Zříceniny Zvíkovské.1

Zříceniny Zvíkovské.1
Elegie věnovaná J. Jasnosti Pánu, Panu Karlovi, mladšímu knížeti ze Schwarzenberga na památku dne 16. září 1844.
Nechť jen z hradů dávné slávy zbyla Porouchaná, osamělá zeď, Slova mužná kdyby hlaholila, Ohlas z rumů dal by odpověď! Meč a kalich.
I.
Vítám vás v té svobodnější chvíli Vy svědkové staročeské síly, Hrdé hradby a hrdější věže, Kterých přísná času ruka střeže Zdárným vlasti synům na památku, Aby, pohlédnouce na ty zbytky Pomyslili na vlast, starou matku, Jak na vlastní matku myslí dítky, Ovdovělou mnohá léta dlouhá Po královském druhdy choti svém; [1] A když její ňadra svírá touha Po každinkém synu vzdáleném, Aby každý přišel ku pomoci A ji k světlu vyrval z dlouhé noci. Syn pak chvátá z dálné ciziny Ku domácím skřítkům nazpátek, Aby zlíbal líce matčiny, By dědictva spatřil ostatek, I několik drahých památek Z ruky poručníků vychvácených, A vlastníkům pravým navrácených: Třeba jenom jednu kadeř drahou, Kterou uzdobily šediny, Třeba by měl na památku blahou Jenom nitku z řízy matčiny, Třeba, osudem-li usouzeno, By ta drahá matka za své vzala, Aby dítkám aspoň zanechala Svoji popelnici a své jméno! Drahá vlasti, s srdcem synovským Chvátali jsme k hradbám Zvíkovským, Pod nimiž se u náramné hloubi Jedna řeka s druhou řekou snoubí; A hle, brány bez zdvihacích mostů, Věže bez praporců vějících 2 Přijaly hostinsky dvé svých hostů Do komnat bez stropů strmících. A tam, kde na čele tvrdé skály Čněly k plesům uchystané sály, Síně, a ty chodby tajemné, Kde se páni, ti co vlasti přáli, Spikli proti toulavému králi, Dadouce si ruce vzájemné; Tam kde láska mívala své skrýše, I kde vítězství jest slavila: Tam si nyní v trávě hovila Polní kobylka cvrkajíc tiše. Vedlé ní slzinka skromná květla, Prosíc by jí noha nepohnětla; Ona ve své kráse jednoduché Čekala zde na počasí suché. Dál se pustá řasa zelenala, Jak by nad mokrem se radovala. Tam kde „Pomiluj ny Hospodine!“ A zpěv svatováclavský jest zněl, Sbor zpěváků v kapli oněměl, A jen tišina se kolem vine. Kde se písně pěvce královského Ozývaly z hrdla panošského, Václavovy písně milostné, Které v síních Vyšehradu zlatých 3 Linuly se z ňader láskou zňatých Za dnů mladších v době radostné; Tam hle dobou večerní i raní Kváká hejno havranů i kání, A ukrutnou losu proměnou Blahozvuky královských těch písní Skoro oněměly v časů tísni, I jen svou nás těší ozvěnou! A přec ta jich sladká dostojnost I to vyšší jejich srdečenství2 Nás zve k jasnějšímu účastenství Snoubíc s minulostí přítomnost; I tak jako róže z pupy jdoucí Po slaďounké rose okřívá, Tak i při té písni srdce vroucí K otcům milostí se rozplývá, I každinká česká duše čilá Svatě zachová to jméno skvoucí Korunovaného Zpěvomila! Duchy našich písní zahynulých Ve kterých bydlíte sutinách? Či snad na nebeských dlíte koulích S duchy našich otců proslynulých, V příhodnějších pěvcům končinách? – 4 II.
A vy duchy našich lechů dávných, Stíny Vítkův3 po královsku panských! Kam se děly hesla znaků slavných Na vašich i na praporcích manských, Kam se poděl ve století víru Zisk vítězství našich bohatýrů? Kam se děly stopy na tom hradě Tvojich kroků Lipský vítězi, Jenž od bitvy dál do bitvy pádě Sňal jsi s královských ruk řetězy, A smrtelnou ránu zadav vládě Césara, co s břehů Nadsekvanských Chtěl svět sevřít do pout Čingis-chánských, Spěl jsi k své milence, vlasti české, Z hluku slávy k této stráni veské! Hle ten kámen u té šedé brány; Na něm rytíř bez bázně a hany Po své krušné práci spočíval, A pod zdorující věkům stěnou Skláněl hlavu smutně zamyšlenou, A svět citů v sobě ukrýval! Všecko ztichlo! – a hle, jaké změny! Jenom někdy při večerním šeře 5 Přichází sem mezi tyto stěny Prorocký duch bludné pramateře, I přináší náhlé návěští O jakéms budoucím neštěstí, Které knížecímu hrozí domu. Tak když v blaženějším ondy čase Žádný nepomyslil na pohromu, A když děva u nebeské kráse, Jenž se skvěla jménem Gabriely, Dostojna jsouc spolku jen s anděly, V cnostech nadzemských se rozvila, Jako když se vodní lilie Na jezeru tichém rozvije, Věštba pramatky se zhlásila. A hle, písně svatební hned zněly, I nevěstu krásnou provázely V nenadálé lůžko manželské Až do lůna hrobky Čimeľské. Od té doby na nebeské báni U „Blíženců“ tam na pravé stráni Hvězda nad Orlíkem svítívá, Na které duch její přebývá, I svůj zřetel ke svým milým sklání, A jich od pohromy nenadálé Jako strážný anděl chrání stále. 6 Ovšem od té doby na Zvíkově Bylo a jest mrtvo jako v rově, Ani o dušičkách v noční chvíli Bludný duch zde nikde nezakvílí, Ba i ve dne ticho zde bývá. Leda že sem někdy chodec pílí, Jenž hradního k řeči pozývá, A jich hlas se v rumech ozývá. Jenom někdy, když sem pro zábavu Přijdou králové,4 či pro nauku, Neb jich pokrevenci v knížat davu Přitáhnou sem u loveckém hluku, Tu praporce s Černé věže vlají, A na staročeských sutinách České písně zas se rozléhají, Budíc ohlas v dálných končinách Hlaholem trub lesních provázený; Hájové pak zvučí dalecí, A les hojnou zvěří obydlený Dál zve na lov hosti knížecí. Tu hned všecko na novo se ztiší, Že let nočních sejců chodec slyší, Kteří byvše z rumů vyplašeni Hledají své skrýše v ustrašení, Létajíce kolem věže Černé, Která časem nejsouc dotknuta 7 Stojí zde jak skála nehnutá V proudě věkův na své stráži věrné. A z jejího stropu řetěz plyne, Jenžto našich králů zesnulých Korunu kryl v časech minulých, By nesáhly na ni ruce vinné K svatokrádeži se hrdě pnoucí, A na hradby našich práv se droucí; Na věži pak v každém čtverohranném Z žuly vytesaném kameni Vyryto jest tajné znamení U jazyku dotud nezbadaném. A cokoli bývalo zde dosud Ze všech končin skoumatelů slavných, Žádnému z nich nepovolil osud Zjevit obsah těchto písmen dávných. Kdo by neposlech’, den před rokem K záhubě prý chvátá outokem. Já však z lásky k Tobě, kníže můj, Rád bych dal do sázky život svůj, A co v jasnější jsem přečet’ chvíli, Zde podávám Tvé vlastenské píli Na důkaz, že znám Tvou čilou snahu, Která dychtí po společném blahu; Známť i srdce Tvé i ducha Tvého A vím že jsi hoden rodu Svého. 8 III.
„Nesvornost – (tak tajné runy znié) A neláska k svojim pobratřencóm, Ba i odščepenstvo kmenovnié, Oddanost že slepá k cuzozemcóm, Svár, co kališnické rozžže války, Až i po vítězstvě dvúvěkém S královým sie skonči útěkem, A hle národ klesnu do zahálky, Nevázanost jedněch, spiatost druhých, A předsudkóv vláda vítězná, Jejéž ruka hrubě železná Spiáše všecky stavy do pút tuhých: Toť sú byly viny vašich dědóv; Chraňte sie jich co dědičných vředóv, Medle držte se jich stkvúcích cností A svobodni súce od jich bludóv Dojdete dřév tejto velikosti, Jež nám určena jest od osudóv. Přede všiém svornosti buďte pilni, Nebo mysli shodné v obci svorné5 Svazkové sú srdec nerozdílní, Pevnější než hradby nerozborné, Než Zvěkovské věže věkozdorné! Láska k vlasti, ta bez chtiéče ziska, A národstvié múdré, bez nátiska 9 Cuzie, jinotvárnéj národnosti, Buďtež neodstupné od vás cnosti. Jedni hrdost, druzí podlost sprostú Ze svých srdec rázem vyžeňte, V národniú jú hrdost proměňte, A uzřiéte kakie žně vám vzrostú: Neb ta čacká hrdost národnié, Osvětú když bude podněcena, Vám vlastenskú roli zúrodnié, Že se vaše setba zazelená, I že miésto pustej, prázdnej řasy Ponese vám juž plznějšie klasy, Juž i polských květóv do věncóv, By sie jimi mužie ozdobili, Již by věru dostojnější byli Jmene jinej trsti vlastencóv! Však pro Bóh svornosti buďte pilni, Nebo mysli shodné v obci svorné Svazkové sú srdec nerozdílní, Pevnější než hradby nerozborné, Než Zvěkovské věže věkozdorné!“ IV.
Zde se tajné runy skončily. Ač pak moje oči spatřily Dále více písmen porouchaných, Snad bystřejším zrakům zanechaných, 10 Já jsem nemoh’ více čísti dále Přemožen jsa citů směsicí, A jen slzy utíral jsem stále Z očí mých se valně prýštící, Slze radosti a slze smutku, Zvěstující mého srdce půtku; Až pak vítr nevím odkud dmoucí Trochu osušil ty slze vroucí. I hned já i můj ochotný vůdce Šli jsme s hradu k břehu Vltavinu, Kdežto lodník, pravý protichůdce Onoho, jenž vozí v říši stínů, Ze spousty nás převez’ do chobotu Z říše stínů nazpět ku životu; Až pak klusem rychlonohé spřeže Spatřili jsme brzo jiné věže, Co na srázi hrozných strmíc skal Hledí do nesmírné do hlubiny, Kde se valí proudy Vltaviny, A kde orel druhdy kraloval, Prapor Černohorských knížat vál, I přítomnost pána zvěstoval, A na tvářích šťastných Orlíčanů Čet’ jsem, jak se těší svému pánu, I nad nimi pán se radoval. 11 A když noční tmy se rozkládaly Nad tím krajem čarodějně krásným, A mne české zpěvy přivítaly, Tu jsem též byl Orlíčanem šťastným! *** Tak se Musa lehká zabrala Do otčiny všeliké povídky, A na vínek sobě sbírala V rozvalinách pozasuté kvítky; Hluboce nadechlať srdce mé, A co jiným bylo tajemné, Neb co druzí zjeviti se báli, By zlých duchů na se nelákali, Toť mé srdce láskou k vlasti zňaté Uznalo za dávné runy svaté V rázné řeči našich slavných předků. – A hle, Tobě, kníže nadějný, Zde podávám co dar veřejný Poloviční zprávu o výsledku Svého básnického zpytování, Které na Tvé předevzal jsem zvání. Druhou polovici této zprávy Sdělím s Tebou oustně v prázné době, Neb Ty dědicem jsa velké slávy Rád o Slávě dáš povídat sobě. 12 Kníže, jenž jsi Musy zasnoubenec, Přijmi z její ruky tento věnec, A když v pozdějším svém živobytí Nasbíráš si krásnějšího kvítí K vlastním slavověncům občanským, Pomni v lůně blahých upomínek Na ten skromný naší Musy vínek, Buda věren zvukům slovanským! Blaho kolem sebe rozsívaje, Svým a cizím štěstím oblažen, Zpomínej si na památný den, Kdyžto na začátku svého Máje, Slaveného rodu zdárný člen, Byl jsi k českým stavům přivtělen!6 13