Včera jsem umřel. Buďte vy tam zdrávi,
jež opustil jsem v chvíli dětinné,
kdy dotknula se ubohé mé hlavy
osudův chladná, přísná bohyně.
Byl okamžik to děsný! – Kolem lůžka
bývalých přátel stály davy hlučné:
ta věrná povždy egoismu služka,
ta touha po štěstí a pýše tučné
se u mé nohy k spánku ukládá,
ač zdlouhavě a taky nerada.
A sláva všecka do koutka se dere
jak ty mé světské touhy tisíceré.
A před mou duší prchající stojí
s mlhami v očích drahý národ můj:
o zůstaň, zůstaň v života tom boji,
a kde jsi přestal, statně dobojuj!
Již chtěl jsem zůstať, v tom jsi přišla ty tu,
sudičko moje, v prvním smrti svitu!
A byl jsem mrtev. – To tam všecko žití
i noc ta se svým krásným sněním,
i slunce lesklé, na živé co svítí,
i lidstvo se svým dlouhým utrpením.
Již buďte zdrávi! Já jsem taky zdráv!
Ač nepyšním se ratolestmi květů,
ač nekrášlí mne pestrý zlatohlav,
to dosti jest: já s bohem dal jsem světu!
Jsem svoboden! Jsem prost té hnusné tíže,
jež lidskou duši sterým poutem víže;
vy bludnou cestou moříte se v pláči,
ať pánové jste nebo pomahači,
vy mozolem svých rukou a svých duchů
v tom zapleteném brodíte se ruchu,
vy bez oddechu všickni honíte
po krvavé se cestě trnité,
na jejíž vrcholích vám kvete sláva,
jež za úděl jen žluč a mdlobu dává;
a když vám sotva stačí dušička –
má vesele zní z hrobu rolnička!
A nezní jenom, ona řehce, víří,
že prosta je té pouti po světě,
a že teď vám, vy světa bohatýři,
zazvoní bujně k švarné odvetě!
Jste pidimuži, přese všecky věže,
jež nastavěli jste si ze svých hlav,
a nechť i živých mrtvý hluk i dav
tu vaši slávu ochranou svou střeže.
Jste malí, skrovní jak ti mravencové,
ač víte, že vám spočteni jsou dnové,
a ač svou sudbu znáte smrti jisté,
přec v žití svém jste bídní egoisté!
Ač stále řvete, že jste rodinami,
přec rodinný cit tuchne v ňadru vašem,
ač hrozíte se před šalbou a klamy,
ač těšíte se samým mesiášem,
přec vaší duší žluč a rozmar zmítá
a nikdo z vás přec let svých nepočítá,
by splnil svého žití nádobíčko –
že už se odebere za kratičko!
A já tu jsem! Jak vede asi se mi,
se táž ret váš živoucí, však němý;
nu výborně, mám aspoň srdce svoje
čisťounké, bílé, beze všeho boje,
a moje bujná česká dušička
je samý smích a samá rolnička!