Rokoko.
(1847.)
[135]
Rokoko.
Jak osmdesátidevítiletý pan polesný Doupnák vypravuje
na štědrý večer svým vnukům a pravnukům, vnučkám a
pravnučkám o svých bývalých časech.
Kéžby i mou takové šediny hlavu pokryly, bych směl
Co prapraděd minulé příběhy vypravovat!
A. Tibullus
Vy mě pobízíte, milé dítky,
Abych z bání časů bývalých
Zlatou rudu sbíral do povídky,
Podlé zpomínek mně ostalých;
Ač v té šachtě věku minulého
Hasne paměti mé kahanec,
Přece pozdvihnu rád hlasu svého
Jako duchů strážný vyslanec.
Nalejte mi ještě mělničiny,
Aby mi se jazyk nezpražil,
Abych vánočku a lichotiny
Svatvečerní česky zavlažil.
137
Na krbu ať jasný hoří plamen,
Do kamen pak vložte březiny,
Starec ženichem jest teplých kamen,
Jako jinoch věrné dívčiny.
Jasné světlo zostří oči moje,
Jimžto blízká hrozí slepota,
Že snad mravy dávné, staré kroje
Předešlého poznám života. –
Jindy byvávaly jiné časy,
Dokud více přátel měla cnost,
Dokud méně u světácké chasy
Platil vtip a zištná učenost.
Méně písáků a papírníků
Zbožím hadrním se živilo,
Méně pytláků a revírníků
Mravy dobré pérem lovilo;
Méně papírů též v pokladnicích,
Více bývalo v nich žluťáků,
Méně slýchalo se o dlužnících,
Kteří prchli s grošem nuzáků.
138
Nebo poštou jezdilo se starou
Tři dni z Holomouce do Prahy,
Vozy koňskou obklopené parou
Usedlejší byly povahy.
Bez kapslí a bez bavlny střelní
Šlo se na srnce a zajíce,
Dřív než oukladníci potutelní
Lebedovy znali ručnice.
Teď si každý hulvát zapytlačí,
Když ho panská choutka napadne,
Křídlo jelení a paroh ptačí
Získá brokem pušky oukladné.
Kam se velkopanské honby děly
A ty staroslavné štvanice,
Kdyžto na koních jsme tryskem spěli,
Paroháče na smrt honíce.
Kde jsou dávní hoši kopinníci,
Kteří v kančí tlamu zpěněnou
Tesáky své ztekle blýskající
Potápěli rukou přepevnou.
139
Amen, amen, dítky, pravím já vám,
Smutná hrozí střelcům budoucnost;
Již již s frajkunštem se rozžehnávám,
Neb se k hrobu blíží lovčí cnost.
Nuže zpěváci a písničkáři
Rozplačte mi lesní ozvěnu,
Pějte píseň lesův hospodáři
O posledním štvaném jelenu!
A ty staročeské lesy husté
Hroznou svítí na nás lysinou,
Doubravy a bučiny již pusté
Snad pod ostřím seker zahynou!
Protož jsem já radou pro ženichy
Aby časně v moudrém snaženství
Starali se dítkám o kožichy,
Které v příštím zplodí manželství.
Nebo bez kožichův, bez paliva
Bude hrozné zubů cvakání;
Ani láska manželů nás tklivá
Před sibirským mrazem neschrání.
140
Rybníky též byly rybnatější,
Že když štědrý den jsme slavili,
Hajní jikrnáče nejtučnější
Na svůj deputát si lovili.
Kdo chtěl lososa mít u hostiny,
Podlé postních prav i návyků,
Dostal hojnost slavné lososiny
Za několik sedmnáčníků!
Dokud nad Labem se k naší strasti
Nestrhla hráz české vlastice,
Věru lovily víc o tři části
Zběhův mořských Litoměřice.
Po Labi teď hrdá Germanie
Lačnou velrybou se valí k nám,
A jen mělkost za Obřistvím kryje
Štítem svým hruď českým dědinám!
Dokud u lesů i u rybníků
Bedlivou stráž měla šetrnost,
Více českých bylo hodovníků,
Kteří českou ctili hostinnost.
141
Tehdáž bylo arci na pekáči
Dosti pečiva i smaživa,
Plamen jasnější plál pod koláči
U hojnosti všeho paliva!
Pražský ležák místo bavorštiny
Ostřil hostům na zvěřinu chuť,
A po sklence pravé mělničiny
Žíly probíhala vřelá rtuť.
Věru bez té rtuti Idrianské,
S nížto zasnoubil se kalomel,
Páni mívali jsou časy panské
Nechodíce v síť a zádrhel!
Ano bývaly to časy panské,
Dokud česká réva, chmel a slad
Více než ty bryndy qua-šampaňské
Měly cti a více měly vnad.
Méně chorob bylo na mou věru,
Zdravý člověk líkům vzdoroval,
A kdo ondy stonal na choleru,
Jindy na červenku choroval.
142
Koho rheumatismus nyní souží,
Ten měl jindy suché loupání,
Komu aneurysma průduch ouží,
Míval druhdy srdce klepání.
Kdo se zhojiti chce kalomelem,
A kdo snídá zrnko arniky:
Ten se sladem vyhojil a chmelem,
Užil česneku a papriky.
Když pak nepomohla moc těch líků,
Zavolal se mistr Krákora,
Ozdoba všech moudrých lazebníků,
Slouha Excellencí Doktora.1
Doktor v zámku u knížete seděl,
K štěstí našemu nás nehojil,
I jak zlatý bažant z klece hleděl,
Když se do své gally ustrojil.
V panské oboře si vykračoval
Se špaňhelkou zlatem kovanou,
I jak Jeremiáš prorokoval,
Jaké nemoci nám nastanou.
143
Tehdy Krákora hned pouštěl žilou,
A když s jarem přišly zimnice,
Albu graecum prodával vší silou,
Které ke své střádal praktice.
Polámané napravoval kříže,
Z křenu hnětinky klaď do týlu.
Člověk zdravější byl nežli kníže,
Jenžto z receptův měl postillu.
A kdo slýchal o nemoci kuří,
Kterou hyne hus i slepice,
O chorobě, která nyní zuří
V srdci mnohé zemní kulice?2
Koho osypaly neštovice,
Jestliže se v tváři poškrábal,
Dosti hladké zachoval si líce,
Jen že hochem ďubatým se zval.
Láska nedala mu pro to kvinde,
Zvláště ctil-li krásu ďubatou,
Výběráček hledal štěstí jinde,
Odpověd-li dostal košatou.
144
A ta láska byla jiné zboží,
Dokud já jsem býval ještě mlad,
Láska ta se zvala vůli Boží,
Hleděla pak starších slov i rad.
Než se jinoch bez skvrny a hany
Na rytíře lásky pasoval,
Prvé u otce své cnostné panny
Oumysl svůj snažně fedroval.
Otec čekal, co mu řekne máti,
Soudem bratrů svých se ohradil,
Dědouška i babky jal se ptáti,
S otcem duchovním se poradil.
Tehdáž ženské jiné gusto vedly,
Hejsek do srdce se nevedral,
Řádný ženich muž byl již usedlý,
Jenžto na starce si vážně hrál.3
Hlava jeho zasypaná pudrem
Počestným se copem hájila,
Jakýž div, že u rozsudku múdrém
Novotám se statně bránila.
145
Kníry hajducké a brada kozí
Nehyzdily tváří jinošských,
Jichžto vážný člověk teď se hrozí
Jako kommunistů lotrovských.
Nevím, jaké katolická panna
Užije s tím bláznem rozkoše,
Který proměnil se v tatrmana,
Ano v houňatého hastroše.
Nevím, jaké je to potěšení,
Má-li kožku trochu lektivou,
Když jí bradáč vytne políbení
Na její tvář málo stydlivou.
Když tu čeleď spatřím Kozobradskou,
Na turecké brady zpomenu,
Jak jsme pevnost vzali Bělehradskou
Tomu vousatému plemenu.
My jsme ovšem také měli kníry
Podlé vojenského měřítka,
Kdo však nedbal určené jich míry,
Hrozila mu pět a dvacítka.
146
Věru před tou Bonapartskou dobou
Lepší byla manipulací,
Lískovka si pod pevnější skobou
Hájila své subordinací.
Nemalá jsme měli, Bůh mi svědkem!
S těmi Janičary pračata,
Ale tehdáž já jsem nebyl dědkem,
Vy pak nebyli jste vnoučata.
Mladá krev mi v žilách bujně hrála
A ta láska k vůdci moudrému,
Která vojáků všech srdce hřála,
K vítězství nás vedla jistému.
Nikdo nebyl ve svém živobytí
Svědkem lomozu tak hrozného,
Jaký spůsobilo hromobití
Dělostřelců z vojska našeho.
Když jsme do hradeb těch velikánských,
Tři dni neustále bouchali,
Až jsme z Boží vůle do křesťanských
Rukou Bělehrádek dostali.
147
A ti smělci, švární dělostřelci
Byli naší vlasti synové,
A ti velcí z Turek neumělci
Zkusili to, kdo jsou Čechové.
Laudon mezi válečnými blesky
K naší baterii přicválal,
„Brávo děti české!“ řekl česky,
Slovem českým oheň do nás vál.
Mně pak zaklepal tu na ramena,
Svojí špaňhelkou mi pokynul,
Já hned radostí se zapomena
Byl bych ve slzách se rozplynul.
„Hoši, císař bude míti radost,“
Zvolal vůdce slovem podstatným,
„Že činíme povinnosti zadost
Jak přisluší mužům udatným!“
A což v jeskyni té Veteranské
Slávou Písecký se okryl pluk,
Tam hle proti síle Musulmanské
Jedna ruka byla na šest ruk.
148
Tehdáž byly jiné rejdováky,
Na tureckém onom rejdišti,
V poli jiné polky pro jonáky
Na bodnatém hřměly strništi!
Já jsem šťastně vyšel z toho boje,
A jen tři jsem dostal plezury,
Jichžto nebálo se zdraví moje,
Bylť jsem chlapík tuhé nátury.
Na svých prsou obrázek jsem nosil
Svatohorské Boží Rodičky,
Jeho ochrany jsem v bitvách prosil,
Bylť mi od vaší dán babičky:
Dokud ještě ve otcovském sadu
Jako skrytá květla fiala,
A všem pannám jsouci ku příkladu
Na manželský sňatek čekala.
Ona každodenně na klekátku
Růženec se za mne modlila,
Třikrát za týden se od začátku
Až do konce vojny postila.
149
V zimní noci u krbu len předla,
A když ráno pěli kohouti,
Ona první z postele se zvedla,
By svou práci mohla stihnouti.
Každý týden dvacet pecnů chleba
Časně ráno pekla v sobotu,
Dala pokrm kde ho bylo třeba,
Šatila též chudou nahotu.
Celé okolí ji milovalo,
A na místě jména Doroty
Dceru pana polesného zvalo
Pěkným názvem panny Dobroty.
Když pak jsme se navrátili z boje,
Jaký to byl v celé vlasti ples,
Plesalo též potěšení moje,
Kdyžto jsem jí do náručí kles’.
Tehdáž panny byly všecko jiné,
Měšťka slečnou zvát se nechtěla,
Cizí řečí, která z úst teď plyne,
Svůj rod zapírat se styděla.
150
Srdce české bylo srdce věrné,
Ještě nekypělo cizotou,
A ty dnešní kunšty licoměrné
Pašovanou byly novotou.
Bez kvapíku, ovšem bez povyku,
Žily v bázni Boží dcerušky,
V srdci věrnost, skromnost na jazyku,
Měly Lidušky i Bětušky.
Chlubné Berty, plaché Amalie
Módy tatrmanské nectily,
Rozum více vlád’ než fantasie,
Mravy dobré více platily.
Přece v srdci více ohně bylo
Méně ale dýmu, méně par,
Teď se všecko parou poplašilo
Zapřaženou do vozův a kar.
Více bylo kázně, více bázně,
Více proti hříchům stavidel,
Na hříšníky více horké lázně,
Na cnost bylo méně osidel.
151
Neb ti ústavové vychovací,
Kde se děvče učí bilduňku,
Že se ku rodičům nazpět vrací
Plné přetvářlivých posuňků,
Našich děvčat nezáživným mlékem
Z cizích ňader nenapájeli,
Hrubé vášně v ženském srdci měkkém
Pod puklicí tajnou nevřely.
Holka městská tehdáž netýrala
Celinký den klavi-cembalo,
Ale prací potřebnou si hrála,
Aby věno její zrůstalo.
Nezpívala ona bez ustání
Vlaské rulady, neb arie,
V sobotu jen pěla za svítání
Písně ke cti Panny Marie.
Někdy píseň: „Osiřelo dítě
O půl druhém létě“ zpívala,
Někdy po práci a to jen skrytě
„O Griseldě“ knížku čítala.
152
Tedy nebylo zle o ženicha,
Jako v tomto plachém století,
Kde před svatbou zasnoubenec z ticha
Jak před supem doupnák odletí.
Věru tehdáž za oněch dob cnostných,
Veselejší svatby bývaly,
Mužové se kommunistů zlostných
Po veselce neobávali.
Proto já též s myslí spokojenou
Pojal jsem svou pannu Dorotu,
Jež je půl století mojí ženou,
A pramenem vašich životů.
V onom Křesoveckém kostelíčku
Tam nás nebožtík pan farář spjal,
Tchán můj po našem nás veselíčku
Na knížecí revír odeslal.
Měli jsme to tenkrát svatbu slavnou,
Až se mozek hostům zatočil,
Dědek vaší báby skočnou dávnou
Poslednikrát sobě zaskočil.
153
Když pak otec mojí dobré ženy
Na věčnost se od nás stěhoval,
Nebožtík náš kníže osvícený
Polesným mne po něm jmenoval.
A když jsem zde v těchto stráních horských
Dosloužil již padesáte let,
Bez Rad hospodářských, bez Rad dvorských
V lesích dobré hospodářství veď,
Ouřad můj byl oddán za dědictví
Synu mému, dědu vašemu,
Jak by lenním právem polesnictví
Rodu náleželo našemu.
Po Abramu Isák následoval,
Po něm nastoupil syn Isakův,
Tak se v doupěti tom uhnizďoval
Po Doupnáku synek Doupnákův.
Dobře nám se děje v tomto stánku
Milostivý chléb nám dopřán jest,
A když smrt nás zdrtí na hrabanku,
Nerozdrtí přece naši čest.
154
Až pak já se podlé vůle Páně
Na Křesovský hřbitov uměstím,
Tož vám hladší cestu v svatém staně
U svatého Petra proklestím.
Jen mne, milé dítky, pochovejte
Hezky blízko vedlé kostela,
Mému popelu pak místa přejte
Vedlé nebožtíka konšela.
Že jsem na selský lid laskav býval,
Byl jsem lásky lidu oučasten;
Rád bych mezi ním též odpočíval,
Až mne věčný ukonejší sen.
Ctěte rolníka, jenž rukou pilnou
O vezdejší váš chléb pečuje,
Jehožto syn v bitvě pěstí silnou
Slávu svou svým vůdcům věnuje!
Já jsem skončil povídky své látku,
A hle! již ta doba půlnoční
Zvonů hlaholem nás volá k svátku
A k té krásné písni vánoční!
155
Epilog a komentár
básníka ke štědrovečerní idylle osmdesátidevítiletého pana
polesného Doupnáka.
Motto:
Látka elegie od satyry
Rodem svým jen tak je vzdálena,
Jak dvě struny, služky jedné lyry,
Těla jednoho dvě ramena,
Jako pravé oko od levého,
Jako výsluní dne májového
Od vlažičky vzdáleno jest raní,
Jako od pláče smích panenskéko
Od věrnosti nevěrných lest paní!
Jestli stařec svůj čas chválil více
Nežli tuto dobu nynější,
Nedivte se kmetu, pomyslíce
Že snad druhdy býval šťastnější.
V této době nových vynálezků
Lidský vtip svůj prapor rozvinul,
Mina starší kamenatou stezku
Na hladší se dráhu vyšinul.
156
Zdali tato dráha vede k štěstí,
Zdali vede k spokojenosti,
Zdali nová cesta neproklestí
Nový kolej bídám lidskosti?
Otázka ta nad můj rozum strmí,
Ale radostná ta vědomost
Novou nadějí mé srdce krmí,
Vás že spasí stará národnost.
Stará národnost, co v řeči dědů,
Co se v dobrých mravech zjevuje,
V nových uměních nás pudí k předu,
Všem je občanům uděluje.
Všecko vědění jest plevou holou,
Nevede-li ono ke cnosti,
Všemu národu-li není školou
Národní a moudré hrdosti.
Pravda, po Labi že Germanie
Lačnou velrybou se valí k nám,
Že jen mělkost za Obřistvím kryje
Štítem svým hruď českým Rusalkám!
157
Kéž ti čeští páni, velikáni,
Tak mi praví sprostý rozum můj,
Nám i sobě české řeči chrání,
Pečujou-li o zisk náš i svůj!
A ti šosáci z té smutné gardy,
Kteří od bavorských mezníků
Přišli domů z vandru od Kušvardy
A se štítí řeči tatíků,
Aťžiž o svoji čest trochu dbají
Dle vzoru těch pánů Pražanů,
Kteří sobě české slávy hájí,
Jsouce hodni jména měšťanů.
Ctěte rolníka, jenž rukou pilnou
O vezdejší váš chléb pečuje,
Jehožto syn v bitvě pěstí silnou
Slávu svou svým vůdcům věnuje!
Rolník jestiť perem nejhlavnějším
Ve obecném našem orloji,
Ontě sloupem vlasti nejsilnějším
Ve válce i v blahém pokoji,
158
Mnohý Racek, mnohý Volný Jiří,4
Mnohý zdárný pravnuk Vavákův
Blaho vlasti mnohem více šíří,
Nežli péro leda-písákův.
A pak když se všickni polepšíte,
Lepší doba zas se přiblíží,
Neb se jeden druhým povýšíte,
Cizinec vás hanou nesníží.
Nebe nad námi jsouc potěšeno,
Za odměnu činů slavnějších
Slávou ověnčí zas české jméno
V příštím rodu vnuků zdárnějších.
Stařec, kterého jste poslyšeli,
Neníť synem doby památné,
V nížto Čechové se slávou skvěli
V umění a v půtce udatné.
Ale vzorem české upřímnosti,
Pozůstalé z časů dávnějších,
Vzorem hynoucí teď srdečnosti
Může nám být za dnů nynějších.
159
Kdyby spor ten podán byl ku právu:
Má-li padnout oko nebo zub?
Mám-li srdce ztratit nebo hlavu?
Dal bych lebku srdci za výkup!
O srdce hle, milí bratři! dbejme
V této naší vševědoucnosti,
A za poklad upřímnosti dejme
Trochu dovtipu a chytrosti!
160