Praho, zřím u hvězd tvou již slávu
dle prorokyně Libuše
a zpívat jásavě jsem v právu
o ní též z duše do duše.
Než koupíš hrad si od eráru
a české dáš naň tabulky,
bělrudý prapor beze sváru
rozvineš s věže Mihulky,
než otázku rozřešíš pitnou
a přístavbu své radnice,
sensací lepší tebe chytnou
útulné háje Štvanice.
Volám jak divý v alarm předem
milionáře do akce,
ať brzo do klecí juž svedem
všecky tam svoje atrakce.
Neb vše, co dosud po Příkopě
chodí a lítá divoce
i volně těká sobě v stopě,
nést může tam své ovoce.
Ať útulek má zvíře všaké
po vzoru města Paříže
v užitky přijdouc všelijaké
officielně za mříže.
Lvi mnozí v dírce s chrysantemou
a s lakýrkami na nohou
tak pro svou slávu velmi němou
se uplatnění domohou.
Úpíři vedle se směnkami
ve kleci budou nosatí,
a dál zas laňky budou samy
lvům z rukou stovky papati.
Labutě zpěvné s bílým peřím
a skotačivé gazely
lákati budou ke svým dveřím
lezouce husám do zelí.
Nač lze si jenom vzpomenouti,
tam bude blízko v okolí,
žrát budou supi mrchožrouti
třicetileté mrtvoly.
I rhinoceros z garnisony
se válet bude ve blátě,
a ochočené budou slony
na tlustém vodit špakátě.
Posvátný ibis separátně,
by spíš ho oko zahlídlo,
stát bude tiše v bílém plátně,
a vůkol dýmat kadidlo.
A nesmí scházet, ovšem že ne,
co mládež baví nejvíce:
ve kleci šíro vystavené
vše kulérové opice.
Jen nad jedním já hořce pláču,
jak pohřbíval bych přítele:
hle, všeliký rod paroháčů
tam sůl svou lízá vesele.
Však vše ta krása trpce hořkne,
kdo zří ji okem proroka.
Ten poslední svůj otaz dořkne:
Co bude z všeho do roka?!
Žal oko mží mi, závisť kletá
zlou poušť zde stropí z nelásky,
vše požere se za půl leta,
v klecích jen zbudou – ocásky.