž, děti spanilé,
mne dál a dále bludná vede pata,
a ví sám bůh, kdy stanu u cíle...
20
Zvoní klekání.
Ze skřipečku vetchého
zvonek dal se do kývání,
na vše strany vesele
volá k lidem na klekání:
Zdrávas Maria!
Blížím se tu k vesnici,
myšlénky mé k tobě letí,
jíž bych nejradš s otázkou
letěl sladké ve objetí:
Zdrávas, Maria?
21
Ve vlaku.
K půlnoci nedaleko. Knihu odkládám,
syt její stravou, umdlen dojmův tíží,
jaksi mi smutno; cítím, že jsem sám.
V tu dobu jindy oči se mi klíží,
a tiše kolem unavené hlavy
se ubírává snů sbor mihotavý.
V tom zazní prudce zvonek před prahem;
otvírám dvéře, posel v dlaň mi tlačí
udýchán list s tím stručným obsahem,
jenž k blaha výkřiku i žele stačí:
„Vyprav se domů nejprvnějším vlakem!“
Snad to ten sen, jejž marně dnes jsem čekal?
Či luzné hry té blud a oklamání?
Aj, posud papír v třesoucí se dlani,
jejž vždy a vždy zas prohlédávám zrakem.
Však k čemu chvěl bych se a lekal?
Matička zdráva, otec pln je síly,
sestra mi puká poupětem a kvete
22
a včera list mne došel od děvčete –
k čemu jste slzami se, oči, zavlažily?
Kéž mohu s větrem letěť o závod
nad pásmem lesů, luk a hor a vod,
anebo raděj s onou myšlenkou,
již před chvílí jsem prosnil s milenkou!
Kéž už tu ráno! Doma není dlení,
a všecko tělo třese se a chví.
Vycházím z domu v divém rozčilení.
Měsíční záře po domech se skví,
ulice pusty, v hlavě se to rojí –
kéž na rodném již prahu noha stojí!
Jdu ke stanici. Tma se rozprchává,
sem tam již chodci stejným směrem pílí,
jen ještě strpení měj, srdce, chvíli,
o pozvol ještě, mysli nedočkavá!...
Již usedli jsme v jizbě letavé
a piskot sviští po rozlehlé pláni;
stroj prodírá se v mlhy prchavé
a ptáci podél z křovisk ulekáni
do mlžné výše perutěmi vanou
nad zemí ještě v rose uplakanou.
A v tichu, jež se tlačí na padol,
jen vrzavý teď klapot slyšíš kol,
a než se nadáš, v mlhavé tam dáli,
jež jako alpských vojsko titanů
východních horstev mocné střeže skály,
velebně vychází, aj, z mračných balvanů
čarovné slunce. Topíš v něm svůj zrakzrak,
23
jak zřel bysi je snad dnes poprvé,
a v sousední ten jeho snivý mrak
jak zaklet noříš lidské oko své –
a hvizd a skřek. Stroj uhýbá se letem
do klína lesův, zádumčivých luk,
jež rozešly se s životem a světem,
a v jejichž ticho jediný jen zvuk
zabloudí strojem, který tudy hvízdá.
Jsou opuštěna v ratolestech hnízda,
jen v korunách tam němým letem žije
ta ulekaná ptačí melodie;
ustrašen ušák v příkopu se tulí
do strážných kapradin a měkkých mechů
zelenou povodní jak utonulý –
jen parostroj tu hýká stonem vzdechů.
A hvizdot nový. Pěkný háj nás vítá,
po březích mohutné a vážné řeky
se klade palouk úrodný a měkký.
Brav se skotem se idyllicky splítá
v lahodný obraz, v jehož koutě vlídném
ves důvěrně nám s kostelíčkem kyne,
k němuž se hřbitov úvalinou vine,
kam těla kladou po životě bídném.
To všecko mžikem, jak ta myšlenečka,
jež ve hlavách nám zabřeskla tu chvíli
a zakroužila bludně do kolečka –
že jsme tu ještě, ti tam byli, byli...
I sahám po svém listě, čtu a blednu zas,
a líně se mi vleče stroj i čas...
24
A opět kola dál se krajem točí
a všecko prchá, až se kalí oči.
Hřbitůvek veský! Kolik vás tam dříme,
co tužeb cítili jste jak my tady;
i vy jste měli bujný věk svůj mladý,
jak my zde svoji mladosť utrácíme.
I vy jste tulili se druhdy asi
v měknoucích loktů tíseň vábně milou,
i vy jste nořili se v hojné krásy,
jež chystaly vám náruč přespanilou,
i vy jste v sladké báji života
slyšeli hlas, jenž láskou klokotá,
i vy jste v slzách otcových i matky
ten čarovný ráj zakusili sladký!
A teď jste prachem, jejž sem vítr hází
k špinavým stroje troudům kolem nás.
Už jenom vzpomínka vás kvapná doprovází,
a chvátáme, hle, v jiné kraje zas.
Stroj hvízdá dlouho. Město kyne v dáli!
Komínů trčí celý bludný les
dýmavým sledem vážně do nebes –
a společníci moji zajásali.
Jsou doma, blazí! Já tu zůstal sám
a čítám hladového stroje vzdechy,
než pohne ztad se k horským končinámkončinám,
kde duše má snad opět najde těchy.
Již hnul se vůz. A ještě v slunce třpytu
se pyšní město, jemuž pozdravení
posýlám v duchu, pln jsa divných citů,
jak často kouzlem vše se v světě mění.
25
Před dvaceti jsem lety tudy kráčel
co bludný chodec o poutnické holi,
an rolník ještě hroudy ryl a vláčel
a brázdami šel kůň a těžcí voli.
Dnes komín čmoudí na pískové lany,
klas dozrál posledně a za plotem
jen bídným ještě žije životem
v stebélku suchém, lidmi udupaný.
Tak rostlo město. K chalupám se těsně
továren přidružila nádhera,
a o každičké plnokvěté vesně
zeď povyvstala z půdy některá;
kde alej hustá vedla po silnici,
dnes pyšných domů vyrostla již řada,
a kde dřív potok běžel bublající,
špinavá stoka vodojemem padá;
a kde se nesla k výši pýcha bran,
tam nádherný svůj kupčík zrobil stan,
a chaloupka kde chudá skromně stála,
tam lidská choutka palác zbudovala.
A lidé uvnitř – kde že jsou ty tváře,
jež vídával jsem před dvaceti lety?
Ti poznali by s těží písničkáře,
jenž v ideálův uváděl je světy
a zpěvy nade hroudy vznešenými
radostně k nebi povznášel se s nimi!
TatamTa tam je píseň, peněz cinkot zvoní,
ta tam je výše, jen když blaze v hloubce,
což po té výši, už je dávno po ní,
a v paláci se nesní o chaloupce...
26
Ó chaloupka! Tam v horském dříme klíně
a ze zeleně sotva proniká!
Teď asi otec vrata odmyká,
a dvorkem po zástěře matiččině
se nedočkavě drůbež naše točí!
Ó proč mi vlhnete zas, moje oči?...
Již dávno prchly po nezvratné trati
nového města hrdé komíny,
když objaly mě těsné skaliny,
bych do syta v nich moh’ se vyplakati.
Však neplakal jsem se slzami v oku:
jen stichlá sklonila se k prsům hlava,
jen zabušilo srdce v levém boku
a myslí lomcovala paměť dravá.
Pak zraky stáčím ještě jednou k městu,
jehož se obraz v mlžné dálce houpá,
a dál tu konám nejistou svou cestu;
a jako maní na paměť mi stoupá:
Zda vy jste též, vy Češi bohatí,
tak vroucně naši, jak jste druhdy byli,
když hlad jsem kol vás slýchal stonati
a o sluch nářky vašich žalů bily?
Skřek, hvizdot, stanice. – Již slunce uklání
se ku západní straně ohnivé.
Stín za stínem se klade po nivě
a z blízké vsi je slyšeť klekání.
Jak modliti se mezi prkny těmi?
Zníť ovšem tichá píseň haluzemi,
jež modlitbě se podobá, co kolem
27
tichounce táhne po stráni a dolem,
však v této jizbě prkenné a nudné,
v níž zisk a klam a šalba stálým hostem,
i nejbohatší citem srdce chudne,
ač světa bídným klne nepravostem.
A přece tamto! Slunce západ zlatý
naděje ke mně pršky posýlá,
myšlenky mé jsou k tužbě rozepjaty
a želem, slastí dmou se ňadra má.
Ó ptáčku, jenž tu letíš, křídloma
mi zatřepetej v písni na mou hruď,
ó zazni měkce v srdci, struno má,
a potěchou mé bědné duši buď!
Vracím se domů! Stroj však tichne, vázne,
nadarmo čekám jeho písknutí,
ovzduší všecko života jak prázné
a touha má se choulí k zármuti.
Ač nevěřím, že předtuchami hlásá
nám osud chladný, že je po všem veta,
že ve tmu sklesla skvělá tužeb krása,
že v blízké chvíli skutečnosť nám smetá,
co vykouzlila mysl do duše –
ach, kdo by uvěřil co předtuše?!
Ó srdce pošetilé! Což jen trud a bol
lidského tušení je údělem?
I jarý smích má slzný světa dol!
Snad také plesná radosť právo má,
by tušila ji mysl zvědavá –
snad v zpěvu dům náš vstává veselém,
28
snad nový švakr teď k nám zavítá,
kde růže proň je v koutku ukryta....
Snad teta z ciziny, neznámý strýc
po letech přijeli nás navštíviti –
ó srdce, ustaň v uděšení bíti –
radostné překvapení jen, nic víc!
Ó srdce bláhové! – –
Stroj píská vzduchem,
až všecky kosti bolesť proniká,
až srdce v těle divným chví se ruchem,
až oči vlhkou mlžinou se kalí.
Obrázek námluv, strýcův, tet
jak vidina se pustil v let;
hlava mi jedním ohněm plane, hoří,
a oko v nový děsný zjev se noří:
aj, vidí kněze, zástup, hrobníka,
a průvod černý ubírá se v dáli
po bílé silnici, hle, již se tratí –
a oči mé musily zaplakati!
Stroj stanul, slézám. Dělník na stanici
vypráví druhům tiše u řeky,
že v osamělé naší ve světnici
můj otec právě – skonal na věky.
Jak dospěly mé bludné k domku nohy,
jak zaťal jsem své ruce do kliky,
jal upadl jsem k zemi přeubohý –
ví jen ten Bůh nad námi veliký.
A když jsem prozřel, spadl paprsk zlatý
na bílou mrtvou líci otcovu,
29
a já tu ruce v křeči maje spjaty
a duši plnu pout a okovů
jsem dlouho stál tam jako socha němý,
až ráno svitlo z okna haluzemi.
A zase kolem vlak se ubíral,
v němž na sta blažených i nešťastných;
tam výskla radosť, u nás plakal žal –
zde slzí tok, a tam zas bujný smích.
Stroj času stejně hlučná kola zvedá –
kdo pod ně přišel, tomu běda, běda!...
30
Na moři.
Loď šplíchá mořem veselevesele,
se stěžně zvučí píseň plavce –
dnes umřel jeden v zoufání
a kvas vystrojen pro krkavce.
Kol lodi letí havrani
a klovou chutě do mrtvoly –
vesele táhne loď zas dál –
a plavec v písni nepovolí!
31
Před bouří.
Bouře táhne nad vodamavodama,
do přístavu táhnou lodi,
a jen má loď bludně sama
po té bouřné vodě chodí.
Nejchudší dnes rybák doma
stiskne ženu do objetí,
poceluje děti rtoma –
a má loď, ta bouří letí.
A má loď jde od svítání
do červánků vodou slanou,
dnem i nocí, bez ustání,
a vlasť hledá milovanou.
Kde jstejste, břehy, po nichž prahne
srdce mé tou žízní boží?
Zdaž vás moje loď zasáhne,
než ji bouře na dno složí?
32
V cizině.
Po severu nahých skalách
toulala se píseň sirá,
poslal ji tam vzdech můj těžký,
těžší než meč Angantyra.
Zabloudila v pustých horách,
mezi divou zvěří zněla,
od skaliny ku skalině,
roztoužená, rozsmutnělá.
Unášel mne koráb k vlasti
po větru a po kompase,
jásot zachvěl ňadry mými –
sirá píseň vrátila se.
Vrátila se plna něhy,
vroucná, něžná, mocná, sladká,
líbal jsem ji, jak v den první
nevině své líbá matka!
33
V klášteře.
Tone klášter v neprůhledné páře,
mniši posud klečí u oltáře
s růžencem a zpomínkami v duši.
V otčenáši plynou slova tichá
v klenby chrámu tlumem vanoucí –
kdož to ze všech fráterů jen tuší,
nejmladší že v novou kápi vzdychá
slzou na kleriku kanoucí?
Včera přišel k panu kvardiánu,
chtě se oddať samotě a Pánu,
jinoch bledý, chor a nemocen,
v očích matný, nedosněný sen,
v hrudi jakous tesknotu a tížitíži,
do klášterních ambitův a mříží.
Pravil krátce: „V Kristu bratří moji!
Znaveného přijměte mne, prosím,
do svých zdí, ať s vámi pouta nosím,
po divokém ve světě tom boji.
Schvácen stál jsem před svatyní vaší,
když vás zvonek ku modlení sbíral,
a já stopen v truchlém otčenáši
s lící slzy zármutku jsem stíral.
34
Anděl boží sám mne přived k vámvám,
k místu míru, po němž prahla duše –
smrti klidné dojat ve předtuše
mnišskou věrnosť tuto přísahám!“
A že právě scházeli se mniši
z refektáře valem k modlení,
přidružil se k nim a v svaté tiši
jal se modliť za své spasení.
Nejeden z nich spánku pojat mocí
na klekátku prosnil délku noci,
druzí žalmy šepcí ze zvyku.
Ticho snivé kostelem teď vane,
jenom z hrudi žalem utýrané
vzdech se dere těžký mladíku.
Vypad’ růženec mu z bílé ruky,
zor se točí po družině mnichů,
jež tu dřímá bez žalu a muky
v posvátném a velebném tom tichu.
A na východ táhlým oknem v šeru
první paprsk v svatyni se krade;
již se blyští střecha na klášteru,
korun vršky vedle na zahradě –
bujné ráno kolem v obzoře
a kohoutí chasa krákoře!
Co tu počíť? Mladý fráter stojí
nade spící bratří družinou
v zoufalství a divém nepokoji,
že i zde mu dávní pohynou
nejkrásnější snové o samotě,
písně rajské ve klášterní notě,
35
že i zde se v hříšné trosky metámetá,
co chtěl zachovati z bludův světa...
V tom tu zvoník skřípá dveřmi, vchází,
věčnou lampu rozsvěcuje suše,
mnichy budí, do cel doprovází,
a pak pomodlí se za jich duše.
Mladík žasne, ale jako zmámen
za nimi jde po ambitech vzhůruvzhůru,
a když s nimi ranní žalmy v kůru
dozpíval a s nimi dopěl „amen“,
stoupá tiše k celi guardiána.
Praví k němu: „Bratře, děkuji ti,
žes chuďasu, jenž byl bez pomoci,
poskyt’ přístřeší mi v této noci;
dovol však, bych mohl dále jíti.
Snil jsem marně, že v tom svatém bytu
ozářeném v hvězdic polosvitu
okřeje mé duše bol i žel –
čas, bych odtud dále odešel.“
A co mladík bujnou ranní září
světem kráčí, polem kroky nesa,
co se kochá svěžím vánkem lesa,
zasedají chutě v refektáři
vyspalí zas po modlitbách mniši
k plné míse a pěnivé číši.
36
U hnízda.
Což je to hnízdo malá věcvěc,
a tolik v něm je štěstí přec,
na každé sněti myšlenka,
co vymyslila milenka.
Na každé trávě sušené
by chytly city plamenné
a na každém tom jetýlku
má měkkou láska postýlku.
Pojďte sem, pojďte, ptáčata,
zde celým světem jamka ta,
zde usne bolesť veškerá
povyplakaná za šera.
A až se z rána zbudíte
v ty krásy jara rozvité,
srdce vám blaze zaťuká,
nezbude místa pro muka.
37
Za deště.
Prší!
První kapka jako žertem,
druhá jako slzička,
a než deset napočítáš,
skropena je stezička.
Prší!
Na listnaté střechy stromů
na sta kapek dopadá –
jak se zase zazelená
louka, les i zahrada!
Prší!
S brašny sice hustě kape,
ale cíl můj blízek již,
skrze nitky deště vlídně
prokukuje naše chýž.
Prší!
Jak jsou vlídny tvoje došky,
chaloupko ty do šeda!
Ať si prší, srdce mé si
v tobě slunce vyhledá.
38
Prší!
Svítí mi tam v sladkých očích
matky, ženy, dítěte!
Ať si prší! Jen když vy mně,
hvězdičky mé, planete!
39
Za bouřky.
Po nebi jdou mračen davy,
v nich se zlato skví a krev,
dubině se třesou hlavy,
jedlemi zní šum a zpěv.
Nešumí to vánek teplý,
nezpívá to ptačí sbor,
to se vichry bujně vzeply
mlžin lesních nad obzor.
A tam ve skalách to hýká
zvuků drsných směsicí,
hřmí to, duní, pláče, vzlyká
hudbou bludně kvílící.
Zdiven zírám. Kol mých skrání
blesk se mihnul klikatý,
v tom se rána v divém řvaní
vryla v zem, mně u paty.
Od skal pláč i chechtot jásá
jak rej bitvy šílený –
jaká hrůza, jaká krása
v sterém tvaru ozvěny!
Jak bych slyšel tam z té záře
dupot kopyt, zbraní třesk,
jak bych viděl vzdorné tváře,
v očích vztek a žár a lesk.
40
Ajta! šedá táboritská
hradba řinčí vozová,
jak se od ní síla lidská
v kusy láme bláhová!
Slyším boží bojovníky,
bludný pokřik dětí, žen,
palcátův a sudlic ryky,
jeden jásot, jeden sten!
Toť ten obraz, jejž mi snové
dávno v mysl tlačili,
obraz bitvy pohádkové,
hrůzný jako spanilý!
Pod táborským vysněn nebem,
tak tu stojí přede mnou –
vytvořený srdcem, lebem,
se vší zářnou oslavou...
Bouř se tiší, hrom se dálí,
mračen již se trhá roj,
hledím v les a jeho skály,
ten tam ryk a šum a boj.
Tak tu zase klidně leží
kraje mého rodný kout,
a v náruči jeho svěží
štěstím chtěl bych utonout!
41
Vesnička hoří.
Bim, bam! Bim, bam!
Tak nezní u nás klekání,
vždyť slunce dávno za horami,
ba nedaleko k půlnoci –
ó jak se chvěji, pán bůh s námi!
Bim, bam! Bim, bam!
Tak nehořívá obzor nášnáš,
jako se zarděl v této chvíli –
ó jakou září oblaky
se nad mým krajem roznítily!
Bim, bam! Bim, bam!
Jenom co dojdu na vršek,
pak shlednu, zda jsem tušil právem,
či jenom obraz divoký
mě v zraku klamal mihotavém?
Bim, bam! Bim, bam!
Už to ne klam, to skutečnosť,
tam naše víska ve plameni,
včerejší štěstí rodin svých
v dojemný pláč a bolesť mění!
42
Bim, bam! Bim, bam!
To kostelík náš bije v zvon
a novinu zlou lidem hlásí –
hle, zář teď bídy pochodní
a včera byla v službách krásy!
Bim, bam! Bim, bam!
Kéž měl bych, vráno krákavá,
té chvíle černá křídla tvoje, –
vždyť pod tím jedním krovečkem
spí se synáčkem žena moje!
Bim, bam! Bim, bam!
Čím jsou mi plné stodoly,
jež prohnuly se polním darem,
a teď tam živlům mecí daň
hořících trámců děsným varem!
Bim, bam! Bim, bam!
Již prvních míjím domků řad
a ke kostelu letem chvátám,
zář roste, praskot dřev a kouř –
již k hořícím jsem dospěl chatám.
Bim, bam! Bim, bam!
A z těch teprve v poslední
mé drahé duše spánek sladký
pojímá v horkou náruč svou –
mé dítě v loktech ženy, matky!
43
Bim, bam! Bim, bam!
Skok, výkřik, konec lidských sil,
a oba z dýmu na vzduch nesu –
jsme znova živi, pláčeme
v směsici žalosti a plesu!
Bim, bam! Bim, bam!
Ó kéž jen žár ten ve srdcích
nám vroucí láskou věčně plane,
jak tehdy v strašnou hodinu,
mé duše drahé, milované!
44
Slepý žebrák vypravuje:
Kdožkoli jste, o vzácný pane můj,
dík mějte můj a Bůh vás opatruj! –
Že není pozdě? – OvšemOvšem, posud den...
Hmyz ještě bzučí, slunce pálí,
však kol mých očí mrtvých upředen
háv bědné noci neskonalý. –
Že usednete? ke mně? k žebrákovi? –
Ó jaká česť! Zde trávník, libo-li;
je příjemno tu: pode stromů krovy
chladivý vánek, potok šveholí
i oživuje mrtvé ticho léta;
jeť místečko to půl mi světa,
tu druhou půlku nosím v paměti
a její obraz volám z dávných dnů:
mým vzdechem zváben obraz přiletí
a duše má se topí v kouzlo snů.
Ó tehdy vítána mi ta má slepota,
jež pomáhá mi tkáti osnovu
obrazů zaniklých a živých poznovu! –
Že vyslechnete? – Jaká ochota!
Jste ještě mlád, jak svědčí hlasu zvuk
a štědré ruky měkká hladina;
srdéčkem, prázdným ještě běd a muk,
zaznívá píseň štěstí jediná.
45
Budoucnosť jaká! Plna krásy, čar,
víc báji podobna jsouc nežli žití,
kde jaká práce, výsledek a zdar,
nad každou snahou dobrá hvězda svítí.
Než já? – Však co vám do žebrácké holi,
co do neštěstí mého, do slepoty,
co do mých mozolův a do mé psoty,
co do mé samoty – tať mne jen bolí!
Že také vás? – Ó pane, vzácný věru;
kde ruka vaše, ať ji přitisknu
k ubohým ňadrům, zoufalstvím jež deru,
ať zříť vás nemoha, si aspoň zavýsknu,
že ještě na bludné té zemské pouti
lze také lidská srdce naleznouti! –
Dík, sterý dík! –
Nuž tedy, chcete-li
v to pásmo bolesti zrak ponořiti,
by ve vašem se nitru zachvěly
veškery pocity u vírném žilobití,
od slasti nebeské do nejděsnějších muk:
pak vyslechněte tuto hudbu divou,
v níž drsný skřek i vábný zvuk
v směsici padly ryčně dovádivou,
pak zžasněte, že posud tuto leb
myšlénky bludné hlodají a matou,
že od všech opuštěn a chud a slep
tu českou půdu vetchou šlapu patou...
Že nejsem této země rodný syn,
vám první dělo slovo v řeči cizí.
46
Tam na jihu mé matky drahý klín,
kde s mořem nebe v jedno modro mizí,
ochotně splývá v barev ladném styku
jak blažených dvou sladká slova díků.
Měl staršího jsem bratra, sestru mladší,
byl bratr Jakub, sestra Fenella.
Byl hoch to dobrý; plavec jistý, vzorný,
a měkký k mužům, k dívkám drsný, vzdorný;
však když jsme otce pohřbívali v pláči
a matka žalem schla i upěla,
on ujal se nás paží svojí mužnou,
i péčipéčí bedlivou i láskou družnou.
Mně tehdy na rtu sotva prokmitaly
prvního chmýří jemné počátky
a sestra byla dosud diblík malý:
přístřeší naše bylo u matky.
Byl čas to krásný; smrti otcovy
jsme ovšem želívali spolným pláčem
a často ve hřbitovní stromoví
nás vodil krok; tam s milým naším spáčem
pod pinií jsme promluvili sladce
a vraceli se k bratrovi a matce;
byl u nás mír a byla svornosť s námi,
a jak čas utíkal, my nevěděli sami.
A přišla náhle, jako zloděj v noci
ta smutná všech nás rozloučení chvíle;
mor zasáhl nás rukou hrůzomoci
a neustal dřív ve svém děsném díle,
až uvrhl nás na své strašné lože,
zkad zoufalá jen otázka se chvěla:
47
Ó jsi-li nebo nejsi, velký Bože?!
Na zemi čtyři začernalá těla,
jež svíjela se v bolesti a muce,
a z půdy trčí zkostnatělé ruce,
div zdivočelé ty a plaché oči
z hubených důlků rázem nevyskočí –
tak leželi jsme, brzkou jisti smrtí,
a dívali se na sebe a čekali,
až morový dech žití naše zdrtí
a bídná těla v prach a bláto povalí.
Ó hrůza! Ve všech tělech jediná
jen duše mře a na vždy shasíná...
A ve vzduch temný, šedým dýmem sytý
vzdech, ston, řev, pláč a hýkot vychází,
a démon moru neviděný, lítý,
s chechtotem zírá na své obrazy.
A přišla dlouhá, nekonečná noc...
Jak čivů mých by ozvala se síla,
jak titanská by hruď se rozvolnila,
chci vstáť a letěť jim všem na pomoc –
v tom strašná tma mé obklíčila smysly
a obraz trhaný a nesouvislý
se rozprch’, oči jala mrákota,
chvěl úd se každý, hlava od těla
jakoby v jakous hloubku letěla –
poslední chvíle toho života!
Pak přišla znova noc...
Uplynul čas,
jejž určiť nelze, byl to den či rok –
neb neznám plynul kol mne jeho tok –
48
až v jedno ráno vábivé a čarné
jsem ze tmy prozřel v modro oblohy
daleké, měkké, vzdušné, lepotvárné –
probuzen k štěstí – dvakrát ubohý!
Té chvíle blahé, co mi navrácen
byl život, zvěděl jsem, že sám a sám
z těch děsných loktů černa v bílý den
jsem unik’. K věčným temnotám
odešel bratr věrný, sestra milá,
a k nim se matička má uložila –
co s tímto životem?
Však ještě nedopil
jsem útrapy ten kalich obrovský.
Ač bývalých jsem nabyl zase sil,
nebylo práce. Kraj můj domovský
byl téměř prázden; jedni zumírali,
a druzí zase v cizinu se dali.
Z těch byl jsem já. Kýs člověk přišel ke mně,
že na severu bohatá prý země,
kde práce dost i mzdy, a on že půjde s námi –
to byly Čechy. Dráhu železnou,
štěrkových silnic družku vítěznou,
tam krajan stavěl vlaským umem známý,
a k práci najal z kraje svého lidi.
I šel jsem tedy. Oko naposledy
to vlídné modro jižních nebes vidí,
i slunce zář i měsíce lesk bledý;
poslední upomínku maje v duši
posýlám neznámým těm hrobům v dáli,
49
jak věrnému se synu, bratru sluší –
a oči moje hořce zaplakaly! –
Po čtyřnedělní cestě divných po zemích
jsme půdy té konečně dospěli;
rmut groše plašily, a hovor, zpěv a smích
dlel mezi námi stále veselý.
A což když nastala nám pravá práce!
Jak pyšnila se naše horská štace!
To bylo peněz, výskání a pitek,
a klení, hádek, nadávek a bitek,
až nejednou se zbarvil písek bílý
krvavou stopou.
Blažení to byli
časové, pane; ale blaženější
mi přijíť měli v této vlasti zdejší.
To tak, můj pane. Nás tu krajanů
as třicet bylo, a tu přemáhala
nás časem tíha českých balvanů,
že přibráni jsou Češi pomahači,
jimž hříčkou byla žulová ta skála.
A Bůh sám na nebi to věděť ráčí –
ač neznali jsme řeči jejich zvuků
ni naší oni, přece vzplála záhy
nám družná srdce ve přátelském tluku –
a jako rostly koleje té dráhy,
tak rostlo naše přátelství a – láska!
Ba láska, pane. Dobrý stařík jeden,
ač mnohá rozbrázdila líc mu vráska,
byl přítelem mi důvěrným, a veden
tou věrnou rukou, odložil jsem pití
50
a praní, klení; nové živobytí
jsem počal vésti... Kamarád měl dceru...
Ne tolik kouzla jižní nebe nosí
jako to její oko pod obočím –
ach, marně po něm slepý zrak svůj točím
v těch věčných mlžinách a bludném šeru,
ach, marně ruka vzpíná se a prosí...
Ne tolik zlata jižní slunce hází
jako ten bujný, rusý její vlas;
ne tolik půvabů má na rybničné hrázi
rusalky noční svůdný bok a pás;
ne tolik sladkosti má v písni ptáče,
co v jejím hlase líbeznosti spalo,
tu prozpěv radosti, tu ševel pláče,
až srdce výsklo hned, zas usedalo – –
a tato dívka, tento anděl světlý,
ten vonný květ poupětem porozkvetlý,
mou byla nevěstou.
Již nazejtří byl čas
našeho sňatku ve vsi stanoven.
Tu poslední noc na stráži jsem stál
u sudu prachu, jenž již roztrhal
tisíce balvanů, ten skrytý ďas,
jenž celé hory na padrť a plen
rozstříkal mžikem v střepů milliony.
A právě v předvečer ten mého štěstí,
kdy ňadrem zněly tiché blaha zvony,
kdy měl jsem k oltáři svou dívku vésti,
již v objetí jsem držel při měsíci,
a hladil v líc a zlatou vlasů kštici:
51
ten skrytý běs svou děsnou zahrál notu,
a zrak můj zachmuřil se mžikem kalný
i vehnal do očí mi střepů liják valný;
aj, mne bídného uvrh’ ve slepotu
a dívku zasypal svou hmotou pádnou,
z níž vyhrabali mrtvolu jen chladnou...
Oj slyšel jste to, pane?! Ženich slepý
a nevěsta – – Již odpusťte mi, vázne hlas
a večerní se snáší k zemi čas...
Jak dál? – JáJá, pokud dobrý otec její žil,
mu náhradou, jak říkal, za ni bylbyl,
a když on složil vedle ní svou hlavu,
byl žebrákem jsem, jak mne vidíte.
Tam, kde se kloní stráně rozryté
k žulových skalin zmotanému davu –
tam já jsem oslep’, tam i Kateřinu
jsme uložili v bídnou českou hlínu.
A nikdo víc tam nehnul kamenem.
Slyšíte hukot? Vlak se blíží sem,
však jinudy jej vede bludná dráha –
ó pane, pane, co to po mně sahá?
Nic, nic, to přelud jen! – –
O díky, pane můj,
již buďte s Bohem, ten vás opatruj!
52
Na zříceninách hradu.
Kolik vás tu dříme, staletí vy spáči,
bujné naší slávy dobří pomahači?
Prach a popel dávno rozletěl se zemí,
nadšení však vaše vane perutěmi.
Vane ode hradů až do skromných chatek,
v prsou chrabrých mužů, v ňadrech našich matek,
V srdcíchv srdcích dcer a synů v jásotu i pláči –
vstanou slávy naší noví pomahači!
53
Boží muka.
V prostřed pole boží muka
trčí z bujné směsi žita,
okolo nich drobný ptáček
a motýlů chasa lítá.
Druhdy tam, kde boží muka,
vedly cesty v různé směry,
ale to již pamatuje
ve vsi věru málokterý.
Pamatuje stařík jeden,
včera o tom řeč tu byla,
ale více jako ve snách,
potrhaná, pobloudilá.
„U božích muk před stoletím
loučilo se dvé tam bratří,“
vypravuje stařík, jemuž
dnešního dne lán ten patří.
„Loučili se dlouho, tklivě,
ač to netušil z nich žádný,
že v té chvíli jedinoučké
pochová je hrůbek chladný.
54
Do světa se chtěli bráti,
hledat štěstí, květ ten luzný;
v slzách když se obejmuli,
vydali se v strany různy.
Sotva každý patou pohnul,
skáceli se jednou ranou –
bůh sám poslal tuto ránu
ve dvojici milovanou.
Bolem jati, láskou spjati
klesli oba před mukami –
pán bůh račiž duším jejich
milostiv a býti s námi!
Pohřbili jsme obě těla
slavně do jednoho lože,
tam, kde stojí boží muka –
věčný pokoj dej jim, bože!
Tatíček můj nebožtíček
zaoral ty stezky bílé,
zasil pšenku, oves, žito,
hlavu k hrobu jižjiž chýle.
Už ho není! Boží muka
posud stojí v paměť dvojí:
na památku věrným bratřím,
že i po smrti jsou svoji.
Na památku, že jim ustlal
vlídně, měkce na posteli
nerušené, nepřístupné
tatíček můj odumřelý.
55
V zimě sníh jim rov ten kryje,
z jara nad ním pěje ptáče,
v létě klasů ševel hučí,
v podzim píseň od oráče.“
Skončil stařík. Zírám oknem
na kamenná boží muka –
dvojici tam vidím bratří,
jak jim srdce hořem puká.
56
Na vrcholku hory.
Tak tu ležíš v snivé tíšitíši,
rodný kraji, přede mnou,
tepot žil tvých sluch můj slyší
i tu hudbu dojemnou,
jež mne často uspávala,
ve dnech strasti těchy dala –
rodný kraji můj!
Znám ty zvuky plné vnady
od hvozdů a od mýtin,
kolébaly věk můj mladý,
vábily mne v jezer klín,
ve tvých kouzel sladké sponyspony,
v kapradí a mech tvůj vonný –
rodný kraji můj!
Jeden zvuk však mocnou silou
o mé ucho zavadil,
písně notou přespanilou
v celou duši mou se vlil,
první českou dals mi větu,
nejkrásnější ze všech světů –
rodný kraji můj!
57
První větu, píseň prvou,
první pro vlasť nadšení,
v tvaru slzy mezi brvou
první pro ni kvílení;
v tomto zvuku celý tonu
do poslední chvilky skonu –
rodný kraji můj!
58
Z KRAJE.
[59]
Naše víska v chudobné hor skrejši
Naše víska v chudobné hor skrejši
sotva asi komu z daleka je známa,
přece jest mi ze všech nejmilejší,
co jich rozkládá se vůkol pod horama.
Vždyť je moje! Ač i v jejím lůně
nevyprysk’ můj první dětský smích,
přece po ní srdce moje stůně,
po těch nahých skalách, po lesích,
jejichž ticho často kolébalo
snů mých touhy, nadějí mých stopy;
na sta písní v ňádru tehdy spalo
a jen zbytkem v některé se topí
bludná paměť – jak jsou v srdci mojim,
tak je do českého verše strojím.
61
Černá hodinka.
Ty líbezný a teplý podvečere!
Západní slunce šerolesklý kmit
se rozestřiknul v pršky tisíceré
a zašel v mlhavý svůj noční byt;
jen obruba se okna třpytla zlatem
a my již do hovoru báje matem’.
Vzpomínka tichá na mrtvé i živé
svou cestu na rtech našich družně koná
radosti jasné i bolesti tklivé,
a všude láska rozprávek je spona.
Dnes umřel sedlák ze sousední chatky,
zůstala vdova s pěti ubožátky;
však za náhradu dcerka sousedova
má ohlášku a zase řeč je nová.
Ba pěkný párek! Nemají nic oba –
on chuďas tesař, ona jehlou píchá;
však společně se pláče líp a vzdychá
a z jedné misky veselej’ se zobá.
Náš starý kantor nevěstu prý hledá
a vdova z hospody zas ženicha;
náš velebníček líčka prý má bledá
a na mizinu mlynář pospíchá.
62
Tak řeč se k řeči do hovoru tlačí
a pomlouvačky šepcí s pomlouvači.
Oj mluvte vy si! My tu pod přístěnkem
v šepotu laskavém a tiše tenkém
tulíme k sobě srdce, ňadra, čela
a jedna duše přišla ve dvě těla.
Náš hospodář si chutě k dýmce mlaská –
což ví ten staroch, co je naše láska,
což vědí tety, když jim bělá vlas,
že já tě tady tisknu v měkký pás?...
Už pomluv tichne hlas i ženská váda
a klep i hovor do spánku se skládá;
večer je temný, klid už skoro tísní,
jejž ruší jenom děti drobnou písní.
Paňmáma rozsvěcuje, už je světlo!
Musil jsem opustiť své jaro blahé,
jež podvečerním soumrakem mi kvetlo
v bohatých květech, svoje děvče drahé!
Už, už je světlo – ale v naše oči
se mlha snů i štěstí složila,
srdce se chvějí, hlavy se nám točí,
a prchla naše chvilka spanilá...
63
Na vorech.
Na řece louč vesele na vorech hoří
a dvé duší nad vodami v hoři, v hoři.
Nade blízkou smrtí mladé ženy svojí
pramař mladý v neveselé dumě stojí.
„Hučí voda nízkým pod jezem,
na vorech umírá moje žena;
zejtra tebe dále povezem’
rodné ku vsi, duše umrtvená.
„DřevoDřevo praští, pláče šumný les,
za mraky se choulí měsíc zrádný.
Kdoby byl to z rána řekl dnes,
do noci že budeš mrtvol chladný?
„RánoRáno stálo slunce nad náma,
v jejím oku slunce štěstí plálo;
studená je mladá žena má,
a slunce jí k smrti zapadalo.
„ZapadloZapadlo jí, noc se sklenula
plna smutku na ty vody známé;
64
vichřice sem divá zadula:
kdy se zase, kdy se ushledáme?!ushledáme?!“
Vstává slunce v šatech krásných, pozlacených,
a vor plyne přes jez do vln rozčeřených;
pěna padá v plamen, plamen udusil se,
kraj se v úsměv halí, muži nevrátil se.
65
Petr.
I.
Již ke kováři naše koně vedou
a Petr běží sobě ku krejčíři,
pojede, praví, z rána do města.
Chce kazajku míť nedlouhou a šedou,
však pěkně k tělu. Lidé klepem šíří,
že žije mu tam v městě nevěsta.
Zejtra si přivstane a před třetí
mu vozík ze vsi k lesu poletí.
A Petr vyjel. Pyšní se svým šatem
a jasně okem do široka zírá,
vždyť vítanou mu dnešní výprava;
již po blizoučkém vršku hrbolatém
se sváží letem v bujná pole širá,
když na východě svitla záplava,
a když zadrnčel vozík silnicí,
zaplál mu oheň bledé na líci.
A pak prásk’ bičem. Bělouš do hnědouše
svou lesklou hřívu po přátelsku plete,
i sviští povoz, jak by prázden byl;
škádlivě koník do soudruha kouše,
66
kobylka šedá družně do hříběte,
až ubývá jim cesta kolik mil.
A na kozlíku Petr myšlenky
posýlá letem k srdci milenky.
Ať pšenice se mezi žebřinami
otřásá jak chce, jen když vozík spěchá,
a jen když prchá planina i les;
aj, vozka s touhou svou tu pleší sami,
vždyť radosť bujná, lásky cíl a těcha
se zjeví jemu sladce ještě dnes.
A jak tam v předu hořel koní pár,
tak v srdci vozky jeden pal i žár.
Když západ chvěl se v růžové své zoře
a mdloba jala bujné kroky koní,
i Petr sklonil hlavu do prsou;
snad v nich je s blahem také kousek hoře,
když citův roztrhanou směsí pro ni
pod novou kazajkou se mocně dmou.
Než večernice vzplane růžný svit,
svou Martu bude v náruči své mít.
II.
Ve městě trh je. Krámů lesklé zdoby
se před očima kmitají všem vrátké
a hlučným křikem vábí prodavač;
od hraček chvátá dav teď do nádobí,
v židovské krámy, lokte kde jsou krátké,
a hospodyně táží se, co zač?
67
Opodál slyšeť kramářský je hlas,
že paňác půjde brzy na provaz.
Tam na tržišti mezi vozy stranou
i vozík Petrův se pšenicí stojí,
a čeká kupce – jen ať nelení;
vždyť ještě sejíť má se s dívkou milovanou,
o niž se víc než o své pytle bojí –
i pálí ho již dlažby kamení.
A netrpělivě jak přemítá,
svá koně ryjí v dlažbu kopyta.
Konečně osud za kupce mu selku
nevlídné tváře poslal po poledni,
a selka pšenici mu skoupila.
Ač pozdě prodalprodal, a to bez výdělku,
přec za odměnu věru neposlední
mu bude v loktech Marta spanilá.
HleHle, s hvězdičkami přišel večer již –
kdy ty, hvězdičko, mu se vyjevíš?
III.
Už Petr koně na hospodě strojí
a ještě v noci na návrat se chystá,
když zablesklo se dvorcem očí dvé;
a již v svou náruč tiskne Martu svoji,
horoucně líbá, kde jen v líci místa,
a šťasten je, že zas má děvče své.
I ptá se Petr, ptá se Marta též:
„Zda mi pak přece v slově zůstaneš?“
68
A není odpovědí na otázky marné,
jen obejmutí měkké, vroucí, sladké
a dlouhý pohled v líc a do očí;
Petrovo Marta rámě tiskne švarné
a drsný Petr hladí tváře hladké
i pohrává se zlatou vrkočí.
Čas letem spěchá; s věže hodiny
z těch sterých vzdechů činí jediný.
U vozu koně stojí bez ovíska,
jen časem trhnou lehkou jeho tíží
a stanou zase jako na povel;
posledně Petr Martu v náruč stiská –
jsou ústa jejich jako spjata mříží –
a červánek se na východě rděl.
Sed’ Petr, Marta pláče; koníci
běloučkou letí domů silnicí.
IV.
Byl Petr jedináček, ač ne mladý více,
vždyť uplynul mu rok již čtyřicátý,
a ještě nechtěl býti ženichem.
Ač dávno neviděl, jak večernice
nádherně zaskvívá se v západ zlatý,
ač netěšil se mládí přepychem:
přec divného cos bylo vždycky v něm,
když v západní zrak upřel slunce lem.
Bylť Petr snílek. Venkovský, však vřelý,
jenž nerad za rodiči spěchal cestou,
69
radš uchýlil se ve své světy sám;
když snů mu puky květem vypučely,
spěl mládeneckým chvatem za nevěstou
a polo stařec uchýlil se k hrám.
Chtěl zahrát s Martou hříčku do syta,
než do obou zas rozum zavítá.
Rodiče bránili. Matka mu plakávala
a otec klíval, že ten hoch se zvrhá
a mešká bláhov dlouho do noci;
už matka víckrát na modlení dala
a tatík z mozku po nitce niť trhá
a oběma jim není pomoci.
Je Petr svůj. Kam vůle jeho jde,
tam čin jej taky k cíli povede.
Tichoučkou chatkou klid se šťastný stele,
matička v postel ukládá se tichá
a otec ještě šepce otčenáš;
v přístěnku Petr tlačí srdce vřelé
a beze slova ulehá a vzdychá:
„Byl jsem tu do včerejška ještě váš!“
Pak vzpomínkou se k Martě uklání,
než usadí se sen mu na skráni.
V.
A lidská starosť po vsi chvatu plna:
děvčatům vypravuje cosi selka
a hoši, muži v plném hovoru;
vsí celou pověsti se klátí vlna,
70
že svůdná Marta hříšnice je velká,
tam v souhlase a jinde v záporuzáporu.
Však konců konec: nemá nebo má –
aj, Marta bude žena Petrova.
A byla svatba. Kdo byl svědkem při ní?
Tři lidé divní, bába s kostelníkem
a píseň zpívající učitel;
a jestli přišli náhodou snad jiní,
jak bylo jim tu časem jíti zvykem,
tu jeden postál, druhý zase šel;
a byli svoji tiše bez hluku,
Marta i Petr v lásky rozpuku.
Snad mohla by se píseň odvážiti
v chaloupku v horách, kde se dvé těch duší
ukrylo před lidmi a pomluvou;
zde sklonili se v sladké svoje žití,
jež jenom ptáček tikotem svým ruší,
a oni mluví sladkou řečí svou.
Nad nimi anděl šumnou perutí
odnáší jejich všecky zármuti.
VI.
Osení roste. Slunce na ně svítí,
teplíčko žene do výsosti klasy,
a celý kraj jak zlatem opředen;
na lukách stkví se travina i kvítí
71
a nad nimi se ptačí třesou hlasy,
a co kde viděť, samé blaho jen.
Jen v měkkém, starém srdci Petrově
se ukládají tísně ledové.
Marta mu chladne. Jeť on ovšem taky
chladnější, než se láska v hruď mu hnala,
mělť dvakrát tolik jako Marta let;
však jí se nechtělo žíť mezi mraky
a při muži schnouť jako v mechu skála,
i Marta zatoužila v bludný svět.
Svou zlosť zapíjí Petr, Marta zas
vyhlíží okem v mladý květ a jas.
A Marta miluje. Byl štíhlý mládeneček,
to myslivecký, vlídný, ač přec mužný,
a pojal Martu v síť svou čarovnou;
což vzpomínati taky na věneček,
když mladý živůtek jej dobrodružný
s tou vesnickou sved’ maně královnou.
A Petr po vsi lidí táže se,
zda to vše lidské srdce unese.
Pak bloudil v lese. Zatím přišly stíny
a s hvězdami noc na smrky a buky
i na skalinu, odkudž pádný sráz:
„Tam pykať budeš za své bídné viny,
z mozolné svojí vydám vám jej ruky,
vy vlny ječné, tučný na pospas!“
Za chvíli zápas – hoch se kácí v důl
a Petr hledá pro svou hlavu kůl.
72
A našel pěknou borovici taky:
tam nad ní visí noci ve příkrovu
a z rána žasne hrůzou celá ves. –
Však časem přejdou všecky bouře, mraky,
zahrabou Petra do těsného rovu,
tak jako myslivečka nesli dnes.
A Marta vdova? Až přeletí čas,
za Petra najde Pavla sobě zas...
73
Ballada o mlýně.
V chudé naší dědinečce
na drsném skal úpatí
suchem, vedrem mlýnec horský
ustal mlýť a klapati.
A pan otec na zápraží
stojí dni a neděle,
a ti mleči lateří jen,
kdože jim to domele.
Pšenka bílá, žito pěkné,
pytlů plná mlejnice –
a v korytě vysušeném
vody sotva konvice.
A pan otec rozhlíží se
po dalekém obzoru,
marně však se kolem točí
od údolí na horu.
Rozhlíží se, kleje, pije,
všecko – jenom nemele,
a ti mleči, zahaleči
v karty hrají vesele. –
74
Ušel měsíc, probudil se
jasný, bílý – smutný den:
nebe jako rybí oko,
jako sladký dětský sen.
Jediná jak holubička,
jako modré křídlo jen –
probudil se v letní ráno
jasný, bílý, smutný den.
Mleči posud karty mísí
a pan otec hledí něm
ne víc v modro nebes širých,
ale v suchou prsť a zem.
Kolem úst mu úsměv hraje
trpký, klamný, jako v snách;
ale v tom se divě vzchopí
a hřmí takto po horách:
„Prosil jsem tě, pane bože,
ve dne jako za noci,
abys popřál těm mým kolům
a mé bídě pomoci!
„MarnéMarné prosby! Slunce praží
dál do chaty omšelé –
a vy, dobří páni mleči,
dál jen hrajte vesele!
75
„BleskBlesk ať pálí tyto došky,
hrom ať do nich zabuší –
oč víc ještě přijíť mohu?
O život a o duši!“
Domluvil. V tom přeletěl mu
maně mráček nad hlavou,
bělošedý, hustě tkaný
a s obrubou krvavou.
Mráček roste. Zdvih’ se vítr,
do výše se nese prach,
pana otce jala bázeň,
pány mleče běs a strach.
Mráček roste. Z něho šlehla
blesku čára klikatá –
a hrom nežli zarachotil,
zachytla se na vrata.
A pan otec křižuje se,
mleči prchli od karet,
oj, už vrata ve plameni,
jiskry z nich se daly v let.
Divý let to! Kudy bral se,
zůstal popel, prach a troud,
hrom řve dále, blesky srší
v poslední jak den a soud!
76
A pan otec s mleči divý
kol plamenů vede rej,
po vodě tu ani tuchy,
z ohně šlehá beznaděj.
Kámen zůstal na kameni,
samý žár a var a pal,
a pan otec pomatený
zařval v lůno hor a skal. –
Hromy tichnou, blesk se choulí,
do dálky se nese bouř,
ze smutného spáleniště
k nebi trčí čmoud a kouř.
A z těch dumných nebes šedin
spousty vod se valí teď –
na tvé prosby, pane otče,
trochu pozdní odpověď!
„Pozor mějte, páni mleči,
vody plná koryta,
chutě k práci, nežli budou
kola mokem zalita!zalita!“
„Jaká kola?“ chasa volá,
„je z nich troška popela“ –
a vod spousta do mlejnice
tokem, proudem běžela.
77
Vody rostou. Tam, kde mlýnec
ještě v dnešní ráno stál,
vlnami vše vyrovnáno
a proud jen se žene dál.
Ustrašení páni mleči
do skal odtud prchají,
jen pan otec něm tu stojí
se slzami potají.
Vody rostou. Už mu v kročej
vlna šedá vstoupila,
po kolena, po pás, k prsům,
k ramenům se valila.
Vody rostou. Už už klesá
hlava jeho za oběť –
na tvé hrozby, pane otče,
pozdní hrozná odpověď!
78
Odvedený.
Živo, hlučno panské na hospodě,
a jak taky jinak při odvodě?
Kleje voják, výská omladina,
pláče děvče, matka ruce spíná,
a ta hrubá ruka tatíka
křečovitě v pěsť se zamyká.
Živo, hlučno – taky smutno trochu,
viďviď, ty bledý, odvedený hochu,
zlá je věru ta daň na úřadě,
horší stokráte daň z krve mladé –
ještě jednou sem k nám pohledni,
bude snad to pohled poslední!
Čapku zdvihnul, samý květ je na ní
a v té tváři trpké pousmání;
z haleny mu čouhá nezapjaté
na šňůrečce obraz panny svaté.
Zahrej, zahrej, veský dudáku,
mladičkému tomu vojáku.
79
„Plačte, plačte, matičko má rodná,
byla mladosť, byla nesvobodná!
PlačPlač, mé děvče, mezi olšinami –
moje láska zůstane tu s vámi!“
Chlapec výská, ač mu do pláče –
po vojně zas bude jináče...
80
Staročeská romance.
Pan Půta odjel kdysi do Prahy
a v Rabí byli zase pány
po dlouhém čase sedláci.
A když odjížděl, vážným slovem
komonstvu tato slova dí:
„Hle, odjíždím, snad na měsíce,
a nemám věru péče větší,
leč abyste mi opatrně,
jak na moje se sluhy sluší,
co miluji tak, střehli věrně.
Aj nemám ženy, ani dcery,
by chránili ste očima jich
a mečem břitkým v slabé chvíli –
té práce prosti budete.
Leč za branami na dvořišti
se milý tvor mi prohání;
ať jest mu ve všem všecka vůle
a všecka vaše starosť, láska –
jeť můj to drahý opičák!“
Pan Půta odjel téže noci.
Však sotva dospěl pražských bran,
už v Rabí byl jak za hrobem:
81
komonstvo pije, hýří, výská
a málo dbá, že opičák,
miláček pána vzdálenéhovzdáleného,
se odvažuje skokem bujným
přes brány nízké ohradu.
A na dva skoky letí dolů
a už je v šíru svobody.
Jak tužným dechem, rajskou slastí
zajásal, pln jsa pýchy sladké,
po české nivě opičák!
Jak zachutnal mu český ořech
a české hruše sladký plod,
jak v bujném ruchu poskočil si
po českých zase větvicích!
Však nedlouho ta radosť zlatá
jest opičáku údělem;
sedláci z Hajné pozřeli ho
a kvapem spělo neštěstí.
„To divné zvíře“zvíře,“ jedni praví.
„Jak? zvíře?“ dí zas ostatní.
„To ďábel sám, jen vizte, zřete,
jak v lidskou odívá se tvář;
a šklebí se jak jícen pekla
a směje se jak čertův zor,
ne, této smělé od potvory
ať ochrání nás hůl a cep!“
A na opici spěšným chvatem
a s úzkostí a odvahou
se žene do lesa teď celá ves.
82
Ku předu muži s pavezami
a mrštnou kosou jonáci,
za nimi ženy s vidlicemi
a děti s křikem na planoplano.
A vůdce praví: „Chaso statná,
jen vytrvejte do konce!
Jeť sám to ďábel v našem kraji,
jenž hříchem plní naše hvozdy
a naše louky, naše pole –
náš musí býti, pravím vám!
Aj, jak pan Půta pochválí nás
a naše švarné sudlice,
až zví, že naší statečností
byl utracen ten černý hosť!“
A zástup pleše, jásá, křičí
a na pochod se vydává.
Hle, tamto, tam! Na vrchol stromu
aj, šplhá ďábel, opičák!
Nu, počkej, počkej, však se odtud
nevrátíš dolů živ a zdráv.
Však nechce se mu s bujné výše
a zástup čeká tiše, tiše...
Teď k radě vůdcově se rozhodli,
by strom byl skocen k zemi.
A když se mocný chýlil dub
a k zemi pádnou ranou klesal,
aj, skočil mrštný opičák
na sousední kmen javoru.
A zástup oči, ústa otvírá.
Zas javor skácen, ale skokem
na blízkém buku byl zas opičák –
83
a tak co zděla vesničanův ruka,
to v malé chvíli v niveč uvedl
veselý opičákův skok!
Tu kdosi kámen chopil do ruky
a vymrštil jím silou do výševýše,
až umdlen, vysílen a poraněn
se k zemi snesl chuďas opičák.
Tu byl a ležel, nešťastný ten ďábel,
a nad ním zajásal sedlákův sbor;
byli to z Hajné švarní sedláci.
V tom navrátil se z nenadání
pan rytíř Půta z Prahy do Rabí;
a rychtář s radou pochvátli si hezky,
by přivítali pána s novinou:
„Bůh, všemohoucí Bůh byl s námi,
co ráčili jste býti kromě nás;
samého ďábla chytili jsme v lese
a nebe všem nám uchystáno jest,
i vám, náš pane, velmocný a stědrýštědrý!
Tam na radnici černé tělo ďáblí
na marách smrčích odpočívá již,
ó pojďtež, pane, na své oči zříti,
jak lesť a šalba vyšla ze světa!“
Pan Půta pousmál se pode kníry
a za rychtářem spěchal, za radou.
Hle, máry černé, kolem svíce z loje,
na marách zvířecí, aj divný trup;
pan Půta stoupá k marám blíže
a zrakem bystrým pátrá po tazích.
84
V tom zakřiví se zrzavá mu brva
a hromu rachot od úst zaznívá:
„Pryč, chaso blbá! Mého opičáka,
mé rodiny a lásky náhradunáhradu,
jste za ďábla mi utýrali k smrti?!“
A trpký úsměv kolem úst se klade,
pan Půta v kníry polohlasně hučí:
„Aj nemoh’ uhájiť jsem opičáka,
to raděj zkusím, jak se žena hlídá,
a ožením se v příští masopust.“
Komonstvo nedbalé vypráskal z hradu
a novou daň uvalil na sedláky,
jimž za oběť pad’ ďábel – opičák.
85
ZE SRDCE.
[87]
Znělky.
(Své drahé ženě.)
Sami.
Tak zmizelas mi v zlatém slunce třpytu
jak zázračná ta nebes vidina,
a v samotu svých tužeb jediná
se duše vrací, slza chví se v kmitu.
Synáček se mnou po smutném se bytu
rozhlíží teskně, ručky sepíná,
a já jej líbám v líčka dětinná –
aj, v jeho oku tvé plá v žhavém svitu.
Buď mi tam zdráva, dnes i povždy, ženo! –
Co ve hlavě mi vzniká myšlenek,
jich bohatství jest tobě posvěceno!
A kdyby vyschnul pramen v bujné hrudi
a ve tmy klesal ubohý můj věk –
tvé lásky blesk mne k životu zas vzbudí!
89
Resurrexi.
Již chystali mi dřevěný byt v zemi,
již slzami se leskly brvy vaše,
již na rtech třásly se vám otčenáše –
a mně umíral v líci úsměv němý;
tu cítil jsem dech lásky smysly všemi,
jak v bytosť jednu srostla srdce naše,
tvé, moje, synáčkovo – anděl žití plaše
v tom zatřepetal křídly nade zděmi...
A byl jsem zachován! Sem, sem, k mým ňadrům blíže,
synáčku můj a šlechetná ty ženo,
k nimž nový život šťastnější mne víže!
Ostatní svět ať kol se motá, točí!
Mně zbylo z něho jen tvé sladké jméno
a lásky poklad v plápolu tvých očí!
90
Jarní.
Naše stráň se opyšnila
lístečky a poupaty,
za kratičko rozkvete se
keř a plot nám bohatý.
Do výsosti skřivan letí,
za ním bujné pěničky,
jedním zvukem všude hude
ptačí národ maličký.
A s ním zazní plným hrdlem
dětský hlas a dětský smích –
což je v dětech plno písní,
což je štěstí, blaha v nich!
Již se tlačí na výsluní
první lístek poupěte –
všude se to vyjasnilo
okem mého dítěte!
91
Z jara.
Ještě zima po horách se mátla,
má-li jaro pustiť do dolíčka,
ale potok pod sněhem už žvatlá,
zelená se půda od sluníčka,
v hrdélečku zlatou píseň nesa
letí skřivan modrá na nebesa.
Pučí poupě v roztaveném ledu,
ze sněhu se kapradina tlačí,
všecko spěchá slunci do pohledu,
jeho záře všem jim sotva stačí.
Z chat vyběhlo hejno drobných dětí,
v jedné písni, v jedné svorné notě
počalo to všude housť a pěti,
že je po zimě a její psotě.
Ba i dědek pro bábu i sebe
dvě stoličky vynes’ na zápraží;
dívají se oba v modré nebe
a chvílemi šepcí: Jak to blaží!...
Měla bys jen ty, má duše, mříti,
když se zelená vše na pažiti,
měla ty bys spáti jediná,
když ta jarní bije hodina?
92
Jarní naděje.
Oknem jaro nakukuje
do našeho přístěnku,
a má hlava tká a snuje
pěknou jarní myšlenku;
srdce tluče, oko plane,
a z té mysli utýrané
vytrácí se po letech
žal a vzdech.
Vesna kolem tudy kráčí
rekyně jak vítězná,
a po našich oknech stáčí
tvář se její líbezná;
usmívá se, kyne rukou,
bolesť naše prchá s mukou,
jistě blaho do duše
přikluše.
Přiklusalo, přiletělo
jako ptáček z jihu zas,
hrdélko se písní chvělo
jak to mladé srdce v nás;
houstnou olše, řehcí koně,
roste naděj’ a my s ní
blaženi.
93
Přišel tuhý mrazík ráno,
utratil květ v zahradě,
nebe deštěm uplakáno,
pusto v háji, na sadě;
hyne kvítek, ráno svěží,
na něm zmrzlý ptáček leží –
v očích místo naděje
krůpěje...
94
List člověka, který včera umřel.
Včera jsem umřel. Buďte vy tam zdrávi,
jež opustil jsem v chvíli dětinné,
kdy dotknula se ubohé mé hlavy
osudův chladná, přísná bohyně.
Byl okamžik to děsný! – Kolem lůžka
bývalých přátel stály davy hlučné:
ta věrná povždy egoismu služka,
ta touha po štěstí a pýše tučné
se u mé nohy k spánku ukládá,
ač zdlouhavě a taky nerada.
A sláva všecka do koutka se dere
jak ty mé světské touhy tisíceré.
A před mou duší prchající stojí
s mlhami v očích drahý národ můj:
o zůstaň, zůstaň v života tom bojiboji,
a kde jsi přestal, statně dobojuj!
Již chtěl jsem zůstať, v tom jsi přišla ty tu,
sudičko moje, v prvním smrti svitu!
A byl jsem mrtev. – To tam všecko žití
i noc ta se svým krásným sněním,
i slunce lesklé, na živé co svítí,
i lidstvo se svým dlouhým utrpenímutrpením.
Již buďte zdrávi! Já jsem taky zdráv!
95
Ač nepyšním se ratolestmi květů,
ač nekrášlí mne pestrý zlatohlav,
to dosti jest: já s bohem dal jsem světu!
Jsem svoboden! Jsem prost té hnusné tíže,
jež lidskou duši sterým poutem víže;
vy bludnou cestou moříte se v pláčipláči,
ať pánové jste nebo pomahači,
vy mozolem svých rukou a svých duchů
v tom zapleteném brodíte se ruchu,
vy bez oddechu všickni honíte
po krvavé se cestě trnité,
na jejíž vrcholích vám kvete sláva,
jež za úděl jen žluč a mdlobu dává;
a když vám sotva stačí dušička –
má vesele zní z hrobu rolnička!
A nezní jenom, ona řehce, víří,
že prosta je té pouti po světě,
a že teď vám, vy světa bohatýři,
zazvoní bujně k švarné odvetě!
Jste pidimuži, přese všecky věže,
jež nastavěli jste si ze svých hlav,
a nechť i živých mrtvý hluk i dav
tu vaši slávu ochranou svou střeže.
Jste malí, skrovní jak ti mravencové,
ač víte, že vám spočteni jsou dnové,
a ač svou sudbu znáte smrti jisté,
přec v žití svém jste bídní egoisté!
Ač stále řvete, že jste rodinami,
přec rodinný cit tuchne v ňadru vašem,
ač hrozíte se před šalbou a klamy,
ač těšíte se samým mesiášem,
96
přec vaší duší žluč a rozmar zmítá
a nikdo z vás přec let svých nepočítá,
by splnil svého žití nádobíčko –
že už se odebere za kratičko!
A já tu jsem! Jak vede se mi asi,
se táž ret váš živoucí, však němý;
nu výborně, mám aspoň srdce svoje
čisťounké, bílé, beze všeho boje,
a moje bujná česká dušička
je samý smích a samá rolnička!
97
Elegie.
Již padá listí. Ještě chtěl jsem včera
utrhnouť růži, jež se rděla květem –
dnes opadala smutně do večera
a rozloučila s podzimním se světem.
Tak mine mladosť. Za ní noha kráčí
tím pevným krokem, který mužnosť vede,
a byť i v lesklém oko plálo pláči
a byť i smutek v tváři plakal bledé,
ta noha kráčí směle, neodvratně
v života tůně nevlídné a matné,
a kudy stoupá, půda kamenem,
a kde se octne, pnou se mosty zlaté,
jež bezpečně ji vedou v míru zem,
kde štěstí upíná se k její patě,
a kam se spustí, tam by člověk rád
chtěl blahem sobě tiše zaplakat.
Tak praví mnozí. Ale když ta noha
se motá trním nahá, přeubohá,
když místo mostů močály a skály
se v proudův toky nastaví a stojí,
jak hradové by k odvětě a boji
tu neustupně proti ní zde stáli,
98
když z tajných skrýší sto se plíží hadů
a každý uštknuv kolem ní se točí,
a jed svůj stříká z bohatého skladu,
když bol a žal se tokem proudí z očí –
kam půjde noha, kterou mužnosť vede,
kam zrak obrátí oči pláčem bledé?
HleHle, svadla růže. Kdo ji skropí zase,
by zaleskla se opět v jarním jase?
Zas výská jaro. Zvuky jeho steré
se nesou vzduchem, puká pouto ledů,
a jarních růží poupě tisíceré
se dere slunci blaze do pohledu.
Zda mé mladosti jaro zase zkvete?
Hle, mužští dnové prchli do hrobu.
Či mám snad věku vzdor a zásobu
v té pouti žití svého rychloleté?
Aj, ty to víš, ty duše moje mladá
i s prškem šedin bujné na skráni,
jak život můj si ještě tebe žádá;
čas mou sic hlavu v hrob již uklání,
již hrobař brousí svou si lopatu:
však než se hrdá tato hlava skloní,
zapěti musí v bujném záchvatu,
že byla tu ač zedranázedraná, však celá,
a byť i v holou lebku ztrouchnivěla –
že byla tu a teď že už je po ní!
99
O vánocích.
Reminiscence.
Mráz tuhý praskal pod nohama venku
a my seděli teplém ve přístěnku,
ve hlavě klid a v srdci měkkosť vřelou,
vzpomínku na rtech, k písni nedospělou.
Již tomu dávno; odplynulo mládí
a jen tak ve snách žijí kamarádi:
tam ten už klesá, onen v bujném boji
na mladou hlavu čerstvý vavřín strojí
a ten zas, k němuž duše přirostla mi,
už dávno, dávno není mezi námi.
Plál jeho duch i plálo srdce v těle
a zhynulo mu v ňadru osiřelé:
žár schladnul v prsou lidských srdcí chladem
i vadla krása v srdci jeho mladém.
Myšlenka za myšlenkou letla v dáli,
by nikdy více s ním se nesetkaly,
cit za pocitem z mysli tratil se mu,
by nezabloudil nikdy více k němu.
Jen v upomínce časem zablyskla se
ta jeho mladosť ve bývalé kráse,
však jen tak jako hvězda na vysoku,
jak lásky blesk v nestálém dívčím oku.
Ba nestálém: a přece prodal za ni
čin, svědomí i vůli bez reptání...
Byl mlád a jarý jak let orla k výši
a titanské sny rodil v prosté chýši;
100
chtěl vésti bratry k velikému činu
a rozrazil leb hrdosť o dívčinu.
Jak prorok kázal o svědomí, vůli,
že v lidech ledové se kůry hnuly,
a ve triumfu svého oslavení
sám klesl bídně, hoden zatracení:
řetězy, nečinnosť, tma v duši, těle, celi
sen za snem z prsou jemu vybíjely.
A venku tam, kde volné pění ptáků
zaznívá jemně hudbou ze soumraku,
tam na svobodě ona, po níž prahna
unikal z otroctví a kalu, bahna.
Tam venku ona, krásná pána dcera,
jenž uvrhnul jej v muka mnohosterá.
Zjevení božské: oči její sličné
jak vyňaty by z nebes dráhy mlíčné
slz mlhou sotva pronikají šerem,
když nastupuje letním před večerem.
Sní, vzpomíná – jaké to vzpomínání,
když láska s pýchou v ňadru jejím v boji
a jenom vášeň oběma je zbraní.
Kdo vítězem?
Teď tam u otce stojí
ta hrdá postava a v prosbách pne se ruka,
by vězni byla odpuštěna muka
i vrácena mu volnosť... Otec okem pátrá,
čím hrdou dceru obměkčila chátra...
„Ať odvolá svá slova o svědomí,
o vůli, činu“činu,“ v prosbách ruce lomí
ta hrdá postava – – a vězni pouta sňata.
101
On odvolal. – –
Kdo zranil orla letnoucího k výši?
Kdo zbořil sny zrozené v prosté chýši?
Opuštěn od všech, povržený všemi
spěl v náruč její, zlíbat šatův lemylemy,
pohladit vlas a stisknout do náruči
a vyvzdychat, co ňadro jeho mučí –
leč jaký návrat, jaké oklamání!
Nenašel dívky, našel hrdou paní...
Pak zmizela mu jako vidina, jen časem
se zamihla mu s pyšným v oku jasem,
a navždy zanikla – – –
Co žebrák s holí
procházel kraje země svojí rodné:
viděl svůj lid, jejž opustil tu chvíli,
kdy láska jej i pýcha zaslepily.
Je těžká rána, vlasť kdy v srdce bodne,
je těžká bolesť, která věčně bolí!
Dnes rok, co umřel...
Smrakuje se
a píseň kolední jde ode chaty k chatě;
mráz venku praská, v kamnech oheň světlý
a v oknech z ledu růže porozkvetly.
Zni, písni vánoční, v té noci ve hvězdnaté
jak pohřební zpěv nade hrobem tklivý,
i můj vánoční dnes tak žalostivý,
jak byl bys, druhu, včera byl mým druhem
a dnes šel černým, smutným smrti luhem...
102
Soucit.
Kain zabil bratra. První stříkla krev
a vášeň šlehla ve svět plamenem,
křik divoký a bojův děsný řev
zatřásl tvorem, květem, kamenem.
Po zemi bludné duše putovaly,
skal úbočím a širou plání lkaly
a umíráčkem lesy zaznívaly;
schnul každý keř a vadly ratolesti,
rodina ptačí spěla do hnízda
a darmo čekal bys, že svoje zvěsti
kos nebo skřivan ve kraj zahvízdá;
kde plálo slunce dřív, tam temná mraků noc
a nikdo nikde nešel na pomoc...
A nejen květ na uschlém hynul stvolu –
i z lidských srdcí prchal každý cit,
byl prázden člověk jásání i bolu
a obraz přírody té: hluchý, tupý
a slep a něm a jenom vášní spit –
ba, co kde lidé – byly jenom trupy.
A na to shlížeti měl Hospodin.
Zlobou i želem duše jeho vzplála,
předstoupil před něj obraz lidských vin
i bída lidská hrozná, neustálá,
stud zardělý a pláč a slzy, vzdechy
a věčný rmut a tíseň bez potěchy.
103
I pozřel dolů v tůni sterých světů:
tam kroužila ta koule, temný bod,
a v mihotavém točila se letu
a na ní vyhnaný ten z ráje rod,
an k hroudě poután okovy své táhne
a hříchu svého věčnou kletbu nosí,
jak duše jeho po edenu prahne
a jak smrť chladně lidské hlavy kosíkosí.
I zatemnil se Hospodinův zorzor,
jak když se mraky z ledných ženou hor,
a jak když bouře zarachotí v dáli,
tak božské rety hlásati se jaly:
„O plémě moje, jež jsem ku obrazu
své duše stvořil, nešťastný můj rode,
jak těžký postihnul tě trest!
Dřív ráje syn, teď šelem druh a plazů,
čas na tvé duši drsným zubem hlode –
jak přebídný tvůj obraz jest!
„A naA na té bědné žití tvého pouti
krev uzřel jsem, krev z vlastní tvojí hlavy –
jak neblahý je osud tvůj!
Ne jen hněv můj, i tvůj měl zaplanouti
v tvých synech, v boj to bratrovraždy dravý –
ach slzou lítosti zor vlhne můj!“
Bůh slitoval se. S jeho svaté brvy
v krůpěji soucitu mok padá prvý
a oblačnými nebes lemy
se dolů snáší k lidské zemi...
104
Ta slza boží skví se v každém květu,
v té mlžin páře, v duze líbezné,
v lidského oka nevýslovném vznětu,
v němž s duší duše zas se nalezne.
Vylétá pták zas s písní v hrdle zlatou,
slunce se jasní září mámivou,
květ pučí, kam se pohne člověk patou,
a vůně dýše lesem, nad nivou.
Aj, člověk v náruč padá člověku!
Již prchá vášeň, zloba v smích se mění,
a tam, kde hněvu hrom řval od věku,
zní všude hymnus lásky, odpuštění.
Hle, silný slabým podává svou ruku,
bohatec chudým otvírá své domy;
kdo žízně žel a hladu cítí muku,
kdo chor a smuten časův od pohromy:
ten syt a zdráv a blažen spočine
na zemi jak na hrudi matčině.
Buď velebena chvíle, na prah země
kdy slza soucitu se sronila –
v ní lidské znova zrodilo se plémě
a vzešla jemu doba spanilá:
dech lásky líbá snivou jeho skráň
a štěstí sype v světy boží dlaň...
105
VLASTI.
[107]
Vlasti.
Čechy, Čechy, kolébko má,
moje sílo, lásko, nebe –
hříšnýma mám líbať rtomartoma,
převznešená země, tebe?
Lem tvých šatů – strmé hory,
závoj tvůj – ty mlhy šedé,
myšlenky tvé – bez pokory
hrdých mužů tváře bledé.
Čechy, Čechy rozplakané!
Deště tvé jsou slzy dětí,
bouře tvé jek zoufalosti
otroctví to ze zajetí.
Slunce tvé je shaslá sláva,
měsíc tvůj plá za zemřelé,
hvězdy tvé jsou lampičkami
po hřbitovním po kostele.
109
Čechy blátem poházené,
řetězy tvůj vítr skučí,
jenž se od hor k dolům žene,
ale lásce neodučí.
A tvá Bílá Hora pláče,
žal se toulá po národě,
ale Blaník zbudí spáče
velkou písní o svobodě!
110
Na Sněžce.
Kde Sněžky témě líbá nebes lem
a horské sníh pokrývá hřebeny,
jsem stanul, dojat hluboce a něm,
a nořil v hloubku zor svůj plamenný.
Veleba myslí chvěla minulá,
zněl v ňadru šumot dávné o slávě
a z myšlenek se jedna vypnula
jak jiskra boží v zory záplavě...
A tak tam v dumách smutně zíraje
půl v nebesích, půl české na půdě,
zaslechnu zvuky, tak jak od ráje,
když zbloudiv tón k člověku zahude.
Jak harfy struny zprva za ticha,
pak mocněj’, rychlej’ oře deptáním,
pak jako trouba u zdí Jericha
a koncem jako hromu hřímáním.
A jakby Perun, zdálo tak se mi,
své sebrav síly všecky v pluk i voj,
chtěl vojnu strhnouť v česká území:
kdo volnosť žádáš, stroj se, Čechu, stroj!
111
Slyš! řinkot zbraně, podkov dupoty
od krkonošských zaznívají hor,
a za vlasť matku dáti životy
v boj statisícův ubírá se sbor,
a z nové krve v divý mečů třesk
mé vlasti vzchází nové slávy lesk...
112
Šumavě.
Jako vzdorná bašta ve svých hvozdů květu
ode věků stojí naše Šumava,
na rozhraní řečí, národův a světů
a pozírá dolů v pole krvavá,
na nichž bil se stakrát, na rtech jásot, vzdechvzdech,
vítězně a slavně s vrahy svými Čech.
Co tu bylo pýchy, co tu bylo plesu,
když se pod tvým lemem rodil mistr Jan,
jak se chvěla blesky krása tvojich lesů,
jak se odrážela bouře od tvých bran,
ana dole matka pod dubem se chvíc
prvně pohleděla v synáčkovu líc.
Viděla jsi dole v lůně luk a sadů
rozkvétati bujně růži spanilou,
ježto ve své síně palácův i hradů
vábila i krále sladkou vůní svou.
A když pětilistá růže odkvetla,
z Pošumaví nová sláva přiletla!
A když po letech zas přes Alpy sem zvěsti
o Kostnické došly žárné hranici,
muži na tvých pláních zatínali pěsti,
Trocnovský rek zvedal hroznou pravici.
A po českém sadě z krve pučel květ
a ryk bitev zemí v strašný dal se let.
113
Jak se ti tvá hlava potřásala šedá,
když pod tvými boky domažlický luh
sudlicemi, meči kosila smrť bledá
a vozovou hradbou ryčný bral se ruch,
žen a dětí pokřik, chrabrých Husitů
válečná se píseň nesla k blankytu.
Oj, což jsi ty krásna, Šumavičko šumná,
což ty hory, bory, pralesů tvých stín,
což těch bystřin proudy, jezera tvá dumná,
údolí tvých čarný, smaragdový klín,
a což podušek tvých kapradí a mech
a ta chasa ptačí s notou ve hvozdech!
A co lid tvůj zlatý, naše doubravino!
Mužní tvoji chlapci každý jako kmen,
ladné tvoje ženy plémě rusalčino,
a ten dětský podrost jako krásný sen –
jedna řeč mu drahá, jedna duše všem
a ta měkká láska k domovině v něm!
Stůj nám pevně, vzdorně, bašto české síly,
jako’s věky stála v pyšné nádheře,
když se lebky cizí o tvé stěny bily
a hlas vzduchem plakal vlasti-mateře!
Naše budeš v slunci štěstí, jako ve dnech klopoty,
na věky tě uhájíme, třeba svými životy!
114
Pražské zvony.
Moře zvuků nad tvých domů štíty,
nad paláci, věžemi a chrámy,
zlatá Praho, tok svůj rozložitý
oblačnými vede vzdušinami,
všecky tvoje zvony v ladné tísni
jasným stříbrem, mědí zadumanou
v čaruplné houpají se písni
nebes modrých jasnou slavobranou.
Jaká hudba! – Chvílí hukot hromu,
jak kdy Hospodin svůj schmuřiv zor
trest a pomstu hází na Sodomu;
chvílí vichrů ston, jenž padá v bor,
ve skal srázné tesy, do dolin,
a v propastí rozesedlý klín;
a pak zas jak sirotků a vdov
žalostivý pláč a sirý vzdech
umíráčkem truchlým úpí kov,
až i chlad a mráz jde po údech;
v to pak vážné kladiv mocné tluky
nové vedou ve vzduch zvuků pluky –
jedno znění, daleké a táhlé
po nebeské klenbě neobsáhlé.
115
Zněte, zvony! – Každá zvuků vlna,
české radosti i želu plna,
tisíc budí v mysli ponětí!
Ó kéž mohl bych je vypěti
vaší hudbou, nádhernou a slavnou,
ó vy zvony sterých věží Prahy!
Kéž bych mohl minulosť vši dávnou,
kterou žil tu kdy můj národ drahý,
vyvolati zvukem písně! Naděj marná!
Nedostihneť toho zvuků moře
nikdy tento chudobný zpěv můj!
Raděj otevři se říš ta tónů čarná
nekonečném nebes po obzoře,
kovu kouzlo sluch můj obletuj! –
Slyš! Aj, srdce zvonu úhoz prvý
Čechům hlásá jasnou víru v Krista,
idol lásky, posvěcený krví,
všeho lidstva spona pevná, čistá.
První poplach, k němuž volal chvatem
v rychlou pomoc Prahu zvonu zvuk,
ó jak smutně v tichu noci svatém
znělo znamení to děsných muk!
Poplach nový, jiný. Lid se bouří,
meč se tasí, blýská, řinčí zbraň,
Praha tone v dýmu jen a kouři –
Hospodine, vlasti naší chraň!
Umíráčkem stříbro s kaple zvoní
Betlemské, že není Jana víc,
116
pláče Praha, celé Čechy po ní,
pěsť se zatíná a plane líc,
sudlice a palcáty se třesou
v rozdrážděné české pravici,
kde se zdvihnou, pokoření vnesou
do krajiny žalem kvílící.
Slyším ze zvonů těch koní ržání,
klusot kopyt, depot půdy hlučný,
brzy jásot, brzy umírání –
válek husitských to pospas tučný!
A zas jako chorál plný veleby
nad Prahou to hučí, jásá, pleše:
hvězda čarná vzchází na nebi
Čechám bědným lepší ku potěše,
na trůn stoupá v pyšném kole rad
statečný a velký Poděbrad.
Míru píseň zvoní zvony zemí,
pokoj budiž všem a nade všemi! – –
Na Strahovských věží dvojici
počal cinkot; k němu teď se druží
nové zvuky jako plačící –
slyšeli jstejste, děti, ženy, muži?
A hle, branou cválá jezdců dvé,
zapocení řehcí koníci,
jezdci nesou zprávy věru zlé.
Na Strahovských věží dvojici
mocněj zvoník trhá provazem,
za branou že na Bílé tam Hoře
v prachu otroctví a ve pokoře
česká zem!
117
Slyším, slyším! – Bože, zdá teď se mi,
jak by kvílel tento umíráček
nejen Prahou, ale celou zemí,
jak by všecky zvony, co jich Ptáček
za svůj život ulil pro Čechy,
měly jenom pláč a povzdechy!
Hlava se mi tíží, motá, točí,
ruka klesá, kalí se mi oči,
noha vrávorá a srdce stydne,
smyslové mne klamou; jenom sluch
pracuje v té bytosti mé bídné,
jenom ten ví, co je žití ruch.
Jaké žití! Prázdné, bez naděje,
temnota a propasť vůkol zeje...
A přec neumlk ten umíráček děsný.
Dál zněl jeho kvil a pláč,
pokud nebyl ve hrob složen těsný
celý národ – umučený spáč!
Staroměstským rynkem zaznívala
poslední ta smutná muzika,
brána hrobu, hle, se zamyká –
a vlasť sen svůj dvoustoletý spala...
Ještě jednou zazněte námnám, zvonyzvony,
a zaplašte všecky naše stony!
Nakvílely jste se v časův tísni,
srdce rvaly, v hlavách mátly mozky –
zněte, zvony, spanilou tou písní,
jež nám štěstí rozmetané trosky
118
vzkřísila zas k životu a blahu –
zvuk váš probuď stověžatou Prahu,
zněte, zvony, zvuk váš padni sladký
na obživlá prsa vlasti matky!
***
Nadšen, zanícen a v slastech tona
zrak můj k Povltavské kněžně zírá,
za zvonem zvon mlkne, hukot zmírá,
a má noha pouť svou domů koná.
Unavená jenom hlava v dlaň mi klesá,
ana večernice vstoupla na nebesa.
119
Mrtvola zimního krále.
Již dávno ustal Bílé Hory pláč,
a v Čechách cizí chodil pomahač;
již dávno strouchnivělo lešení,
kde uschl český květ a osení;
již dávno stichnul české řeči zvuk,
a národ tonul v moři běd a muk.
A český král? Jak žil, tak umřel jest.
Tak o něm praví divná věru zvěsť.
Král umřel. Mrtvé tělo jeho však
házeno sem i tam jak bídný vrak,
smýkáno jím jak smetí po světě,
jakoby k strašné naší odvetě,
i vyvrženo v bláto jest a kal –
tak pochován byl český zimní král.
Pak skrývána jest jeho mrtvola –
kdo na světlo ji ke cti vyvolá?
Ó nikdo, nikdo víc! – Jen potají
ji v cizí hrobku chlapi vrhají.
120
A divná věc! Tam v dálné zemi té,
slzami těžkých žalů proryté,
kde Nadsekvanský Caesar našich dob
své tyranie časný našel hrob –
tam práchniví teď český zimní král,
jak by se strašné hrozby naší bál.
Ó králi! Neboj se! Můj národ dobře ví,
čím jemu jest ten popel mizivý.
Ó zimní králi! Byl jsi králem nám,
však bez národa, s majestátem sám.
My tebe neznali, tys neznal nás,
tys byl nám cizí a my tobě zas.
Neboj se, králi! Odpouští lid můj –
tvůj prach a popel, králi, obletuj
mé vlasti bílý, probuzený den –
to buď tvůj věčný, do skonání sen!
121
Prapor.
Pod gotickou klenbou chodby starodávné
v pavučin a prachu šedém předivě,
tam se skrýváš, cáre, svědku doby slavné,
do kouta se choulíš chabě, bázlivě,
jak bys mohl za to, nevděkem že splácí
volný národ tobě krušnou bitev práci!
Za tvé cetky třásní, trosky žerdi, hrotu
tisícové rádi dávali svou krev,
s bujným loučili se plesem od životů,
v prsou rány, na rtech modlitbu a zpěv,
za tvé větrem bouře rozkacené vlání
tisícové kladli všecko bez váhání!
Oj viděl jsi boje za tu volnosť naši,
slyšels těžké vzdechy padlých vojínů,
depot ořů, ani na útěk se plaší,
slyšels stenající žalem otčinu –
a ten voják dobrý, co tě třímal v rukou,
jak on jásal blahem, jak umíral mukou!
Byla naše sláva, byla naše hana,
do poslední kapky krve bil se Čech,
a ta praporu žerď shnilá, roztřískaná
v zapomnění visí jak ten český vzdech!
Nový prapor zdvihá čeleď naše k nebi
ukovaný zlatem a věčnými hřeby!
122
Zlatem srdcí, povah, zrobíme jej znova,
třásní vzletu duší po Čechách ať vlá,
ostrý hrot ať na něm hrdosť naše zková –
každý syn té země ať tu přísahá!
Pochodeň kde světlá také vojny vzplane,
tam se blaho snese v kraje milované!
123
Naše řeč.
Jak oslaví tě písní prostou lesku,
jež zaznívá jen v dobách slz a stesku,
zpěváček český mdlý a chudičký,
ty zdobo nádherná a pýcho naše,
jež lidu mému dalas mesiáše,
ty mluvo sladká mojí rodičky?
Kde slov nabrati pro to citův moře,
kdy vzedme vlnou blaha se i hoře?
Ty materštino, řeči moje vroucí,
tvůj slyším ševel ve svém srdci tlouci,
jak v rodném místě známý s věže zvon;
tvé zvuky drahé, jež mou hrudí třesou,
mi nevýslovné blaho ráje nesou,
a v slasť se mění každý srdce ston.
Ty řeči vlídná, věčný štěstí zdroji,
kdo z tebe pije, všecky touhy skojí!
Tvůj slyším šepot ze rtů nemluvňátka,
jež k sobě tulí v tajné slasti matka,
když první slovo vznikne nesmělé!
124
Zazáří oči dítěte i matky,
i otcův mračný zor se mění v sladký
a radosť zazní v jizbě veselé.
A slovo k slovu v myšlénku se splétá,
až zahlaholí první dětská věta.
Oj, jak jsi líbezna, jak něžna, krásna!
Jak slunce skvoucí, jak studánka jasna
jsi, mateřská ty zlatá řeči má!
Když první lásky první klíčí květy
a v mladém srdci nové rostou světy,
a dětský věk se náhle vydřímá:
tvá zaznívají líbezněji slova,
nežli ta letní píseň slavíkova.
Jak velebna jsi ve svém prostém šatě,
když kolébáš se v klenby chrámu svaté:
ať zachovává lid svůj Hospodin!
Teď žalm se zbožný od úst k ústům nese
a zástup uklání se v hoři, v plese,
s dceruškou otec a s matičkou syn.
I žebrák bědný v neumělé sloce
si otčenášek český zašepoce.
Ó, tak jsi mocna jako vichrů příval,
když tokův tvých se nádherný proud slíval
kdys od úst našich českých Zábojů!
Ej, každé slovo bylo mečem, pěstípěstí,
avšak i míru hebkou ratolestí –
Čech vítězíval také bez bojů!
125
Zněl český zpěv jak s vozů Táboritů,
tak v pyšných síní lepotvárném krytu.
A bohata jsi! Širé plodné pláně,
hluboké démantův a zlata báně,
křišťálná citův a ponětí říš!
Ochotna sloužiti jsi srdci, duchu,
myšlenek našich každičkému ruchu,
nás z hroudy zemské k světu povznášíš!
Ó materštino, královno i služko,
národa mého nejvěrnější družko!
Přec vyštvali tě, popelko ty vlídná;
jen v místa poroby směl, chudá, bídná,
tvůj podvrácený uchýliť se krok!
Do síní hrdých palácův i hradů
a na balkony, do myrtových sadů
se drzým slovem cizí vetřel sok!
Jen ve vesnické chudé naší chatce
tvá slova zněla bolestně a sladce.
Dvě století! A přece hudbě tvojí,
ač v koutě šeptala jen píseň svoji,
nemohl národ odolati víc;
on pohnut vědomím své těžké viny
šel tebe hledat dcerami i syny
a s českou písní pospíchal ti vstříc.
On vyvolal tě z chatek na výsluní,
kde pýcha tvá zas po královsku trůní.
126
Ó líbezná ty věčná spáso naše,
jež lidu mému dalas mesiáše,
ty drahá mluvo mého národa!
Ó bratří, jen ji věrně v srdci noste,
ať její česť i lesklá chlouba roste –
a věčná bude Čechám pohoda!
Ty řeči česká, mohutná i sladká,
tys naše královna i naše matka.
127
OBSAH.
Str.
Na potulkách:
S pánem Bohem7
U lesa8
U mlýna9
U jiného mlýna11
Skalní král12
V lesích lužnických16
Cestou17
Zvoní klekání21
Ve vlaku22
Na moři31
Před bouří32
V cizině33
V klášteře34
U hnízda37
Za deště38
Za bouřky40
Vesnička hoří42
Slepý žebrák vypravuje45
Na zříceninách hradu53
Boží muka54
Na vrcholku hory57
Z kraje:
(Úvodní bez nápisu)61
Černá hodinka62
Na vorech64
Petr66
Ballada o mlýně74
Odvedený79
Staročeská romance81
[129]
Ze srdce:
Znělky: Sami, Resurrexi89–90
Jarní91
Z jara92
Jarní naděje93
List člověka, který včera umřel95
Elegie98
O vánocích100
Soucit103
Vlasti:
Vlasti109
Na Sněžce111
Šumavě113
Pražské zvony115
Mrtvola zimního krále120
Prapor122
Naše řeč124
E: av; 2002
[130]