Vítám vás v té svobodnější chvíli
Vy svědkové staročeské síly,
Hrdé hradby a hrdější věže,
Kterých přísná času ruka střeže
Zdárným vlasti synům na památku,
Aby, pohlédnouce na ty zbytky
Pomyslili na vlast, starou matku,
Jak na vlastní matku myslí dítky,
Ovdovělou mnohá léta dlouhá
Po královském druhdy choti svém;
A když její ňadra svírá touha
Po každinkém synu vzdáleném,
Aby každý přišel ku pomoci
A ji k světlu vyrval z dlouhé noci.
Syn pak chvátá z dálné ciziny
Ku domácím skřítkům nazpátek,
Aby zlíbal líce matčiny,
By dědictva spatřil ostatek,
I několik drahých památek
Z ruky poručníků vychvácených,
A vlastníkům pravým navrácených:
Třeba jenom jednu kadeř drahou,
Kterou uzdobily šediny,
Třeba by měl na památku blahou
Jenom nitku z řízy matčiny,
Třeba, osudem-li usouzeno,
By ta drahá matka za své vzala,
Aby dítkám aspoň zanechala
Svoji popelnici a své jméno!
Drahá vlasti, s srdcem synovským
Chvátali jsme k hradbám Zvíkovským,
Pod nimiž se u náramné hloubi
Jedna řeka s druhou řekou snoubí;
A hle, brány bez zdvihacích mostů,
Věže bez praporců vějících
Přijaly hostinsky dvé svých hostů
Do komnat bez stropů strmících.
A tam, kde na čele tvrdé skály
Čněly k plesům uchystané sály,
Síně, a ty chodby tajemné,
Kde se páni, ti co vlasti přáli,
Spikli proti toulavému králi,
Dadouce si ruce vzájemné;
Tam kde láska mívala své skrýše,
I kde vítězství jest slavila:
Tam si nyní v trávě hovila
Polní kobylka cvrkajíc tiše.
Vedlé ní slzinka skromná květla,
Prosíc by jí noha nepohnětla;
Ona ve své kráse jednoduché
Čekala zde na počasí suché.
Dál se pustá řasa zelenala,
Jak by nad mokrem se radovala.
Tam kde „Pomiluj ny Hospodine!“
A zpěv svatováclavský jest zněl,
Sbor zpěváků v kapli oněměl,
A jen tišina se kolem vine.
Kde se písně pěvce královského
Ozývaly z hrdla panošského,
Václavovy písně milostné,
Které v síních Vyšehradu zlatých
Linuly se z ňader láskou zňatých
Za dnů mladších v době radostné;
Tam hle dobou večerní i raní
Kváká hejno havranů i kání,
A ukrutnou losu proměnou
Blahozvuky královských těch písní
Skoro oněměly v časů tísni,
I jen svou nás těší ozvěnou!
A přec ta jich sladká dostojnost
I to vyšší jejich srdečenství2
Nás zve k jasnějšímu účastenství
Snoubíc s minulostí přítomnost;
I tak jako róže z pupy jdoucí
Po slaďounké rose okřívá,
Tak i při té písni srdce vroucí
K otcům milostí se rozplývá,
I každinká česká duše čilá
Svatě zachová to jméno skvoucí
Korunovaného Zpěvomila!
Duchy našich písní zahynulých
Ve kterých bydlíte sutinách?
Či snad na nebeských dlíte koulích
S duchy našich otců proslynulých,
V příhodnějších pěvcům končinách? –
A vy duchy našich lechů dávných,
Stíny Vítkův3 po královsku panských!
Kam se děly hesla znaků slavných
Na vašich i na praporcích manských,
Kam se poděl ve století víru
Zisk vítězství našich bohatýrů?
Kam se děly stopy na tom hradě
Tvojich kroků Lipský vítězi,
Jenž od bitvy dál do bitvy pádě
Sňal jsi s královských ruk řetězy,
A smrtelnou ránu zadav vládě
Césara, co s břehů Nadsekvanských
Chtěl svět sevřít do pout Čingis-chánských,
Spěl jsi k své milence, vlasti české,
Z hluku slávy k této stráni veské!
Hle ten kámen u té šedé brány;
Na něm rytíř bez bázně a hany
Po své krušné práci spočíval,
A pod zdorující věkům stěnou
Skláněl hlavu smutně zamyšlenou,
A svět citů v sobě ukrýval!
Všecko ztichlo! – a hle, jaké změny!
Jenom někdy při večerním šeře
Přichází sem mezi tyto stěny
Prorocký duch bludné pramateře,
I přináší náhlé návěští
O jakéms budoucím neštěstí,
Které knížecímu hrozí domu.
Tak když v blaženějším ondy čase
Žádný nepomyslil na pohromu,
A když děva u nebeské kráse,
Jenž se skvěla jménem Gabriely,
Dostojna jsouc spolku jen s anděly,
V cnostech nadzemských se rozvila,
Jako když se vodní lilie
Na jezeru tichém rozvije,
Věštba pramatky se zhlásila.
A hle, písně svatební hned zněly,
I nevěstu krásnou provázely
V nenadálé lůžko manželské
Až do lůna hrobky Čimeľské.
Od té doby na nebeské báni
U „Blíženců“ tam na pravé stráni
Hvězda nad Orlíkem svítívá,
Na které duch její přebývá,
I svůj zřetel ke svým milým sklání,
A jich od pohromy nenadálé
Jako strážný anděl chrání stále.
Ovšem od té doby na Zvíkově
Bylo a jest mrtvo jako v rově,
Ani o dušičkách v noční chvíli
Bludný duch zde nikde nezakvílí,
Ba i ve dne ticho zde bývá.
Leda že sem někdy chodec pílí,
Jenž hradního k řeči pozývá,
A jich hlas se v rumech ozývá.
Jenom někdy, když sem pro zábavu
Přijdou králové,4 či pro nauku,
Neb jich pokrevenci v knížat davu
Přitáhnou sem u loveckém hluku,
Tu praporce s Černé věže vlají,
A na staročeských sutinách
České písně zas se rozléhají,
Budíc ohlas v dálných končinách
Hlaholem trub lesních provázený;
Hájové pak zvučí dalecí,
A les hojnou zvěří obydlený
Dál zve na lov hosti knížecí.
Tu hned všecko na novo se ztiší,
Že let nočních sejců chodec slyší,
Kteří byvše z rumů vyplašeni
Hledají své skrýše v ustrašení,
Létajíce kolem věže Černé,
Která časem nejsouc dotknuta
Stojí zde jak skála nehnutá
V proudě věkův na své stráži věrné.
A z jejího stropu řetěz plyne,
Jenžto našich králů zesnulých
Korunu kryl v časech minulých,
By nesáhly na ni ruce vinné
K svatokrádeži se hrdě pnoucí,
A na hradby našich práv se droucí;
Na věži pak v každém čtverohranném
Z žuly vytesaném kameni
Vyryto jest tajné znamení
U jazyku dotud nezbadaném.
A cokoli bývalo zde dosud
Ze všech končin skoumatelů slavných,
Žádnému z nich nepovolil osud
Zjevit obsah těchto písmen dávných.
Kdo by neposlech’, den před rokem
K záhubě prý chvátá outokem.
Já však z lásky k Tobě, kníže můj,
Rád bych dal do sázky život svůj,
A co v jasnější jsem přečet’ chvíli,
Zde podávám Tvé vlastenské píli
Na důkaz, že znám Tvou čilou snahu,
Která dychtí po společném blahu;
Známť i srdce Tvé i ducha Tvého
A vím že jsi hoden rodu Svého.
„Nesvornost – (tak tajné runy znié)
A neláska k svojim pobratřencóm,
Ba i odščepenstvo kmenovnié,
Oddanost že slepá k cuzozemcóm,
Svár, co kališnické rozžže války,
Až i po vítězstvě dvúvěkém
S královým sie skonči útěkem,
A hle národ klesnu do zahálky,
Nevázanost jedněch, spiatost druhých,
A předsudkóv vláda vítězná,
Jejéž ruka hrubě železná
Spiáše všecky stavy do pút tuhých:
Toť sú byly viny vašich dědóv;
Chraňte sie jich co dědičných vředóv,
Medle držte se jich stkvúcích cností
A svobodni súce od jich bludóv
Dojdete dřév tejto velikosti,
Jež nám určena jest od osudóv.
Přede všiém svornosti buďte pilni,
Nebo mysli shodné v obci svorné5
Svazkové sú srdec nerozdílní,
Pevnější než hradby nerozborné,
Než Zvěkovské věže věkozdorné!
Láska k vlasti, ta bez chtiéče ziska,
A národstvié múdré, bez nátiska
Cuzie, jinotvárnéj národnosti,
Buďtež neodstupné od vás cnosti.
Jedni hrdost, druzí podlost sprostú
Ze svých srdec rázem vyžeňte,
V národniú jú hrdost proměňte,
A uzřiéte kakie žně vám vzrostú:
Neb ta čacká hrdost národnié,
Osvětú když bude podněcena,
Vám vlastenskú roli zúrodnié,
Že se vaše setba zazelená,
I že miésto pustej, prázdnej řasy
Ponese vám juž plznějšie klasy,
Juž i polských květóv do věncóv,
By sie jimi mužie ozdobili,
Již by věru dostojnější byli
Jmene jinej trsti vlastencóv!
Však pro Bóh svornosti buďte pilni,
Nebo mysli shodné v obci svorné
Svazkové sú srdec nerozdílní,
Pevnější než hradby nerozborné,
Než Zvěkovské věže věkozdorné!“
Zde se tajné runy skončily.
Ač pak moje oči spatřily
Dále více písmen porouchaných,
Snad bystřejším zrakům zanechaných,
Já jsem nemoh’ více čísti dále
Přemožen jsa citů směsicí,
A jen slzy utíral jsem stále
Z očí mých se valně prýštící,
Slze radosti a slze smutku,
Zvěstující mého srdce půtku;
Až pak vítr nevím odkud dmoucí
Trochu osušil ty slze vroucí.
I hned já i můj ochotný vůdce
Šli jsme s hradu k břehu Vltavinu,
Kdežto lodník, pravý protichůdce
Onoho, jenž vozí v říši stínů,
Ze spousty nás převez’ do chobotu
Z říše stínů nazpět ku životu;
Až pak klusem rychlonohé spřeže
Spatřili jsme brzo jiné věže,
Co na srázi hrozných strmíc skal
Hledí do nesmírné do hlubiny,
Kde se valí proudy Vltaviny,
A kde orel druhdy kraloval,
Prapor Černohorských knížat vál,
I přítomnost pána zvěstoval,
A na tvářích šťastných Orlíčanů
Čet’ jsem, jak se těší svému pánu,
I nad nimi pán se radoval.
A když noční tmy se rozkládaly
Nad tím krajem čarodějně krásným,
A mne české zpěvy přivítaly,
Tu jsem též byl Orlíčanem šťastným!
Tak se Musa lehká zabrala
Do otčiny všeliké povídky,
A na vínek sobě sbírala
V rozvalinách pozasuté kvítky;
Hluboce nadechlať srdce mé,
A co jiným bylo tajemné,
Neb co druzí zjeviti se báli,
By zlých duchů na se nelákali,
Toť mé srdce láskou k vlasti zňaté
Uznalo za dávné runy svaté
V rázné řeči našich slavných předků. –
A hle, Tobě, kníže nadějný,
Zde podávám co dar veřejný
Poloviční zprávu o výsledku
Svého básnického zpytování,
Které na Tvé předevzal jsem zvání.
Druhou polovici této zprávy
Sdělím s Tebou oustně v prázné době,
Neb Ty dědicem jsa velké slávy
Rád o Slávě dáš povídat sobě.
Kníže, jenž jsi Musy zasnoubenec,
Přijmi z její ruky tento věnec,
A když v pozdějším svém živobytí
Nasbíráš si krásnějšího kvítí
K vlastním slavověncům občanským,
Pomni v lůně blahých upomínek
Na ten skromný naší Musy vínek,
Buda věren zvukům slovanským!
Blaho kolem sebe rozsívaje,
Svým a cizím štěstím oblažen,
Zpomínej si na památný den,
Kdyžto na začátku svého Máje,
Slaveného rodu zdárný člen,
Byl jsi k českým stavům přivtělen!6