Skalní král.
V těsné skrýši, šperkované mechem,
půl sta let již bydlí nepoznán;
s želem vstává ráno, na noc s vzdechem
ukládá se v žulový svůj stan.
Trochu spaní, vzpomínek však více
údělem mu dává večernice.
Nebudí ho slunce záře ranná,
mlžin jenom klam sem zavítá
v tato místa, horstvem lemovaná,
skalami a lesem pokrytá;
buble potok, v boru pějí ptáci,
a strom chrastí, který dřevař kácí.
Jenom letním o poledni vzplane
nad údolím vzácný slunce třpyt,
a roztálá rosa zevšad kane
jako slzy v osamělý byt;
krátce trvá sluneční to světlo
jak to štěstí, které druhdy kvetlo.
Však když jeseň rozprostře se v kraji,
marně vzchází slunce poklusem
12
v místa, jež se zimě podobají,
marně hledá letní cestu sem;
marně po něm touží poupě lesa,
marně ptáček, letě na nebesa.
A když zimy neskrocené ruce
rozepnou se v opuštěný bor,
a když spoutá k neuprosné muce
chasa větrů každý živý tvor:
zdá se, jak by toto místo světa
za sídlo si zvolila smrť kletá.
Všude smrť! Hle, potok tuhne v ledu,
stromy pusty, prázdné do hola;
ptáci prchli, nikde po nich sledu,
zhasl život všude do kola;
jenom v jeskyni to jedno žití
za vše ostatní teď plá a cítí.
V něm to víří jako sopek nitro,
tisíc kvete v jeho srdci jar,
v zářném slunci věčné plane jitro,
v prsou štěstí, mladosti to dar;
skvělý věnec na šedivé hlavě
ukládá se k neskonalé slávě.
Sopka vyhasla a svadly květy,
změnilo se jitro s večerem,
štěstí v jiné zabloudilo světy,
ukryla se mladosť pod šerem;
a ta slávy klamná, bludná záře
nedonikne v doupě samotáře!
13
Poustevníkem lid jej kolem zove:
kořínky prý jsou mu potravou,
houby sbírané a plody ořechové,
květy mechu lůžkem pod hlavou,
potok bujný vedle skalní sluje
krůpějí mu hojně poskytuje.
Modlí se prý, vypravují kolem,
ač tu nikdo kříže neviděl;
však když kráčí od jeskyně dolemdolem,
kdož by, vida trpký v oku žel,
nevěřil, že modlitbičkou v tiši
duch se stápí v nebes tajnou říši?...
Modlitba to divná ovšem: jiná
než ji říká křesťan před kaplí;
srdcem stůně dávná jakás vina,
časem s očí slzy ukáply;
a když hlava do dlaně se skloní,
bledne tísní, jak by bylo po ní.
Mlčeliv je jak ty stráně hvozdů;
jenom z rána, když jej probudí
teskný hvizdot nedalekých drozdů,
také jemu smutně ze hrudi
divná píseň beze slov se řine,
jak neznámá hudba z říše jiné.
Brzy podobá se píseň pláči,
pak zas vzkřikne jako šílená,
až se ptactvo bázní v hnízda tlačí
a veverka stane schoulená;
14
na to mlkne v ponenáhlém chvění
jako „s bohem“ v chvíli rozloučení.
Viděli ho v noční děsné chvíli,
hrom když bušil v smrkův rodinu,
blesky noc když kolem rozsvítily,
jak řval v lesy: „O proč nezhynu?
Proč mi moc tvá, jenž chceš bohem slouti,
nepopřeje tady zahynouti?!“zahynouti?!
„JsemJsem sic pánem této těla schránky,
jsem i pánem této duše své;
syt jsem života té radovánky,
jež mne denně k svému stolu zve,
tisíc jich snad opouští dnes zemi,
já jen žíť mám mezi nimi všemi?“všemi?
„ChtělChtěl jsem umříť: stín mé vlasti bledý
stál tu hrozně před mým svědomím,
loučiť jsem chtěl s ní se naposledy,
zlíbať statek, jenž je posud mým;
pozřela však na mne beze slova,
a mne čeká žití trýzeň nová.“
Viděli jej, neslyšeli slova –
kdož těm věcem taky rozumí?
Spíš těm zvukům, hvozd jež v sobě chová,
koruny když jeho zašumí...
*
Proč mu dali pyšné jméno krále,
nezvěděl jsem – putoval jsem dále.
15