Za onoho času, kdyžto v majestátě
Hromem ozbrojených blesků
Perun hospodařil na nebesku,
Dokud sochy bohů neležely v blátě
Ni v Athenách ni v Kyjevě pradávném,
Ani v Praze na Petříně přeslavném,
V tomto blaženějším čase,
Když Apollo na Parnase
V spolku devatera svojich schovanek
Prozpěvoval ke své zvučné lyře
Dlouhé verše v šestistopé míře,
A co statný Regens-chori
Řídil svoje zpěvné sbory,
Jako Jelen náš své české sbory řídí,
Když den svaté Žofie se blížit vidí:
Tehdáž, dokud žádný básník, bohův kochánek,
Nezprznil se kusým veršem deklamovánek:
V onom krásném pominulém času,
Když mladistvých bohů švárnou chasu
Lada do svých svodných sítí vábila,
A neslyšíc manželova hlasu
Svého kulhavého kováře se spustila,
A hned jemu na vzdor vojáka se chytila,
S ním pak levou rukou a morganaticky
Nebešťanka obcovala světsky, lidsky,
Až pak od manžela byla přepadnuta,
Odprošena, a tak jeho pláčem hnuta,
Žeť jest jemu všecku vinu prominula,
A s ním do kovárny nazpátek se hnula: –
Ejhle v tom neobyčejném času
Byltě také jakýs Orfeus živ.
Slyšte, jaký s ním se udál div!
Nastojte i zatajte svých hlasů!!
Ó ty, ježto bystrým zíráš zrakem
Zhůru do budoucné výšiny,
I znáš minulosti hlubiny
Zahalené tmou a věčným mrakem,
Muso! ó ty vševědoucí bohyně,
Výmluvnější nežli pražská hokyně,
Jež má nejvybroušenější odříkačku,
I ví každou klevetu a povídačku
Z Nekazalky, ze Smíchova, z Podskalí,
Která oka nikdy slzou nezkalí
Nad dobrého jména mrzkou vraždou,
A jen chválí nejvíc hanu každou;
Jež ví všecky pomluvy a báje
Z nebes krajů, z pozemska a z ráje,
Jež proniká všecky tajnosti,
By je pošeptala v skrytosti
Na ovocném trhu kmotře sousedkyni,
Paní Kačence, a její přítelkyni
A – pro pána krále,
Nic víc dále...
Muso! veď mne dolů v tmavou říši stínů,
Kam jsi vedla Æneáše,
Kochema i Konyáše,
Bych se octnul v pekelných propastí klínu,
V diamantovém palácu satanáše,
Tam kde Pluto vězí Proserpinu,
Odkud nerozum ve strašném zmatení
Vzal si látku k Jiříkovu vidění,
Tam, kde světla, blaha pilný šiřitel
Pomocí Luciferova písaře
Sepsal kodex pekelného žaláře,
Kochem člověčího rodu blažitel.
Nejprv pověz Muso, druže milá,
Jaká ukrutná to láska byla,
Jež Orfea hnala k branám pekla,
Tak že Cerberusa dravost vzteklá
Jeho měkké duše neulekla?
Sotva že jsou hranu odzvonili
Jeho dobré roztomilé manželce,
Hnala bolest krutá zpěvů umělce
Z vlasti dál a dále, neustále;
A když oči louži slzí vyronily,
Jal se, podoben jsa křepelce,
Svoje nářky znova opakovat,
Hlasem pronikavým vykřikovat:
„Eurydice, Eurydice!“
A nic více.
I tak nešťastný ten vdovec
Toulal se co bludný lovec
Po všech zemích hellenských a thráckých
Jako pytlák v lesích rožmitálských,
Když ho v dobu tuze nešťastnou
Myslivci a feny dopadnou;
Tu se počne tuhá rvanice,
A smrt hrozí z každé ručnice,
Olovo a kulka fičí kolem uší,
Trefí-li tě, Bohu poruč duši;
Život každičkého ušáka
Jestiť roveň duši pytláka,
A zaječí barvu lidská splácí krev,
Člověk s člověkem bojuje jako lev
Pro koroptev, pro zajíce,
Na mou věru pro nic více.
Když tak Orfeus rejdil, achy! lkaje,
S nářkem slzy hořké prolévaje,
Tu po dlouhém putování
Škytání a bědování
Přišel u jednoho háje
Posléz v nadpekelné kraje.
Tamo strmí hora vysoká,
V ní se šklebí díra hluboká,
Z té se pořád ve dne v noci kouří,
A vnitř tisíc láter hromů bouří.
Zde se, jakož Kochem o tom zpomíná,
Strašné sídlo pekelníkův začíná.
Mají za to mnozí dějepravci,
Že sem také mnoho přiletělo
Všelikého ze všech zemí ptactva
Divných hlasů, barevného šatstva,
Aby s čtvermonohými též dravci
Zpěvy Orfeovy uslyšelo;
My však majíc pravdu na zřeteli
Čerpanou jen z historických zřídel,
Nevíme ze kterých vlastně sídel
Kteří opeřenci přiletěli
K tomuto koncertu z druhů zpěvných,
Neb nemáme na to listin zjevných,
Ani kdes v athenských knihovnách,
Ni ve vatikanských listovnách,
Ba – co nejvíce je k podivu –
Ani ve třeboňském archivu.
Toliko sám mistr Gervasius,
Rukojmí pak jeho Portasius
Mnohými dovedli důvody,
Že ke schůzce této čtvermonohé
Přibyly též ptačí národy;
Ač že přemoudřelý Podivinus,
A s ním uštěpačný Censorinus,
I též mistr Špaček čili Sturnus,
I jich komentator Taciturnus,
Vedli proti nim důkazy mnohé,
Že listiny ptačích vrstevníků
Pošly z péra starých podvodníků,
Ba že v kontextu jsou porušeny,
Ano z čista jasna podvrženy:
My však dle kritických pravidel
Varujíc se hypothesních osidel
Kladem beze všeho hloubání
Výsledky vlastního skoumání.
Každá písmena je zrno zlaté,
Vydobyté z bání pravdy ryzí;
Odporem nás nikdo nepomate,
Neb náš rozum není rozum cizí.
Darmo dlouhý čekali jsme čas,
Že se přece někdo vyjeví,
Jenž nám této práce uleví,
I že věhlasem svým vydá hlas
K vysvětlení té otázky sporné,
Opřen o důvody nerozborné;
Leč ve světě málo plných hlav,
A žaludků prázných velký dav,
A ty první ty jsou zaměstnány
Chválit svoje chlebodárné pány,
A ti druzí, chudí Irlandčané,
Jsou cikády, jimžto rosa s nebes kane,
A když kane začnou zpívat,
když nekane začnou zívat.
Toto všecko majíc na zřeteli,
Sami jsme se k této práci měli,
Za to ale každé naše slovo
Jestiť vážné, těžké jak olovo.
Vždyť je jiný rozum křesťanský,
Nežli býval rozum pohanský,
Z cela jiný je též židovský;
Trpaslický rozum není obrovský,
Čínský rozum není rozum německý,
Ruský rozum není rozum turecký:
V to-li mudrosloví věřit nechcete,
V knihách polských tam je najdete,
Sepsaných od našich věštců knížete,
Jenžto nad slovanských pěvců rodem
Vznášel se jak orel nad holubím plodem.
On se druhdy ještě výše vznášíval,
Dokud svojim křídlům více věříval,
A svým vlastním zrakem svůj let měříval;
Dokud ještě jiným nebyl tvorem,
Nadsekvanským totiž professorem
A školákem velkých divotvorců,
Společných to s duchy světoborců,
Jež na spůsob šíleného Kernera,
Paní Krüdenerovy a Mesmera
Mají mocnost nade všemi bubáky,
I černými i bílými strašáky,
Které babská porodila pověra, –
Pláštěm víry přioděná příšera, –
Aby děti, kdyby spát nechtěly,
Usnuly a více nebřeštěly. –
Jen vy, prosím vás, neračte spáti,
Moji čtenářové laskaví,
I vy bdící i vy dřímaví,
Račte mému péru milost dáti!
Básník neníť sám ze sebe prorokem,
On jest mnohem vyšší moci otrokem;
A jak tato mocnost jemu káže,
Tak on bídák svoje verše váže;
Bez ní ale pranic nedokáže.
Ohromí-li božství zlolající
Jeho zemská ústa koktající,
Chuďas breptá, piští, štěbetá,
A všelijak žvástá, klevetá,
I motá se jako netopýr,
I plazí se jako podlý štír,
Třepetá se jako lačný sup,
Tetelí se jako pouhý trup.
Však učiňte konec rozpakům,
A poslyšte hlasů volajících.
Pohlednouce zhůru k oblakům
Dav uzříte ptákův veslujících
Od západu k řeckým paloukům;
A když nechcete mít ze mne kronikáře,
Posla dávné minulosti, čili lháře,
Dovolte mi býti aspoň ptakopravcem,
A já budu ptačích dějin věrným správcem.
Tedy nastojte a ves svůj um sběrajte,
A na slova augurova pozor dajte!
Nastojte a napněte svůj zrak!
Tam vidíte krotkých husí mrak,
Které z Němec na odlet se daly
Zrovna až do dálné řecké země,
Aby nešťastné své v Němcích plémě
Od úplné zkázy zachovaly,
By jim brkův déle neškubali
Mistrové a docentové praví,
Prorokové přemoudřelí, žvaví,
Z Lipska, z Göttingu a z Berlína,
Z Bonnu až tam, kde se začíná
Za Královcem nelad slovanský,
Ráj pak dokonává germanský
V strachu, že naražen bokem pravým
Shrkne pod cizinců tokem dravým. –
Mnoho štěstí přeju, husy milé!
Ale vězte, že i v Helladě
Panují též psáři teto chvíle
U vítězoslavné parádě.
Tamto nekynou vám žádné ráje,
Žádné nečeká vás přístřeší,
Nebo plodná perojezdců láje,
Co v dědictví Řeků peleší,
I tam vaší škody neustále hledí,
Brky šklube, péra ostří, ingoust cedí.
Tak Řekové ostřili – své meče,
Tak šklubali – vousy z tureckých brad,
Tak cedili – krev v čas kruté seče,
Hájíc svobody své starý hrad.
„Sic vos non vobis,“ vy husy milé!
Péra ve svých křídlech chováte,
„Sic vos non vobis“ v cizinách čilé
I outrpné duše hledáte!
Ejhle z Albionu zámořského
Přiletěla lstivá kukačka,
Prohnaná ve světě toulačka,
Co dle svého mravu šalebného
Slabší ptáky v lesích, v polích plaší,
A své vejce v cizích hnízdech snáší
Ptáků kanadských a jamajckých,
Indických, kytajských, malajských.
Ta též řeckou zemi navštívila,
A se v jonských výspách rozhostila.
Z velké dálky až tam od severu
Přiletěla švárná orlice,
Mnohovládná ptáků cařice,
Jež dle svého důsledného směru
K jihu obrátila svoje křídla,
Kde příbuzných ptáků květou sídla,
Tam, kde v Letnicích o Svatém Duchu
Nikde o kožuchu není sluchu,
Kde bavlna hnízdům dává stlání,
Kde se lavřín nad písklaty sklání,
Nad písklaty, co jak pudem dralky
Zrak puzený šlou v severní dálky.
S Araratu hledíc k Indostanu
Vzletla orlice ke Kavkazu
(Kde později přišla k ourazu),
A pak usednula na Balkánu.
Dva střízlíky rázu rumunského,
Třetího pak z rodu bratrského
Chovajíc nad svýma křídloma,
Na půl skryla v tajném oblaku,
Pozírajíc svýma zrakoma
Až za staroperskou „Provlaku“
Letěla jest do zpupného Cařihradu,
Kdežto není ladu ani skladu;
Tam pak na Žofiině minaretu
Odpočinula si ve svém letu.
Mezi tyto slavné ptačí sbory
Přibyl také kohout rousatý,
Zpěvák vykřičený volatý;
Přiběh’, přelít’ frkem doly hory,
Jsa v Gallii slavný Regens-chori,
Jehož vřeštný hlas při kuropění
Nebyltě nikoli k utajení.
Ale stýskaly si velice
Na neplodnost jeho slepice,
Všecky kvočny, všecka kuřata,
Jimž ten rytíř slíbil obranu,
Aneb připověděl ochranu;
Jsouce jaty slibem mámivým,
Srdcem svedeny hašteřivým,
V nadějných se zamotaly kličkách,
A zůstaly potom na holičkách.
Z Turek přišel dudek smrdutý,
Všecek sám nad sebou mrzutý,
Žluč se mu vylila do žaludku,
Tak že rek ten pýchou nadutý,
Nejdudkovatější dudek z dudků,
Byl pohroužen u velikém smutku.
Za ním chvátal havran „věhlasný“
Vyučený věštbám vítězovým,
A ten krákal hlasem prorokovým
Ferman jako fatum úžasný,
Až všem ptákům mnoho nahnal strachu:
„Neujdeš, můj dudku, milý brachu,
Kvapí dies irae, dies illa,
Jako svědčí David a Sybilla,
Že své skleslé kosti složíš v prachu!
Dajž Bóh, aby tvá smrt sladká byla!
Ejhle tot vultus sereni pereunt!
Ejhle tot mores, amice, abeunt!
Neb jak praví staročeská koleda:
Vezme za své surovost a šereda.“
Ještě mnoho všelijakých ptáků
Z ciziny a z otčiny Feaků
Na to místo přiletělo davem,
Rozloučit se s thráckým Zpěvoslavem.
Bylo vidět v této směsici
Strnada i hluchou pěnici,
Hejla i vlastovku švítořivou,
Zlatohlávka i sykorku sivou.
Také přilít’ onen známý čtverák
Čížek, co své hnízdo chytře skrývá,
A s ním stehlík, notný šestiperák,
Který v kleci za ptačinec zpívá,
Za ptačinec, jímžto sad oplývá!
Byl zde také, jenž v teploučku dlívá,
Kanár i choť jeho běložlutá.
Slavná prima donna assoluta,
Z podunajských břehů „Filomela“
Mezi nimi svoje místo měla;
Ji jen přemoudřelý chytroušek
Stíhal hloupou hanou papoušek.
Výr a sova, a tři netopýři,
Sejc a jiní noční bohatýři
Také dostavit se ráčili,
Ne tak k vůli básníkově zpěvu,
Ale aby kraj ten zočili,
Kde bohové v milostivém zjevu
Do tmy věčné provrtali díru
V tvrdotvrdých skalinách z porfýru,
Deset sáhů šířky na rakouskou míru.
Ba i komár, štíhlý tenorista,
Jenž nejraděj zpívá prima vista,
Brumbál, chroust a jiné žížaly
Z vlasti na cestu se chystaly.
Spojeny jsouc v zvučném kvartetu
Do Řecka se měly k odletu.
Takto šumař český slávu naši
Do všech koutů světa sem tam snáší.
Tedy před tu rozchrlenou díru
Postaví se praděd básníků,
A se svojich plecí sejma lyru
Začne provádět svou muziku.
A zvířata co se v lesích kryjí,
Zaslechše tu lidskou elegii,
V nížto, jak nás učí mistr Sixtus,
Řádně byl promíchán sensus mixtus,
K nešťastnému přiběhla milenci
Objevit mu svoji kondolenci.
Přicválal sem medvěd huňatý
Z krajin čudských zvláštní hudby ctitel,
I vlk z Uher, jeho lačný přítel,
Z Rus ostrovid přiběh’ okatý,
Z Polska hřebec, ocas maje uťatý,
Od Illirů junec čacký, srdnatý,
Z Němec tur a zubr hlavatý,
A z Čech beran, tichošlápek rounatý,
Potom bobr, průmyslník srstnatý,
Jenž lhostejně v dvojím živlu žil,
A s mlaďátky svými notně ztyl:
Neboť velmi dbal o dobrou píci,
O něho zas dbali kožešníci.
Z Turek přitíh’ velbloud hrbatý;
Celý ušlý uondaný silně,
Byl by chudák zhynul neomylně.
Ostrovid však vida svého bližního
V těžké nebezpečné nemoci
Přejal ouřad ranhojiče vrchního.
Chtěje nemocnému pomoci
Ostrým pazourem mu pustil žilou,
Že krev z něho stříkala vší silou,
Pak mu ránu flastrem z juchty obvázal,
Přísnou dietu a spaní přikázal,
A tak zhojil tu skotinu milou.
I anglická liška hrdopyška,
Této operace tovaryška,
Všem závidíc kůži nemocného
Přidala mu pižma kytajského,
Jež na oči tichý spánek přivádí.
Pro něž Britan z lásky k člověčenstvu
S říší nebeskou boj snadný provádí,
A ji nízkým podloudnictvím podvádí.
K tomu zvířecímu urozenstvu
Slon též připojil se nosatý,
Hřmotný, zavalitý, kostnatý,
I vyhlížel jako bramín učený
V zástupu tom divném skotů divokých,
Nebo jako pedel dobře placený –
Je-li promocí na školách vysokých, –
Když se trouba ozve ve velikém sálu,
A publikum zvané v listech širokých
Přicházívá slyšet umluvenou chválu.
Z Francie se dostavil lev hřívnatý,
Bohatýr to statný, veleoudnatý;
A ten živ byl jen pro samou slávu,
I měl přeukrutně málo hladu;
Krom že někdy u dalekém stádu,
Polknul tele, pastuchu i krávu.
To však dělal pro čest a ne z hladu,
Podporou jsa osvětě i právu.
Ovšem druhdy proti svému mravu
Do sousedního se pouštěl bravu,
A tam škrtil ovce vrtohlavé:
Ale zvěř, co měla hlavy zdravé,
K tomu ještě drápy jak on dravé,
Spustivši se do lva hrdinského
Vzala kořist mu i lvíče jeho.
By však nezahálel výrod činný,
Přeplavil se mezi Beduiny;
Tam ve vlasti lvů, na poušti Algíru,
Slávě jeho přibylo kus revíru.
Se lvem přišly druhé kočky dravé,
Z temna hnědé, ryšavé a plavé:
Od Gangesu tigr zubatý,
A s ním kmotr levhart vousatý.
Ten zrzounec z anglického znaku
Zběh’ do Špaňhel v červenavém fraku,
A byl od Kabrery mile přijatý –
Mečem, olovem a prachem;
A přec zrzoun nezbled’ strachem,
Ale na mou věru
Pokousal Kabreru,
Hyenu tu špaňhelskou
S tváří právě ďábelskou,
Ježto ve Francouzích pěkně tiše sedí,
A ve spolku lvů na zašlé slunce hledí.
Posléz osel přilez’ ušatý,
Zpěvu milovník a citery,
Přísný soudce v chrámu opery,
Od bečivých zpěvců najatý;
A když ten se prones’ s kondolencí,
Dal se Orfeus hned do kadencí
V kole zvířat zvolna zívajících,
Jeho nohy jemně lízajících.
V kruhu ptačích hrdel utišených,
A křídlatých dravců usmířených
Lyrou dále provázel svůj zpěv,
Až jim v žilách stydla vřelá krev.
Takto začal, dotkna strun se zlatých:
„Přátelé umění svobodných,
Vy zvířátka srdcí lahodných,
A vy šelmy zraků jiskrnatých,
Vám zapěju tuto smutnou píseň,
Jež jde z srdce mého
Tuze raněného,
Z srdce pohrúžena v hoře tíseň.
Žena má odešla k Černobohu,
Zůstavíc mi doma párek rohů
Na památku mého manželství;
K tomu devatero dítek,
Naší lásky krásný zbytek,
Důkaz mojich druhů přátelství;
Dvanáct obleků na novou modu,
Dvanáct pražských čepců s krajkami,
Salop dlouhý, ještě od ouvodu,
Patnácte klobouků s kytkami,
A na kávu čtvero ruských samovarů;
Kadeří a rukaviček třicet párů.
K tomu půl centnýře čokolády
Zdědili jsme od ní špaňhelské,
A též její rekvisity manželské,
Jakožto jsou vonidla i páchnidla,
Okotěšná ličidla a vnadidla,
Jichžto užívala do parády
K ušlechtění tváře andělské,
Když domácí přátelé k nám chodívali,
A v čas mého zaměstnání,
Veršování, rýmování,
Do divadla i na bál ji vodívali.
Kromě toho mnoho jiných památek
Dobrá zanechala nám choť moje:
Pět centnýřů mýdla z Vlaských Benátek,
Jehlice a náušnice troje,
Náprstky, špendlíky, jehly londýnské,
A dva tucty láhvic vody kolínské,
Půl vědérka vratislavské rosolindy,
Kteroužto jsme spolu srkávali jindy,
Dokud byla nebožtička na živu.
A já, chtě mít na svou cestu obživu,
Vzal jsem si tři flašky této sladké brindy,
Abych měl v předpeklí hodně kuráže,
Až mi rohatý se rarach ukáže.
Neb tě, milá choti, neopustím
Navzdor ukrutnému osudu,
I na důkaz svojí věčné lásky
Tímto rozzíveným černým ústím
Bez žebříku do pekla se spustím,
Z jeho pasti tebe dobudu,
Dada zpěvný život svůj do sázky.
Muso! popřej, aby básník smělec
Udělat moh’ šťastný kotrmelec;
Neboť hluboký ten saltus lyricus,
Jakož uzná každý slavný kritikus,
Dal by všem básníkům notný práce kus!“
Dozpíval a byl by dolů skočil
Do propasti, jež se před ním rozevřela;
Ale Musa, kterou vroucně vzýval, bděla
Nad ním, a než ještě dále kročil,
Chopila jej za ruku a řekla:
‚Co počínáš, drahý synu můj?
Kam tě vede tvoje láska vzteklá?
Nebojíš se sraziti vaz svůj,
A bez hlavy přijít k branám pekla?
Nezaslech’ jsi hlasu žežhulice,
A kvákání věštce havrana,
Že již o život svůj nedbáš více
Spůsobem slepého pohana,
Jenž se vrhnul Etně do vnitřností,
Jsa omámen marnou ctižádostí?
Maje přece lepší rozvahu
Na ptačí dej pozor výstrahu;
Pomni jen, že peklo hluboké
Hlubokou má také podlahu,
Nad sebou pak stropy vysoké;
Ano, kdybys dřepěl na Pegasu,
Kdybys seděl švarném na Šemíku,
Chtě jak Horymír skočit s toho srázu
Do nemělké pasti pekelníků,
Jako onen slavný Říman Kurtius,
A nebál se ohně jako Mutius:
Všecko nic by nepomohlo tobě.
Kdybys uměl jezdit jako Šandor,
A kdybys měl křídla jako kondor,
Přece bysi poradil zle sobě,
Kdybysi se bez průvodu Musy
Spustil dolů do pekelné hrůzy.
Tehdáž jenom tvůj duch, tvůj jen stín
Byl by do Tartaru připuštín,
Ale pouzdro ducha, křehké tělo,
Do říše by stínů nedospělo.
Roztřískal bys na kaši své kosti,
A ležel bys v žumpě, maje dosti.
Jest to věru přepodivná věc,
Že když pták odletí, zhnije klec;
Kdyby na opak to býti mělo
Což by tu se s Eurydikou dělo?
Já co tvorčí Musa básnická,
Jáť bych arci měla škodu malou;
Mudřena však metafysická,
Jako Xanthippa jsouc nepodalá,
O ryzí též pravdu stále dbalá,
Přinucena vrátit mi své dítko
Ztratila by jedno krásné kvítko
Ze své hesperidské zahrady.
A ta dáma velmi kritická,
Plná zásady a násady,
Oželí své ztráty jenom řídko,
Což je hrozná kořist praktická,
Jak nás učí moudrost mystická,
Nejslavnějších mistrů tevtonských,
Výrobníků snářů Platonských! –
‚Leč přeleťme křídlem sokolů
Hradbu těchto školských záseků.
V rajském optimistů podolu
Skepsis nejde k duhu člověku.
Kdo nepochybuje v živobytí,
Někdy po skončeném oukolu
Vejde v elysejskou paseku,
Naděje kde věnce plete z kvítí,
Bez stínu kde slunce stínům svítí;
Kde těšínská jab’ka dozrávají,
Ač i pouchlata tam také mají.
Tam po ztrátě světských radovánek
Zrobíme si někde spolu stánek.‘
„Ach! jak krásně řečníš, děvo drahá!
Tak řečníval ctný můj velitel,
Náš nebožtík Línek učitel,
Když jsem v škole trávil léta blahá
Skládaje carmina fracta, ódy
Šestiměrné podlé starší módy,
A pak hymny modlářům služebné,
A jinaké trety nepotřebné,
Které jenom školní chasu mladou
Zdržují a vzácný čas jí kradou;
Tak že mnozí ze škol vyjdou ven,
Aby vlasti leželi jen ladou,
A jsou jako vyšeptalý křen,
Co snad cizím ústům lahodí,
Ale nám se ani nehodí
Na vejmrdu, – ani za obkladky
Na bolestné prsy vlasti-matky.
My hledáme křenu Malínského
Pro cizácký závrat mozku svého,
Však že mnohým ostře pod nos čpí,
Protož na něm hrozná kletba lpí.“
,Tyť si křivdu činíš, – vece Musa, –
Hymny tvoje „Na smrt,“ „Na spaní“
Zasluhují jistě uznání,
Mně se oba líbily až hrůza;
Neb to vyšším duchem zavání,
A mne věru nutí ke spání.
Kdo dosáhnul takto svého cíle,
Slávy hodna jestiť jeho píle.
Já tvým hymnům věstím nesmrtelnost;
Postaráť se moje prozřetelnost,
Aby tyto básně proslavené
Neležely v prachu povržené,
Jsouce pastvou pro hladové moly!
Ovšem verše mého kochánka
Někdy v budoucnosti pozdní dálné
Budou přijaty v latinské školy,
Řecká si je vtělí čítanka,
Svědčíc chlapcům o tvé slávě valné,
Ano o tvé hlavě genialné.
Nuže, co chceš ještě více míti,
Když ti dáno nesmrtelným býti?‘
„Jestli tak jest, děvo bohům milá,
Tož by zásluha má tvá jen byla;
Ty’s ten žár nebeský do mne vlila,
Který ve dne v noci ve mně hoří,
A nezhasne dokud nedohoří.
Koho, Muso! tvoje milost blaží,
Ten se vyšším duchem zhůru vznáší,
A spisuje verše, jen to práší.
Ty změňuješ v obra slabocha,
A ve včelku pilnou lenocha;
Protož ač mi v světě nevynáší
Ani vindry moje řemeslo,
Přece vroucí díky tobě skládám;
Aby pak mi více vyneslo,
Za tvůj průvod do pekel teď žádám.“
,Dobře činíš: snad tvé umění
Ďasi a běsové rohatí
Lépe nežli lidé odplatí,
A tvou práci tobě odmění
Soucitem upřímným, nefortelným,
Jak přísluší tvorům nesmrtelným.
Tedy svou mi podej pravici,
A za mou se uchyť levici:
Totě cnostných panen oslavou,
Že patříme stranu na pravou.
Tak to dvorná žádá etiketta;
Ač i po té bude někdy veta
V časech zmatených a ukrutných,
Antikristova až přijdou léta,
I dav s nimi mravů urputných,
Zvyků plaveckých, ba korsarských,
Gentlemanů hrdých, barbarských,
Jež neznajíc co je velkost pravá,
A v čem ušlechtilost šlechty stává,
Budou počínat si zhrubapansky,
Nečesky, ba, God damn! neobčansky!
‚Takto gouvernantka moje milá,
Která od Sekvany rodem byla
Pradlenou u královské kochanky,
Všemohoucí paní Montespanky,
Ve svém duchu prorokovala,
Když mne v mládí vychovávala,
Učíc jak se mluví po francousku,
I co platí v rue de Saint Germain,
A mne mnoho slov a prázných jmen,
I přemnoho naučila kousků,
Kterých žádá dvornost velkopanská,
Skoky, kadrilly a menuetty,
Klevety a jiné etiketty,
Jež vynašla moda nadsekvanská,
Které v každém lepším salonu
Náležely druhdy k bontonu,
A jichž ústa Musy nevyjeví,
Ba sám baron Knigge o nich neví!
Kdyby věděl, snad by nepověděl;
Neb ty mravy, jinde vážené,
Ladem leží opovržené,
Ano bude tomu šest set neděl,
Co jsou klesnuly tak hluboko,
Že se jim přezdělo rokoko!
Na místě však toho rokoka,
Kteréž nazýváte nepřírodou,
Vzešla nevázanost divoká,
Jež se nesrovnává se svobodou,
Která dává právo každému,
Aby zdvořilý jsa k druhému
Byl pojištěn před hrubostí druha.
Tomu zákonu tak slušnému
Podléhá i pán i jeho sluha.
‚Tedy vyvolte si co jen chcete,
Kterýkoli těchto zvyků stav,
Buď ten na březích co Temže květe,
Aneb starší gallofrancký mrav,
Který rokokem již nyní zvete,
A jenž nad Vislou se leckdes plete.
Jakým chcete dvořit mody pánům,
Starým Frankům, čili Anglomanům?
,Já, chcete-li znáti pravdu živou,
Nechci ani jedněch ani druhých.
V nenávisti mám tu drzost živou,
I dvořáctví spjaté v poutech tuhých,
A galanterii hovořivou,
Která ve dne v noci bez přestávky
Ženidlo má v hlavě nebo vdavky;
Leč má nenávist se změní v hněv,
Když do spolku ušlechtilých děv
Postaví nešťastná náhoda
Huňatého Lorda Nimroda,
Který přijde mezi slečny v jev,
Jak když ze Sahary suché, pusté
Do oásy zelené a husté
Zamračený náhle vstoupí lev!
Pyšný lord nešepce ani slova,
Aneb mluví rázně ale z mála,
Když se začne hanět cizí chvála,
Tu hned nade vším, co prořekne,
Celý sál se děsí, ulekne;
Neboť obsah jeho kusých slov
Jest to hrubý špalek, sprostý kov,
Jest to žula, co se s břehu svalí,
A tok besedy plynoucí zkalí.
Nejraděj však z hrda mlčky sedí,
A na marný svět si přísně hledí;
Neb v své mysli chová naučení,
Kterého si dobyl v Londyně,
Kde jest gentlemanstva svatyně,
Že ten, kdo helotem sprostým není,
Že ten, kdo chce býti Anglomanem,
Musí z hrda nemluvným být pánem,
Aby moudrosti své neutrousil,
A snad jazyku si neubrousil;
Protož celý zamyšlený sedí,
A svým vnitřním okem do se hledí,
Jak by starostí měl na tisíce,
Aby vlast a církev zachoval,
Nebo jak by v duchu zpytoval
Dráhy do slunce a do měsíce.
Chraň bůh! nemyslíť on na nic více,
Leda na své psy a na zajíce!
,Ale podej mi již pravici
A za mou se připni levici!
Spojeni jsouc svazkem obapolným,
Láskou proniknuti vzájemnou,
Nastoupíme nyní krokem volným
Do Tartaru cestu tajemnou.
Nebešťanka spjatá s pozemšťanem
Oba u jednoho cíle stanem!
Ty jsi vdovec, já jsem stará panna,
Nebude nás stíhat světská hana;
O mně sám víš, že jsem děva čistá,
A pod štítem cnosti tvé jsem jista!‘
„Pravda, – vece kníže básníků, –
Já též jsem se vždycky dobře choval
Ze všech všudy prostopášníků;
Protože jsem s nimi neobcoval,
Žádný na mne jak živ nic neví,
Jenom ta, kterou jsem zamiloval,
Má choť, a ta na mne nepoví;
Ano kdyby chtěla povědíti
Již nic povědíti nemůže;
Neb jí dávno věčné světlo svítí,
Z něhož chci ji s tebou vydobyti,
Jestli zpěv můj peklo přemůže:
Potom ať si co chce vyklevetí,
Jen když bude hlídat zas mých dětí.
Vímť, že každá ženská ráda žvastá;
Odevzdámť se bohům, – – a pak basta!“
,Milý synu! – Musa na to vece, –
Oba jsme již dosti žvatlali,
Doba plyne jako voda v řece:
K čemu bychom déle meškali
Ukončiti cestu předsevzatou,
Chtíce ukojiti tužbu svatou?
Ale dříve nežli uděláme
Spolu tento salto mortale,
Bílým bohům v ochranu se dáme,
By nám štěstí plaché, nestálé
Ráčili milostně ustáliti,
Bychom naň se mohli bezpečiti!
,Nuže, přijmi ty dva talismany,
Kteréžto jsem tobě schystala,
By tě mezi pekelnými stany
Nebezpečná bázeň nejala.
,V jednom skryt je ratolístky kousek
A dva bobky ze slavného stromu,
V nějž se proměnila Dafne krásná,
Když tvůj otec, tehdáž bělofousek,
(Slyš, můj synu, a podiv se tomu!)
Zbouchnul jest se do ní z čistajasna,
A když ve své lásce horoucí
Za děvou se honil třesoucí
Po všech zemích thessalských a thráckých,
Jako jelen v lesích Křivoklátských
Za laňkou se honí chvějící
Ve svadebním Říjnu měsíci,
Když jej v žílách pálí bujná krev,
Oheň srší z nozder rozedmutých,
Prudkou lásku prudký stíhá hněv
Nad odporem samic nepohnutých.
,Tak se honil s děvou Apollo,
Ano již ji chytil na polo,
Ona zkřikla:,Bídný hanebníku!
,Jdi mi s milostí svou na kolo,
,Já chci míti pokoj od básníků
,I ode všech zpěvných klevetníků,
,Kteří neumějíc mlčeti
,Dělají jen hanbu děvčeti,
,Ježto věříc v lásky tajenství,
,Lásce věnuje své snaženství!‘
,Sotva její ústa zlolající
Pronesla ta slova rouhající,
Ihned za tu bohapráznou řeč
Popadla ji v lýtkách prudká křeč,
Jakby cholera jí lomcovala,
Tak že pro bůh! tato panna čistá
Nemohla se ani hnouti z místa,
A když honem za nohy se vzala,
Dřevo místo masa omakala,
I u velké přebolestné muce
Změnily se v ratolesti ruce.
Její krásné modrojasné oči
K nebi prosebně se zdvihají,
Rusé vlasy ježí se a točí,
Bujným proutím zhůru šlehají;
A v tom, když se tolik divů dělo,
Spadla zástěra i podolek,
A hned kůra celé kryla tělo,
Z hlavy stal se stromu vrcholek!
I nastojte v okamžení tom
Blesk se kmitnul s bleskem vespolek,
Zarachotil na nebesích hrom,
Až se otřás’ celý stromek, strom,
U něhožto stanul Foebus švárný,
I byl slyšán zřejmě v tento čas
S nebe Perunův hlas – kontrabas,
Hlas ten výstražný a mravokárný,
Jenžto sahal za C pod linii,
Co má čárku přes hlavu a šíji,
Že i Strakatého mocný hlas
Tak jest outlý proti hlasu tomu,
Jako proti dubu štíhlý klas,
Jak šum lípy proti ranám hromu;
Tak že kdyby slavné sbory svoje,
Kdyby všecky hudebnické stroje
Mistr Jelen vyved’ ke zápasu:
Proti tomu nelidskému hlasu
Zdály by se Perunovým uším
Býti sborem komářím a muším.
,Takto tedy bohův hněvný král
Ve své Filippice hromoval:
,Rode ženský, pyšný, přetvářlivý,
,Pohleď jak tvá upejpavost lživá
,Často dřevěný jen konec mívá,
,A trest na se táhne spravedlivý.
,Proto, zpurná neustupná děvo,
Že jsi byla pevna jako dřevo,
,Že jsi byla jako kámen tvrdá,
,Že jsi byla jako Vlasta hrdá:
,Pro tu velkou neslýchanou vinu,
,Že jsi vzdorovala mému synu,
,Jednou jako zralý silný kmen
,Z lesů těch na pilu přijdeš ven,
,A z těch prken, kterých z tvého kmene
,Příští nadělají pilaři,
,Lůžko řemeslně zhotovené
,Dostane se pěvců vládaři.
,Tehdáž mnoho věcí, kterých dosud
,Jako Nymfa znát jsi nechtěla,
,Lítostivý odkryje ti osud,
,Bys co lože o nich zvěděla;
,Však již pozdě budeš honit bycha,
,A jen někdy zaskřípneš si zticha.
,Ostatně, ty slečno zbobčená,
,Zdvořile se u mne poděkuj,
,Že má mysl k pomstě vznícená
,Tak lahodně tresce odpor tvůj;
,Že jsou tě jak pyšnou Niobu
,V horší neproměnil podobu,
,Že jsem z tebe neudělal kámen,
,Abys nosila tvrdší porobu,
,Leč bys bobkův dala zásobu.
,Rosť a množ se až na věky. Amen!‘
,Když se skončila řeč Peruna,
Zatřásly se hájiny a bory,
Štít Olympu i Parnasské hory,
Ba i démantová koruna
Vládci třásla se na hlavě lysé,
Ba i jeho vousy zachvěly se
Až z nich jiskry proudem sršely,
Až se líce boha blyštěly
Zevnějším i vnitřním zápalem.
Potom v rozhorlení nemalém
Třasknul rázně vraty nebeskými,
A šel po svých dále mezi svými
Do komnaty mnohovládné Hery,
Jež po boku nevlastní své dcery
Právě u tabule seděla
Před hlubokým valným samovarem,
Který z Tuly obdržela darem,
Se škatulí čaje kytajského,
Za to, že nachýlit uměla
Sarmatským rolníkům pána svého,
Jehož hromnou sochu v Kyjevu
Ctili při hodech a při zpěvu.
,Když zaslechla kroky manžela,
Ač s ním ráda začínala sváry,
Hned čajové opustila vary,
A do dalších komnat běžela,
Kde se před ním skryla do almary.
Manžel zděšen tímto prázným zjevem
Rozpálil se ještě větším hněvem;
Začal bohaprázně klít a láti,
Své Xanthippě na cti utrhati,
Jiskry z vousů proudem sršely,
Až se jeho líce blyštěly
Zápalem vždy výše zrůstajícím,
Až se jeho oči plamenné
Podobaly rozežženým svícím
V ložnici tmou noční zastřené.
,Takto čarodějnic přítel věrný
Sype jiskry, starý kocour černý,
Když jej chyceného v noci temné
Rukou stíráš proti srsti jemné;
On se pod hladící dlaní skrčí,
A jen stále přede, stále vrčí,
Jiskry z něho srší chomáčem
Pod tvé ruky hladkým kartáčem.
Tu si brzy lehne, brzy vstane,
Každý chloupek jeho ohněm plane:
Ale když se hry té nasytí,
Najednou tě drápem uchytí,
Zamňoukne a do očí ti prskne,
Pak se jedním skokem na bok mrskne,
A hned po tom sváru krátkochvilném
Běží do čar ve svém pudu vilném
Na půdu a s půdy na střechu,
By své lásce našel útěchu,
Která naň se za vykýřem šklebí,
Utíkajíc od pečeně myší
Před ženichem zhůru na ponebí,
Kde se před ním ukryje a ztiší.
On pak darmo mňouká, vrčí, skučí
Jako opuštěný milovník,
Jejžto hroznou žárlivostí mučí
Cizopanský pytlák-revírník.‘ – –
,Ach, milostný vládce nebešťanů!
,Přísně ztrestal jsi tu cnostnou pannu,
,Dřív než pro jedinkou hubičku
,Sup uchvátil něžnou hrdličku;
,Kdybysi byl počkal ještě chvíli,
,Až bych já byl přistal k svému cíli,
,Snad ta děva v svatém rozjímání
,O marnosti hříchů světáckých
,Byla by se dala – na pokání
,Pod návalem proseb junáckých.‘
,Takto hořekoval Apollo,
Až ho litovala všecka zvěř,
Co jej slyšela, jdouc okolo,
Až i strnul nad ním každý keř,
Každý strom, co trochu mízy měl,
A neuschnul ještě na holo.
V tom si Foebus zpomněl na solo,
Které v zármutku svém někdy pěl,
Když po honbě trochu času měl;
I hned začal zpívat smutným hlasem:
„Polituj mne všecko stvoření!“
A tak zpíval, chuďas, dál a dále
Až jej spánek přepad’ nenadále.
,Tato vzácná píseň svojím časem
Byla v Horách Kutnách tištěna,
Zpívá pak se podlé známé noty,
Když na panských lánech zlenělá
Selská čeleď kráčí od roboty.‘ –
„Třikrát šťastný, třikrát blažený, –
Zvolal básník Musou nadšený, –
Ten jest kdo necítí ostnu lásky;
Ale šestkrát šťastnějším buď zván,
Kdo svůj komfort nechce dát do sázky.
Poutem nejsa manželským vázán,
Jeho tiché idyllické spaní
Nepřerývá bdící Milost paní
Předházkami utrhačnými,
Ani její drahé společnice
Nesouží ho, kávy pijavice,
Svými klepy poštivačnými;
Ač i v nebezpečí vězí krutém,
Mládencem že starým bude zván,
V srdci jeho láskou nepohnutém
Panic stále jest i rek i pán:
Věru baron jest i grand seigneur,
Ano jako volný v řece mík,
Který v sádkách nedlí na potěr,
Panic svobodný jest panovník,
On jest Samodržec svého státu,
Major domus ve svém majorátu.
Panic Fenixovi podobá se,
Který z kraje dále do kraje
Sám jen bez samice létaje
O potomky svoje nestará se
Prozaických ptáků spůsobem,
Fenix teprv otcem nazývá se
Když se z ohně octne za hrobem.“
,Pohleď sem můj synu nejmilejší!
Talisman ten druhý prostrannější
Skrývá v sobě, věř mi na mou duši,
Devatero chlupů z oslích uší,
Kteréžto u zpěvném zápasu
Dostaly se králi Midasu,
Když nad Panem, lesním dobrodruhem,
Zvítězil Apollo v boji tuhém,
A královský mudřec – lidsky bloudě –
Oslavil se v krasopravném soudě,
Že svým nejjasnějším nálezem
Uznal Pana býti vítězem.
Za tu za svou moudrost přepjatou
Vysoudil si hlavu ušatou.
Já jsem tenkrát recensentem byla,
A hle tuto kořist chlupatou
Z jeho sluchů jsem si ulovila.
Ji jsem z lásky ke všem zpěvákům,
K recensentům, hnusným písákům,
V tomto vzácném škapulíři skryla,
Aby spatříce ty ostatky
Tvého vyučence oslavy
Všickni básníkové na fatky
Dávali si pozor na hlavy,
Na své hlavy i na hlavy jiné,
Jimžto přízeň Musy ráda kyne,
Hlavy, co na šíji vyvolenců
Dobyly si zasloužených věnců
Na Parnasu v zemi nehostinné,
Kde jest exil Musy podvrženců,
A jen věštcům kastalský zdroj plyne.‘
Tato slova Musy prozřetelné
Skrytá v slupce jinotajitelné,
Rozlousknutá v tropech důtklivých,
Skormoutila srdce básnické,
Zosnované z nervů dráždivých;
Tak že se své výšky epické
Náš rek spadna mnoho strachu cítil,
Až se honem za svou hlavu chytil,
A ji s velkou omakával bázní,
Zda-li ušla Midasově kázni.
Nejsa obžalován od žádného
Mužně o sebe se zastat chtěl,
Jak na reka sluší básnivého,
Jenžto point d’honneur v svém těle měl.
Ale když pozdvihnul hlasu svého,
Najednou hlas s nebe zavřeštěl
Jakéhosi boha neznámého,*)
Jakéhosi neznámého božství:
„Muso, kam tě svedla tvoje huba,
Že s uměním pášeš cizoložství,
Že chceš vyučiti toho duba
Nepochopitelné moudrosti,
Která zůstati má v tajnosti
Před těmi, jimž s hůry dáno není
K umění vyššího posvěcení.
Lidé, kteří mají slabé nervy,
Jimž na krku dřepí mozkovice
Jako vyklepaná makovice,
V blátě zemském plazí se jak červi,
Kteří se svou krví studenou
Libují si louži zkalenou,
A jen po lijavci po velikém,
Po náramném po přívalu
Rozloučí se se svým starým zvykem
Jsouce vymrštěni z svého kalu.“
Ze s miláčkem svým i Musa zbledla;
,Děvo, kam tě prostořekost svedla,
,Že zapomníc na svůj velký oukol
,S tajenstvími pácháš cizoložství,
,A s pozemstvím míchajíc své božství
,Rozesíváš do pšenice koukol,
,I čas příležitý k činům velkým
,Mrháš s učeností velikou,
,Zaměstnána hermenevtikou
,Božských věcí před rozumem mělkým!
,Člověk spolu duch a spolu zvíře,
,Nemá světla leč ve skrovné míře,
,A v temnosti svého zrozenství
,Nechápe těch vyšších tajenství,
,Ježto obsahují škapulíře,
,Talismany, svaté mysterie,
,V nichžto rozum nedouků ryje,
,Všetečníků, co chtí pilíře
,Nebeského zbourat alkýře,
,Kdežto věční bozi přebývají,
,A o štěstí zlosynů všech dbají.
,Protož mého poslechnouce hlasu
,Nemrhejte vzácného již času:
,Dokud kyne doba příznivá
,Honem pospěšte do říše ďasů,
,Kam vás boží milost vyzývá.
,Tam uzříte hrozných divů davy;
,Jděte s bohem, navraťte se zdrávi!
,Mějtež na paměti dnešní datum
,A ten kout, kde začíná se peklo;
,Nechybíte, já jsem věčné fatum,
,A co řeknu, a co vám se řeklo,
,Všecko na vlas vyplní se vám.
,Jáť ex offo pravdu mluvívám,
,Nebť jsem fatum staré praklassické,
,Nikoli však nové romantické.‘
Na to Musa vece zděšená:
,Staré fatum pravdu hovoří,
A kdo mu se zbožně pokoří,
Víra jeho bude spasena!‘
Po těch slovech, pomníc na svou slávu
I na přísnou subordinací,
Přeťala svou další orací,
A poddána osudnému právu
Honem zdráhavého básníka
Jala, a přitáhla na rukávu
Tam, kde otvor pekla vyniká.
A než krok se minul s druhým krokem,
Oba byli v díře jedním skokem.
Hustý dým a pára plná síry,
Promíchaná silou dusíku,
Padaly na prsa básníku;
Ovšem na začátku těsné díry
Zarazily oba bohatýry
Tak, že v pasti velikých nesnází
Nevěděti kam jich noha vchází,
I zda mají dále pokročiti,
Neb se nazpět domů otočiti.
A když rostly dýmu chomáče,
Stále na plíce jim padajíce,
Dal se básník strachem do pláče.
Musa též si utírala líce,
Vedouc sobě nářek nemalý.
Takto oni oba plakali
Jak dva poutníčkové v lásce stálí,
Když je spojí pouť a zase vzdálí.
V této těžké nebezpečné chvíli
Musa sebrala své všecky síly,
A do brašny svému milci sáhla,
Láhvici v ní skrytou povytáhla,
V které kmínovka se perlila;
První toast sama vypila.
Rekovně když podstoupila zkoušku,
Nápoj druhu svému strčila,
Jenž k notnému hrdlo napjal doušku.
Posilněni tímto vzácným líkem
Zvítězili oba nad dusíkem,
Nad sirou, nad dýmem a nad parou,
I získali opět smělost starou,
Kterou ještě před chvilinkou měli,
Dříve nežli do předpeklí spěli.
Ve tmách makavých a bohopustých,
Ve výparech dusících a hustých
Dál a dál šli krokem smělejším
S hůry ke končinám dolejším.
A když kráčeli pět dní pět nocí,
Zblížili se k sídlu černých mocí,
I zaslechli strašný šum a jek,
V zemi stínů valících se řek.
Protékajících prostranství Hádu
Hřmotem niagarského vodopádu.
Z dálky zaslechli z nenadání
Hrozné Cerberusa štěkání,
Jenžto na pekelném na popraží
Nerozborné náspy Orka stráží:
Tak ohyzdná kopuletá žena,
Okrášlená vnadou svého věna,
Celá ješitná a žárlivá,
Manžela mladého strážívá,
Vrčí, štěká jak anglická fena,
Když on nad sebou se rozpomena
Z vězení se na svět dobývá,
A na hrátky tajně chodívá,
Kde mu jeho kvočna nezakvoká,
Kde jej vítá krása modrooká,
Holubinka tichá, mlčenlivá,
Citlivá a v lásce přičinlivá,
Která hořké sladíc živobytí
Svádí a zahání hromobití,
Jsouci jako Afrodita ladná,
I jak Perun mocná, hromovládná. –
Zde z pekelné výhně rudá záře
O černé se obrážela tváře
Našich reků cestou unavených,
Kouřem ukoptěných, začazených.
Tak u Radnic v podzemní když doly
Havíř každý den se spouštívá,
A do uhlí, jako do knih moli,
Dlátem svým se stále zarývá,
Vida černé toiletty stále,
Oblíbí si líce začernalé;
Rovněž tak i kominík, jenž denně
Přes dvacet sopouchů vysmýčí,
Buď se na Mulata vylíčí,
Nebo na černo se více změně
Nezdá být se ani kominíkem,
Spíše synem pasů pod rovníkem.
S oblíčejem takto zafričeným,
I s oblekem řádně začmouděným
Přihnala se Musa k branám pekla
Se svým vyvolencem drahocenným;
A tak vykonala co mu řekla,
I co řeklo nevyvratné fatum,
Rozkazem když nikdy nezměněným
Oba hnalo k ocelovým vratům,
Kam jen přístup mají duchové,
Když na světě bývá consumatum,
Tělo klesá v lůno hrobové.
Tolik práce, tolik trpkých trudů
Sesláno jim bylo od osudu,
I od bohův dobrých nesmrtelných!
Již na cestě v chodbách předpekelných
Mnohý ďáblík, mnohý bludný běs,
Jenžto pekla ještě hoden nebyl,
V předpeklí se na poutníky šklebil,
Nebo oběma na plece vlez’,
A je pošklubával, postrkával,
Škádlil, dráždil, neb jim sťulce dával,
A jim mnohou činil urážku,
Dle spůsobu sprostých rarášků;
Aneb v němou tvář se přetvořil,
A se skotačivě pitvořil:
Hned byl kočkodanem, netopýrem,
Hned zas hadem, jedovatým štírem,
Hned byl syslem, hned byl opičákem,
Hned byl špačkem, hned byl škodným ptákem,
Hned byl služebníkem, hned byl pánem,
Hned byl obrem, hned zas trpaslíkem,
Hned byl skromným hostů průvodníkem,
I zas vlaským hned byl ciarlatanem;
Ďábelských však činů nejsa hoden,
Nebyl duši, byl jen tělu škoden.
Takto v Krkonoších když se toulá
Poutník cesty nepovědomý,
Někdy z neznámého soukromí
Na sebe vyláká Rýbrcoula,
Jenž se změniv v rozmanité tvory
Prohlíží si svoje hory, bory,
A po boku slečny Melusiny
Rejdí mezi smrky, mezi dříny,
Brzo jak bludička v suchopáru,
A hned jako svatojanská muška;
Hned v podobě podzemského bůžka
Tropí mnoho piklů, mnohu svárů,
Divné rejdy, šejdy provádí,
A bludného chodce zavádí
Na pahrbky, příkrá na skaliska,
Kde mu zdá se hrozit zkáza blízká.
Krakonoš pak vtipem Proteovým
Náhle udělá se tvorem novým,
A když s chodcem pošaškoval bídným,
Bývá hostu hospodářem vlídným,
A jej chrání od všech nesnází,
Ba i s dary z hor jej provází.
Tak i pokladů dobyvač chtivý
Vidí zemské duchy, vidí divy,
Můry všedním zrakem nezírané,
O pašijích v neděli když květnou
Skoumá zřítelnicí obezřetnou,
Kde je skryto zlato zahrabané.
Sotva že dle tajné praktiky
Zažehná se neznámými slovy,
Sotva zvučí buchot motyky
V zemi kde jsou skryty zlaté lovy,
Již to pod ním skučí, již to vyje;
A když smělý kopač dále ryje,
Ven vypryskne plamen zamodralý,
A když hruda za hrudou se svalí,
Pokladu pak skrýše vyjde v jev:
Hle tu ďábel co pes černý sedí,
A na smělce dračím okem hledí,
Jenžto dráždí pekla hrozný hněv.
Tak když pod vrbou neb u bezu
Rolník ruský zkopati zem musí,
Zlosti dydkovy on často zkusí;
I zaslechna břinkot řetězů
Utíká od svého nálezu
Do své popem vysvěcené chatky,
Žehnaje se jménem Panny-matky.
Jakýž div, když divy v světě máte,
Že v předpeklí divy nalezáte? –
Poshovte jen; tiše čekajíce
Mějte hrstku trpělivosti; –
V pekle – z básníkovy milosti –
Naleznete divů trochu více.
Jako levičáka sněmovníka,
Mistrů Heidelbergských učedníka,
Když byl podlé vzoru badenského
Odříkal již celou filippiku,
Která hlučných natropila křiků
Po všech koutech města stoličného,
Dvorně vítá chytrý bureaukrat,
Nových řádů starý sloup a hrad,
Ačkoli již zelený stůl psací
Lstivě skrývá listy zatykací
Se vší veřejnou i se vší skrytou
Hosta sněmovníka konduitou,
Jenž ve víře křesťansko-germanské
Netuší, že ze květoucích sadů
Vysokého sněmovního hradu
Do zahrady vstoupil getsemanské:
S takovou též vlídnou zdvořilostí,
Jež si právě hrála na pokoru,
Celou trojici svých vzácných hostí
Přivítal jest Mefistofeles,
I hned bez odkladu, bez odporu,
Pekelný ten Aristoteles
Dal se rychle s nimi do hovoru.
Po ďábelsku mluvil archandělsky,
Slovy ironicky solenými,
Potom v důraznějším horování
Řečnil mentorsky a učitelsky
Slohem vykladacím, řečnickým;
Pak potřásal vtipem kritickým
Vrstvy poetických form i škol,
A vše rouchem pokryl mystickým,
Jak by mystiku měl za úkol,
Jak by sám byl modním básníkem,
Ne jen veršotepcův učitelem,
Ne jen patentovým kritikem,
Jenžto ve svém mistrování bdělém
Se stolice svojí povýšené
Učeným dal důkaz povykem,
Že má plíce zdravé otužené,
Že má také pamět výbornou,
Výrokův jen cizích komornou,
Že je kupcem jen a prodavačem,
Nikoli však zboží výrobníkem,
Cizího jen sukna postřihačem,
Najatým jen pilným nádenníkem,
Který podlé staré praktiky
Koná svého cechu návyky
Strojem nemovitých pravidel,
Nové doby starých nosidel:
Takto tedy u výroku prostém
Svoje zásady a přísady,
S vadami a bez vady,
Mistr pekelný svým zjevil hostem;
Zvláště ale na básníka pozor měl,
Aby jeho slovům dobře rozuměl.
„Snad se nechceš pustit v zoufalství
K hanbě básnickému umění?
Neoslavuj v hymnech ospalství,
Neveleb u nízkém nadšení
Smrt a její kosu naostřenou,
Lidosečí stále zatrudněnou.
„Básník, podlé mého mínění
Nesmí ospalým být harfeníkem,
Ale má být právě kouzelníkem,
Jenž je prohnán v tajném umění,
Že by dle Boskových pravidel,
Nedostiženým jsa karbaníkem,
Uměl použit všech osidel,
Aby lidských srdcí barvu skrytou,
Barvu klukův, dám i králův znal,
Aby pak se tuze nestaral
O hru poctivou a svědomitou,
Kterou Machiavellových dle zákonů
Hrá se srdcem lidských chamaeleonů.“
„Básník nesmí podlé mého soudu
Býti kalokrevným šumařem,
Ale má být právě mlynářem,
Jenž z velkého vášní lidských proudu
Žene na svá kola vodu valnou,
Třeba čistou, nebo hezky kalnou.
Buď mlynářem, nebuď suchomelem,
Buď jen pozemšťanem s celým tělem!
Takovýto Signor ciarlatano,
Buď si pochlebným on básníkem,
Buď si školmistrem neb řečníkem.
Měj i třeba v mozku zamotáno,
Často dojde štěstí největšího
U lidí, jimž s hůry není dáno
Úsudku jen trochu bystřejšího.“
„Chceš-li básníkem být v světě šťastným,
Nalaď lyru svoji k zvukům slastným,
Opěvaje rozkoš, radovánky,
Růží purpur, bělost narcisů,
Věnce, víno, koflíky a žbánky,
A milostky outlých Parisů,
Lázně a v nich vábné výjevy,
Krasavic hellenských návštěvy,
Jejich oči tužbou planoucí,
I vonidlem vlasy páchnoucí.
Oslav tuhý život Sybaritů,
Zdrželivost Sardanapalů
Vzývajících krutou Afroditu
V bezolejném lásky zápalu.
K božským zvukům nalaď citharu:
Jak se do labutě zbouchla Leda,
I jak orel odnes’ Ganymeda,
Který do nebeských pohárů
Bohům lije sladkost nektaru,
A sen s očí pána svého pudí,
Žárlivost pak jeho choti budí.
„Zpívej hrdých knížat hody tučné,
Hlásej pochvaly jich hřebců hlučné,
Pochvaly, jež sobě získali,
Když o základ spolu cválali.
Na tom starém Pindu Pindar nový
Budeš oslavou všech Böotů,
Věnec ozdobí ti lavřínový
Světlé hlavy jasnou holotu.
Snad na důkaz zřejmé uznalosti
Díků dočiníš se makavějších;
Buda vyrván ze své ukrytosti
Rukou ctitelů svých laskavějších
Ve sbor literarní společností,
Od básnivých odloučený hraček
I od veršů bezmetrické ceny,
Staneš mezi Föbovými syny
Na rejdišti aesthetických rvaček.
Před tou chasou stranných porotníků,
Pod břemenem chvály závistivé,
Zatoužíš si po svém pokojíku,
Po skrýši své Musy přičinlivé,
Z nížto jsi byl náhle vyveden
Na bílý leč málo šťastný den.
„Takto ovce od svých družek šťastných,
Nedlouho ach! šťastných, odloučená
Od svých jeslí bývá odvedena
Na pastviště – tam do krámů masných!
„Ty však na své dráze básnické,
Jsa vždy obhájcem své vlastní zprávy,
Všetečnosti nedbej kritické,
Chvátaje dál tryskem k chrámu slávy,
Kdež ti chystá věnce nadějné
Mínění, jež slove veřejné.
Ale na to, milý brachu můj,
Ve své píli vždycky pamatuj,
Že ten areopag mnoha lidí
Často podvodný se býti vidí,
I že často bloudí po ulici
Cizím světlem skrovně osvětlené,
Že se svodné rovná poběhlici,
Kteráž lásky hledá zaplacené,
I že veřejné to mínění,
Ježto hanu ukládá i chválu
Jako čtvrtníkovo řízení,
Které taxu určuje a škálu
Tržního všech potrav skupení,
Ze journalu teče do journalu
Plným tokem kalné často vody,
Aby lehkověrcům podvedeným,
Aby šidařům též ošizeným
Tyto vody hojné daly brody
Na koupačku ráznou v pární lázni!
L’ opinion publique podlé mody
Věru ozvěnou jest novinářů,
V nižto lehkověrní věří blázni,
Přívrženci průmyslných lhářů.
„Ty však svojí cestou klassickou
Chvátaje dál tryskem k vrchu slávy,
Neměř pekla měrou kritickou,
Aniž novinářské nedbej zprávy.
A když kontrfekt tvé milé tváři
Od veselých druhů zamluvený
Zaskvěje se mezi písničkáři
Na ulici za sklem vyvěšený:
Na té slávě tvoje ctižádost
Měj si na věky již dost a dost!
„Mnohá panna bez skvrny a hany,
Panna moudřejší než druhé panny,
Jdoucí vůkol tvého obrazu
Přelíbezně hledícího na ni,
Když tvé oči plné výrazu
Jedním mžikem její duši raní,
Zastaví se u tvé sklené skrýše
A v svém srdci povzdychne si tiše:
,Kéž by muž ten svoji vzácnou ruku
I tu svoji slávu vytištěnou
Ráčil spojit s duší opuštěnou,
I chtěl ukončit mou starou muku;
Aby do hrobu snad nevstoupil,
A vlast o potomstvo oloupil!
Kdyby chuďas ze světa se sklidil
Jako mládenecký sirý kvítek,
Kdož by jemu Triznu dlužnou zřídil
Bez manželky-matky, outlých dítek?
Kdyby, čehož neračiž bůh dáti,
Měla na něj vlast si naříkati,
Že ji proletárů ušetřil,
Že mu vítr pýchy mládenecké
Srdce tvrdé, ale vlastenecké,
Jak eolskou harfu provětřil?
Pro takovou věru nedbanlivost
Černá jala by mne zoufanlivost.‘
„Ó by tato outlé děvy slova
Padla na srdce ti jak z olova!
Věř mi srdce tvoje mládenecké
Milostnější nedočká se změny,
Aniž tobě fatum pra-turecké
Udělí jedinké ze sta ženy,
Kterouž bysi ve svém dýchánku
Měl za drahou choť a sultánku,
Která by ti ve tvé nemoci
Přičinlivě chtěla pomoci,
Která by ti trochu heřmánku,
Lípového květu, trochu slezu,
Nebo pro pot uvařila bezu,
Která by ti vína koflíkem,
Když se tvoje začne sbírat síla,
Jako Zevsu Hebe posloužila,
Abysi byl dále básníkem,
Mezi vrabci vrabčím slavíkem.
„A pak jestli, jakž to tvrdí mnozí,
Nyní opět starým mládencům
Stará Paphia Popoea hrozí
Jako římským druhdy bezžencům,
Tehdy jest to pravdou dokázanou,
K jakému ti po smrti tvé štěstí,
Půjdeš-li mou stopou vyšlapanou,
Moje poetika cestu klestí.“
„Na klassické lyře zpěvem novým,
Příkladem se řídě Lukanovým,
Šťastným vítězům se zavděčuj.
Ten kdo v boji nerovném a lítém
Svobodu neb život ztratil svůj,
O něho tvá Musa v letu hbitém
Příliš historicky nepečuj.
„Když pak za svou novou Farsalii
Akademie se staneš členem,
Jež ti zlatou podá medalii
Na řetěze dlouhém drahocenném,
Snad i ve své kolednické píli
Dočiníš se, brachu, zlaté žíly,
Snad si utržíš i s touto žilou
Hypochondrii též roztomilou,
A snad v spolku věštích invalidů
Skončíš epos svůj a svoji bídu.
„Jak Sirena z víru Charybdina
O tom, co se líbí, prozpěvuj;
Smutná potěší se člověčina,
Zapomenouc na ten zlý stav svůj,
Jehož koncem vždy jest umrlčina.
„Jestli jaký starý Odyssev
Opuštěný od hříchu a cnosti
Zacpe sobě uši pro tvůj zpěv:
Nedbej u povšechné pozornosti
Hluchých uší tupé netečnosti.
Básník, vládařem jsa vtipů hladkých,
Ostrým žihadlem, co mstivá včela
Zanechajíc chvilkou květů sladkých,
Bodniž hánce do živého těla.
Vládna bičem otce Juvenala
Jazyků se nestraš rouhajících;
Jejich hanou tvoje sláva stálá,
Zkyne jako těsto po kvasnicích.
Jest to vrchol štěstí nemalého
Nebyt vychvalován od každého;
Neb kdo touží po chvále všech lidí,
Mně se praničemný býti vidí.
Zdali chvála s ústrojností lživou
Není Evmenidou často mstivou,
Která vymáhá své náhrady
Za svou službu podvodnou a křivou,
Za své vydání a náklady?
Jako slona hrubá v bitvě rána
Často na protivnou zvrátí dráhu,
Kdežto na svého se vrhne pána,
Jehož chrániti měl proti vrahu:
Tak své lehkověrce mnohá chvála
Tlapou slonovou již rozšlapala.
„Nuže znaje už své povolání,
I tu blahou naši epochu,
Nedělej si v stálém naříkání
Tolik nepotřebných vrtochů
Těmi žalozpěvy plačtivými
Nad šílenci v pánu zesnulými.
Lépe chápaje tu naši dobu
Nebuď hloupých slzí fabrikantem,
V novém čase starým ministrantem,
Který s křížkem průvod vede k hrobu,
Kdyžto lichá hudba smutně hude
Za vejdělek nuzný štoly chudé.
„Život oslavuj, a k životu
Bujnou v ospalcích zbuď ochotu;
Vyšvihna se z prachu nízké školy
V choru světoborných překotů
Začni zpívat podlé vyšší štoly.
„Oslavuj vše laury bohatýrů,
Svěží krví meče zbrocené,
Zločiny pak rušitelů míru
Rozhlašuj co skutky vznešené:
Získáš sobě slávy plnou míru.
Národové, říše zdrcené,
Na své bolné rány nehledíce,
Svého vraha, že je zohavil,
A pak tebe, žes jej oslavil,
K nebi vznesou – oba velebíce.
„Jest to zákonem a povinností
Tvého básnického řemesla,
Aby Musa se své vysokosti
V prozu letopisů neklesla.
Básník bez pochlebné výmluvnosti
Lichým lodníkem je bez vesla.
Klaudianus pěvec oslavený,
Stilichonem štědře odměněný,
Poslední kněz Maronovy Musy,
Kteráž slávou Trojských poběhlíků
Původ ušlechtila hrubé luzy,
Romulovských druhdy vrstevníků, –
Klandianus slavil Honoria!
Kdyby dříve byl se narodil,
Bylby zpěvem bránil Tiberia,
Aby Tacitus mu neškodil,
Ten co bez taktu a bez ohledu,
Divný pavouk, hledal v kvítí jedu;
Ten co před porotu příštích věků
Augustova syna postavil;
Ten co pokrytců všech reka reků
Stylem utrhačným zohavil.
„Věru národ bídných ničemníků,
Jak vás matka učí historia,
Vždy jest hoden dobrých panovníků
Podlé rázu otce Tiberia!
Kdyby nad krkavci, nad havrany,
Holub domácí měl panovat,
Moh’ by dobrák posměchu a hany
Krotkou moudrostí se uchovat?
Či smí žádat ošemetná spřež
Úskočníků zákeřnicky smělých,
Jejichž heslem zrada jest a lež,
Důvěry a lásky králů bdělých?
„Zdali Marius a vítěz Sylla
Tiberia mnohem lepší byli,
Zdali republika zdárněj žila,
Když ti vlastenci dva vlastenčili,
Co Řím krví římskou zaplavili?
Nač pak tedy světovládná říše,
Která zákon Caesarů svých ctila
Jako výrok s Olympické výše, –
Nač pak Tiberiovi, otci svému,
(Dřív než do kampanské samoty
Sám se vyhnal z římské pustoty)
Larovi a bohu milostnému,
Dvanáct chrámů ke cti vystavěla,
V nichžto na modlitbách stále bděla?
Zdali tento důkaz lásky vroucí,
O němžto vám svědčí historia,
Nehlásá té pravdy nehynoucí,
Že „volenti non fit injuria?“
Vlídnosti Trajanů, Antoninů
Nelze podlých sobců ušlechtiti!
Či snad možno mořskou prohlubinu
Kapkou říčné vody osladiti?
„Zdali Říman bez své kázně tvrdé,
Bez své loupežnosti hrdinské,
Bez té duše katilinsky hrdé,
Bez statnosti starolatinské
Nebyl blažší, když mu byla přána
Žádaného chvíle pokoje,
Kdyžto zákon jediného pána
Mnoha pánů skončil rozbroje,
Kteří ctižádost svou panovnickou
Pod svou kuklí kryli svobodnickou;
Chytře hrajíce si na vlastence
Šťastně mámili své přívržence,
Až pak božský Julius svou pěstí
K svému vozu přikoval všech štěstí!?
Takto v chrámě klamné Thalíe
Před zástupem všelikerých lidí
Histrion své líce zakryje,
Zahalenec odhalence šidí.
„Hrubá síla musí proklestiti
Příkrou cestu mírné mocnosti.
Mohlož Numovi se poštěstiti
Dílo z Egeřiny milosti,
Kdyby vlčím mlékem odchovaný
Onen bratra svého lítý vrah
Nebyl kladl mečem vytesaný
Světovládné Romy svatý prah?
Zdali Oktavian v klidném blahu
Smírným Augustem se mohl stát,
Kdyby byl svých soupeřů a vrahů
Nebyl uměl mečem potrestat?
Mečem jímžto, druhý Romulus,
Důkladně byl pomstěn Julius? –
„Tak po smrti slávu získáš věčnou,
Snad přestihneš mistra Klaudiana,
Jenžto písní zotročile vděčnou
Svého ničemného zbožnil pána,
Který u Ravenském zavřen hradu,
Když se Alarich již na Řím valil
Nakloněný k mizernému pádu,
Svatý pokoj v bázni boží chválil,
I jsa přítel domácího řádu,
Caesar bez meče a sudlice,
Krmil kuřata i slepice,
Až pak dies irae, dies illa
Košťál římské slávy rozdrtila.
„Sláva jako právo tomu svědčí,
Kdo ve válce nade sokem předčí,
I kdo pastuší hůl silnou pěstí
V hrdé žezlo sobě přetvořil,
Když si vrtkavé i změnné štěstí
V boji statném mužně pokořil:
Ten svým oka hnutím velitelným,
Bohům rovnaje se nesmrtelným,
Osudy svých podrobených lidí
Jako Jupiter svůj Olymp řídí,
Drže v ruce štít a záslonu
Mečem psaných práv a zákonů.
Sláva podrobenou jest mu družkou,
Musa lyrická i epická
Nejposlušnější jest jeho služkou,
Jako štvaná fena celtická,
Kdyžto k nohoum lovce velícího
Lehkou kořist krátké štvanice,
Lapeného klade zajíce
Strachem na těle se chvějícího.
„Ty pak nemoha již, milý brachu,
Ve světě svých reků nalezti
Do pekla jsi vstoupil beze strachu,
Naší neboje se neřesti.
Tato cesta otce Æneáše
Do našeho vedla příbytku,
Aby trochu nabyl užitku
V Orku klassického satanáše:
Totě důvodem nám jasným dosti,
Že se staré držíš klassičnosti;
Avšak bez básnických receptů
Ke svému se vraťme konceptu.“
„Nuže, sedni si též na svou káru,
A dle známé vlaské praktiky
Začni v světě dělat povyky,
Za příklad si vezma Dulcamaru,
A buď jist, že k tvému elixíru
Muži-blázni budou míti víru.
Neb novější vyvoliv si modu
Spustiž tokům slzí stavidla,
A na obraz člověčího rodu
Vykaňhej močály skvrnidla;
Smíchej s ohněm Aetny mraznou vodu,
Lhavým citům přidej ličidla,
Citům tebou nikdy necítěným
Dle cizáckých vzorů vyfintěným.
Na černou naříkej lásky zradu
Ještě dřív, než jsi byl milován,
Rouhej pak se toho světa skladu,
Nejsa v tomto světě obeznán,
Veleb cnost a mrskej každou vadu,
Nejsa cnosti ani hříchu pán;
Jsa mladíkem hraj si na starého,
Projdeš za mudráka vousatého.
„Katanům uprchlé ničemníky,
Messalíny, chlipné družice,
Don-Juany, mořské loupežníky
Velebiž tvá Musa nejvíce,
Jako velkoduché mučedníky,
Kteří klesli za cnost trpíce!
„Nejen ingoust, básníkův meč husí
Také krev i slze cedit musí.
Kordy, damascenky, jatagany,
Pistole a ostré kindžaly
Chovej při sobě, by jísté rány
Soupěřům tvých reků zadaly;
Do veršů vpleť sultany a chany,
Východní pak lásky zápaly,
Čerkesky, Hurisky, Odalisky,
Všecky divoké i krotké lysky
S bílým turbanem a bez turbanu,
A pak bajadery z Indostanu.
„Chceš-li, aby právě po nebesku
Strop se blyštěl tvojí povídky,
Přidej ještě trochu arabesků;
Totiž: bostony a besídky,
Divany v šarlatní barvy lesku,
A pak oddal strážné dohlídky,
Aby blaho tajných zasnoubenců
Ušlo zrakům zrádných vykleštěnců.
Chceš-li s katastrofou skončit vnadnou,
A kochánkům k smrti pomoci,
Pošli na ně starou babu zrádnou,
Nebo ať je najdou otroci,
Když do parku s heslem „helvet!“ vpadnou;
Nebo ať je zajmou v půlnoci,
Když pod zrádným okem luny bledé
Oba nešťastníky láska svede!“
„Ale ještě na rozloučenou
Přijmi radu dobře míněnou,
Kterou bez dovtipu a bez žertu
S tebou z upřímného srdce sdělím;
A že víry neodepřeš čertu,
Ač vám bývá rádcem podezřelým,
Zaslouženou nadějí se sílím.
Poslyš tedy, kam svým slovem cílím!
Až se vrátíš zase nahoru
K svému básnickému praporu,
Ke svým bratrům, ke svým bohům bílým,
Řekni jim tam, jakou nauku,
Skrytou v nejtajnější ňader hloubi,
Dal ti přítel v pekle na ruku.
Hlásej jim a trub jim zvukem trouby:
Že ti všickni pseudobásníci,
Kteří jako plané, liché houby
Rostou na hnojišti kritiky,
A se množí jako pluvníci
V loužích mající své stanoviště,
A se třesou jako osyky
Před výrokem svého učiliště, –
Že ti všickni, jimžto dáno není
S hůry básnického posvěcení,
Že malátní tito střízlíkové,
Které bez vyššího roznícení
Krátkozrakost k orlím letům zove,
S pomocí pražádné kritiky,
Ani andělské ni ďábelské,
Ani anglické ni špaňhelské,
Nestanou se nikdy básníky.
„Avšak chybyl bysi velice,
Kdybysi snad z kvapna o mně soudil,
Že se protivím vší kritice;
Tou domněnkou velmi bysi zbloudil!
Neboť, brachu, kritika je dvojí:
Jedna z nich jest, kterou sobě strojí
Jednotlivec lákán svojím chtíčem,
Když si s pochvalou neb hanou tvojí
Pohrává jak dítě se svým míčem,
Neb jak vozka se svým švižným bičem,
Jak pes se zajícem lapeným,
Neb jak lovec s psíkem zmrskaným.
Tato první podobá se pumpě,
Která stojí v zabedněné žumpě,
Naplněné vodou stojatou,
A prostranstvím ouzkým objatou.
Každý chlapec, kdy se mu jen zechce,
Zacpe trubici té pumpy lehce,
Když ji čepem nebo čampulí,
Aneb holou dlaní zatulí.
Pumpuj jak chceš, dokud nepustí
Svého stavidla kluk od ústí,
Kterým slabý výlev nazpět tiskne,
Voda proudem z trouby nevypryskne.
Kdož by tedy dělal povyky
Nad crkáním této kritiky,
Která na řezavku vášní stůně,
Hněv osobní ve svém tají lůně,
Hněv co pod průhlednou pod zástěrou
Vychrlil by pomstu tisícerou;
Ale v nejprudším svém přívalu
Splývá do nemělkých kanálů
Kvartálníků nebo denníků,
Kde se rojí druh ten červíků,
Z nichž se mnohý zove kritikusem
Za to, že se živí cizím trusem,
Z nedostatku lepší živnosti,
An sám sebou jest jen bídák holý,
Který mívá z boží milosti
Velkou zlost, – a zlost ta hrozně bolí!
„Přátelství však jestiť heslo svaté,
Jímž je srdce kritikusa spjaté
Věrně, vlastensky a vesele
Často s srdcem spisovatele.
C’est partout la camaraderie,
Která v Kocourkově, v Paříži
Tvoří ten pořádek sedmerý,
A zisk dává statisícerý;
Kde se člověk ke člověku blíží,
Kde se sudí k odsouzenci níží.
Kdo takého získal přítele,
Ten nechybí svého zřetele.
Plesej, komu za okrasu světa
Dán byl takový kritický tvor!
Nemáš-li ho, jest po tobě veta;
S plačky opusť spisovnický sbor. –
„Nezoufej však, duše opuštěná,
Vždyť i pětka, někdy desítka,
Může býti tvá výkupná cena,
Jež ti podá pomoc nezřídka,
Že tvé jméno neporušitelné
A výrobky péra nesmrtelné
Na věky již nikdá nezahynou,
Byť i byly sprostou hatlaninou;
Ba i oběd, ba i snídaní,
Nejlíp déjeûné dînatoir,
Autora před hanou zachrání,
A kritikus hnedky vyzvání,
Že měl i raison i savoir
Spisovatel plodný, hostinný:
Ba že autorův jest rek i car,
A svým duchem v světě jediný;
Že převýšil obsahem i slohem,
Jímž se jeho stkvějí útvory,
Ve všech zemích všecky autory;
Že, jsa spolu člověkem i bohem,
Novou bránu řeči otvořil,
Ba že novou prosu utvořil,
I básnictví nové zosnoval,
I vlast od záhuby zachoval;
A ten, kdo by tomu nechtěl věřit,
V jeho hlavě že se musí šeřit
Blbost ukrutného obmezence,
Že se musel vlasti pronevěřit,
Ba že proměnil se v nevlastence,
Jenžto bez citu a věhlasu
Náleží do sboru mamlasů,
Podlých tupičů a pomlouvačů,
Kriminálních na cti utrhačů;
Že jest koukolí, jež zahyne,
Až se lepší doba vyvine:
To jest, až zahynou mentorové,
(Tito nevěřící skeptikové,
Kteří všechněm hledí do karet)
Až na jejich hrobech plémě nové
Zřídí slávě skvoucí minaret,
Až pak mladá vlasti naděje,
Vybavená z přísné koleje,
Propuštěná z vazby do svobody
Bude strojit vlasti hlučné hody.“
Po té řeči básník kvapně vstana
Prones’ několik slov kurážných:
,Šťastný, koho stíhá slušná hana
Mužů věhlasných a povážných!
Pravda jich předházek závažných
Padá na člověka jako manna,
Jako rosa na uvadlý květ,
Ana učí, jak se lepším stana,
Moudrých žádostem má vyhovět.
A ta hana přísná bez ouskoku,
Třeba prázná právních výrazů,
Byť se kryla v hancově jen oku,
V tomto věrném ducha obrazu, –
Tato hana může zhaněnému
Často býti milým rukojemstvím,
Že se slušný hánce kloní k němu,
By jej napravil svým účastenstvím:
Tato hana, věřte na mou čest,
Často zhaněnému ke cti jest;
Neb on vidí, že ti o něj dbají,
Kteří hlavu, kteří srdce mají,
I že umějí to oceniti,
Čím snad není, čím však moh’ by býti.
Láska naděje i s vírou pevnou
Han kdo jesti příčinou,
Tam si brzo duší dětinnou
Zjedná lásku moudrých hánců zjevnou.
,Ale třikrát nešťastný jest ten,
Kdo od hlupců bývá napaden,
Kteří ve vědách ni v umění
Netušíc vyššího snažení,
Klopotají v davu nedouků,
Dělajíce proto nejvíc hluku,
Nesnad aby koho napravili,
Ale by jej spíše pošpinili.
Tito vad a cností neznajíce,
A měřidla v sobě nemajíce
Na duchovní nížinu a výši,
Mluví jenom co od hloupých slyší;
Při tom s bezčelností velikou
Vystupují se svou kritikou,
Kteráž běda! nic jiného není,
Leda důkazem jich zaslepení,
A jich nerozumu praporem,
A jich sprostých vášní táborem,
Táborem, jenž prostírá se zhusta
Jejich vědomostí ouhorem,
Kde nic nezrostlo, jen řasa pustá.
,Vím to ze své vlastní zkušenosti,
Že se kritika i slyšet dává,
Beze všeho censurního práva,
Dříve nežli autorovo dílo
Dostalo se do ruk veřejnosti,
Dřív než od kritikův čteno bylo.
I jak onen sprosťák Aristida
Nevěda proč chtěl mít vyhostěna,
Takto kritikus se neohlídá,
Co kdo jest a čím být připovídá:
On se táže na zvuk tvého jména,
Obojetná jest mu tvoje cena.
Čím jsi lepší, čím jsi výtečnější,
Tím se zdáti budeš nechutnější
Urputníkům na tě sočícím,
A jich Sancho-Pansům bloudícím.
Neboť kdo jim zkušeností předčil,
A kdo marnostem jich nepřisvědčil:
Toho oni ve své cnostné píli
Stíhaji svým hněvem beze síly.‘
„Dovol, – tak Mefisto začal dále, –
Vysvětlím ti věc tu dokonale.
Vidíš, to je tedy jeden druh
Kritiky a jejich vrstevníků;
Druhé kritiky však volný duch,
Jenž se ve stoletích dlouhých proudu
Valí bez hrází a bez mezníků,
Výlevem jsa veřejného soudu,
Ne však louží plachých nezbedníků, –
Duch ten svobodný kritiky pravé
Podobá se řece valné, dravé,
Ovšem ohromnému vodosrázu,
Jenž padaje s hrozné výšiny
Rozdrtil by v drobné drtiny
Všecky hradby po jedinkém rázu.
Jakouž jeden člověk závoru
Klásti může těch vod otvoru?
Zdaliž proti proudům potopy
Staviti se dají příkopy?
Tato kritika je spravedlivá
Jak pekelný soud, neb jako mor,
Není náruživá, není mstivá.
Před ní jesti rovný každý tvor;
Ona ani kdo si v říši duchů
Na cara dřív hrdopyšně hrál,
Neušetří, ani nedá sluchu
Výmluvám skromnosti poníženým
Toho, jenž na nižším stupni stál,
A se klaněl jménům vyhlášeným,
Sebe za šťastného pokládal,
Že byl jejich magnetickou silou
Těsně sevřen do otrockých pout,
I že, ztrativ ducha volnost čilou,
Počínal si jak pohanský bloud,
Jenž, jsa přijat u šamanském řádě,
Bohů stvořených se koří vládě,
Jak se Němci dříve kořili
Svému filosofu Berlínskému,
Než soustavu jeho zbořili,
A v Göttingách u vědeckém sněmu
Novou moudrost sobě stvořili,
Jež tak dlouho trvati jim bude,
Dokud jiný hudec nezahude
Jiné písně jiným posluchačům,
Jiných orakulův vykladačům.“
„Ty, jsa trochu větším chytrákem,
Na oko se děláš sprosťákem,
Jako bys mne za mistra chtěl míti.
Za ten důkaz svaté pokory
Velmi řídký mezi autory,
Chci tě jako svého pavézníka
Pavézou své věrné přízně krýti,
Když se kritiky hrom na tě sřítí
Z péra zuřivého protivníka.
Povahy tvé jemné milá zdárnost
Na tvé roli símě bude síti,
Z něhož vykvěte ti populárnost,
Jako vlčí mák a koukol kvete,
Než je ostří srpu s žitem smete.
„Slibuju ti hlučné serenády,
Školní tobě zvěstuju intrády,
Kdežto s povýšené pavlače
Za žluťáky napřed odvedené
Budeš staré slyšet trubače,
Tympany na novo potažené
Teletinou zmetků cizinských,
Aby vybubnovaly svým hlukem
Mezi ochraptělých polnic zvukem
Oslavu tvých robot hrdinských.
„Slibuju ti, – nelekej se slibu,
Slib má svoji trefu, svoji chybu: –
Slibuju ti věnce bobkové,
Jakéž dávní měli věštcové,
Dokud nebyli tak bohaprázní,
Jako básníci, vy noví blázni,
Co prý ku pomoci ďábla zvete,
Dřív než ostřím hrubé širočiny
Z měkké lípy jemné slovenštiny
Trochu drsných veršů utešete.
Hudebnickým chlubíte se uchem,
A když na varhany zahrajete,
A vší silou do nich zadujete
Bídné poesie vaší duchem,
Jenžto do píšťal se z měchu žene,
By se pod akkordem harmonickým
Vaší mluvy ozval utěšené,
Která kojí zvukem kouzelnickým
Uši hrubým voskem nezatčené: –
Často nohy veršův ochromené
Zvahem dopadají nerhythmickým
Na pedály ze sna vyděšené.
Bez taktu se zrodí spor a zmatek,
Vaší libé řeči lad a vděk
V píštící se změní jek a skřek,
Jak by starý kvičel kolovrátek
K tanci olověných pacholátek.“
„Však co na formě nám záleží,
Jen když podstata vší poesie,
Plodná role bujné fantasie,
V mladých hlavách ladem neleží!
Verš je řemeslnickou jenom prací,
Ba i vaše mluva pánovitá,
Ta co ve mluvnici dřepí skrytá,
Jest jen attentátem luzy psací
Proti ústům volné demokrací,
Která v každém pátém, šestém slově
Hlavou trkne proti grammatice;
Jakož v každém téměř Kocourkově
Máte příkladů těch na tisíce.“
„Osvěty to svědectví je věrné,
Která v městech vašich dosud květla! –
Já, ač malujete ďábly černé,
Dopřál bych vám trochu více světla,
Více bych ho dopřál vašim mistrům,
Jimžto školní poddána jest metla;
Přál bych také pánům purkrmistrům
I všem opatrným konšelům,
Aby více o svůj dbali dům.
„Na metlu si naříkáte všady,
Jako na tyranskou zlost a psotu,
A ti páni z mravokárné rady,
I to žezlo učitelské vlády,
Metlu pohnali již před porotu,
Že prý kazí školní cvik a cnotu:
Když pak na dětinské pomním vady,
Které z vašich úst porotčích plynou,
Jak se potýkate s materštinou,
Nevědouce dáti sobě rady,
Když jen grammatickou klihovinou
Máte sklížiti dvě české sady, –
Zmrskal bych vás všechny dohromady
Lískovicí svatě dobročinnou.
„Kdybych byl i svatým Mikulášem,
Ztepal bych vás jako otec děti,
Až byste se pěkně seznámili
S grammatickým aspoň otčenášem
Řeči, v nížto jste se narodili,
Jížto ráčíte však neuměti:
Pak bych jako pro poslušné hochy
Naložil vám darů do punčochy,
Byste veselejší mysli byli,
Zapudíce školní vrtochy
Byste lidu darův uštědřili,
Těch svých darů ze své punčochy.
„Ale že jsem sprostým Luciášem,
Panských chův a mistrů Mæcenášem,
Nechci mnoho tropit brikulí
Ani s metlou ani s ferulí
V mravokárném učilišti vašem.
Vždyť to celé vaše učitelství
Není hodno se svým obrokem,
Aby člověk k vůli kazatelství
Prachu školního byl otrokem,
Otrokem, jenž nesmí ani písknout,
Když jej odbudeme s hrdostí
By se odklidil s svou žádostí:
Proto že prý nechce psát a tisknout,
Knihy překládat a vypisovat.
Totě ovšem vzácná robota,
Z nížto jsi se neměl vybavovat;
Měl jsi v cizích sadech paběrkovat,
Když na štěpu tvého života
Bezovocná zeje pustota.
Napájeti slovem žáků davy
Není více zásluhou a cností,
Zatemnělé osvětlovat hlavy
Jasným plynem živé výmluvnosti,
Každodenním býti hlasatelem
Předkův věhlasu a počestnosti,
Jest jen malicherným bagatelem
V katalogu zásluh ošumělém.
„Markus Tullius byl Markem lživým –
Vždyť byl žákem mistrů pohanských –
Když se slovem ozval podezřivým,
Že jest věnců hoden občanských,
Kdo své vlasti učitelskou snahou
Mládež blaze ušlechťuje drahou.
Arciť u vás takové je množství
Velkých mistrů, slavných řečníků,
Že již pro všední jich virtuoství
Třeba nastavěti mezníků,
Aby žebráctvo to učené
Přes svou vykázanou mez a metu
Nesahalo dále do budgetu,
Na ujmu své vlasti blažené!
„Nyní zpravujíc se novým zvykem
Péro zvítězilo nad jazykem,
Nad slavíkem zvítězila hus,
Mistra přestih’ mistrův famulus.
Kniha, jen když přátelé ji zovou
Knihou obšírnou a z brusu novou,
Nade slovem vypíná se žívým,
S obsahem svým třeba zimomřivým;
Nad životem plným energie
Němá zvítězila pra-mumie!
„Ale že jsa krotkým satanášem
Nemohu být svatým Mikulášem,
Skládám metlu mezi relikvie;
Ať tam spráchniví anebo zhnije,
Peklo nedojde tím velké škody,
Ano přesvědčení ve mně žije,
Že nám tučné nastanou zas hody,
Až na světě metla vyjde z mody.
„Jáť jsem na svém horkém stanovisku
Ďáblem upřímným a loyalným,
Když na ujmu vlastních velkých zisků
Metlu hájím slovem pochvalným;
Avšak naděje mne kojí sladká,
Že se zotaví zas cnosti matka,
Urozená paní na Březině,
Pána na Lískově stará tchyně.
Sečkejte jen, až se o Hromnicích
Nové opět ozve Hossana
Z ňader svobodněji plesajících
Umlklého dosud skřivana;
Počkejte až proutí plné mízy
V novém březnu ochvěje zas břízy:
Tehdáž pěsti lidumilův zdárných
Dobudou zas metel mravokárných,
Ba i ferulí i lískovek
Starší vyrojí se příchovek;
Tehdáž v peklích bude metel třeba
Jako v světě vezdejšího chleba.
„Prosím, nelekni se ještě více,
Nebo slibuju ti do třetice,
Že to nesmrtelné tvoje jméno
V spolku oslavených autorů
V historickou vejde prostoru,
Stylem Plutarchův jsouc oslaveno.
Historie není kočičinou,
Jako vepřovina neslaná
Nemůže být nikdy nazvána
Z Miletinských lesů jeleninou,
Při kteréžto srdce Slovana
Rádo rozhřeje se Mělničinou,
Že se všecky lesy zelenají,
V zimě rovně tak jakožto v létě,
Všecky lesy, které pokrývají
Hory doly ve slovanském světě.“
Řek’, – a po té řeči přátelské
Svému hostu věrně ruku stisknul,
Až bolestí chuďas básník písknul,
Až se mu i v očích zajiskřilo,
Ano v samém mozku rozsvítilo,
Až i mráz i horko horoucí
Projelo mu tělo trnoucí,
Jak když výlev elektrických proudů
Náhle vplyne do nemocných oudů,
Které hostec – host ukrutný – týrá:
Tak to u našeho bohatýra
V žilách, v sádle, v tuku zabrnělo,
Až se třáslo celé jeho tělo.
Tak rytířská duše Don-Quijota
Odvahou se třásti počala,
Když osudu neústupná psota
Do strašných jej válek volala
Se strašidly, s zaklenými stíny,
S babami a větrnými mlýny.
Ale měl též docent náš své vady,
Ano měltě hříchy nemalé;
Nebo kdož byl jakživ bez ale,
Kdo byl jakživ cnostný vždycky, všady?
Teď vám v pekle za trest svých hříchů
Sedět musí! Kdyby byl se vždycky
Držet cnosti jako sprosťák lidský,
Nebylo by o něm potichu;
Ale hřích a hříchu hlučná sláva
Mnohým jménům nesmrtelnost dává.
Bylť co člověk neukojitelným
Malkontentem od narození,
Ani žádným lékem hojitelným
Churavého ducha jitření
Nedůtklivec sobě nevyhojil,
Vírou, nadějí se neozbrojil!
Škola neštěstí, ta lékárna
Churavci mnohému nemarná,
Do níž za mladých byl vehnán let,
Byla jeho citů sušárna,
Nadějí kde jeho uschnul květ;
Byla jemu jenom duchamorkou,
Mniší klausurou a Daliborkou,
Kde se duše elegický zpěv
Změnil ve tragický vzdor a hněv
Nad svým i nad světa toho stavem,
Jenž se nesrovnával s jeho mravem.
By se tedy smířil s tímto světem,
Lásce uvrhnul se v objetí,
A ověnčen jejím jarním květem
V jinošského věku podletí
Pádil k cíli Fönixovým letem
V nadějí přeludných zápětí,
Do skvělého Hymenova chrámu,
Aby pojmul svého srdce dámu.
Před sňatkem v té noci blahodárné,
Když mu štěstí spáti nedalo,
Spatřil pod okny své milky zdárné,
Jak se dvé jich spolu líbalo;
Zhrozilť se, neb jeho děvče švárné
Na sokových ňadrech dýchalo:
Tasil meč a mstě se nad svou hanou,
Svého soka proklal jednou ranou.
A když druhou zasadit chtěl ránu
Věrné lásky rouhatelkyni,
Od níž myslil býti milovánu,
Jíž se kořil co své bohyni,
Jak se koří otrok svému pánu,
Když se bídák těžce proviní:
Zdržen rukou umírajícího,
Poznal v soku druha nejdražšího.
On měl ve svém živobytí celém
Jenom jediného přítele;
Tomuto byl oddán duší, tělem,
V něm i míval potěšitele,
Kdyžto hněvu plamen v srdci vřelém
Ze tlícího šlehal popele:
A zde poznal, že byl jako blázen
Od přítele v ženské lásce zrazen.
Neprodlíval, i hned meze vlasti
Křídlem přelít’ plaché svobody,
Aby dědičné se zbavil strasti
Pod nebem mírnější pohody,
A zde v lůně nedoufané slasti
Zapomněl své částku nehody;
Neb co malíř pod nevlastním jménem
Žil ve štěstí tajně záviděném.
Slávou sobě nikdy nežádanou
Všecky malíře byl převýšil,
A jsa stíhán závistníků hanou,
Hánce kordem ostrým utišil,
Tak že mnohý s tváří znamenanou
Ze souboje mlčky pospíšil.
Ale když tak jeho sláva květla,
Pozbaven byl probůh! očí světla!
Ztrávení v nesmírné práci dnové
Uvrhli jej v lůno temnoty,
A když nad ním vyřkli lékařové
Strašný ortel věčné slepoty,
Světu zlořečil; – však rychle nové
K větší práci nabyl ochoty,
A přejasná ducha jeho svíce
Ozářila žáků na tisíce.
Oni k němu z blízka z dálky spěli
Slyšet proudy řečí věhlasných;
Neb on filosof byl přeumělý
A řečníků kníže současných,
Jenž co zastavatel pravdy smělý,
Neboje se sporů zápasných,
Konal nové povinnosti bděle
Akademického učitele.
Však strážníci vetchých pergamenů
A knih cizím pérem sepsaných,
Co hlas snížili svůj na ozvěnu
Hlasův od mistrů svých slýchaných,
A držíce nauky v svém lénu
Vládli houfcem žáků poddaných:
Ne scholares caperent quid mali
Proti kollegovi zbrojně vstali.
Strašlivá prý na něj vina padá,
Že jim klesá starý řád a zvyk,
Že i novota se do škol vkrádá,
Pod nížto zachází dobrý cvik,
před kterým se třásla chasa mladá,
Když ji zastih’ mistrův oka mžik;
Ba že vláda bohů olympických
Již je terčem smíchův parodických.
Z Apollina že prý Beliala,
Aspasii stvořil z Venery,
Z Orku že se jenom báseň stala
Plná epikurské nevěry,
Stará stoa že prý za své vzala
Pod chtivými novot záměry,
Delfického věštba orakula
Že pro hluché uši umlknula.
Pythagoras ten prý na Brahmana,
Na Fakira svržen Diogen,
Stagirita že prý stíhá hana,
Sám i Plato že byl posouzen,
Jemuž od úst plynul med i manna
Hned tu chvíli, když byl narozen;
I že takto pro učení lživé
Poštval na se hlavy pravdy chtivé!
Aby tedy dále nebes stropy
Atlas podpíral i Ararat,
A svět starý, sprostěn od potopy
Novot škodných, bezpečně moh’ spát,
Školmistrové s šedivými copy
Radu velikou se jali brát,
Jak by proti nových časů zkáze
Vystavěli příkopy a hráze.
K nim se přidružili zakonníci
A hrdelních vykladači práv,
Aby vystavený na štvanici
Mudřec neušel jim živ a zdráv;
Hadači a zvěstní tlumočníci
Boha Dodonského tajných zpráv
Velice se měli na pozoru,
By hlas první měli v tomto sboru.
Nemámť nyní ani dosti času,
Nedostává mi se paměti,
Abych nesvorných těch jindy hlasů
Svornost tehdejší moh’ opěti;
Dost je na tom, že pro vlasti spásu
Krvavé si přáli oběti,
Ale z mnohých milostivých zhledů
Odsouzen byl rouhač k pití jedu.
Nu, napil se bídák sokraticky,
A cikutu do dna vychýlil,
I jak pravdu hleděl mluvit vždycky,
Tak ji na vrahy teď vycílil,
A bez bázně mluvě lakonicky
Ovčí rouno vlkův odchýlil,
Kde pod hebkou vlnou mravů vlídných
Soběctví se kryto v ňadrech bídných.
„Viníte mne, – pravil soudcům zbrojným, –
Že jsem rozesíval nevěru,
Že jsa odštěpencem nepokojným
Rozbrojů jsem slavil příšeru,
Že jsem učením svým neobstojným
Blahu lidskému klad’ mezeru?
Vaše blaho blahem-li jest lidu,
Arci že jsem ztropil velkou bídu.
„Překročil jsem meze dobré kázně,
Pověry že bludnou zteklici
Dlaní odhodlanou chopiv rázně,
Jak Medusu Perseus za kštici,
Že jsem bez třesavky a bez bázně
Schvátil hady na mne syčící?
Protože jsem rozumu práv chránil
Právům pověr jsem se neubránil.
„Za lík pravdy dán mi nápoj jedu,
A ta morna zahalená tmou,
Z nížto k věčnému dnes světlu bředu
Dána mi za jasnou snahu mou;
Žehnám tobě světe ku posledu
S tvojí snahou optimistickou,
Chvátám do propasti tmavé Hádu,
Bych tam prostíral též Pravdy vládu!
„Nuže vítejte mi lačné hroby,
Vy sarkasmy na hřích hrdosti,
Vy lichváři, co čekáte doby
Splátky dluhu v tiché skrytosti,
Svaté tribunaly lidské mdloby,
Nízké školy vyšší moudrosti,
Kde tentamen semel reprobatum
Nemůž býti více reparatum. –“
Skončil; – čelatou pak hlavu sklonil,
A jsa sevřen trýzní hlodavou,
Několik slov temných zaromonil
Spjatých blízké smrti záplavou;
Smích sardonský kolem úst se honil,
Hrdý na němou výmluvnost svou,
Která řeční lícema i zrakem,
Která poslední jest války znakem.
A když na rakev mu nasypali
Z té nevděčné země těžkých hrud,
Jiskry života se v hrobě zňaly
A vypryskly v nový var a pud,
Smysly přitlumené z mdloby vstaly
Jíž nebožtík na oko byl skut,
Tak že cítil celý polekaný
Za živa že leží zahrabaný.
Vlastně, když jest bylo přestupníku
Tráveninu danou vyčerpat,
Odjedu utrousil do koflíku
Outrpností krutou jatý kat;
Čarodějná síla toho líku
Měla pouta smrti rozervat,
Měla vrátit zpátky ke životu
S duchem nerozešlou těla hmotu.
Ale nevědouce co se dělo,
I co dít se bude druhou noc,
Žalářníci dali mrtvé tělo
Vykopanému již hrobu v moc,
A než zrádné slunce v moře spělo,
I než kat moh’ přijít na pomoc,
Již nešťastník ve poslední době
Ze sna smrtelného procít’ v hrobě!
Podlé svého zvyku zprvu soudil,
Že jej objímá žaláře vzduch,
A když poznal, jak nerázně zbloudil,
Zoufalstvím se zatajil v něm duch,
Krvavý pot s čela mu se proudil,
Znova slabnul vzniklý v srdci ruch;
Sebrav síly, válčil s rakve víkem,
Darmo: – v hrobě stal se nebožtíkem.
Třikrát blažení ti nebožtíci,
Jimžto přáno čistým plápolem
Svaté vatry splanout na hranici,
A do urny lehnout popelem!
Jim se červi, lační hodovníci,
Nezahnizdí v těle ztupělém,
A svět není pochybnosti lupem,
Zdali v hrobě zůstane trup trupem.
Ani já, ni Musa nevylíčí,
Jaká hrůza, jaké trápení
Procitlého z klamné smrti sklíčí,
Koho tíží hrobu sklepení.
Peklo mnoho muk a hrůzy líčí,
A přec hroznějšího mučení
Zakusil by, kdo jsa Židem věčným
Neusnul by smrti spánkem vděčným.
V noci tedy ve tmách zahalené
Ke hrobu kat-dobrodinec spěl;
A jak žasnul, kdyžto odvržené
S rakve víko v hrobě uviděl.
Tělo na tvář našel převrácené,
A hned co se stalo rozuměl,
I neštěstím svého zděšen činu
Dán byl mezi blázny za svou vinu.
Když se dohrála ta tragödie,
Rota vrahův tak se těšila,
Jak se jedu plná těší zmije,
Když člověku jed svůj vštípila,
Potom v starém pelechu se skryje,
By se k novým vraždám strojila,
A zde do kotouče zavinutá
Tají se jak zrada potmě skutá.
Však ten co na zmije a na štíry
Říkati zná tajné formule,
Ten co na můry a na upíry
Zaklínací chystá regule –
Čas, chtěl soudit soudův bohatýry
I jich skutky pomstit do vůle,
A po šťastném dlouhém jejich panství
Sem je poddal do našeho manství.
A co od nich bylo nakřiveno,
Ač jich za to neobvinil svět,
Ač i ctil i slavil jejich jméno,
I pochlebný vypínal k nim vzhled,
Od nás již to dávno rozsouzeno
A tisíckrát vráceno jim zpět;
Leč jak sudí tak jich odsouzenci
Rovně našimi jsou podrobenci.
Jenom zvukem historické trouby
To jich vyhlášené učení,
Ten jich Pantheon, co vlnám zhouby
Odporoval v časů víření,
Zhynul, jak vyrostlé přes noc houby,
A jak sladkého snu mámení,
Pošel Zevs, a jeho dceru zbrojnou
Vzala Bájka dítkám svým za kojnou.
Bohyně a bozi zahynuli,
Hradby nebe zdrtil světa běh,
Jenom Zlost a Svár ty neminuly,
Jsouce panovníky věků všech,
Buď když rozumy se k světlu pnuly,
Neb když hrubosti vál mrazný dech,
Když Olympu hromovládce hřímal,
Když co blánický rek v bájce dřímal!
A ty bájky, které druhdy rodu
Rozkoší jsou byly Hellenů,
Oušklebný čas ve svou oděl modu,
Škola oblekla je v halenu,
A morálka stavíc na podvodu
Hlásala je svému plemenu,
Musa proměnila bohy v šašky
A s kothurnu strhla je do frašky.
Z korun Larův všecky adamanty
Svatokrádce Chronos kvapně rval,
Kde arkadské květly amaranty,
Bodlákův a kopřiv nastřádal,
A v těch hájinách, kam Hierofanty
Ptáků prorockých let pozýval,
Dubové a laury rovnou měrou
Bez Driady – klesly pod sekerou.
Tak květ růží, myrta, tymiany,
Knížecí co ozdobily kvas,
Aneb do bohatých vlasů vtkány
Byly v službě nevěstiných kras,
Když měly být sponky rozervány,
Co panenský zamykaly pás, –
Hynou v ruce mastičkáře hrubé,
Jenž ze zisku hněte je a škube.
Z nich pak pro dědičné souchotiny
Ždíme mízu, vaří lík a masť,
A je hejskům dává na šediny,
Jimž se otvírá již stínů vlast,
Aby zmařených let skryli viny,
Skryli řídkých vlasů bílou strast.
Tak odejdouc Musa od oltáře,
Sešla na šaška a mastičkáře.
Zrádná děva, nejsouc věrna sobě,
Tam kde bohyní jest bývala,
Jako Herostrat ve hrdé mdlobě
Plamen na vlastní chrám metala.
Jakýž div že ve pozdější době
Musa té neřesti pykala,
Když se staly její mysterie
Terčem satyry a parodie?
– Po těch slovech básník na patronku
Musu outrpný zrak opíral,
Neb poslední slyšel prasknout sponku,
Kterouž její pás se zavíral,
Děva ale jako v Amazonku
Změněná, když na ni dotíral
Ženich, na outěk se dáti chtěla;
Zvědavost ji ale zadržela. –
Mudrák náš byl tímto kazisvětem,
Byl tím mastičkářem zmíněným,
On chtěl myšlének svých nových letem
Svět převrátit během zmateným,
Nahou pravdu hlásav světa dětem,
Podnik’ válku s klamem zděděným,
A jsa zrozen na illuminata
Bídák do louže se dostal z bláta!
Nejkrásnější barvy s světa stíral,
I zatemniv kaleidoskop,
Kterým prostší bratr na svět zíral,
Pochybnost mu vléval do útrob,
A že v lebkách světlo rozprostíral,
Blahé víře v srdcích kopal hrob,
A tak dávnou kalobiotiku
Změnil ve skepsis a polemiku.
Život idyllický, bohabojný
Lidí arkadicky blažených
Zakalil duch jeho nepokojný
Bahnem hypothesí zkalených,
Blahověstných bájek pramen hojný
Z dolin hluku světa zbavených
Hnal on zhůru k nejvyššímu chlumu,
Kde se rozum tratí v nerozumu.
Poslem pravdy být se domnívaje
Věru jiného nic nevyved’,
Nežli za staré že nové báje
Do spletáku logiky své splet’,
Na svém nebi hvězdou býti maje
Řeckým ohněm ke oblakům vzlet’,
By na loďky veslující tiše
Sypal zkázu se své nízké výše.
Jako ve stínu i vábném chladu
Zdárně mnohé kynou květiny,
Ztrácejí pak roucha svého vnadu,
Když se z milé octnou otčiny
Pod výsluním na vysmahlém ladu
Pozbaveném družné chrastiny:
Tak duch lidský na pařišti marném
Často chřadne pod osvěty parnem.
Jako povahu a tvářnost jinou
Divadelní malby mívají,
Když při světle lamp po plátně plynou,
A své půvaby hned svlíkají,
Kdyžto září slunce nehostinnou
Někdy překvapeny bývají:
Tak i váš duch pozemského rázu
Světlem ouplným si strojí zkázu!
Jen když jitřenkou jest odhalena
Denního jeviště opona,
Tknutím slunce ze sna probuzená
Líbě zazní modla Memnona,
Poledním pak sluncem osvícená
Socha zvučných divů nekoná:
Ejhle, tak i rekům bohu rovným
Bývá světlem poslouženo skrovným.
Clair obscur – a však jen hezky temné,
To je šťastná světla směsice,
Co pro lidských krtkův oči jemné
Zajisté se hodí nejvíce;
A ten pablesk, jenžto od tajemné
Odráží se tváři měsíce,
Ani chorým očím neuškodí,
Jimž paprsky slunce bolest plodí!
Kdo jest orlem v zemských duchů říši,
Vyšvihni se bujnou perutí
Jako bájný fönix v onu výši,
Hvězdnaté kde strmí klenutí,
A vyváživ světla plnou číši
Plesej v podivu a žasnutí:
Světlo toto strávilo by tebe
Kdyby ukradnout se dalo s nebe.
Ku Kavkazské přikovaný skále
Krádeže své pykal Promethev,
Když mu svatý dravec zobák stále
Vdíral do rostoucích znova třev,
Pak do pekla uvrhnul jej krále
Bohů hrozných neutulný hněv,
Jímž byl kárán potutelný zrádce,
Že krad’ světlo z dílny hromovládce.
Na to myslí k pomstě rozkacenou
Vypravil bůh na zem Pandoru,
Která se svou puškou otevřenou
Otevřela strastem závoru,
Co se nyní dravým proudem ženou
Na všetečnou světa prostoru;
V pušce naděje jen pozůstala,
By rod lidský často oklamala.
Jenom ztřeštěnec chce svého času
Býti svítilnou a prorokem,
A svůj pokřik míchá ve sbor hlasů
Valících se mody outokem;
Zaslepenou dnešním světlem chasu
Zrádným obskočiti ouskokem,
A ji do starého hnáti čmoudu,
To jest velké podlé mého soudu!
Rek ten občanských je hoden věnců
Z umrlčího kvítí spletených,
Kdo jsa odporníkem potřeštěnců
Novosvětským světlem splašených,
Má své sídlo v radě vyvolenců
Láskou k člověčenstvu nadšených,
Co chtí blaho lidské beze zvratu
Vtělit do svých výsad majoratu!
Mluv a hlásej pravdu, když jen bude
Tato pravda k tvému užitku,
Svět žádosti zisku nepozbude
A soběckých vášní nadbytku.
Co ty neuchvátíš, sprostý bloude,
Tvůj to přítel schvátí za mžitku,
Ty pak pozdě budeš litovati,
Že jsi dal se hloupě oklamati.
Ale vida pravdu býti škodnou
Stuliž pružný jazyk za zuby,
Buďto lahodou svých řečí svodnou
Pravdu chytře obrať na ruby,
Nebo na morálku neúrodnou
Spusť kodexů právních podtrubí,
Z nádržky pak vtipům odhražené
Ať se ironie příval žene.
Jest to domněnkou jen bezzásadnou,
Lenůškou jen pídimužíků,
Nikomu že nelze mocí žádnou
Zastaviti časův rafiku,
A že hodin kola světem vládnou,
Jenž ku předu pádí ze zvyku;
Jen se vzchopte z novotářů mdloby,
Sepněte pak tryskem klus té doby!
A co jedna doba zastavená
V kruhu dob, svých sester, zastaví,
To snad žádná jiná příští změna
Svým pozdějším skutkem nespraví:
Příštích roků čísla a jich jména
V addicí se ročně nastaví;
Však co po čísle a po tituli, –
Jen když času duch se v poutech stulí.
Ovšem noví bozi novým sňatkem
Se světem se novým spojili,
Všecko pak, co mělo jíti zpátkem,
Ke své zkáze k předu pudili;
Ale přijde čas, že nutným zmatkem
Tělo, ba i duch se vysílí:
Byť i oba rostli ve svém zdaru
Jejich díla nevyrvou se zmaru.
Buď že někdy větší hvězda vrazí
Do té podřízené hvězdice,
Kde se váš rod nízký v prachu plazí,
Neb do nebes zřítedlnice,
Ježto zimu zemní teplem kazí,
Sluncí stroskotaných směsice
Vrhne se, a kotrmelcem rázným
Strhne krk všem trudům zeměplazným.
Nebo země pod břemenem ledů,
Které od severních mrazu bran
Potáhnouc se do půlkoule středu,
Ztratí rovnováhu obou hran,
A potopa strašná ku posledu
Od poledních vyvalí se stran,
Z ledův roztálých až do dna moře,
K nachýlené pádíc ku prostoře.
Uchází-li tepla na severu
Tolik co na jihu přibývá,
Zdáť se, že v budoucích věků šeru
Hrozí světu zkáza zuřivá;
Doufej pak, že po let tisíceru
Z potomků tvých kostra zdánlivá
Zkamenělá přijde do Museů,
Zahrá-li si země na Medeu.
Leč ty vaše Musea i školy,
Věže, odkud ozbrojené sklem
Toulaly se po nebeské roli
Zemské oči ve svém zraku mdlém,
Klesnou jak pod srpem klesne v poli
Lichý koukol v žitě dozrálém;
Ba co za zrno jste měli ryzí
Dmuchem jedné chvilky plevou zmizí.
Jak pacholku u vás dozorčímu
Podroben je žebrák, jenž byl jat,
Když podepřen k domu nárožnímu
Pro svůj hlad chtěl chleba vyžebrat,
Tak kruh zemský k manství slunečnímu
Tuhým poutem na věky je spjat,
A kdo umí hledět na nebesa
Pozná ve slunci meč Damoklesa!
A vy dítky země-nevolnice
Přemoudřiti chcete přírodu,
Rozumem svým marně hloubajíce
Mámiti se dáte podvodu,
Že snů vašich bludná holubice
S olivou vám věští svobodu?
Věru často nutí mne to k smíchu,
Když na vaši hloupou myslím pýchu.
Celá moudrost tkví jen ve skoumání
Přírody dostižných úkazů,
Ono jediné vám odeslání
Mnohých věcí Saiskou závazu,
A té vědě, která cifrou brání
I algebrou svojich důkazů,
Druhé vědy jsou jen žvástanice,
Chválící své zboží překupnice.
Co jest subtrakcí těch zemských časů
Proti logarithmům věčnosti?
Co jest šept sykorčích vašich hlasů
V uších hluché nekonečnosti?
Co jsou obelisky při Atlasu,
Chlumky při Kavkazu výsosti?
A když svatý Ararat se boří,
Jakouž naději si člověk tvoří?
Vy se nyní ptáte po tom skoku
V nesmrtelné slávy štěpnici,
Jaký trest se dostal hejnu soků
Co na soudné sedí stolici,
Aby před výslechem ku výroku
Křivě hlasovali v radnici?
V světě bez káry je propustili,
V pekle do škol jsme je odsoudili.
Každodenně v době stanovené,
Když dvanáctá zvučí hodina
Do kollegium se v pekle žene
Filosofů valná družina,
A tam duchy soudcův odsouzené
Mistruje týž slavný hrdina,
Který od nich z milostivých zhledů
Odsouzen byl v světě k pití jedu.
A že štěstí tomu mudrákovi
Vždycky bývalo a všady vhod,
Tedy dle nauky Hegelovy
Optimismu vykládá jim svod,
Já pak z lásky svému adjunktovi
Komentar jsem vručil za průvod,
Aby jako v světě tak i v Hádu
Docent můj prostíral Pravdy vládu.
Dosud měl se dosti na pozoru,
A byl hoden této důvěry,
Kterou zakládáme v professoru,
Jenžto kazí svodné záměry
Lákající k odporu a vzdoru,
Bourající manstva mezery;
Ano naději mám k němu jistou
Že se stane ještě humoristou.
Něníť divu, že se v naší vlasti
Tento exnovotář opravil;
Na světě byl slepý, a té strasti
Zde se v říši duchů pozbavil.
Druhdy svého života tři části
Ve snách nepraktických protrávil,
Zde pak rázem probuzen byl ze sna,
Jako jezovec, když přijde Vesna.
Vlastně že teď jasně vidí v noci,
Jako zmilený pták Minervin,
A že proti náhledů svých moci
Musí velebit jen tmu a stín,
Že zde dobrá vůle bez pomoci,
Bez platnosti že je cnostný čin:
Totě nejhroznější mukou v pekle,
Jež i srdce zděsí neuleklé.
A nastojte! žádné slavověnce,
Žádný pergamen a obelisk,
Ni památné jméno, potupence
Neočekává zde za nátisk.
A ty vůdce – nyní odsouzence,
Co svůj na zřeteli měli zisk,
Nyní žáky, trest ten nejvíc souží,
Že trestanci svému k smíchu slouží.
Posměch, ozbrojený hrotem vtipu
V attické mečírně broušeným,
Často raní jako bodec šípu
Mrštěného střelcem zkušeným,
Jindy roven kotoučům polypů
Do srdce až na dno vkotveným,
Co krev teplou oběti své pijou:
Člověk chřadne – polypy však tyjou. –
Věru člověk dle nadání svého
Raděj zlý neb zkažený chce slout,
Než by posměch snesl od druhého
Jako zhruba nerozumný bloud;
Na té pýše tkví cos ďábelského,
Totiž vyšších duchů bystrý soud,
Ač prý neškodí to kráse cnosti,
Byť i vyplývala ze hlouposti.
A hle! totě generální látkou
Této přátelské mé rozpravy:
Osvěta že není cnosti matkou,
Že je spíše sestrou zábavy.
Kdo má mozek skrovný, mysl krátkou,
Člověk s hlavou, nebo bez hlavy,
Budiž v síle ducha, nebo v mdlobě,
Oba mohou v cnosti hovět sobě.
Když si medle v této cnosti světské
(Vždyť i peklo má svou zvláštní cnost)
Jako v tváři libujete dětské,
Z níž se na vás směje nevinnost:
Mluvtež, zdali fatum praturecké
Nedbá věrně na svou povinnost,
Když bez vašich zásluh, bez osvěty,
Slepě rozesívá cnosti květy.
A to světlo, na němžto se svíce
Vaší osvěty rozhárala,
Která lidských tvorů na tisíce
Svým požárem zvolna zajala,
Ta lucerna vaší mozkovice,
Kterou mluva duchem nazvala:
Jest duch tento vašich zásluh plodem,
Neb se slušně cizím chlubí rodem?
Buď že z vyšší moci, z ruky jiné,
Aneb sňatkem dvou těl spojených,
Zánět ducha do zárodku vplyne
Dle zákonův vědou tušených:
I hned s novým výlupkem se vine
Na svět nový z útrob matčiných,
S pomocí pak smyslův, svojich druhů,
Na pána si hraje v těles kruhu.
Budiž jakýmkoli nadán rodem –
Jedno jest to; o to nejde spor,
Zdali může duch být těla plodem,
Či snad nestvořených tvorů tvor
Nad zemským se vznáší nad původem,
Jako orel nad temenem hor;
Ať je otcovým neb božím tvarem,
Duch jest cizím půjčeným vám darem.
Zdali podlé krve víc neb méně,
Zdali podlé změnné letory
Duch ten nepodléhá kvapné změně,
Plné odpory a příkory;
Duch-li, třeba v nejvyšší své ceně
Není manem těl a prostory:
O tom nyní nebudu slov šířit,
S metafysikou se chtěje smířit.
Tedy moudrost, tedy cnost je statkem,
Který náhodou byl darován,
Tedy bláznovství a zlost je zmatkem,
Jenžto osudem je zosnován,
Tedy zásluha je pouhým datkem,
K němužto je vlastník zavázán,
A nad vinou ať se s imputací
Žádný soudce v světě netrmácí!
Vše je dobře, nelzeť býti lépe;
Tudyž optimismu zásady,
Které náhodě se koří slepé
Vyvracujíc ducha výsady,
Vedou od poroby od sveřepé
Do rovnosti valné ohrady,
Kde i cnost i moudrost v krásné shodě
Květou s protivami o svobodě.
Zničte tedy ducha výsadnosti,
Zrušte cnosti krávu železnou,
Jako rodu, statku nerovnosti
Rušíte již pěstí vítěznou;
Hlupáci a syni nepravosti
S moudrými ať rovnost naleznou,
Ať se každý rovným právům těší,
Ten kdo svatý jest, i ten kdo hřeší.
Bez hlupáků často byste vpadli
Na mou věru v smutnou trampotu,
Květy žertu, dovtipu by vadly
V osamělém lidském klopotu,
Mudrci pak v moudrosti by chladli,
Tratíc řevnivosti ochotu;
Protož podlé mého optimismu
Dejte hlupcům podíl v kommunismu.
Bez zločinů a bez lotrů dravých
Dobrolibcům by se stýskalo,
Jako čínským malbám barev hravých,
Jimžto stínů se nedostalo;
Péro kronikářů po krvavých
Darmo by jen bitvách vzdychalo;
Básník otrokem jsa cnosti zvyku
Postrádal by všecku romantiku.
Bez zločinců pak i bez hlupáků
Náuky Gallovské mistrové,
Kteří soudí dle svých klik a háků,
Jací v lebkách dleli mozkové
Proslavených v světe darebáků,
Jaké vášně, jací pudové
Vypuklin na lebkách nadělali: –
Na holičkách jen by pozůstali.
Dušesloví na půl osiřelé
O jedné by berli kulhalo,
A těch bájek o duši a těle
Vám by ještě více podalo,
A své výsledky tak rozdrobnělé
V jednu velkou lež by stěsnalo,
A ta jednotvárnost všední cnosti
Byla by vám všechněm k ošklivosti.
Protož s mudrákem buď hloupý spojen,
Padouch s dobrákem ať v lásce dlí,
Chorý bratr od zdravého zhojen
Snad nemocných více vyhojí;
Jen když výsadami nerozdvojen
Svět se v jedno roucho přestrojí,
I když světlých duchů kasta hrdá
S temných bratrů pouta sejme tvrdá.
Ejhle, vy vidíte, že co pravím
Všecko lásky k vám je důvodem.
Já vás všecky v jednu řadu stavím,
Neb jste sobě rovni původem,
Vše vás rovně miluji a slavím,
A cvičím vás jedním návodem,
Chtěje byste všickni bez rozdílu
Měli podíl v darovaném dílu.
A ta sbírka starých povídaček,
Která vypravuje příhody
Jak papoušek žvástavý neb špaček
V kleci zbavený své svobody,
Mnoho-li se v světě zběhlo rvaček
Mezi knížaty či národy,
A co v bitvách masa nasekáno,
Příměří než bylo zosnováno: –
A co ve tajemném kabinetu
Přijato jest za fait accompli;
Zdali mírem nebo válkou světu
Hrozí svár v dépêchích vypuklý;
Kurír jak ve prudkém přivez’ letu
Tajnost sub rosa a pod puklí,
Kterou Attaché své slečně svěřil,
Když mok champagne’ský se v sklénce čeřil: –
Toto klábosení „dějinami,“
Druhé „politikou“ zovete?
Smilujtež se přece nad hlavami
Svými, a již jednou zmoudřete!
Když pak milujete lež a klamy,
Rozumně si někdy zalžete;
Jenom ke lži jako k pravdě skvoucí
S uctivostí chovejte se vroucí.
Lež je medem, lež je sladkým mlíkem
Na kaši pro duchy nezralé,
Pravda jedem je a někdy líkem
Pro světáky pansky zhýralé;
Kdo ji zná buď moudrým lékárníkem,
Aby ve potřebě nastalé
Medojedkám nepodával jedu,
A pavoukům lepkavého medu.
Pravda jesti velepřísnou tchyní,
Lež je nevěstou vám zmilenou
A potřebnou v domě hospodyní,
I manželkou městsky cvičenou;
Pravda mrzutou jest prorokyní
A ve světě dámou zkušenou:
Nuže rozhodněte, kterou družku
Chcete uložiti ve svém lůžku? –
– Tato slova líce Musy-panny
Pivoňkovým nachem polila;
Themis jasný výraz ostré hany
V přísném zraku darmo tajila;
Odevzdána bohům do ochrany
Svatým vřela ohněm Sybilla:
Jenom básník podlé svého zření
Ďáblova se nelek’ pohoršení. –
A ten blázen, jehož dolehlivé
(Pravil ďábel) znáte bolesti,
Směl se ode lži, své choti tklivé,
Jako sytý manžel rozvesti;
A že po pravdě jen dychtil živé,
Pravda spískala mu neřesti,
Které zdánlivého bohatýra
Směšně proměnily ve fakira.
Leč i na těch soudcích vina vězí
Kteří nad ním vyřkli smrti trest,
Ne snad proto, že se vymkli z mezí,
Ježto právo klade jim a čest: –
Spravedlivost nikdy nezvítězí
I když právo jejím strážcem jest; –
Ale ten kdo soudí přestupníka,
Nebiřmuj ho jménem mučenníka.
Nejvíce se chraňte mučenníků;
A když někdy jaký blahozvěst
V lidu začne mnoho tropit křiku,
Nevšímavosti jej potkej trest,
Zavržte i jed i mstivou dýku,
Vaší mstitelkou buď prostě lest,
Ježto chystá bez krve a sváru
Všem kejklířům nepaměti káru.
Protož trestem beze všeho hluku,
Tímto trestem nevšímavosti,
Slavný nedouk všech nedouků
Ukárán byl ve vší tichosti;
Proklínalť on tuhou svoji muku
Co ho pozbavila marnosti.
Která slávu hlásá pozemšťana,
Když mu dávno odzvonila hrana.
Věru velice mne nutí k smíchu
Po žebrácku hrdá sprostota,
Co si v tom zakládá svoji pýchu,
Kdyžto zhrdne hrstkou života;
Co se ctnosti domahá neb hříchu,
Aby chlubná její trampota
Nade hroby hlasem archanděla,
Nebo troubou od Jericha hřměla.
S pyramid se dvakrát dvacet věků
Ovšem dívá na Egypťana;
Dosud časův odporuje vzteku
Pomník Dáků vraha, Trajana;
Žijou písně mnohých věštích reků:
Zpěv Homera, jméno Bojana,
I tu zmínku o Lumíru krátkou
Ctíte jak památku lásky sladkou: –
Ovšem z Gangesu již mnoho vody
Uplynulo v lačný Ocean;
Tisíc roků hledí na pagody
Himalaja v rajský Indostan;
Dávného pak Kalidasy plody
V staré vlasti starý mají stan,
I jak aloe ve vzácném květu
Na odiv se všemu staví světu: –
Ale k outrpnosti mne to bádá,
Vida tolik času, tolik sil,
Které Levít Musy vynakládá,
By své jméno pérem proslavil:
Dnem a nocí pracuje a střádá,
By z papíru pomník zůstavil,
A než času krok se s krokem mine
Na tisíc knih červotočem zhyne!
Medle s pozorností trpělivou
Vyslechli jste částku rozpravy,
Kterak láskou k pravdě náruživou
Bezejmenec hledal oslavy;
Já pak vyjevil vám s duší tklivou
Částku filosofské soustavy,
Kterou jestli blíže chcete znáti
Račte dál se do kolleje bráti.
Tam můj adjunkt u velikém sboru
S učeností tuze hlubokou
Vlastně řeční o hladu a moru,
A jich cenu chválí vysokou,
I jich působení na prostoru
Světa slaví řečí širokou,
I jakým to dobrodiním bývá,
Když se země třese neb když zívá.
Toť jest optimismu částka třetí,
Kapitola pět a dvacátá,
Po níž následuje u zápětí
Čtvrté části látka bohatá,
V nížto strmí výše nad ponětí
Syllogismův řada rohatá,
Jež je na zásadách z brusu nových
Slita v paragrafech vocelových. –
Skončil: – a na konci rozpravy
Pravým okem na půl laskavým,
Levým okem na půl rouhavým
Změřil od paty až do hlavy
Svoje velectěné vzácné hosti,
Kteří děkovali v uctivosti
Za všecky ty rady přátelské,
Které jim dověrou nadšené
Udělilo srdce ďábelské.
V této chvíli dobře zvolené,
Když Mefisto sprostěn velkých trudův
Hledal i nacházel ve své strasti
Trochu kapek satyrické slasti,
Natíraje do ran lidských bludův
Z horčice a ze dryáku masti,
Byť i pekelný ten prastarosta
Každého se trochu dotknul hosta
Svojí řečí nevylíčenou:
Přece s radou dobře míněnou
Všickni spokojeni odcházeli.
Jen Themidu, jenom Musu děvu
Některé předházky zamrzely,
Jež Mefisto propověděl v hněvu.
To když hostitel jich zpozoroval,
Hned jak homme galant se zašikoval,
I oběma dámám dvojím mlaskem
Měkké ruce hbitě poceloval.
Tak je obě novým získal svazkem,
Že se beze všeho ohledu
Pozvaly na příští besedu,
Která hostům přichystána byla
V pekle od Mefista-lidumila.
Hle tak velké jako malé děti
Často místo školní návštěvy
Vídáváme k radovánkám spěti,
Vábnější kde kynou výjevy,
I kde často v spolku besedníků
Vtip i soud nabývá více cviku,
Nežli tam kde moudrost zaplacená
Jako žárlivá se durdí žena,
Jak Popelka, která z čeledníku
Nevychází ani z kuchyně,
Leda do kostela jedině,
A když vyjde cestou tajemnou
Zvolá ve své sprosté nevině:
„Mha i za mnou, mha i pode mnou!“ –
Často v kole hodovníků švárných,
V spolku děv a paní lepotvárných,
Jedním mžikem, jedním úsměchem,
Jedním srdcejemným kyvnutím,
Jedním outlé ruky stisknutím
S větším potkáme se prospěchem,
Lepších naučení nabudeme,
Nežli když na lávkách zasedneme,
Nad kterými holá theorie
Hlasem ozývá se povýšeným,
A se hypothesí štítem kryje
Před junáctvem světa nezkušeným;
Neboť poznat dobře srdce lidské,
Poznat svého druha smýšlení,
Největší jest v světě umění,
Hodno skvělé slávy olympické.
Ono nejeví se v škole žádné,
Aniž s nebe na zem nedopadne,
Jen v líkárně světa plné jedu
Zkušenému vyskytá se zhledu
Světlých lékařů i lékárníků,
Jež utrejchu ošemetné lsti,
A hlodavce hlasné pověsti
Umějí se silou protilíku
Podstaty své přímé opříti,
A ve válce s davem ouskočníků
Pro cnost jak Seneka umříti.
Ducha vznešenost a bohatého
Srdce nejvzácnější výsady
Zřídka dojdou jaké náhrady,
Ovšem v mysli soka ohavného
Budí jiskru záští tajemného.
Tato jiskra v troudu závisti
Vznítí oheň úkladův a lsti,
Až pak ve své zlosti zuřivé
Zohyzdí tvé jméno poctivé;
I jak někdy jiskra nepatrná
Celé město klade popelem,
Když mu vítr strážným andělem:
Takto utrhačnost nešetrná,
Když jí kleveta jest přítelem,
Cizí čest a jméno dobré zničí,
Že se nikdy více nepovztyčí.
Bylať by to nad marností marnost,
Kdyby zlehčený ten potupenec
O trnový pokoušel se věnec,
Jímžto honosí se popularnost!
Co ti jednou lichý utrháček,
Pod perutí orlí skrytý ptáček,
Na tvé cti a víře zohaví,
To ti mnohokráte nespraví
Ani devadesát omlouvaček,
Nejvybroušenějších odříkaček.
Když se Pravda za tě nastaví,
A když smělým hlasem věrně vyzná,
Jaká jest tvá pravá podobizna,
Jížto závist činí bezpraví,
Když ji černidlem svým ohaví:
Padne v posměch jako medvědice,
Která pod břemenem svého těla
Českou polku zatančit by chtěla
Před očima české tanečnice.
Byť se Pravda slavnou výmluvností,
Tvému rázně nadržujíc právu,
Nad Hortensiovu skvěla slávu;
Byť i přestihla svou učeností
Všecky římské paragrafožrouty,
Vymetajíc tvojí nevinností
Zákonů všech brlohy a kouty;
Byť i Pravda chlubnou žvástavostí
Všechny převýšila Berliňáky,
Velkomluvných mistrů zdárné žáky,
Kteří ve skromnosti Braniborské
Germanskými prý jsou Atheňáky,
Huby majíc quasi-professorské,
Vyřídilky jako ostré břitvy,
Jimiž vedou války své a bitvy
S hrozným vojskem řečí jalových,
Ke krutému boji hotových,
Ve sněmovně, dokud neshoří,
Proti pokojnému příkoří.
Kdybych malířem byl heraldickým,
Dal bych braniborské metropoli
Za nový znak skvělou hyperboli
Rouchem přioděnou fantastickým;
Pak bych v pravém vymaloval poli,
Podlé slohu Rembrandtovy školy,
Clair obscur o trochu více tmavé,
Na něm Vodana bych vyobrazil,
Kterak ve své zuřivosti dravé
Triglavu tři hlavy klackem srazil,
Triglavu, co vlastí slovanských
U mezníků hájil Poznaňských! –
Potom na památku míšeniny,
Slovanské i saské prarodiny,
Z nížto druhdy bylo zrozeno
Nových Braniborků plemeno;
V třetím poli velikého znaku
Chtěl bych vymalovat bez rozpaku
Lípu se žaludy dozralými,
Na lípě pak štěbetavou straku,
Která nad stračaty pleše svými,
Tak jak děcko na ulici pleše,
Kdyžto svými zraky lovícími
Lape straku na vysoké střeše.
Vůkol znaku uměstil bych hezky
Novější a starší arabesky:
Copy, kamaše a wachtparády,
Friederichův lavřín u Rossbachu,
Jeden výjev slavné retirády,
Co se z náhlícího strhla strachu,
A pak v nejprudčejším hnala letu
Přímo do Berlína z Auerstædtu.
Něco dále uměstil bych Yorka,
Kovaného arcibraniborka,
Onohoto vůdce horlivého,
Jenž se o císaře radí svého,
Před nímžto se ráčil včera plazit,
Jakby zkaženého mohl zkazit,
Kdyžto horší egyptského horka
Schvátila jej zima lidomorka,
Když jen chrabrých pluků desetiny,
Kteréž na krvavém bojišti
Kozáckému ušly ratišti,
Přešly mosty mstivé Bereziny.
Též bych představil dva contre-danse,
U Ligny a u Belle-Alliance,
Čili u té Vodní Sluje zrádné,
Ježto zlaté orly, strážce trůnu,
Slavné znaky moci světovládné
V nezbadaném pochovala lůnu.
Aniž moudrá Musa nepoví,
Co snad příští doba světu chystá,
Zda vnuk strýcův, velký Decembrista,
Z oné tůně žezlo vyloví?
Že by rád je vyloviti ráčil,
Kdyby jen svou rukou na dno stačil,
O tom Musa sebe hloupější
Může dáti zprávu jistější. –
Však i onen les bych vymaloval,
Kde se věrný Grouchy dobře schoval,
Když se draví vlci Blücherovi
Na uštvané Franky z týla drali,
Aby s levhartem již odeřvali
„Requiescat“ raněnému lvovi
Vzkřísiteli slávy Cæsarovy.
Není každému ve světě přáno,
Washingtonem zůstat upejpavým;
Ovci nelze býti vlkem dravým,
Vlku ovčí srdce není dáno.
Kdyžto v Kolumbii bývá ráno,
Náš den večerem se stává tmavým:
Tudyž dnem i nocí dokázáno,
Že se s ovcí krotkou, s vlkem dravým
K vůli důkazu jen darmo bavím.
V Americe sladká roste třtina,
Tam i blahodárná káva roste,
Jížto plémě Afrikánů prosté,
Černá musí hlídat otročina;
Ve Francii zraje Champagnina
Na půdě své zhojna vápenité: –
Toť jsou důkazy dost znamenité,
Že má každé světa podnebí
Jiné statky – jiné potřeby,
A že příroda jest tomu ráda,
Když dle různých potřeb každá země
Spravuje své podrobené plémě.
Kdyby Pravda všecky cnosti měla,
Cnosti křesťanské i turecké,
Kdyby třeba uhájit se chtěla
Psacím pérem z dílny německé;
Jestli han a klevet roztroušených
Nad tebou je dovršená míra,
Přímluvám tvých druhů umluvených
Nebude již nikdy dána víra
V nízkém srdci skeptického štíra,
Jenžto příšera jest nad příšerou,
A se vůbec zove nedůvěrou.
Braň se pérem, nebo braň se rtoma,
Jestli zlomyslnost na tě číhá,
Mluviž jako prorok, jako kniha,
Nebude již punktum, kde je komma:
Utrhač tvůj bude míti víru
Žvástavého otce římské vlasti,
Hajitele konšelského míru
U buřičské neřesti a strasti;
Ty pak hrubou poskvrnou a špinou,
Budeš Verresem a Katilinou.
Povážíš-li dále, milý pane,
Že ten, kdo se zástupníkem stane,
Nejraděj jen sebe zastupuje,
Kdyžto za klienta oroduje:
Poznáš, jaký mívá účinek
Zástupnický dluh i počinek!
Sebe sám ať brání každý tvor,
Na obranu nečekaje cizí;
Láska vyžebraná rychle mizí,
Dlouho nepřátelský trvá vzdor!
Mnohý klient úsměchy dnes sklízí,
Jimižto jej těší protektor;
Snad už zítra s očí protektorských
Sesypou se jako z lesů horských
Nenadále na klienta mračna:
Snad že levou Milost pán vstal nohou,
Snad že zbudila jej Milost paní,
Stále milostná i stále lačná,
Doléhavou láskou, v tuhém spaní,
Mrzutost mu spůsobivši mnohou.
Pravda jesti omrzelá tchyně,
Lež je choť ve světě zkušená;
Lež je básníkova hospodyně,
Od své tchyně nenáviděná,
Pravda zlověští je prorokyně,
Od svých tazatelů placená;
Nikoli však lichým obolem,
Aniž tím neb oním mozolem,
Leč tvým statkem a tvým klopotem,
Ba tvým polovičním životem
Sobě platu svého povyšuje,
Kdyžto trochu jablek těšínských
Ze zahrady pochval hokyňských
Dobrým lehkověrcům vychvaluje.
Pravda, horačka ta nehlazená,
Pod slaměnou střechou narozená,
Mnohdy bez taktu a bez bontonu,
Cítí-li, že byla uražena,
Zvučí zvukem napuklého zvonu,
Kdyžto Lež a Klam jak krupobití
S nebe jasného se náhle sřítí;
„Zvonec jen marně si stěžuje, marně jen vyje,
„Nebe však krupami dští, a jak bije tak bije!“
I kdež máte svůj list nadací,
V němžto by vám byla zaručena,
Když jest role pravdy potlučena,
Neomylná assekurací?
Nuže, milý synu! kterou družku
Ráčíš ve svém uložiti lůžku?
Zdali Pravdu zvolíš kopuletou,
S vysokým a vráskovitým čelem,
Zdali Lež, svou sultanku a služku,
S nejmodnější zvolíš toilettou,
Aby ti svým duchem výmyslným
K dílům posloužila vnady plným
V světě prozaicky ošumělém?
S jedné strany ženskou vida chatru,
S druhé děvu tváři utěšené,
Pojmi Lež, jak Cæsar Kleopatru
Královnu jal krásy nezmožené,
Která opět jala bohatýra,
Vítězného vládce všehomíra,
A tak láskou bez konce a míry
Zajala dva římské triumviry,
Vítěze dva krásou poražené,
Diktatory vlasti oblažené.
Když pak ve svém duchu bujarém
Budeš básníků všech Cæsarem:
Tvá choť dle milostných zákonů
Bude matkou Cæsarionů.
Jestli šťastným Oktavianem
Mstivá pravda nad svou protivnicí
Povýší své ruky vítězící,
Aby sokyni svou překonanou
Ve triumfu vyšperkovaném
Za svým vozem táhla upoutanou
Na odiv té luzy plesající,
Kteráž jako nafoukaná kasta,
Názvem filosofů plýtvající,
Monopolem rozumu se chvastá,
Jenžto prý jest synem Pravdy ryzí,
Jako se svou ve dne slepou sovou
Pallas prý jest dcerou Jovišovou,
Před nížto i Lež i Temnost mizí:
Tu pak smělá pravdy sokyně
Jedu plné uchopí se zmije,
Jako Egypťanka rekyně,
Co u slávě nehynoucí žije;
Nikoli však aby hadím hryzem
Do krve svá ňadra ranila,
Nýbrž aby nad hladovým hmyzem
Vrahů svých svou pomstu vylila.
Avšak učiň jak se líbí tobě.
Má-li člověk vůli svobodnou,
Básník nejsvobodnějším jest sobě,
Dbá-li o svobodu neškodnou.
Ač se věštec s rodem nebešťanů
Podlé ducha svého přátelí:
Když má do nebeských vkročit stanů
Před smrtí se trochu tetelí.
Totě zbytek historické hlíny,
Z nížto Titan věštec stvořil syny.
A že básník páchne člověčinou,
Tento zápach není jeho vinou;
Jesť on důkazem spíš prozaickým,
Že i básník rovněž tvorem lidským,
A že člověkem jest makatelným,
A že svobodnou má vůli svoji,
Která řečí vázanou se zbrojí,
Aby stal se chuďas nesmrtelným.
Protož učiň jak tvá vůle káže,
Jížto vázaná řeč nerozváže.
Dle též vůle kteroukoli družku
Rač si ve svém uhostiti lůžku.
Jestliže je Pravda nesmrtelnou
V světě tulačkou jak Věčný Žid,
Tudyž jest to pravdou viditelnou,
Že též musí její protiva
Míti v světě věčný stan a byt.
Jestliže se rovnost pravdivá
Makavou lží nechce zhanobit;
Je-li rovnost plným rozkvětem,
Aneb ovocem-li svobody;
Nemá-li být snětí náhody,
Nebo přimíseným pouchletem
Do povidel mile sladnoucích
Lží a klamů vždy víc hustnoucích:
Tedy Lež i Pravda musí míti
Rovné právo v celém živobytí.
Ovšem věcí jest to dokázanou,
Že dost často tu i onu dámu,
To jest, že i Pravdu, že i Lež
Vídáme tak k sobě přivázanou,
Jako blížence dva ze Siamu,
Jako jednu nerozpojnou spřež,
Ano jako jehlu magnetickou,
Ježto podlé nepozbudné moci
Jednou hranou míří ke půlnoci,
Aby druhou hranou protivnickou
Ke protivné straně směřovala,
By svou rovnolehlost zachovala.
Důkaz ten je spolu důkazem,
Že svět tento dle ducha i těla,
Že jak andělů tak ďáblů mela
Jest jen optimismu výrazem,
O němž krásně po francouzsku pěla
Německá ta slavná Filomela,
Ježto druhdy z lesů germanských
Na březích se octla Sekvanských.
Nastojte, i ves svój um zbierajte!
Má-li umu dosti mozkovice,
Bdělým sluchem pozor mi dávajte
Na zpěv Filomely: „Theodicée.“
Mistr však, co na nejvyšším chlumu
Duševního stanul siloskumu,
Ten co budget svaté moudrosti
Na tu opatrnou zvýšil summu,
Že vše to, co ve skutečnosti
Kdy- a kdekoli jen bytuje,
Skutečně se s umem shoduje –
Když tak nitky myšlének svých spřádám,
Přízi na snovadlo soudu vložím,
A když hlas ten diskantový zbadám,
Kterýž hlasem nazýváte Božím,
Řkouce hlas ten lidu-národu,
Nebeského že jest původu:
Božství toho národního hlasu
K smíchu bývá skoumavému ďasu.
Ještě většímu se těším smíchu,
Když okřálý duch můj rozváží,
Na jakou již nestydatou pýchu
Křikloun hrdinský se naráží,
Který hlásá pro vlasti prý spásu,
Že jest hlasatelem Božích hlasů!
Básníku můj! známť já dobře peklo,
Znám já svět i světský revír náš,
Lépe než ty onu horu znáš,
Z které zřídlo Hippokreny teklo,
Dříve ještě než podzemní plamen
Kavalírské plaché romantiky
Vysušil jest jasný štědrý plamen
Nejkrásnější kalobiotiky,
Se přírody sňaté æsthetiky,
Co svět davem bohů zalidnila,
By své reky božstvím ušlechtila.
Mnozí ovšem, litujíce ztráty
Hellenského krasopramene,
Kupujete sobě surrogaty
Školním platem draze placené,
Jak vodičku léčnou Bastlerovu,
Aby starý lík zas silou novú
Dobrodruhů bránil romantických
Při výmětech novopoetických.
Milý brachu, známť já dobře peklo,
Ovšem člověčí znám přirozenost,
Co se myslilo a co se řeklo,
Kterak měkké ztvrdlo, tvrdé změklo,
O tom nemám pouze vědění,
Mámť já o tom jasnou přesvědčenost,
Jižto v bolestném se svíjení
Zrodila má Musa: Prazkušenost!
Podvádějte sebe jak jen chcete,
Strojte úklady a záměry,
Tkejte záslony a přístěry
Na svá slova, než je pronesete:
Tím na sebe ďábla nepoštvete.
Jen se hrubé chraňte prapověry,
Která mnoho hrdých mozků plete,
Že svým vtipem peklo podvedete.
Že jsem pravověrným pekelníkem,
Tedy úskoku a podvodu
Tajného rád přeju průchodu,
A že loyalným jsem tajemníkem,
Tudyž tajný kanál dobře znám,
Co ze srdce do úst plyne vám.
Já jej z lásky k člověčímu rodu,
Jenž se ve svém pokrytství rád brodí,
Jako lačné kachny v kalném brodu,
Kde se žabinec a žáby rodí,
Často pevnou dlažbou pokrývám.
Dobřeť mi se vzácný titul hodí,
Že se Tajným Radou nazývám;
Neboť věru nejsem tajným radou,
Jenž se tajného nic nedoví,
A že tajnou nemůže být zradou,
Také tajného nic nepoví:
Kdyby pak chtěl povědít pan Rada,
Na se povědíti nemůže,
Když jej na půl skrytá strast a vada
Ze senátu svedla do lúže.
Co kdy bylo lživě promluveno,
Co se stalo lstí a podvodem,
V pekle vše jest jasně odhaleno
Se svým původem a zárodem:
Kdo svou sílu v měkkém loži zmrhal
Po boku cizinské poběhlice,
Až jej kohout ze sna vykokrhal,
Až se slunce dralo do ložnice;
Byť i sobě zahrál na proroka,
Na zvěstouna hlasu národního,
Aby zisku došel nevšedního:
My jej pronikneme silou oka,
Jedním mžikem oka duševního.
Pošla by však naše stará kárnost,
Kdybychom hned z hruba odkryli,
Kde jsme jakou směšnou světa marnost
Pod příkrovem cnosti spatřili;
Zradou hynula by populárnost
Jížto jsme si vždycky šetřili.
Nebo kdo chce populárným býti,
Mějiž ustavičně jméno vlasti,
Mějiž v ústech právo národu,
My jej dobře známe v naší pasti,
Znajíc pramen jeho podvodu.
Já dbám o svobodu vždy a všudy,
Tatě matka rovnoprávnosti;
Protož s velikou dbám úzkostí,
Vidět pravdu svobodnou i bludy.
Slovo stále měj touž výhodu,
Nebuď jenom strojem myšlenčiným
Ovšem o sobě buď zvláště činným,
Povždy ostražitým ředitelem
Zevnějších práv v tajném kabinetu.
Když pak myšlénky se stane tělem,
Salonovou odějž toilettu,
Jakou mívá Jinotajitelka,
Když si opatrná hostitelka
K besedě zvěř pozve mluvící,
Lišku, medvěda a opici;
Neb když ke rozmluvě broušené
Pozve drůbež krotkou, ptáky dravé
Jestřáby a orly masožravé,
Husy divoké i krocené,
A pak slečny straky štěbetavé,
Aby slavný koncert poslyšely
Zpěvné oratorky Filomely,
Kteráž ovšem bez modního šatstva,
Ve svém zpěvu nejsouc dostihnuta,
Jestiť prima donna assoluta
Všeho zpěvem vládnoucího ptactva.
Hrubosti jsem protivníkem dávným,
Zvláště jestli zámínka jí zvyklá
Bývá předložkou i slovem hlavním,
Že jen z pouhé upřímnosti vznikla. –
Čert vám stokrát děkuj plnou hubou
Za upřímnost zdánlivou a hrubou!
Všecky předložky a citoslovce
Z celé grammatiky pokrytské
Nepomatou mysli taktické
Prohnaného pytláka a lovce,
Kterýž pelechy a skrýše všecky
Člověčího srdce vyslídil;
Třeba zrak ten jeho myslivecký
Na čekání někdy ošidil,
Snad že prachu chtěje ušetřiti
Schválně dal se tehda ošiditi,
Kdyžto lišák torou pospíchal,
Který právě v ten čas pelíchal.
Jmenujte mne čertem Vydřiduchem,
Věčně odsouzeným Prapadouchem,
Otrokem neb pánem temnosti,
Aneb, chce-li dobrá vůle vaše,
Poctěte mne názvem Luciáše,
Ký je hvězdou stálé světlosti;
Jmenujte mne sluhou nebo pánem,
Černobohem nebo Ahrimanem;
Nazvete mne po názvisku hrubém
Židů farizejských Belzebubem,
Nebo řeckým Kakodaemonem,
Diabolem nebo Typhonem;
Nazvete mne jakýmkoli kvítkem,
Třeba Šaitanem všech Otomanů,
Čili Iblisem všech Bizurmanů,
Nebo ruským nazvete mne Didkem,
Jenž prý, jako by byl pařezem,
Dřepí pod vrbou a pod bezem
Na oněchto cestách křížových,
Kdežto mladé rejdí čarovnice,
Se Stryhami družně plesajíce,
Pod ochranou kouzel Didkových;
Nebo vyšším nazvete mne slohem
Oním Klopstokovým neznabohem,
Abbadonou, spásy protivníkem,
Aneb jmenujte mne společníkem
Hloubavého druhdy skoumatele,
Který prý se ďáblu zapsal cele
Podlé bohaprázných obřadů,
Aby stal se blahým účastníkem
Tajné vědy skrytých pokladů;
Častujte mne úctou přemrštěnou,
Jako bych byl bohem podstatným,
Jenž se duchům rovná posvátným
Povahou své mysli povýšenou;
Kořte mi se jako v Kurdistanu
Věrní mi se koří národové,
Dobří Mokraci i sousedové,
Dvoříce mně jako svému chánu;
Vykydněte všecku na mne hanu,
Kterou na mé strastné temeno
Dobré nakydalo plemeno
Soudců útrpných a učených
Čarodějnic druhdy spálených:
Všecka zásoba těch přezděvů,
I všech přímětů těch vymyslených
Nevyloudí hněvů k průjevu
Ve slovech a činech přenáhlených.
Nepodlehna času proměnám
Po vše věky tentýž setrvám.
Mysli mojí neobmezené,
Žádným koncem neukončené,
Podstaty mé, běda! nesmrtelné,
Marasmus se netkne senilis:
Ač mi mnohé rány viditelné
Zadal Čas, ten doktor docilis.
Ale jak nad Zevsem Homerovým
Fatum vládne nevyvratitelné,
Tak i nad temenem Typhonovým
Strmí osud věčně ustavený
Po zákonech do železa vrytých.
Jak meč Damoklesův zavěšený
Na dvou žíních dohromady svitých,
Jako krvechtivá guillotina,
Když se nad propadlým vazem vzpíná:
Takto nad hlavami ďábelskými
Věčně visí Fatum nezbadané,
Před zvědači skryté všetečnými,
V řeči lidské Peklem jmenované.
Věřte mi, že peklo znám i svět;
Na světě se ďábel s copem dávným
Může kouskům přiučiti slavným,
Přec jsem toho ještě nedoved’,
Ač jsem mozek svůj si mát’ i plet’,
Jakby moje snaha neuleklá
Přemoudřila moudrost všeho pekla.
Protož hněvat bych se věru musil,
Kdybych při tobě té pýchy zkusil,
Že by básník Peklo přelstit chtěl,
Když se v službě Musy zapomněl!
Ale již jsem s vámi mnoho času
Tímto učením svým promrhal.
Pro pravdu jen pozdvihnul jsem hlasu,
Aniž vám jsem na cti utrhal;
Neb vy máte srdce z měkké látky,
A jste holubími nevinňátky.
Slyšíte však volat moji chasu?
Již i kohout na mne kokrhal;
Musím jíti do kolleje ďasů,
Kdežto na sta mladých mozkovic,
Na opium zralých makovic
Na mne čeká s srdcem plesajícím,
Bych jim podlé předepsaných cviků,
Pro popravu mravům klesajícím
Dál vykládal kalobiotiku,
I několik částí z optimismu
Ozbrojených proti pauperismu,
Jenž ze světa až do pekla sahá,
A teď u nás též se velmi zmáhá.
Neštítím se práce bez ustání,
I ač jsem si ve svém namáhání
Utržil již cordis aneurysmu,
Neb po česku srdce nadýmání,
Přece chci být řádným řádu vzorem;
Neb jsem spolu řádným professorem
Ďasů krotkých, Třasů divokých
Na školách – ach! z nízka vysokých. –
Tyto stíny, které v oddáleném
Koutě tam se tobě zjevují,
Ďábli velmi podařeným jménem
Tichošlapů ode dávna jmenují.
Jsou to jistě stvůry takové,
Jichžto povaha je tichá, klidná,
Ale spolu také zrádná, bídná;
Duše duchaprázné, jalové;
Jejich srdce plné skryté zlosti,
Ke zlému vždy činu hotové,
Nemá k zločinům dost udatnosti:
Ano, smím-li mluvit v řeči světské,
Jsou to hmoty babské, látky dětské,
Vkydnuté do mužů zletilých,
V pekle i na světě nečilých.
Jest to ovoce z divného kmene,
Jako hrušky neuhniličené,
Z nichžto podlé našich pravidel,
Jež v kodexu máme vyměřené,
Nadělat nesmíme povidel
Na koláče k masopustním kvasům,
Až dá král náš hostinu svým ďasům.
Vezmouce je ale do pekáče
Jaké bychom měli z nich koláče?
Nebyly by trpké ani sladké,
Nebyly by drsnaté ni hladké.
K tichošlapům vlastně ani nebe,
Ani peklo žádné moci nemá,
Jejich srdce, jejich ústa němá
Oheň nepálí a mráz nezebe.
Tichošlap se skrývá před světem
Allegorií a pamfletem,
I jak z tajného had dýchánku,
Tak ze skrýše svojí ničemnosti
Vkrádá plazič ten se do stánku
Cizí zásluhy a cizí cnosti,
A je skvrní jedem svojí hany,
Kdyžto vidí, že jsou bez obrany;
Nejvíce však tehda cítí slasti,
Když pod larvou lásky ke bližnímu,
Kdyžto pod závojem lásky k vlasti
Moudré může dáti naučení,
Jak to blahu škodí obecnímu,
Když se člověk podlé cnosti cení:
Tehdy excentrických šílenců,
Tehdy spílá jemu ztřeštěnců,
Tehdy silného zve arcislabcem,
Muže dospělého zove chlapcem.
Tichošlap je ducha tvého katem,
Tvoji práci zove plagiatem,
Práci minulou i budoucí,
Prozu hladkou, báseň plynoucí.
A když v hesperidském sadě lásky
Okusil jsi slasti svrchované,
Která srdce víže opoutané
Jemnou sponkou čarodějné pásky
K srdci družky vroucně milované,
Že jsi vyučen již od milosti
Uhlazených mravů povinnosti:
Tichošlap tě zatemní svým stínem,
Jako onen strom, z jehožto mízy
Travič traveninu sobě sklízí,
A hned nazývá tě pouště synem,
A jsa zrádným tvé cti loupežníkem,
Zve tě zhola mravním ničemníkem.
Sebe za mravního velikána,
Sebe pokládá on za Titana,
Jenžto s divým Tektosagem žije,
A ve svojí naivnosti hrubé
Hellenské se táže Parthenie,
Co jest lásky tajná mysterie,
Jež dvě srdce jedním klofem šklube.
A ten Borgiových mravů ctitel
Pitvoří se jako cnosti přítel?
On pak pokrytými spůsoby
Nad satyrou padá do mdloby?
On se, chuďas, napsati snad stydí,
Že mu do karty kdo jiný vidí?
Honem trochu křenu Malínského,
Vonidla mu dejte Kolínského,
Aby ve své divadelní mdlobě
Kejklíř histrionský přišel k sobě!
Neboť ve mdlobě-li dokoná,
Slavný Garrick obrátí se v hrobě,
Nad Thalií spadne opona,
Prkenná pak propadne se říše! –
Nebojte se! živý kejklíř dýše,
Právě jako padlé do mdloby
Dýší ony malé osoby,
Které stojí o drátku a leží,
K loutkám ovšem vlastně nenáleží,
Leč k nim mnoho mají podoby.
Zdravý kejklíř hrá si na derviše,
Který s vysokého minaretu
Hlásaje své cnosti všemu světu,
Tajnou závistí a zlobou dýše.
Brachu, znám já svůj i blud i stín
Nevěřím však že jsi Muezín!
Ty pak promineš mi pro svou lidskost,
Ač mne ničemou již excentrickým,
A již louhem zoveš sarkastickým,
Arabskou mé víry excentrickost.
Toť jest největší hle radost moje,
Že vniterné centrum ducha mého
Zrovna krouží mimo centrum tvoje
Za hledištěm teleskopu tvého;
A že louhem, a že lučavkou,
Zdvořilou mne zoveš nadávkou:
Tato vtipná figura mne těší.
Víc, než Petra nebo Štěpána
Bulka na figuru prohraná,
Pro niž soupeřova ruka spěší, –
Louh se na hrubou vždy špínu hodí,
Mastných fleků nevypereš mlíkem: –
Kdo se v na cti utrhání brodí,
Hahnemannským nezhojí se líkem.
Ty jsi, brachu, stvůra prozřetelná,
Pláštěm pokrýváš se přímosti,
I jak bavlnička potutelná
Zabíjíš čest druhů v tichosti.
Hle na této louce v zeleni,
Tam se tvoji pasou jeleni;
Zajdou-li tam ještě na novo,
Mám já na ně prach a olovo.
Tichošlap je dobrý, on se sníží
Někdy za obránce zbytečného
Muže dobrého a výtečného,
Jemuž jakživ nikdo neublíží,
Jemuž nikdo nesmí ukřivditi,
Nechce-li snad sebe ponížiti.
Utrhači, přijmi tuto radu,
Kterou tobě dávám bez oukladů:
Miluješ-li spoludruha věrně,
Pod jehožto štítem hejna šípů
Na mne vysíláš přehrubých vtipů,
A se přetvařuješ licoměrně
Jako Histrio a Dulcamara,
Když jej Thespisova svrhla kára
Před zástupem, co má lehkou víru,
K podvodnému jeho elixíru:
Probůh! nešpiň jména muže ctného
Kalem svého soudu pochvalného,
A vždy na to, zástupníče můj,
V histrionské kukli pamatuj,
Že jsou lidé, jejichž hana k chvále,
Jejichž chvála ale k haně slouží;
Že jsou druhové, co neustále
Po druzích jen sobě rovných touží!
Nejsa podporou, ach nepodporuj
Chmelní tyčkou nebetyčných lip;
Nejsa mentorem, ach nementoruj
Starou metlou svěží cit a vtip;
Nejsa šakalem, co noční dobou,
Lačný dravec, tiché hroby ryje,
A nad pevnou nové rakve skobou
Loupežnickou elegii vyje,
Nevrývej se do posvátných hrobů;
A když posoudit chceš básníka,
Neposuzuj lidskou jeho mdlobu,
Kterou mohyla již zamyká:
Živých klientů jsa advokátem,
Nebuď jména bratří mrtvých katem.
Teď víš jaké bídné chlapisko
Jestiť každé tichošlapisko;
A přec mnohý odín bledým leskem
Skromnosti, ve sobětnickém plášti
Zakrývaje svoji ničemnost,
Chová proti cnosti nízké záští,
I tajemnou v sobě dusí zlost.
Ta jen někdy v oku rychlým bleskem,
Jenom v ňadrech nedoslyšným steskem,
Znatelům se lidským vyzradí,
Ale hned svou stopu zahladí
Úsměchem slaďounkým, potutelným,
Oučastenstvím lživým, necitelným.
Opatrného však neoklame
Takovýto podlý klam i mam.
Ač mu lest i ouskok nejsou známé,
Změří tichošlapa sem a tam,
I paprskem mrštným svého zraku
Pozná z jeho třeba vlídné tváře
Prohnaného šibala i lháře,
Jenžto chválí všecko bez rozpaku
Kdykoli a kohokolivěk,
Chtěje být na oko všechněm vděk;
Tak jak mu to velí potřeba,
Jedná-li se o kousek chleba.
Majíce ty věci na pozoru,
Bychom ušli hladu, ušli moru,
Všecku tichošlapskou čeládku
Vyženem za svoji posádku
Až do dálné říše Chaosu.
I tak zbavíme se ounosu,
Kterýž máme s těmi darmochleby; –
Neboť v oulu trubců nepotřebí.
Tam dostanou zvláštní posadu,
Plotem obehnanou příhradu,
V kteréž budou mít své kasárny,
A v kasárnách troje pekárny,
V nich se bude péci Boží dárek
Z plev a otrub černý komisárek,
Také budou mít svůj pivovárek,
V němžto podražec a patoky,
Chce jim vařit náš pekelný stárek,
Dávaje nám činži s ouroky,
A pekařům našim kvasnice,
Z každé várky čtyry putnice.
Ale zdali stárek poctivý
Dojde výnosné as obživy,
Nevím, nebo již tři špekulanti,
Chemikové, patok fabrikanti,
Po náhončích skázati nám dali,
Že by pivovár ten pronajali,
Připustíme-li je k licitací.
Ano poslali nám závdavek,
Přislibují ještě přídavek,
Jestli učiníme protestací,
Aby žádný k nájmu nebyl zván,
Kdoby nebyl řádně obřezán;
Protož k vůli obecnému zisku,
By nám peklo více vyneslo,
Pilně budem hledět na obřízku;
A náš stárek, staré řemeslo,
Nemaje ni za lubem ni v lubu,
Musí chuďas utřít sobě hubu.
Je mi líto toho chlapíka,
Líto mizerného ďáblíka,
Že jej světská mamona má zmařit,
A všem tichošlapům v posměch vydat.
Nuže, když jim nesmí pivo vařit,
Bude s mečem v ruce piva hlídat;
Tak jak anděl s mečem ráje hlídal,
Dřív než Adam z lásky manželské
Poslech’ naší rady přátelské,
A kožená jablka s Evou snídal.
Ano prohlídne jim každý sud,
Aby v dolívání nebyl blud.
Však on natáhne ty fabrikanty,
Až jim beze všeho frýmarku
Po třicátem velkém přívarku
Udělá dva malé kontrabanty.
Dávno měli jsme již o to radu
Valnou s pekelnými důstojníky,
Bychom až za peklo někde vzadu
Vymrštili tyto ničemníky,
Tam až ke všem kozlům za hranice,
Kde se rodí pepř a čemeřice;
Nebo není místa v našem hradu
Pro tyto neplatné nájemníky.
Mámeť letos velkou drahotu;
Vždyť nám silně připlatilo žito,
A na žitě přiskočilo mýto,
Tak že bojíme se bankrotu,
K tomu velmi zle je o melivo,
Tak že nám již hrozil velký hlad:
A za sedmnáct krejcarů je pivo,
Proto že připlatil chmel i slad,
Tak že čertu stýská se být živu,
A v pekelném horku není divu,
Že nám žízeň pálí útroby
Když nemáme piva zásoby.
Vody bychom arci dosti měli,
Ale hydropathii vem kat; –
Vězíť v pekle mnohý hydropath! –
Voda jest jen nápoj pro anděly,
Kteří robot krušných nemajíce
Pána nebes pilně v nebi chválí,
Kde si kouřem nepokazí plíce,
Kde jim plamen hrdel nerozpálí.
Když tak věrná družka Sibylla
S Orfeem po peklích rejdila,
„Nikdy – vece otec básníků, –
Nikdy bych byl neuvěřil tomu,
Jak rozličná v tomto smutném domu
Přebývají hejna hříšníků.
Rád bych ale přece věděl jistě,
Kdo as v tomto hrůzyplném místě
Dočinil se trestu nejhrubšího?“
„„I to budiž tobě zjeveno, –
Hlas se ozval ducha průvodčího. –
Před nedávnem jakés plemeno,
Nevím zdali rodu člověčího,
Bylo k nám do vazby vsazeno;
Byli jsou to bratři trojčata,
Na jabloni srostlá pouchlata!
Ti majíce dobrou starou matku,
Co je na svých prsou odchovala,
A laskavě o ně pečovala,
I jim mnoho nastřádala statku,
Vyhnali ji z hradu otcovského
V tuhém mrazu Ledna ukrutného,
Vlastní matku, královskou to vdovu.
Ona s pláčem došla ke hřbitovu,
Tam se vrhla na hrob manžela,
A půl mrtvá na něm ležela.
Když povstala, žvala modlitbičky,
I žebrácké zpívala písničky,
Až ji dobří lidé jdouce kolem
Vzali k sobě, hnuti jejím bolem.
A synové vpadše na ulici
Pojali jsou cizí náložnici,
A tu padouchové zpozdilí
Za svou matku sobě zvolili!
Vypudivše tichou holubici,
Měli žežulici, podludnici;
Již ne matku, ba ni macechu,
Ale chytrou, lstivou nájemnici,
Kterážto je měla k posměchu,
Která chovala je v ošklivosti;
Nebo ve svém teplém pelechu
Měla svojich vlastních dítek dosti,
A ty dítky, ty ji milovaly,
Ač ne všecky srdcem synovským,
Ale více vtipem kupeckým;
Neb o statek svojí matky dbaly.
Ovšem dbaly též o cizí zboží,
Jako lichvář nesvědomitý,
Co mozolem cizím sklad svůj množí,
By měl zlatem měšec nabitý,
Před nuzákem tajně ukrytý! – –
Já jsem dudák z kraje dudáckého,
Odkud znáte kostnického mistra,
Odkud máte pěvce junáckého,
Z kraje, kde Otava teče bystrá;
Ten vám častěji už zadudal,
Písní bodnul, písní medu dal.
Od nás ejhle! máte Krasoslava,
Co ve službě vlasti věrně stál,
Srdce jí a hlavu věnoval.
Škoda je, že práchniví ta hlava,
Běda, že to srdce citlivé
V každinkém našinci nežive! –
V končinách těch dravý Poberta,
Strašně vládařil Don Huerta.
Jeho duch teď na Boubíně bloudí,
A když vysokán ten mrakem čmoudí,
Tenkráte z nadotavského sídla
Přicválá na hřbetě svého bidla,
A ve spolku Černoboha straší,
Až je někdy Bělboh oba splaší:
Silou větší nežli čarodějskou
Zažene je z čisté vlasti naší
Na nějakou skálu Pyrenejskou.
Tohoto jich vlastenského bytu
Nesmějí přestoupit mezery,
Leda že by v noci do Madritu,
Nebo do Moreny Sierry
Šli navštívit bludné příšery,
Co na březích Manzanaresa
Slaví Molocha i Aresa,
I Mamona modlu heberejskou,
Jež připloula z chrámů albionských
Na krásnou půlvýspu Pyrenejskou,
Do končin kastillských, katalonských,
Do Asturie a do Granady,
Všude plodíc neřády a svády
Mezi bratrskými národy.
Zdeť ji mnozí jako bez smyslu
Ctili jménem boha Průmyslu,
Stavěli jí hrdé pagody,
Sloužilo jí kněžstvo tisícero;
Nejvyšší kněz byl Don Baldemero.
Mamon hlásá evropského štěstí
Chytře vymyšlenou zámínku,
A jen záměrům svým cestu klestí,
I rozsívá otevřenou pěstí
Svodně lakadlo svých sterlinků!
Ale pomalounku po malu
Požádá on svého půjčinku
Nazpět ve valutě realů.
Pošlo konto – ach ne bez ouroku! –
Takto mastičkář k novému roku
Nemocného s kontem navštíví,
Ač mu silou prášků svých a moků
Nevyvrátil neduh jízlivý,
Musí chuďas člověk poctivý,
Třeba s velkou tíží častokráte,
Platit ze sta dvakrát padesáte!
Já jsem dudák z kraje dudáckého,
Tam kde tvrdé bašty Zvíkovské,
Strmíc z výspy proudu zdvojeného,
Skrývaly koruny královské;
Kde král, jemuž přezděli jsou „Kaše“,
Na nivách dědiny Gorazdovy
Zhynul proti panu Bavorovi,
Darmo obléhaje hrady naše.
Ach! duchové věkův pohřbených,
Na nynější pohlédněte časy,
Kdežto místo velkosti a krásy,
Místo chrámů, hradů skácených,
Průmyslu duch arcigenialný
Staví pivováry, vinopalny!
U nás, poslechněte, to je čest!
Nejostřejší pálenka se táhne,
Samožitná, samostatná jest,
Po ní jazyk smahne, hrdlo prahne,
Tak že její síle narkotické
Odolá jen hrdlo prachatické.
Jenom Ukrajinští jonáci,
Kyjovské horilky pijáci,
Naší perlovici odolali,
Když ti okřídlení vojáci
Do dudácké země přicválali.
Tehdáž jako řádní dudáci
Řádně Francouzíkům zadudali;
Zadudali jejich Džingis-chanu,
Že utíkal domů za Sekvanu.
Oni však se „v pereď“ za ním hnali,
Až jej vypudili z Frankostanu,
Pak se zpívajíce domů brali.
Leč ti rekové, co překonali
Velikána všechněch velikánů,
Běda! jedno přec nedokázali:
Zmoci morovou kořalky ránu!
Nestává pak toho ukazu
Z ukazárny carstvujuščích pánů,
Jenž by vyhnal tuto nákazu,
Která hubí stanice a chatky,
Polské chlopy, ruské mužíky,
K bílým medvědům až do Kamčatky,
Mezi ploskonosé zmrzlíky! –
Já jsem dudák z kraje dudáckého,
Odkud Jiřík krásnou kochanku
Nad Uslavou z rodu pračeského
Za ženu vzal, slavnou Johanku!
A ten slavný Jiřík z Poděbrad
Byl jest Čechů nezmožený hrad.
Žadného ač neměl vidění
A nevěřil v babské bájení,
Dobře zíral svojím zrakem bystrým,
Dobře rozumem svým rozumoval,
Dobře tepal vrahy mečem ostrým,
V míru mírný meč do pošvy schoval.
V královském jsa prohnán umění,
Jakby vládnul od narození,
V lásce srdcem, rozumem se řídil,
Až si v našem kraji choť vyslídil.
A to jesti naše chlouba dávní,
A našeho kraje přednost hlavní,
I všech jeho výsad podstata,
Že nám z celé krásné země české,
Která chová děvy švárné, hezké,
Rodí on nejbuclatější děvčata
A nejmoučnatější zemčata,
Tak že hlad nás, dá Bůh, neumoří
Jako nebožáky v Rudohoří!
Krása našich děv a jejich cnosti
Skvěly se, když naši dudaři
Poslali své dcery k císaři
Do měst pražských k národní slavnosti,
Kdežto na pozvání stavovské
Jedly očepáky královské;
Tenkrát, když ohyzdná příšera,
Provozujíc kousky lotrovské,
Měla pelech v městě cholera,
A když v nerozumném ujímání
Tak jest zajímala Pražany,
Až se ozývaly Volšany
Hlasem umíračku bez ustání.
Ale naše dívky švárné, zdravé
Žádné nákazy se nebály,
A jak dříve tak v té chvíli dravé
S Boží pomocí se vdávaly:
Protož bez nejmenší pochvaly
Radím všem, kdo chtí se ženiti,
V našem kraji stav svůj změniti:
Bůh dá požehnání tomu sňatku,
Dětí jako smetí v základ statku.
Nuže, milí bratři neženatí
Do našeho kraje pospěšte,
Tam budouce uzlem lásky spjati
Vazeb mládeneckých rozřežte.
V končinách, kde toto roste kvítí,
Tu kde slunce nad Boubínem svítí,
V končinách těch ještě najdete
Mnohou duši v kráse poupěte,
Zavinutou v cnostech zděděných,
Žádnou mocí neodcizených;
Neb zde druhdy stála svatyně
Živy, klasodárné bohyně,
Bývalých pak bohů dobrota,
Kteří jindy Boubín strážili,
Zachovala částku života,
Ba i mnohé dávné mohyly
Praslovanských zvyků, cností, mravů,
Věr i pověr u nemalém davu,
Barvami se skvoucích národními,
Nezrušených časy zuřivými. –
Třikrát blahoslavený jest ten,
Komu lásky blahodárný sen
Proměnil se ve skutečnost jistou,
Kdo panenskou duši získal čistou,
A po světském mládeneckém zmatku
Pojal věrnou choť a plodnou matku,
Která žije v muži, v jeho dítkách
Jako včelka v medonosných kvítkách,
Dobrá paní dobré čeládky,
Sama láska, sama ochota,
Koná pilně denní obřadky
Svého domácího života,
Jako Boží sluha ve svatyni,
Jsouc pokory vroucí přítelkyní.
Silou této pokory a lásky,
V ouřadě strážného anděla,
Sejme s čela svého manžela
Starostmi mnohými vzešlé vrásky.
Jedno něžné její políbení
Těžkou práci v lehkou hříčku změní.
Kdožby, vida tuto manželku,
Zamiloval sobě Staëlku,
Co spisuje verše, novelly,
A domácí vábí přátely?
Řádný muž chce řádnou manželku,
Ale žádnou spisovatelku; –
On chce ženu k milování, k práci,
Hodnou, pilnou jako Popelku,
Ne však těkající křepelku,
Za níž by se táhli křepeláci
Dokud její tvář by neuvadla,
Pak by z nouze manžela dopadla,
Od svých gentlemanů zahozena,
Ve své prudké lásce ochlazena. –
Žádnou Minervu neb Pandoru,
Ježto se svou puškou otevřenou
Otevřela strastem závoru,
Kteréžto se nyní na svět ženou!
Jáť jsem dudák z kraje dudáckého,
Jenž jest krajem rázu prastarého,
Kde se Boubín k oblakům pne zhůru,
Barometer našich rolníků,
Kde teď kouzelnice v nočním kůru
Rejdí v spolku čarodějníků,
Odkud často mlékossajnou můru
Sešle kletba černoknižníků,
Kterým dáno mnohou tajnost znáti:
Jak se mračna zaklínají škodná,
Kdy se od Šumavy začnou hnáti,
A jak zní ta slova hromosvodná,
Jichž se krupobití musí báti
A minouti pole klasorodná,
Která v ochraně jsou zaklinačů,
Divných vědomostí ukryvačů.
K nim se přidružily kouzelnice,
Staré babky, mladé krasavice
Černooké s černým obočím,
V nočních schůzkách pilné přástevnice,
Kteréžto svým duchem proročím
Do budoucna dalekého hledí,
O všech láskách, o všech svatbách vědí.
Ony často mnohou klevetu,
Mnohou pomluvu z úst pomlouvaček,
Když klep v nejlepším byl rozkvětu
A začínal plodit mnoho rvaček,
Směle na svět vyvedly jsou ven,
Jako pouhý klam i mam i sen,
Který v hlavě s vlasy nekrátkými
Zňal se, a byl svojím mezi svými.
Mnohá z nich má vyšší vědomosti,
Znajíc jakou rozkoš laskavec,
Jakou plodí žalost chrastavec,
Které bazanka má v sobě cnosti,
Jaký požehnaný účinek
Kokoříkový má kořínek,
Zvláště z lačna vezme-li se ráno.
Avšak kromě srdečních těch líků,
Kromě bazanky a kokoříku,
Mnohým ještě více vědět dáno:
Jak si jinoch děvče navnadí,
Jak divizna, a jak kapradí,
Když má které děvče uděláno,
Oukladníka nejlíp vyzradí,
I jak mermomocí k lásce vábí
Upejpavé děvy háček žabí.
Matky o své dcery pečlivé
Střádají byliny léčivé
Proti uřknutí a laskování,
Aby z nebeského smilování
Láska mateřská to spořádala,
Co ta světská láska porouchala:
Tedy pakostník a kopřetinu,
Heřmánek, co kryje plahočinu,
Šalvěj, jitrocel a bez a slez,
Doušku mateří a pejr a vřes,
Mejlí, klokočky a haděnec,
Pampelušku, planý tleskanec,
Zeměžluč a pernou meduňku,
Všedobr a hořkou peluňku;
Všecko máti střádá sklízí pilně,
A již čtvrtka toho sklizuňku
Zhojí každou nemoc neomylně!