List člověka, který včera umřel.

Emanuel Miřiovský

List člověka, který včera umřel.
Včera jsem umřel. Buďte vy tam zdrávi, jež opustil jsem v chvíli dětinné, kdy dotknula se ubohé mé hlavy osudův chladná, přísná bohyně. Byl okamžik to děsný! – Kolem lůžka bývalých přátel stály davy hlučné: ta věrná povždy egoismu služka, ta touha po štěstí a pýše tučné se u mé nohy k spánku ukládá, ač zdlouhavě a taky nerada. A sláva všecka do koutka se dere jak ty mé světské touhy tisíceré. A před mou duší prchající stojí s mlhami v očích drahý národ můj: o zůstaň, zůstaň v života tom bojiboji, a kde jsi přestal, statně dobojuj! Již chtěl jsem zůstať, v tom jsi přišla ty tu, sudičko moje, v prvním smrti svitu! A byl jsem mrtev. – To tam všecko žití i noc ta se svým krásným sněním, i slunce lesklé, na živé co svítí, i lidstvo se svým dlouhým utrpenímutrpením. Již buďte zdrávi! Já jsem taky zdráv! 95 Ač nepyšním se ratolestmi květů, ač nekrášlí mne pestrý zlatohlav, to dosti jest: já s bohem dal jsem světu! Jsem svoboden! Jsem prost té hnusné tíže, jež lidskou duši sterým poutem víže; vy bludnou cestou moříte se v pláčipláči, ať pánové jste nebo pomahači, vy mozolem svých rukou a svých duchů v tom zapleteném brodíte se ruchu, vy bez oddechu všickni honíte po krvavé se cestě trnité, na jejíž vrcholích vám kvete sláva, jež za úděl jen žluč a mdlobu dává; a když vám sotva stačí dušička – má vesele zní z hrobu rolnička! A nezní jenom, ona řehce, víří, že prosta je té pouti po světě, a že teď vám, vy světa bohatýři, zazvoní bujně k švarné odvetě! Jste pidimuži, přese všecky věže, jež nastavěli jste si ze svých hlav, a nechť i živých mrtvý hluk i dav tu vaši slávu ochranou svou střeže. Jste malí, skrovní jak ti mravencové, ač víte, že vám spočteni jsou dnové, a ač svou sudbu znáte smrti jisté, přec v žití svém jste bídní egoisté! Ač stále řvete, že jste rodinami, přec rodinný cit tuchne v ňadru vašem, ač hrozíte se před šalbou a klamy, ač těšíte se samým mesiášem, 96 přec vaší duší žluč a rozmar zmítá a nikdo z vás přec let svých nepočítá, by splnil svého žití nádobíčko – že už se odebere za kratičko! A já tu jsem! Jak vede se mi asi, se táž ret váš živoucí, však němý; nu výborně, mám aspoň srdce svoje čisťounké, bílé, beze všeho boje, a moje bujná česká dušička je samý smích a samá rolnička! 97
Básně v knize Nové básně (in Spisy Emanuela Miřiovského, svazek 3):
  1. S pánem Bohem!
  2. U lesa.
  3. U mlýna.
  4. U jiného mlýna.
  5. Skalní král.
  6. V lesích lužnických.
  7. Cestou.
  8. Zvoní klekání.
  9. Ve vlaku.
  10. Na moři.
  11. Před bouří.
  12. V cizině.
  13. V klášteře.
  14. U hnízda.
  15. Za deště.
  16. Za bouřky.
  17. Vesnička hoří.
  18. Slepý žebrák vypravuje:
  19. Na zříceninách hradu.
  20. Boží muka.
  21. Na vrcholku hory.
  22. Naše víska v chudobné hor skrejši
  23. Černá hodinka.
  24. Na vorech.
  25. Petr.
  26. Ballada o mlýně.
  27. Odvedený.
  28. Staročeská romance.
  29. Sami.
  30. Resurrexi.
  31. Jarní.
  32. Z jara.
  33. Jarní naděje.
  34. List člověka, který včera umřel.
  35. Elegie.
  36. O vánocích.
  37. Soucit.
  38. Vlasti.
  39. Na Sněžce.
  40. Šumavě.
  41. Pražské zvony.
  42. Mrtvola zimního krále.
  43. Prapor.
  44. Naše řeč.