Prapor.

Prapor.
Pod gotickou klenbou chodby starodávné v pavučin a prachu šedém předivě, tam se skrýváš, cáre, svědku doby slavné, do kouta se choulíš chabě, bázlivě, jak bys mohl za to, nevděkem že splácí volný národ tobě krušnou bitev práci! Za tvé cetky třásní, trosky žerdi, hrotu tisícové rádi dávali svou krev, s bujným loučili se plesem od životů, v prsou rány, na rtech modlitbu a zpěv, za tvé větrem bouře rozkacené vlání tisícové kladli všecko bez váhání! Oj viděl jsi boje za tu volnosť naši, slyšels těžké vzdechy padlých vojínů, depot ořů, ani na útěk se plaší, slyšels stenající žalem otčinu – a ten voják dobrý, co tě třímal v rukou, jak on jásal blahem, jak umíral mukou! Byla naše sláva, byla naše hana, do poslední kapky krve bil se Čech, a ta praporu žerď shnilá, roztřískaná v zapomnění visí jak ten český vzdech! Nový prapor zdvihá čeleď naše k nebi ukovaný zlatem a věčnými hřeby! 122 Zlatem srdcí, povah, zrobíme jej znova, třásní vzletu duší po Čechách ať vlá, ostrý hrot ať na něm hrdosť naše zková – každý syn té země ať tu přísahá! Pochodeň kde světlá také vojny vzplane, tam se blaho snese v kraje milované! 123