Boží muka.

Boží muka.
V prostřed pole boží muka trčí z bujné směsi žita, okolo nich drobný ptáček a motýlů chasa lítá. Druhdy tam, kde boží muka, vedly cesty v různé směry, ale to již pamatuje ve vsi věru málokterý. Pamatuje stařík jeden, včera o tom řeč tu byla, ale více jako ve snách, potrhaná, pobloudilá. „U božích muk před stoletím loučilo se dvé tam bratří,“ vypravuje stařík, jemuž dnešního dne lán ten patří. „Loučili se dlouho, tklivě, ač to netušil z nich žádný, že v té chvíli jedinoučké pochová je hrůbek chladný. 54 Do světa se chtěli bráti, hledat štěstí, květ ten luzný; v slzách když se obejmuli, vydali se v strany různy. Sotva každý patou pohnul, skáceli se jednou ranou – bůh sám poslal tuto ránu ve dvojici milovanou. Bolem jati, láskou spjati klesli oba před mukami – pán bůh račiž duším jejich milostiv a býti s námi! Pohřbili jsme obě těla slavně do jednoho lože, tam, kde stojí boží muka – věčný pokoj dej jim, bože! Tatíček můj nebožtíček zaoral ty stezky bílé, zasil pšenku, oves, žito, hlavu k hrobu jižjiž chýle. Už ho není! Boží muka posud stojí v paměť dvojí: na památku věrným bratřím, že i po smrti jsou svoji. Na památku, že jim ustlal vlídně, měkce na posteli nerušené, nepřístupné tatíček můj odumřelý. 55 V zimě sníh jim rov ten kryje, z jara nad ním pěje ptáče, v létě klasů ševel hučí, v podzim píseň od oráče.“ Skončil stařík. Zírám oknem na kamenná boží muka – dvojici tam vidím bratří, jak jim srdce hořem puká. 56