Mrtvola zimního krále.

Mrtvola zimního krále.
Již dávno ustal Bílé Hory pláč, a v Čechách cizí chodil pomahač; již dávno strouchnivělo lešení, kde uschl český květ a osení; již dávno stichnul české řeči zvuk, a národ tonul v moři běd a muk. A český král? Jak žil, tak umřel jest. Tak o něm praví divná věru zvěsť. Král umřel. Mrtvé tělo jeho však házeno sem i tam jak bídný vrak, smýkáno jím jak smetí po světě, jakoby k strašné naší odvetě, i vyvrženo v bláto jest a kal – tak pochován byl český zimní král. Pak skrývána jest jeho mrtvola – kdo na světlo ji ke cti vyvolá? Ó nikdo, nikdo víc! – Jen potají ji v cizí hrobku chlapi vrhají. 120 A divná věc! Tam v dálné zemi té, slzami těžkých žalů proryté, kde Nadsekvanský Caesar našich dob své tyranie časný našel hrob – tam práchniví teď český zimní král, jak by se strašné hrozby naší bál. Ó králi! Neboj se! Můj národ dobře ví, čím jemu jest ten popel mizivý. Ó zimní králi! Byl jsi králem nám, však bez národa, s majestátem sám. My tebe neznali, tys neznal nás, tys byl nám cizí a my tobě zas. Neboj se, králi! Odpouští lid můj – tvůj prach a popel, králi, obletuj mé vlasti bílý, probuzený den – to buď tvůj věčný, do skonání sen! 121