Ó srdce bouřlivé! Jen tiše!
Jsi na prahu již hvězdné říše.
Však ještě ne, vždyť brána zavřena,
jen někde hvězda plá, síň zastřena.
Ó vzmuž se, duchu můj, svou sílu zjev,
však šel jsi úskalím a pěl jsi zpěv!
Tu opět jeden. Aby čert to vzal,
vše veršotepce do jednoho spral!
Verš sotva usmolí on, kopu rýmů,
a již k nám pádí s hlavou plnou dýmu.
Hu, zimnici už cítím, suchou rýmu.
Co byste chtěl? Chci jíti dál –
Ó, zpěve vznešený, vy světla čarovná,
ty stánku svatý, kde všech světů královna –
Pán s naší paní mluviť by si přál?
Tak jest. Nuž nedej déle čekať!
Nu, neračte se slov mých lekať,
když povím Vám, že Její Excellence
vznešená paní přímé audience
od delší doby nepřijímá.
Tak? Bohužel. Neb ač ji jímá
všech lidí osud, nemohla přec snésti
houf básníků, jenž stál jak na rozcestí
a o překot si průchod klestil pěstí.
však to by ještě ušlo – při vší vině.
Hůř bylo, že vše naše síně,
zvlášť ona, v níž jen paní naše trůní,
po audiencích páchly směsí vůní,
až člověk myslil: ne básníci jaří,
než že tu byli sami voňavkáři.
To nemohla přec paní trpěť dál.
Provětrať dala síně vše i sál,
neb nad vše líbí se jí zdravé líce,
vzduch čistý, lesy plné pryskyřice.
Nuž mohu-li Vám jakou dáti radu,
zajděte níž tam do dveří až v zadu,
tam uslyšíte hanu svou neb chválu –
toť síň jest vysokého tribunálu.
Nebeská zoře, slyš zpěvy strun!
Nad země, moře povyš svůj trůn!
Ať sláva Tvá
jak jásotné vlny se valí,
ať ruka Tvá
do pláště hvězdného tělo Tvé halí!
Žasnoucí Země v prach se Ti koří,
hor mračných témě z mlhy se noří,
jak jenom shledneš, zraky své zvedneš.
Kalichy květů výš pnou se k Tobě,
vzdech lidských retů hledá Tě v mdlobě,
tulí se sladko k Tobě ach, matko!
Nebeská zoře, slyš zpěvy strun!
Nad země, moře povyš svůj trůn!
Ó v lidském Ty srdci svůj zakotvi člun!
Ó v srdci mém zlatý svůj zakotvi člun!
Mně bolesť nevýslovná srdce svírá.
To jak by slavnostní již ouvertura
v divadle zazvučela fanfarami,
a náhle šumot ztichl prostorami,
jež přepychem se lesknou v záři svící,
a já jen sám stál, chuďas, na ulici,
nemoha do vnitř, bych se kochal krásou,
na níž se právě steré zraky pasou.
Nic naplat, prach už cítím sšedivělý.
Vylítnouť má-li motýl skvělý,
on neúhlednou kuklí projíť musí,
pln strachu jsa, že kukle ta ho zdusí.
Do tribunálu? Ano. Račte dřív
jen boty dobře otříť z prachu,
neb naši páni plni jsou vždy strachu,
že bakterie zdržují se v prachu.
Ó nejhroznější, na světě co žije,
jsou věru neviditelné ty bakterie.
Ty dáť se v mozek, filosofe brachu,
on scvrkl by se jako zrnko hrachu.
Nuž dobře učiním, z cizího strachu
když boty dobře sobě otru z prachu.
Tak – račte vejíť! Aj, zasvěcenec Mus?
Nesete verše? – Račte sečkať jen!
Beztoho šel jste asi hodný kus?
A dnes tak parný, horoucí byl den.
Jen malou chvilku! – (Pro sebe:) Zbláznil bych se málem
jak s veršovci, tak se svým personálem.
Než vylíčím Ti, brachu, co jest poesie,
že hned zakýchne kahánek Tvé fantasie.
Tu třeba promluviť už jednou rázně,
až husí kůže naběhne mu z bázně,
by zvěděl, víc že třeba k básnění
než lehkých střevíců pár k tančení.
(Nahlas:) Tak – teď jsem hotov. (Vstana:) Tedy lyriku
či epos či snad drama? Lyriku.
Toť mrzuté. Neb svět už mrzut laje,
že básní lyrických, jak sníh když taje,
že kdo jen trochu obrostlou má líci,
už toho nečte – leč jen študentíci.
To ovšem nelze schvalovati;
neb nutno přece zachovati
básníkův rozvoj přirozený,
jenž tisíceré bouřné změny
a převraty a krystalování
svých představ, dojmů, svého doufání,
svých tužeb, snah a všech svých názorů,
palčivé touhy klenbu obzoru
přec prolomiti, vyletěti výš,
míť rozhled na svět, na hvězdnatou říš,
to prahnutí, ty dumy věčné
a záhady jen nekonečné –
to údělem jest básníkovi,
jak každá poetika poví.
Nuž má snad začíti hned drama?
To bylo by tak panorama!
Ó věřte, mráz mi tělem běží,
a vlasy hrůzou se mi ježí,
když pomním, zlosti co až k ďasu
mně Němci nadělali svého času –
tu bláznivou mním totiž dobu,
kdy „sturm“ a „drang“ měl křísiť mdlobu,
kdy na tyrany vzdušné v ryku posedlém
jel každý pisák třeba s pometlem,
kdy nikdo se svým duchem, geniem tak zvaným,
si rady nevěděl, jak s větrem rozsápaným,
a hlavu v mracích nosil, krasořečnil vždycky,
ba i též v chůzi byl on, prosím, pathetický.
K těm hrám – té směsi řečí, kletby, vzdechů –
toť kulisy vše aby byly z plechu.
Toť abychom zlé duchy měli,
co do herců by náhle vjeli
jich tělem lomcovať a třískať,
z úst zakřivených sípať, vřískať.
Jeť přece vyšší mocí umění.
Tu nejčistšího třeba ovzduší
a klidu božského, jejž nezruší
příboje duševního vlnění.
Neb každý umělec vnitřního svého vzrušení
býť musí pánem, ducha svého kynem
on bouři musí tišiť na moři svém siném;
on varhan svého nadšení – to v mysl vštipte si –
ovládať musí klidně, pevným duchem klavesy.
Máť ovšem příroda, ta mocná paní,
i bouře své a vichrů divé lkání,
má jarní povodně, jimž břeh je těsný,
však ony částí jsou jen bujné vesny.
Pak vzduch je čistý, teplý, vonný, svěží,
kol břehů kyprých hučivý proud běží,
a pole zelená se, klasy rostou,
a vzduch jen zvučí volnou písní prostou.
Pak přijde žeň a plesné vinobraní,
a světem září mír a svěžesť ranní.
Tak příroda. Zda v umění to platí?
Též umění chce totéž, moji zlatí.
Ne bouře klidiť pouze, ale žeň:
chce břehy květnaté, ne povodeň;
chce horské bystřiny a jarní bouř,
však slunné dny též, nejen mrak a kouř.
Tím vším chci říci: Máme odsouditi
všech srdcí mladých bouřné vlnobití?
Ne, ne! Ty vírné – pravda-li v nich – struny
Vám samy zapějí: „Přijď, dne, ach, slunný!“
I směšno říkati: „Jen děje, děje
nám pějte, ať nám hruď se rozehřeje!“
Však nutno volati: „Jen perly lovte nám!
Studánky horské otvírejte nám!
Chcem pramen křišťálový, by byl manou,
ne vodu z řek, byť umně filtrovanou – “
Nuž opakuji: Nejsem zaujat
já proti lyrice, já nejsem kat,
jenž květy mladých srdcí stíná,
však na plod příští zapomíná.
Vždy básník nejprv hudebníkem bývá,
jenž v sonatách a symfoniích zpívá
a v dumkách, rhapsodiích, svitách vylévá
své duše vlny vírné, až i umdlévá.
Pak jiným vši svou bouři cítiť dává
a béře štětec, a již slunce vstává
jsouc krví zalito, a různé děje
z obrazu hledí, až se srdce chvěje.
Neb dláto béře, do drsné je hmoty
jak blesky vráží, jakby podle noty,
až náhle balvan jako kouzlem oživuje,
a postav lepých dav se z něho vynořuje.
Však hudebník už zradí sebe sama,
zda jeho tóny epos zapějí a drama.
Nuž, abych na plano se nerozmluvil,
snad tedy „Kytku“ nějakou jste uvil?
Či „Ratolístky“ či „Jak blýskala se voda“?–
nuž mluvte přec, vždyť taká nyní móda.
Vždyť titul jakýs musí míti sbírka,
jen hodně potrefný, snad „Stračí pírka “,
neb kuriositu snad v cizím hávu:
„Co dumal pštros, když v písek strčil hlavu“,
neb onehdy jak čet’ jsem slzy roně:
„Ozvěna kopyt arabského koně“.
V tom viděť prý „esprit“, jejž ovšem hledám,
však na ten titul já Vám pranic nedám.
A kdybyste tou módou též se řídil,
nu, odpusťte – zde byste nepořídil.
Toť jedna věc. Chci přejíť k formě vnější.
To nebývá prý věcí nejhlavnější;
však ze života dobře asi víte,
že dívčí zjev, jak poupě porozvité,
když před zraky Vám luzně vynoří se,
zjev andělský, až srdce prudko chví se,
až tělem jiskra prolítne Vám žhavá,
vzbudí se touha sladká – vlna dravá,
a duše, dotknuta jsouc krásou, zjásá:
ten dívčí zjev jen tehdy pravá krása
svou září obetká a oblije,
když duše v plný květ se rozvije.
To naopak snad také dá se říci?
Proč křišťály my kladem kolem svící?
Pláť v zlatém svícně světlo jasněji.
Však světlem tím se kovy teprv zastkvějí.
V tom klička vězí. Třeba hlouběji
vznešené krásy hledať šlépěji.
Ne na povrchu zrak ji zastihuje,
než z nitra ona povrch ozařuje.
Nuž dbejte vždycky, spanilé by tělo
vznešenou, jasnou v sobě duši mělo.
Ať bez výjimky cena vnitřní s vnější
jest celek, harmonie nejluznější.
Ať rytmus váš vždy ořům podobá se,
již střelou letí s jezdcem při zápase,
však cvalem volnějším, když běží o zábavu;
již hrdě vykračují vzpínajíce hlavu,
na sedlech purpurových vítěze když nesou;
již řehcí vesele a uzdami jen třesou,
když v ověnčených vozech za zpěvu a smíchu
v chrám svatebčany vezou z vísky – jakou pýchu! –
již zvolna s pluhem jdou, jenž do země se vrývá,
an sedlák pobízí je, pohůnek jim zpívá;
již sotva hýbají se, jako stíny lezou,
když za plápolu svící mrtvolu v hrob vezou.
A každý rytmus po svém způsobu ať zírá
a povahu svou vnitřní nikdy nezapírá:
Ať jambus zní jak jarní dech
a pobíhá jak vlnka v břeh;
trocheje pak ať jsou pravé,
jako zvony kolébavé;
a přijdou-li daktyly, každý ať kráčí,
jako ta kůzlata s kopečka skáčí;
a jestli to dumka neb žalozpěv jemný,
ať jsou ty daktyly dunivy, temny,
jako když vichrové úpíce nad hory táhnou,
divoké bolesti na srdce tlukoucí sáhnou.
A rýmy? To již rozum káže zdravý,
že vždycky má to býti akkord pravý.
Vždyť říší nebes poesie sluje,
ta šperků nejvzácnějších zasluhuje.
Ten šťasten, kdo v ní shlížeti se dočká.
Jeť ona zázračná Vám věru čočka,
jež v mikroskopu odhaluje nám,
co netušených divů přírody skryl chrám,
a v teleskopu nebes cestami
nás opět sbližuje až s hvězdami,
Však ona více jest. Jí svět nám zazáří,
o jakém nesnili ni staří hvězdáři.
To vesmír nový jest, jenž hvězd a sluncí pln,
však těžkých také mraků, bouřných vln,
kde plno ruchu, života a cílů, cest,
a zřídka blahý mír – – to lidské srdce jest.
Ó světem velkolepým srdce naše,
jestliže k němu neshlížíme plaše,
jestliže čistou čočkou poesie
v ně zíráme, čím chví se, bije, žije.
Je často drsný obal, drsná skořápka,
jež bídně shlíží vedle pozlátka,
však zrak-li nezkalený k ní se podívá,
s úžasem uvidí, že perlu ukrývá.
Tu člověk nesmí fotografem jen se státi,
než zrakem lékařským vždy hlouběj pronikati.
Pak teprv lidskému Vy srdci pochopíte,
jaké to doly jsou Vám zlaté, věkovité,
bohaty nad vše, nad vše nebezpečny –
tajemství, záhad údol nekonečný.
To za obsah všem vážným Vašim pracím kladu,
ne hříček rýmovaných byste napsal řadu.
A hleďte, vší ať planosti jsou prosty,
však ušlechtilými ať září skvosty!
A nemněte, že hned Vám kynou věnce,
jeť v oboru tom čilá konkurence.
Jeť poesie u Vás hrdým sadem,
ač mnohé díly leží ještě ladem.
Však přec to utěšená podívaná,
jak najednou tak rozvila se z rána.
Tu stromy domácí, tak bujné, statné,
tu cizí, přesazené, majestátné.
Jak parkem nádherným tu mysl kráčí,
až v těle žilky od radosti skáčí.
A jsou ty vaše stromy radosť pravá,
až tak to v srdci mile pozahrává.
Ó kdož pak vylíčí neb slovem vypoví,
jak velebná jest jedle, les Váš borový?
A dumný smrk a bříza bělostná,
dub ramenáč a lípa milostná?
Což vrba – v každé větvi na sta písniček,
jež z.jara vytloukají chlapci z vesniček?
Což olše jeptiška a javor muzikant
a topol filosof a vzdušný doktorand?
Což rozvětvený buk, ten pyšný zeman hor,
jenž opřen o boky se dívá na obzor,
pás stříbrolesklý ukazuje světu
a pohrdlivý smích na tlustém retu?
Což třešeň plná běloučkého květu,
dnes nevěsta a zítra slastiplná žínka?
Což jabloň ruměná, ta kyprá hospodyňka
s buclatým dítkem v rukou za zpěvu
a plná veselí a úsměvu?
Což ořech tělnatý, ten šafář lakota,
jenž u stodoly stává, u plota
a směje se, až barvou plane čtverou,
jak dívky k němu o přízeň se derou?
Ó kdož pak vylíčí neb slovem vypoví,
čím hovoří Váš les a stromoví?
A hora jedlová, ty chlubné varhany,
kde rechtor vítr hrá, vlas šedý maje scuchaný?
Zda slyšel jste přec jeho „Missam solemnem“
v tom obsazení beethovenovsky velebném?
Jak starý rechtor, chrástek jenom suchý,
najednou budí zdřímlé tónů duchy,
do klaves vjíždí, registry vše vytahuje,
až každá jedle – píšťala se rozzpěvuje,
a plesá vše jak s orchestrem sbor tisíchlavý:
„Nebesa, země plna jsou Tvé slávy!“–?
Jak všecka hora trne, an sbor dozvučívá,
a rechtor stařičký, ta vetchá hlava sivá,
registry uzavřev, teď flétnám zvučeť dává,
a šelest houslí ruka vyluzuje pravá,
jak do klaves své suché prsty zahloubává,
že jasné tóny píšťal vlnivě se chvějí,
jak jitřní paprsky, jež s horských čel se stkvějí,
tu chvíli vítajíce, andělské kdy kůry
k oltáři s Nejsvětějším sestupují s hůry,
kdy v ticho svaté zvonky zrovna dozvučely,
a temných borů sbor tou chvílí rozechvělý
pln bázně, pokory v tajemném pološeře
zpěv slavný zpívá: „Požehnaný, jenž se béře – –“?
Ó věřte mi, že v horách Vašich kryje
se mnohá velká, slavná symfonie!
Mně malbou, hudbou, knihou nejdražší jsou hory,
ať mlčky dumají, ať prozpěvují sbory.
Neb v horách, paprsky jak větvím prokmitají,
tam zraky duše naší zplna procítají.
Však pohleďte též na ty žitné klasíky
a zlatou pšenici, ty selské chasníky!
Jak štíhlý každý jest a veselé má zraky!
On při muzice bílé hází stříbrňáky
a „Sólo!“ volá hlučně, na své děvče kývne
a soka změří ostře, až on zlostí plivne.
A ječmen vousatý, jenž odulá má ústa
a bříško dostává, však výšky nedorůstá;
a bujarý váš chmel – aj, klobouk s hlavy dolů:
chachacha, česť přec patří lékaři všech bolů –
zda Bacchus Váš to není, patron od žízně,
jenž kmotrovstvím se všude vetřel do přízně?...
Což teprve když v seči nebo na poli
písničky děvčat jiskrných Vám hlaholí,
a každá, jakby drozd ji zpíval v libozvuku,
tak vroucná, sladká, plná radostného tluku
a plná šťávy, jako zlaté úly medné,
jak dívce na třešňový rtík když ret váš sedne?
Ó divy divoucí jsou v poli, pohoří,
kde všechno pěje Vám a vše k Vám hovoří!
Než času nestačí, bych všechno řekl Vám,
vždyť beztoho již daleko snad zabíhám.
Však opakuji znova: Hrdým sadem
jest poesie u Vás, vinohradem.
A věru dobrá půda, vzácní hospodáři,
neb révě burgundské se dobře u Vás daří.
A hle, tu Orient (– ač ve skleníku) plá,
van tajůplných bájí z cypříše tu vlá,
a z jihu snivých palem slunná nádhera
a cedrů leporostlých um se prostírá.
Jak parkem knížecím tu mysl kráčí,
až v těle žilky od radosti skáčí,
Však nejjasnější v sobě cítím nálady,
vidím-li u Vás odlesk hrdé Hellady,
jak prostota a velikosť a vznešenosť se snoubí,
a v každý vtělují se rys, sloup, sochu, chrám i loubí.
Jáť vítať chtěl bych věk, jenž bude světu spásou,
kdy lidstvo šťastné bude odkájeno krásou...
kdy děla utuchnou, ty dračí jícny řvavé,
a umy pláť jen budou – žertvy nekrvavé.
Tak smýšlím já. To vše, co k srdci bych Vám vložil.
Též dbejte, byste mnoho zkusil, mnoho prožil,
svět velký byste otisknut v své duši choval,
by obraz za obrazem Vám se vynořoval
tak lehce, hravě, jako hvězdy když se sypou,
a myšlének jak včel, když proletují lipou.
Svět knihou jest, list každý – mudrcové světlí.
V ní mnozí četli už, však nikdy nedočetli.
Neb každá stránka řečí úchvatnou jest psána,
a každá řádka smyslů hlubokých je schrána,
že duch se do ní vnoří, a než přečte stránku,
jest večer života, a hrobník otevřít jde bránku.
To kniha knih jest. K ní nechť zkumný zrak se vrací!
Jí nepochopuje-li kdo, jest marnou prací:
z knih nabyť pravdy, poesie inhalací.
To mé je stanovisko. Jím já jiné soudím,
a dosud neozval se ve mně hlas, že bloudím.
Nuž domluvil jsem. – O práci pak Vaší
rozhodnou moji Kaifáši a Ananáši,
již stokrát obrátí vše v zad a v před a v před a v zad,
a – kolik různých brad, nu, tolik různých rad.
Chachacha! Úsudek pak donese Vám sluha.
Nuž buďte zatím s Bohem! Nechť vám září duha!
Áh! Mně jde hlava kolem! Věřím rád.
Neb z toho, co jste slyšel, na zákazku
již možno napsať veršů do tří svazků.