Pražské zvony.
Moře zvuků nad tvých domů štíty,
nad paláci, věžemi a chrámy,
zlatá Praho, tok svůj rozložitý
oblačnými vede vzdušinami,
všecky tvoje zvony v ladné tísni
jasným stříbrem, mědí zadumanou
v čaruplné houpají se písni
nebes modrých jasnou slavobranou.
Jaká hudba! – Chvílí hukot hromu,
jak kdy Hospodin svůj schmuřiv zor
trest a pomstu hází na Sodomu;
chvílí vichrů ston, jenž padá v bor,
ve skal srázné tesy, do dolin,
a v propastí rozesedlý klín;
a pak zas jak sirotků a vdov
žalostivý pláč a sirý vzdech
umíráčkem truchlým úpí kov,
až i chlad a mráz jde po údech;
v to pak vážné kladiv mocné tluky
nové vedou ve vzduch zvuků pluky –
jedno znění, daleké a táhlé
po nebeské klenbě neobsáhlé.
115
Zněte, zvony! – Každá zvuků vlna,
české radosti i želu plna,
tisíc budí v mysli ponětí!
Ó kéž mohl bych je vypěti
vaší hudbou, nádhernou a slavnou,
ó vy zvony sterých věží Prahy!
Kéž bych mohl minulosť vši dávnou,
kterou žil tu kdy můj národ drahý,
vyvolati zvukem písně! Naděj marná!
Nedostihneť toho zvuků moře
nikdy tento chudobný zpěv můj!
Raděj otevři se říš ta tónů čarná
nekonečném nebes po obzoře,
kovu kouzlo sluch můj obletuj! –
Slyš! Aj, srdce zvonu úhoz prvý
Čechům hlásá jasnou víru v Krista,
idol lásky, posvěcený krví,
všeho lidstva spona pevná, čistá.
První poplach, k němuž volal chvatem
v rychlou pomoc Prahu zvonu zvuk,
ó jak smutně v tichu noci svatém
znělo znamení to děsných muk!
Poplach nový, jiný. Lid se bouří,
meč se tasí, blýská, řinčí zbraň,
Praha tone v dýmu jen a kouři –
Hospodine, vlasti naší chraň!
Umíráčkem stříbro s kaple zvoní
Betlemské, že není Jana víc,
116
pláče Praha, celé Čechy po ní,
pěsť se zatíná a plane líc,
sudlice a palcáty se třesou
v rozdrážděné české pravici,
kde se zdvihnou, pokoření vnesou
do krajiny žalem kvílící.
Slyším ze zvonů těch koní ržání,
klusot kopyt, depot půdy hlučný,
brzy jásot, brzy umírání –
válek husitských to pospas tučný!
A zas jako chorál plný veleby
nad Prahou to hučí, jásá, pleše:
hvězda čarná vzchází na nebi
Čechám bědným lepší ku potěše,
na trůn stoupá v pyšném kole rad
statečný a velký Poděbrad.
Míru píseň zvoní zvony zemí,
pokoj budiž všem a nade všemi! – –
Na Strahovských věží dvojici
počal cinkot; k němu teď se druží
nové zvuky jako plačící –
slyšeli jstejste, děti, ženy, muži?
A hle, branou cválá jezdců dvé,
zapocení řehcí koníci,
jezdci nesou zprávy věru zlé.
Na Strahovských věží dvojici
mocněj zvoník trhá provazem,
za branou že na Bílé tam Hoře
v prachu otroctví a ve pokoře
česká zem!
117
Slyším, slyším! – Bože, zdá teď se mi,
jak by kvílel tento umíráček
nejen Prahou, ale celou zemí,
jak by všecky zvony, co jich Ptáček
za svůj život ulil pro Čechy,
měly jenom pláč a povzdechy!
Hlava se mi tíží, motá, točí,
ruka klesá, kalí se mi oči,
noha vrávorá a srdce stydne,
smyslové mne klamou; jenom sluch
pracuje v té bytosti mé bídné,
jenom ten ví, co je žití ruch.
Jaké žití! Prázdné, bez naděje,
temnota a propasť vůkol zeje...
A přec neumlk ten umíráček děsný.
Dál zněl jeho kvil a pláč,
pokud nebyl ve hrob složen těsný
celý národ – umučený spáč!
Staroměstským rynkem zaznívala
poslední ta smutná muzika,
brána hrobu, hle, se zamyká –
a vlasť sen svůj dvoustoletý spala...
Ještě jednou zazněte námnám, zvonyzvony,
a zaplašte všecky naše stony!
Nakvílely jste se v časův tísni,
srdce rvaly, v hlavách mátly mozky –
zněte, zvony, spanilou tou písní,
jež nám štěstí rozmetané trosky
118
vzkřísila zas k životu a blahu –
zvuk váš probuď stověžatou Prahu,
zněte, zvony, zvuk váš padni sladký
na obživlá prsa vlasti matky!
***
Nadšen, zanícen a v slastech tona
zrak můj k Povltavské kněžně zírá,
za zvonem zvon mlkne, hukot zmírá,
a má noha pouť svou domů koná.
Unavená jenom hlava v dlaň mi klesá,
ana večernice vstoupla na nebesa.
119