Tři sestry.
(Zlomky.)
[35]
Tři sestry.1
Byl král chrabrý, mocný mezi králi,
Duby vyvracel a lámal skály,
Nevládl však žezlem v blahém klidu,
Po železu svému velel lidu
Hrdým velením, co v jednom mžiku
Trestem svému hrozí přestupníku.
Ačkoli mu žezlo v ruku dali
Ti, kdo pánem svým jej udělali,
Král, když na trůně se usadil,
Davem zbrojnošů se ohradil,
Místo žezla kopí chvatem jal,
Dle své vůle hrdé kraloval:
Neb mu všickni po vůli jsou byli,
A svých šíjí před ním nachýlili;
Nikdo se mu proti příkoře
V slušném nepostavil odpoře.
Tedy svojí hledě výhody
Král se opřel právům svobody,
37
Jichžto národ před svým panovníkem
V době dávnější byl oučastníkem.
Zhrdnuv slávou mírudárce krále
Proti sousedům svým válčil stále,
Hlavu pokryv tvrdou přílbicí
Ostrou ozbrojil se sudlicí,
Těžkým mečem bedra opásal,
Jímžto v bitvách hrozně potřásal,
Jímž do prachu bojovníky kácel,
Kdyžto křivdu páchal, křivdu splácel.
Rozloučiv se s pohodlím a mírem
Podmanivým stal se bohatýrem.
Tedy za krev v boji cezenou
Byla sláva jeho odměnou,
Co u vřesku svojí hlučné trouby
Ohlasem se chlubí cizí chlouby,
A když váleční hrom zahřímá
Ústa svá si nejvíc nadýmá,
Aby potokem krev vylitou
Věstí oslavila hlasitou,
Věstí, která chloubou přesycená,
Lží a klamem štědře zbohacená
Po všem světě šíří se a roste,
Až se octne v říši bájky prosté.
A když vítěznou kde skončil válku,
Nemyslil král v míru na zahálku,
38
Ale od záblesku raního
Do večera ovšem pozdního
Se svou dobrodružnou svojinou
Za lesní se honil zvěřinou.
Kance divého kde zočil král
Tu jej první oštěpem svým sklál,
Bujarého tura krále lesů
U divokém k boji vyzval plesu,
A hle po nedlouhém odporu
Krví zbrocenou již prostoru
Zaléhal tur pádem svého těla,
Když mu sirá duše z hrdla spěla,
Aby v příští noci ptáků davy
Z tmavé vyplašila pradoubravy.
A již u nejbližších pospasů –
Vítězného důkaz zápasu –
Tuří rohy zlatem obroubené,
Sladké medovině zasnoubené,
Podával jest číšník pánu svému
Ku přípitku věru obrovskému.
„Sláva králi, sláva panovníku,“
(Ze sterých úst znělo hodovníků,)
„Sláva jemu, jenžto z vůle boží
„Svou a naši slávu v světě množí,
„Sláva ramenu buď královu
„Na bojišti jakož na lovu!“ –
39
Tedy od hor až ke moři vlád’,
Dost měl obilí a dosti stád,
Železnou mu rudu kopali,
V kovárnách mu meče kovali,
I že měl moc zlata a moc soli,
Hojnost pšenice na bujné roli,
Skvělého moc komonstva a manstva,
Kteréž přikoval si do poddanstva
Svojí panovnickou vůlí zpupnou,
Svojí snahou zhola neustupnou:
Měl též u závistných panovníků
Drahně nepřátel a protivníků;
Však kdy který mořem přivesloval,
Nebo s družinou naň přiharcoval,
Král svým mečem jenom pokynul,
Protivník pak z čista zahynul.
Věru nikoho král nešetřil,
Když se hněvem prudkým rozvichřil,
Duby vyvracel a lámal skály
Strach šel z něho na blízku i v dáli.
Tedy ve vlasti i v cizině
Druh i vrah se kořil hrdině.
A kdo z nízka mu se nekořil,
Naň se královský hněv obořil,
Jak když oboří se náhlým chvatem
Perun na hrdý kmen v boji svatém,
40
Na hrdý dub, jenžto nad doubravu
Lupenatou vypíná si hlavu,
Kterouž jedním rázem na padrtí
Hromonosná střela náhle zdrtí.
A když král ten blížil se již k hrobu,
Vstaltě jednoho dne v raní dobu,
Aby svoje hory ještě zhled’,
A své moře spatřil naposled.
Ale smutnoť opustit mu svět,
Na němž panoval již tolik let;
Ještě smutněji když zpomněl sobě,
Že svůj meč též s sebou složí v hrobě,
I že na bezbranné svojí pěsti
Národ musí pouta cizí nésti,
Dokud bídný život vystačí.
Když se takto trápil ku pláči,
Nenadále zjevil jest se králi
Stařec vyšlý z lůna temné skály,
Stařec šedivý co holub bílý.
„Co tě trápí – řekl – králi milý,
Vždyť jsi hospodin a hrdina,
Jaká jest ti smutku příčina?“
Král mu vece: ‚Moje duše kvílí,
Že ve příští po mé smrti chvíli
Bude v zemi mečův nedostatek,
Cizota, a dobré kázně zmatek.
41
Neb když s mečem položím se v hrobě
Sirý národ nedá rady sobě,
Jak by svého hájiti měl panství,
Jak by udržet měl u poddanství
Sousedy své, moje poplatníky,
Po smrti mé hrdé odbojníky.
Těžko levici jest bez pravice,
Vlasti bez meče a bez radlice.‘
,Po železe můj děd panoval,
Otec můj mně trůnu dochoval.
Neb ti, kdož mne králem vyvolili
K této volbě přinuceni byli
Důstojností mou, ba ještě více
Mocí ráznou svého králevice;
Neb jsem cítil v sobě k panování
V mladosti své božské povolání.
Nebe na dědičném staví právu
Blaho národův a králův slávu.
Vůle poslušen jsa nebeské
Žezlo uchvátil jsem královské:
I jak jedno slunce nebi vládne,
Tak já nedal zniku moci žádné.
Já rozšířil říši železem
Ve všech všudy válkách vítězem,
Se mnou zajde náš rod železný,
Do manstva lid klesne vítězný!’
42
„Králi! – vece na to šedý kmet, –
Slávou celý naplnil jsi svět;
Ale zdali tato tvoje sláva
Byla štítem zákonů a práva,
Zdali slze tvojich podrobenců
Nezkalily dubových lesk věnců,
Že jsi nevlád’ žezlem po slovansku
Ale Slovan vlád’ jsi po germansku,
Pavézou a mečem po železe
Rozšiřuje svého panství meze:
Na to odpověd dej nyní pravou,
Zda ti blaho lidu bylo slávou?“
,U Peruna tebe zaklínám,
Smělý starče, kdo jsi pověz sám!’
Takto rozhněvaný zahřměl král.
Stařec vážný mírně mluvil dál:
„Já jsem též byl druhdy panovníkem,
Bylť jsem mnohem více – sviaščenníkem
Nejvyššího boha nejpřednějším,
V chrámě Svatovita nejslavnějším
U Volinském staroslavném hradě.
Výspa Ránská2 dvořila mé vládě,
Oplývalť jsem zlatem, železem,
V tuhých válkách byl jsem vítězem
Proti Durinu a Sasíku,
Vládařem jsa všeho Baltyku.
43
Kam se koráb Ránský pošinul
Skandinávčík střelou pohynul,
I hned větrem pádil příznivým
Ku břehům své vlasti mrazivým,
Vroucí vzdávaje svým bohům díky,
Že mu mezi bratry loupežníky
Bylo možno z moře vybřísti
Bez vší úhony a kořisti,
Kterou, přálo-li by milé štěstí,
U nás zbrojnou ulovit chtěl pěstí.“
„Když se znova vrátil ze zámoří,
Kdežto hlad i zima lidi moří,
I jak bobr na břeh vystoupil,
Aby náš lid co vlk oloupil:
Bděl nad lidem svým náš Svatovit,
Nad svou vlastí bděl náš branný lid;
Jako na moři tak na břehu
Proti náplavu i náběhu
Korábů i zhoubců loupežných
Věnců dobyli jsme vítězných.
Jako když se lačné vlčisko
Na zálesní vrhne pastvisko,
Aby v bujném stádě švárných skotů
Hladu žhoucí ukrotilo psotu,
Probodené býčí zbraně hrotem
Bídně rozchází se se životem;
44
Nebo mstivému když ujde rohu
S hladem svým se vrací do brlohu,
Rádo že již tlamou rozchrlenou
Duši nevyplilo uděšenou
Do zbrocené krví horkou trávy
Na bojišti bez zisku a slávy;
Rádo že ta duše za šera,
Svatých ptáků strach a příšera,
Nevyplaší z chobotů a luhů
Plaché ptactvo krahujčího druhu:
Takto davy skandinávských vrahů
Kácely se druhům pro výstrahu
Jako vlci v prostřed jarých býků
Pod ratištěm našich bojovníků.“
„Jest to ovšem těžké umírání
Dravých nájezdníků v cizé stráni,
Kdyže tělo lidské nepohřbené
Dravcům na loupež tlí ostavené;
Když ta sirá duše bloudící,
Po pokoji doma toužící,
Dotud v onom světě nestane,
Dokud v požáru trup nesplane.
Duše z roucha svého vyzutá
Dotud k pozemství je přikutá,
Dokud tělo smrtí svlečené
V zemi nesloží se pohřbené,
45
Ovšem dobrých lidí mučidlem
Bloudí upírem a strašidlem
Sirá duše jako Běs a Třas,
Kdyžto půlnoční se blíží čas,
Zuříc proti lidem proti sobě
Dokud tělo neoctne se v hrobě,
Dokud dle svatého obřadu
Nepohřbí se proti západu,
K němuž jasná všehomíra svíce
Jako ke hrobu své sklání líce.
Hrdina, jenž za vlast umírá,
Do slasti se věčné ubírá,
Jeho posvátného popele
Laskaví se ujmou přátelé;
Oni druha svého ostatky
Ctí co nejdražší své památky,
Žalostnou jim triznu ustrojí,
Aby duše byla v pokoji,
Tělo v háji blízkém u domova
Do hlubokého se hrobu schová,
Aby nebožtíků blahých kosti
Ušly dravých zvířat lakotnosti.“
„Blažený, kdo na svém přestává,
Vášeň netrápí ho toulavá;
I kdo stálým ziskem svého plouhu
Krmí tělesenství skromnou touhu,
46
Také ozbrojenou z hruba pěstí
Neshání se z hurta po svém štěstí
V cizích všeho světa končinách,
Na cizího blaha svalinách.“
„Užíval jsem tedy po boji
Domácího blaha v pokoji,
Ježto zřídka tomu popřáno,
Komu žezlo v ruku oddáno.“
„Veškerého zboží prahojnost
Pro královskou měl jsem důstojnost:
Červeného vína od východu,
Koberců a čub až z Novgorodu,
Koňstva z plodné vlasti bitných Lechů,
Stříbra z bohatých hor šumných Čechů.
Všeho dosti směnou vzájemnou
Nad míru jsme měli potřebnou.
Z hroznů mok, jenž hody sladí všecky,
Prodával nám Bulhar a lid řecký,
Ještě více vína ze Zátatří
Slovenští nám prodávali bratři.
Od kupců a pruských bojarů
Měl jsem vzácného dost jantaru,
Sám jich nejvyšší i pop i král
Jantarem mne co rok daroval.
Bylť jsem v míru blahém, v boji tuhém
Dobrým jemu sousedem i druhem.
47
A ten náš bůh Slovanů, bůh mocný,
Ve všech potřebách nám nápomocný,
Blaho štědrým vylévaje rohem
Nejbohatším ve světě byl bohem.
Náš bůh pro svou milost neobjatou
Stál ve chrámě sochou ryzozlatou.
Tři sta kněží službě zasnoubených,
A pak tři sta koňů posvěcených,
Tři sta skvělých broňů bylo v stání
Zpocených, zpěněných o svitáni.
Však v mé duši plodil stud i strach
Onen krvavý nůž Ludovrah,
Jímžto kryve3 v háji bohů svatých
Těla kácel bojovníků jatých
Podlé zvyku Durinů a Sasů
Ke cti hromovládci Perkunasu.
Bohové, jež o člověka dbají,
Člověčí si krve nežádají;
Oni za svatou se vraždu stydí,
Popů Ludovrahů nenávidí.
Třeba režný chléb a pirohy,
Totě příhodný dar pro bohy,
Pro bohy jak bílé tak i černé,
Provázený slovem prosby věrné.
Ten kdo velkým vládne dostatkem
Velkým zavděčuj se podatkem,
Nesa bohům dary skvostnější,
Aby hojnost byla hojnější.
48
Dobře jest tu ve příbytku svatém
Bohy uctit stříbrem nebo zlatem:
Leč kdo lidskou obětuje krev,
Rozněcuje boží mstu a hněv.“
„Já jsem býval vládcem mohútným,
Vrahům ale vrahem urputným;
Od národu svého milován
Byl jsem otcem čeledi své zván.“
„Ač jsem dobrou míru štěstí měl,
Přece jedno osud odepřel:
Měl jsem manželky tři bez plodu,
Sobě bezdětek a národu.
Všecky tři mne rovně milovaly,
Ve svornosti spolu obcovaly,
Jedna i druhá mou manželkou,
Jedna druhé byla přítelkou;
Žádná před druhou se u vládě
Zvláštní netěšila výsadě,
Leč na rovně založeném právu
Šťastnou mého domu vedly zprávu.“
„První z královského byla kmene,
Z možné vlasti Lechům podrobené.
Ona, jakby sama byla Ladou,
Svojí krásou vynikala mladou
49
Nade všemi všude děvami,
Jako mezi rybolovkami
Labuť, kdyžto po hlubině plyne,
Svojí spanilostí pyšně slyne.
Plna ušlechtilé hrdosti,
Plna odvahy a moudrosti,
Má choť za národ i za manžela
Do boje by byla s námi spěla,
Kdyžto mně i mému národu
Nájezdník chtěl vydřít svobodu,
Na posvátnou naši otčinu
Ozbrojenou veda družinu.
Vděkem výmluvnosti libořečné
V době těšila mne nebezpečné,
Mužně k odporu vyzývala,
By mne po vítězství zlíbala
V ložci, ježto nám i národu
Ostávalo běda! bez plodu.“
„Této nehody mé příčina,
Teprv později mi zjevína,
Zbavila mne na vždy naděje,
Že mé srdce někdy okřeje,
Jak okřívá rosou sprahlé kvítko,
Jako otec když své zhlédne dítko.
Tchán můj, mezi králi hrdý král,
Proti sousedům svým v boji stál;
50
Slovan Slovanům jest křivdu činil,
A pak přemožence křivdou vinil.
Tedy nevinná ta bratří krev
Svalila naň boží zlost a hněv.
Jeden žertvec hroznou ujat mstou
Nad králem jest vyřek’ kletbu svou;
Bohům černým obět obětoval,
A svou kletbu ve svém srdci choval:
Aby všecky členy jeho rodu
Beze všeho ostávaly plodu.
Tuto kletbu nad svým hrdým pánem
Třikrát opakoval nad mým tchánem.
V chrámě boha hromem vládnoucího
Slyšán byl hlas kněze lajícího.
A ta kletba moudře zatajená
Tajemně mi byla pověřena
V sedmém roce po mém prvním sňatku,
Jako původ mého nedostatku,
Útěchy té, která otci kyne,
Když své dítky k svému srdci vine,
Kteréžto jsou otci hospodáři
Věrnou podporou, když v pozdním stáří
Sil i věhlasu mu ubývá,
Které, kdyžto hrob jej ukrývá,
Jsou i nástupci i plnitelé
Chvalných cností svého ploditele.“
51
„Bohové jsou ovšem spravedliví,
Leč i křivdy soudcové jsou mstiví;
Často přísní jejich výrokové
Dvojnásobní jsou jen úrokové
Starých dluhů, dávných přestupů
Ušlých bez pomsty a výkupu.
Za vinu pak často otcovu
Uchvátí trest hlavu synovu.
Nad veškerou jeho rodinou,
Ba i nad čeledí nevinnou
Trestu božího se metla sklání,
Před níž žádná lhůta neuchrání.
Dávno zapomněný hřích a dluh
Pamětlivý splácí mstitel-bůh.
Často pozdní pyká pokolení
Dávného svých dědů provinění.
Tak jest; svatý osud přísně velí,
Aby za předky rod trpěl celý,
Aby za jich vášeň zločinnou
Nastavil vnuk hlavu nevinnou
Pod všeliké pohromy a rázy,
Buda žertvou odvety a zkázy.
I kdo s prokletými obcuje,
Do přátelství s nimi vstupuje,
I kdo s krví bohem prokletou
V loži manželském krev mísí svou,
Tentýž stal se pomsty oučasten.
On neb jeho rod jest nešťasten,
52
Jestli přísné popřeje mu nebe,
Aby ve svých dítkách přečkal sebe.“
„Lechické mé choti neplodnost
Podrývala moji blaženost.
Když jsem láskou lidu oplýval,
Tím jsem více na to myslíval,
Jaký osud, až ulehnu v hrobě,
Ve příští můj národ potká době.
Víš to králi, že se klid a štěstí
Na trůně jen velmi zřídka městí;
Často neznámá i chudá víska,
Často střecha slaměná a nízká
Více blaha skrývá domácího,
Nežli síně dvoru knížecího,
V kterémž bohatství i s nádherou
Často bývají jen přístěrou
Nedostatku, co se v srdci hostí,
Jsa nazýván nespokojeností.“
„A však mysle na svou nehodu
Že jest jedna choť má bez plodu,
Sladkou kojil jsem se nadějí,
Že se na mne dítky usmějí
Z lůna choti druhé, choti třetí,
Jak v svém usmívají sese usmívají v svém podletí
Stromy zprohýbané pod ovocem,
Kde se každý květ stal plodným otcem,
53
Jak se v bujné usmívají trávě,
A své plodonosné těší slávě,
Když se květiny panenské
Těchy dočkaly mateřské.“ –
„Běda! hvězdy nadějí mých zbledly,
Moje sny mne zklamaly a svedly,
Jako v tmavé noci bludice,
Poutníkovi lstivě svítíce,
Se pravé jej cesty svádějí:
Tak jsem já byl sveden nadějí!“
„Druhá choť má podlé svého rodu
Z velikého byla Novgorodu,
Velmožného dcera posadníka,4
Obce Pospolité náčelníka.
Obec tato v hrdém svobodství
Mnohá převyšuje království
Mocí svou a leskem slávy své.
Bojíť se jí mnozí králové;
Avšak bohové jí blaha přejí,
Jejichž chrámy po městě se skvějí.
V chrámích bohů stojí podoby,
Vedlé podob zlaté nádoby,
U nich davy služebníků dbalých
Bohům slouží podlé řádů stálých;
Protož nebe velkým bohatstvím
Ctitelům se odsloužilo svým,
54
Celá obec nadělením božím
Všelikerým kyne světa zbožím.
Velké jsou tam statky, velké datky,
Jsouť tam plesy, hry a stále svátky,
Hlučné hody, štědré hostiny
Bývají tam co den slavíny,
Kdež je do sytosti všeho dosti
Pro cizí i pro domácí hosti.
Vždytě Novohrad ten tržištěm,
Všeho obchodu jest rejdištěm,
Kde se po všem městě jeví všady
Nejbohatší tovarů všech sklady.
Obec pět set setnin mužů zbrojných
V dobách může vyslat nepokojných
Proti nepříteli do boje,
Aby zmožen šetřil pokoje.
Protož zdávna na severu vládlo
Slavné po všem světě pořekadlo,
Ježto králům bylo na příkor,
Že jest marný všecek vzdor a spor
Proti věčných bohů svatým řádům,
Proti mocným Velkým Novohradům.“
„Z téhož města do lůžka jsem svého
Pojal dceru vládce, zvoleného
Podlé zákonního návodu
Samostatnou vůlí národu.
55
Nejskvělejší hvězdu na severu,
Nejkrásnější Novohradskou dceru
Z matčiny jsem vyveď světnice,
Rozmilou choť do své ložnice.
Ona slavné rodičů svých jméno,
Ona veliké též vnesla věno
Do vzácného domu otců mojich,
Oslavených ve chrámě a v bojích.
Ale větší nežli v jejím věnu
Pokládal jsem v jejích cnostech cenu,
V její prostodušné přímosti,
V její lahodě a skromnosti,
Ježto bez nádhery pánovité
Květla jako kvítko v stínu skryté.
Novohradčanka má krásou těla
Nejenom se ve své vlasti skvěla,
Ba i naše krásy na západu
Velebily její vděk a vnadu.
Jako nebeských hvězd záře hasne,
Když vyvstává z moře slunce jasné,
Takto ona, kde se objevila
Krásy dvorské krásou zatemnila.
Národ upřímně ji miloval,
Štědrou Posadničinou ji zval.
Neboť na lid laskava jest byla,
Mnoho obtíží mně ulehčila
Cudnou přímluvou a štědrou dlaní,
Jsouci spíše matkou nežli paní.
56
Pročež všickni s myslí dětinnou
Ctili ji co vlastní matku svou,
Přejíce jí dítek lepotvárných
Za odměnu činů blahodárných.“
„Tato tužba mého národu
Ostávala, běda! bez plodu;
Já pak bezdětností bez své viny
Byl jsem opět kárán za zločiny
Svojich po přeslici pokrevníků,
Na svobodu spiklých svobodníků,
Jižto chytře ukrytými pikly
Svobodný řád podrývaly zvyklý,
Jako řeka tajně zuřivá
Svoje břehy nízké podrývá,
By se širším drala korytem
Na podmolu v tůni ukrytém.“
„Králi, poslyš děje výstražné
Této svatovraždy odvážné;
Strastiplný tento příběh hlásá
Jaká svatokrádcům kyne spása.“
„Když se k otcům odebral můj tchán,
Jenž byl od vší obce milován, –
Nebo nedbaje své výhody
Svatě šetřil dávné svobody,
57
Nejvyšším jsa obce úředníkem –
Od lidu byl zvolen Posadníkem
Nejmladší syn nebožtíka pána,
Mého laskavého druhdy tchána.
Svat můj svým velikým bohatstvím,
Ovšem opatrným pokrytstvím,
Větší počet na svou přiveď stranu
Větenníků5 v radě velké pánů;
Druzí občané mu také přáli,
Neb jej za ochránce pokládali
Svobody a dávných výsad svých,
Dlouhým stářím svatě stvrzených,
Také všecka města přespolní,
Knížata a vládci okolní,
Národové ovšem dalecí
Dary poslali jsou knížecí
Jako příteli a panovníku
Nově zvolenému Posadníku.
Slované, jež pole svá si oří,
Skandinávští plavci od Zámoří,
Čudové pak na půlnoci dále
Hojným lovem živící se stále,
Lotyšové ba i Litvíni,
V těžkých válkách statní vojíni,
Hrdých knížat stálí poplatníci,
Bohů krve chtivých služebníci,
Kteří Zniči, jenžto věčně hoří,
Ohni svatému se zbožně koří,
58
Posvátným pak klanějí se hadům,
Poslali své posly k Novým Hradům,
Aby přízeň Obce Pospolité
V době obnovili příležité.“
„Hned již na počátku úřadu
V tajnou scházeli se poradu
S posly knížat mnozí větenníci.
Posadník i jeho náhradníci
Zrádnou zde se smlouvou zavázali
S čudskými i zámořskými králi,
I dle přislíbené úplaty
S blízkými se shodly knížaty,
Že chtí nájemničí rukou brannou
Všecku obec jednou schvátit ranou;
Že chtí u povšechné vichřici
Posadnickou zdrtit stolici,
Aby místa postoupila svého
Velebnosti trůnu královského,
Aby zlaté žezlo ve své pýše
Pozdvihlo se nad berlicí výše,
Která zdá se býti nad občinou
V ruce posadnické slabou třtinou.
Spurnou obec nepodalých lidí
Jenom mohútný král slušně řídí,
Jehož panování věhlasné
Lhůtě nepodléhá dočasné,
59
Jehož synové a nástupníci
Lépe nežli všickni posadníci
Za blaho prý ručí trvanlivé
Obci svobodné, leč neduživé.
Jako na komoni z pustých stepí
Bez uzdy jen dotud jezdec dřepí
Dokud běhoun v cválu divokém
Plachým neskotí ho poskokem:
Jen tak dlouho v obci svévolnické
Právo může vlásti posadnické,
Dokud obec poslušna být ráčí,
A svou milost zítra nezjinačí;
Dokud obsah nových zákonů
Nestane se ostem půhonu,
Jenžto velí obce náčelníku,
By se stavěl před soud porotníků,
Jejichž oslavená spravedlivost
Slove ctižádost a ziskuchtivost.“
– – – – – – –
– – – – – –– –
„Velikou jsem tedy žertvu spravil,
By mne hanby bezdětné bůh zbavil,
Úrody bůh plodův hospodár,
Z jehož ruky plyne zmar i zdar.
Slitovníče, odvrať nehodu,
Kteráž mému hrozí národu!
60
Až já král bezdětný lehnu v hrobě
Sirý národ nedá rady sobě.“
„Do noci jsem na modlitbách bděl,
Náhle výrok z bohových úst zněl:
,Jsou tři děvy, sestry spanilé,
Prasvaroha dcery rozmilé,
Které, až ty s mečem lehneš v hrobě
Ve zlé uchrání tvůj národ době,
Lépe nežli potomků tvých zbroj,
Líp než nástupců tvých hrdý voj.’
„Když se moji dnové naplnili,
Já pak s mečem lehl do mohyly,
Stal se pravdou výrok mého boha.
Spanilé tři dcery Prasvaroha
Lid můj proti vrahům z ciziny,
Ba i proti zrádcům otčiny
Po smrti mé věrně bráníce,
Byly strážná vlasti trojice!
Já pak podrobenec Morany
Nad svými jsem plesal Slovany,
V hrobě temném jsem se radoval,
Že můj lid se moudře spravoval.
Nyní však přicházím z říše stínů
Útěchu dát Slovan Slovenínu.“
61
Skončiv, za ruku jal posluchače
Krále, jenž se ledva zdržel pláče;
Pak jej vedl přes vysokou horu,
Přes vysokou horu v prostřed boru.
Potom dále velkou dolinou
Prostrannější spěli pěšinou
K hoře druhé, ke třetí až hoře,
Ke rozlehlé dále ku prostoře.
A zde rajská byla krajina,
Na níž blyštěla se hladina
Jezera co křišťál čistého
Pod soumrakem rána časného.
Zacházel i zašel měsíc bledý,
I zas krajinu mrak pokryl šedý.
Na horách, jež vůkol strměly,
Pod věterkem bory šuměly.
Zde si král i průvodčí duch krále,
Oba na omšené sedli skále,
Během nezmožení chodcové.
Nyní desku z blánky březové,
Desku plnou písma tajemného
Stařec vážný z roucha vyňal svého.
Vůkol této desky svatá zář
Světlo na starcovu lila tvář;
On pak hlásal slova svatosvatá
S desky tajně bystrým zrakem sňatá.
62
Ledva tato skončil slovesa,
Skvělý oheň projel nebesa,
A hned mžikem ve tři prameny
Skvoucí rozlily se plameny,
Do jezera spouštěly se s hůry,
Před jich světlem šeré zašly chmůry.
I hned děvice tři krásné plynou
Jako labutě tři nad hlubinou,
Větrem rozváté jich kadeře
V jasném zrcadlí se jezeře.
Slunce na obzoru vysokém
Světlým plynulo již potokem,
A hle! rajská končina ta celá
Jak před svatbou nevěsta se skvěla.
Děvy troje dále k břehům plynou,
Náhle před diváky v hloubi zhynou.
V křišťálových síních u jezeře
Hostinné se otevrou jim dvéře,
A zde jako družné bělice
Rusalky je baví velice,
Zpěvánkami, povídkami, hrou.
Někdy z hlubiny se proderou,
Nevidomky v světě putují
Blahu lidskému se radují.
„Králi, nebuď déle žalostiv,
Svatovit je tobě milostiv,
63
Modlitbami ukojen jsa mými.“ –
Stařec pravil slovy potěšnými:
„Ty tři sestry jsou tři nebešťanky,
Jsou tři sestry, Světla vychovanky.
Ony byly štítem mého lidu,
Když jsem ku věčnému zašel klidu;
Ony někdy budou obranou
Lidu tvému bohem poslanou,
Pevnější néž hory pravěčné,
Ostřejší než meče dvousečné;
Proti loupeživých vrahů roji
Budou brániti tvůj národ v boji,
Cnostem budou učit v blahém míru,
Aby v sebe sám měl národ víru,
Zvířecími zhrdna vášněmi:
Ty tři sestry zvou se Písněmi.“
„Ty tři sestry, nebe poslice,
Budou Slávy strážná trojice;
A ta trojice když vyjde v jev,
Tam kde Slovan, tam i bude zpěv.
A kde slovanský zpěv bude zníti,
Život slovanský nebude hníti
Pod mohylou v stepi nasypanou,
Po níž plaché větry smutně vanou,
Kvílíc, že na hrobě bez pomníku
Nemohou dát zprávy cestovníku,
64
Jakého as popel bohatýra
Němý hrob ten ve svém lůně svírá. –
Dokud slovanský zpěv bude znít
Národ bude v sebe víru mít.
Nikdy pod návalem ciziny
Nebude lid zrádcem otčiny,
Ale srdcem, ale jazykem
Věrným svému hnízdu slavíkem,
Na ostrově třeba osamělém
Bude dávné Slávy hlasatelem.
A ty písně, co pro němou zradu
Ze svých dávných vyhostí se sadů,
Do hrobu se skryjí ve své vlasti
Před národem cizím bez účasti.
Tyto písně jako upířice
Ze svých dávných hrobů vystoupíce
K novým plesům v řadě nových časů
Pozdvihnou zas na novo svých hlasů.
Doba nová novou zdvihne Slávu
Kde jí velkou vykopal čas návu.
Dejž bůh, aby tyto písně tklivé
Z mysli vymrštily pamětlivé
Nesetřené časem obrazy,
Dávné křivdy, hrozné úrazy,
Které ve slovanském pokolení
Starých dějin svaté hlásá jmění.
Dejž bůh, aby pozdní pravnukové
Chtěli zapomenout v době nové,
65
Co jich pradědové utrpěli,
Když svým mečem nade vlastí bděli!
Kéž by na své matky zapomněli,
Co svým mlékem druhdy přikájely,
Když jim děcka byla odňata,
Cizopanských chrtic štěňata.“
„Dejž bůh, pravím ještě do třetice,
Aby vnuci nepomněli více,
Že to slovanské a čestné plémě
Druhdy v lůně svojí vlastní země
Za nečestné bylo prohlášeno,
I že vrahem bylo obráceno
V otrockou i zahozenou chatru.
V zemi Bodrců56 a jejich bratrů.
Nebo do budoucí hledím doby,
Vidím toky krve, vidím hroby,
Meče zlomené a okovy,
Ohavný dar z pěsti sokovy;
Vidím v naší vlasti staroslavné
Zbořených měst rozvaliny dávné;
Slyším ohlas jejich názvů milých
Ozývat se ze rtů odrodilých;
Slyším těžkých břinkot řetězů,
Ohavný dar z ruky vítězů.
Leč když do nejdalších věků zhlédnu,
Slyším píseň hlučnou, píseň jednu,
66
Která různé sloučí národy
Pod korouhví svaté svobody,
Kdyžto potomkové nejpozdnější
Uslyší tu píseň nejzpěvnější,
Která neustane v rozlevu
Jednoho všech lidí prozpěvu,
Aniž hrázemi se nezamezí,
Dokud nad jařmem lid nezvítězí.
Tehdáž v moudrém smíru, v dobré shodě
Dávných soků vnuci na svobodě
Ruce přátelské si podadou,
Aby práv svých byli ohradou,
Aby dvojí byli pevností
Svobodné již jednou lidskosti,
Aby Teuton nad svým dávným manem,
Nebyl více pánem nad Slovanem.
A jen temná pověst pro nauku
Bude badavému hlásat vnuku
Slabou, čím dál slabší ozvěnou
Dějův pravdu nevyvrácenou,
Aby vnuk ten posouditi uměl,
A svým srdcem tomu porozuměl,
Jak i pych i hrubost národu
Svou i cizí ruší svobodu.“ –
Řekl, za ruku pak krále jal,
A s ním nazpátek se odtud bral,
67
Až tam ku dolině dlouhosáhlé,
Kde se stařec zjevil králi náhle.
Zde pak několik slov tajných pravil,
Slávu Máť i krále blahoslavil,
A hned před zrakoma i před sluchem
Stařec vlídný pouhým zmizel duchem.
Král pak, jenž se tolik natoužil,
Žalostí se více nesoužil,
Bez žalosti potom lehl v hrobě,
Meč svůj sirý do hrobu vzal k sobě.
Jeho dvůr mu velkou triznu spravil,
Pomník bitvy jeho zveleslavil.
A tři sestry, jak tři Lady krásné,
Komnaty své opustivše jasné
Ve hlubinách skryté jezerních,
Na břeh vešly za dob večerních.
Každá ráčila si vyvolit
Svoji zvláštní cesta mezi lid.
Jedna hnedky vešla do chyže,
Jež u dráhy stála nejblíže,
Od té chyžky u nevelké dáli
Živnosti dvě, sousedky dvě stály,
Jak dvě popelavé hrdlice
Nerozlučitelné družice.
Druhá sestra podlé obřadů
V skvělém rouchu vešla do hradu;
68
Třetí u válečném táboře
Na velké se octla prostoře.
První sestra, co pod nízkou střechu
K vesničanům vešla pro útěchu
Jejich klopotů a mozolů
Na poplužním vlasti podolu,
Byla v bytu hostinném a prostém
S ochotností přivítaným hostem,
Jako milá družná vlastovice,
Když se domů vrátí na Letnice,
Nad krovem když náhle zašvítoří
Poutnice ta přišlá ze zámoří,
A svým dějepravným štěbetem
Nad šťastným se těší příletem,
I nad hnízdem vloni sklenutým,
Od zvedené chasy netknutým.
Děva u kolébky sprosté stála,
Nejkrásnější písně zazpívala;
Pěla o bozích i o bohyních,
Dvoru nebeského hospodyních,
V jaké době, jaké oběti
Jim se mají v chrámě snášeti,
I jak prostá srdečnost a přímá
Nejmocněji bohů milost jímá.
I jak Radhoštova57 laskavost
Vlídnou libuje si hostinnost,
69
Která hostě ve svém vítá stánku,
V jedné ruce chléb a v druhé slánku.
Pěla jak se země budí ze sna,
I jak květoplodným krokem Vesna
Po všech kráčí lukách, po štěpnicích
Do Zelených Svátků o Letnicích,
I jak umělý rod pilných včelek
Vysílá své roje na výdělek,
Hledat slasti v ňádrech květů skryté
Pro obživu obce pospolité,
Která v nezachvělé důvěře
Rozkazu své hledí mateře,
Aby prospěšným vlast květla řádem,
Zima aby nehrozila hladem!
Zpívala, jak včely u svém vtipu
Nejvíc květnou libují si lípu,
Posvátný strom holubího lidu,
Jenžto na roli své žive v klidu,
Dokud vraží syn ve zlobě své
Syna Slávy k válce nevyzve,
Aby na jestřáby, na luňáky,
Jarým orlem vrazil na ryzáky
Rozdrážděný křivdy dravé mstitel,
Vítězný své vlasti vyprostitel!
Rolníkové děvici tu zpěvnou
S hrdostí jsou poslúchali zjevnou. –
70
A když posadíc se na lavici
Pěla píseň o pluhu i o radlici,
Jakou Plúh měl druhdy veselku
Když si Radlici bral manželku,
I jak hlubší záhony a brázdy
Úrodnějšími se staly na vzdy,
Obilím se těšíc kynoucím
Po železe hrudy tepoucím,
I jak sklizeň přebohatých snopů
Ve stodolách sahala až k stropu;
Hospodáři a jich hospodyně
Okouzleni jsouce od zpěvkyně,
Ježto srdce jímala svým pěním,
Všickni s důvěrou i s podivením
Na tu děvu hledíc velebnou
S ochotou se drali služebnou,
Aby na důkaz své oddanosti
Ruce svému ulíbali hosti.
Na to touhu pěla milostnou,
I jak rozkoš plodí radostnou,
Dokud nezkalí se slzemi
Láska, nebeský host na zemi!
Když pak opěvala děvici,
Jakou ulovila kytici,
Pro niž do vodice chladné spadla,
Sdělná účast děvami hned vládla.
71
A když smutnou zpívat počala:
Jaká neřest děcku nastala,
Ježto ubožátko v bídném světě
O půldruhém osiřelo létě,
Jak se ke hrobu své mateře
Od macechy boso pryč béře,
I jak u bolestném naříkání
U nebožky najde smilování, –
Všecky matky do pláče se daly,
S matkami se dcery rozplakaly,
Ba i mužných srdcí posluchači
Jedva že jsou odolali pláči,
Až pak o Jahodách bodrý zpěv
Ukojil zas srdce smutných děv!
Když se panna z chyže dále brala,
Z květů polních kytku darem vzala;
Také věnec ze pšeničných klasů,
Jaký po žních pilnou zdobí chasu,
Jaký vedlé vínku panenského,
Mravů čistých svědka důvodného,
Při obžinkách u plesův a her
Skví se vůkol vlasů nebeských dcer.
Děva zpěvná pod tím vínkem z klasů,
Jakby bůh jí velkou zvětšil krásu,
Nejladnější žnečkou být se zdála,
Jakoby zde božská Živa stála,
72
Jakoby šla k svatbě, ku plesu,
Svému zasnoubit se Velesu.78
Nežli děva nízký přešla práh
Vzhlédla po synech i po dcerách,
I po otci celé osádky
I po matce vší té čeládky,
Všecky vlídně poblahoslavila
A tuto jim věštbu objevila:
„Rode milý bohům spravedlivým,
Rode prostý s srdcem bezelstivým,
Osado ty pilných dělníků
U prostranném vlasti včelníku,
Poslyš výrok ducha věštího,
Do času jenž hledí příštího:
Vůlí bohů z tvého semene,
Z lůna tvého někdy plemene,
Z rodu rolnického, nízké chyže
Vstoupí na skvoucí stol oráč-kníže,
K této chyži na tom popluží
Více příbytkův se přidruží,
Z řady chalup vznikne vesnice
Její jméno bude Stadice.
Z chyže vaší, z této úzké tísně,
Kde jste přijali mne Děvu Písně,
Z kolébky té, nad nížto jsem pěla
Až se radostí má duše chvěla,
73
Povstane děd oráče a kněze,
Jenž z vás bude orat nejposléze.“
„Nad Vltavou slavný strmí hrad;
Orá od plouhu tam bude vzat,
Nohou přes vysoký kročí práh,
V zlatých uhostí se komnatách,
K srdci svému na panenském lůžku
Přivine si kněžnu, věrnou družku;
Z lože toho knížata a králi,
Syni Slávy jeví se mi v dáli,
Když ku příštím hledím dějinám,
Z nichžto více nesmím zjevit vám.“
„Zrak můj ze Stadické dědiny
Do Lechické sahá krajiny
K nivám šťastným nízké Krušvice.
I tam oráč od své radlice
Z rodu rolnického, z nízké chyže
Vstoupí na skvoucí stol Piast kníže.
Tamo kde se Goplo rozprostírá,
Nad břehy se národ k sněmu sbírá,
Tam hle! pokřik lidu svobodného
Piasta provolává hostinného
Knížetem a Lechův náčelníkem,
Hrdých Popelovců náhradníkem,
Kteří proti hostinnému právu
Knížecí svou postavili hlavu:
74
Odepřevše hostům z ciziny
Noclehu a štědré hostiny,
Pevnou zamkli hrdé brány skobou.89
Za to trestáni jsou boží zlobou;
Nebo všecku nedbu zločinnou
Raději nám bozi prominou,
Nežby ušetřili ohavnosti,
Která o své nepečuje hosti
Víc než pečuje máť o své dítky,
Nežli otec o domácí skřítky.
Neboť praví sudba nezvratná:
Hlava hostě že je posvátná.
Proto bohové též spravedliví
K vašemu jsou rodu přívětivi,
Že jste svatým právům hostinnosti
S přímým srdcem činili vždy dosti.“
„Oba rolnické ty vaše rody
Nade bratrskými pranárody
Žezlem budou vládnout otcovským,
Kmentem přioděni královským.
Jednoho jsou vnuci prapůvodce,
Jednoho jsou dítky prapraotce.
Váš děd v mezihoří Tatranském
Slovan v národě kvěť Slovanském.
Čeledi jsa dobrým pohlavárem
Seděl na dědičném dvorci starém,
75
Dokud nájezdník ho nezahnal
Z dědičného bytu v šírou dál.“
„Odebral se tehda do krajin
Nad jezerem Goplo první syn
Mezi bratrské to plémě slávské;
Druhý do vlasti táh’ nadvltavské,
A zde na tom místě, kde vy dlíte
Jako v oulu včely pracovité,
V plodné Lutomírců zemici,
Sroubil tuto vaši chyžici,
I sem svého přiveď otčíka
Jako skřítka, svého strážníka.
Třetí bratr, vůdce rodiny,
Ze své odebral se dědiny
Do prostranných vlastí ku východu
Mezi bratry slovanského rodu,
Kteří na obšírných rovinách
Po dalekých sídlí končinách,
A svým pilným plúhem vzdělávají
Vlast svou od Nevy až ke Dunaji,
Od jehožto břehů naše plémě
Rozešlo se do všech úhlů země,
Protož na památku starověkou
Dunaj slove svatou Slávy řekou:“
„Na těch Podunajských planinách
Druhdy ve chrámích a hajinách
76
Vašich dědů bohové jsou vládli,
Dokud pod násilím neupadli
Do zlé poroby a do bídy
Pod Vlachy a vlaské Druidy.“
„Tento bratr v době nejpozdnější
Dočiní se slávy nejskvělejší,
I do dálných všeho světa strání
Rozšíří své mocné panování;
Mocných bohů bude oblíbencem,
Panovnickým ověnčí se věncem,
Pevnou vůlí, bystrým věhlasem,
Neunavitelným zápasem
Pod znakem svých orlích praporů
Odolá on vrahů odporu,
Kteří na něho se zevšad vrhnou,
Jako řeky když své ledy strhnou,
A se v jediný proud k válce spojí
Proti skále, co jim v cestě stojí.
Sloučenými ajta! vlnami,
Všemi válečnými silami
Dravý na skálu se valí proud,
Jakby ji chtěl na prach rozemnout,
I kra za krou útokem se žene,
Aby hřmotným rázem rozdrcené
O hranaté boky tvrdé žuly
Na slunci se na mok rozplynuly,
77
Aby u podnoží hrdé skály
Drzosti své zjara oplakaly:
Skála jako prvé stojí skalou
Věčně nehnutou i nepodalou.“
„Téhož bratra četní potomkové,
V tuhých válkách slavní vítězové,
O Tatry se budou opírati,
Dunajské pak brány zavírati;
Jejich orel mezi orly králem
Samovládcem vzlétne nad Uralem,
Jedním okem ke Kavkazským branám,
Druhým pohlížeje k dálným stranám,
Kamžto unavené po svém běhu
Ubírá se slunce ku noclehu
Do chladného lůžka v mořském lůně,
Aby ráno z tajné vzešlo tůně,
Ale zmladlé ale zotavené,
Svěžestí zas novou ozdobené,
Ku své nové práci posilněné. –
Avšak podlé bohův přikázání
Věští duch mi dále mluvit brání.“ –
Takto řekla Píseň-Děvice.
I hned u podobě hrdlice
Ruče hbitým pozdvihla se křídlem
Nad svých hostitelů nízkým sídlem.
78
Oni teprvé teď poznali,
Že pod svoji střechu přijali
Nejen mocnou srdcí vládkyni,
Ovšem vyšší jakous bohyni.
Druhá sestra vešla do hradu,
Jenžto za lesem stál pozadu
V chobotě u velkém týništi
Mezi vodami a bahništi.
Hrad ten podlé účelu a vzoru
Velikého podobu měl dvoru,
Jenžto v panské vládne hojnosti
Obšírné a plodné polnosti,
S příslušenstvím luk a lesů valných
Do mezníků prostranných a dálných.
Vůkol dvoru sídla panského
Čněly byty lidu dvorského,
Na zádvoří v pevné ohradě
Nižší dvorce stály po řadě;
V jedněch koňstvo, v druhých bujný skot,
V jiných brav a mladý bravu plod
Právě u večerní tiché době
U žlabu a jeslí hověl sobě.
Nejblíže pak stály u příhrady
S bohatými obilnice sklady.
Kdyžto ku bráně té ohrady,
Čili této panské osady,
79
Ona druhá sestra přistoupila,
Brána hned se sama otevřela;
A když mile vešla do dvoru,
Do prostranných komnat na horu,
Kdežto v lůně četné rodiny
Přivítal ji župan hostinný,
Stařec vážný povahou a věkem,
Děva na sezení sedla měkkém:
A když všem se vůkol poklonila,
Zvučné varito jest uchopila,
I hned svojí hudbou blahodějnou
Píseň prováděla čarodějnou.
Pěla před pány a před paními,
I před hosty z dálky příchozími,
Ježto k postřižinám910 vnuka svého
Do domu pán pozval hostinného.
„O vy Slovené, o Slovené!
Dítky z plodné matky zrozené
Od Baltyku dolu do Adrie,
Kdekoli to vaše plémě žije,
Od Donu až temné do Šumavy,
Ku mezníkům velkomocné Slávy,
V blahém míru mírní dobráci,
Ve válkách jste chrabří jonáci.
Všickni když mé oko na vás patří
Jako vlastní vyhlížíte bratři;
80
Neračtež ach! nikdy vyhlížeti
Jako mnoha otců různé děti.
Mnoha otců jedné děti matky
Zdědili jsou často svár i zmatky!
Jako vůkol tyčky plodný chmel,
Jako v jednom toulu mnoho střel,
V bratrské tak lásce neoddílni
Buďte v míru i ve válce silni.
V míru s plouhem, v bitvě s mečem mstivým
Hrůzou budete všem vrahům chtivým.
Vás je tolik jako v moři písku,
Vaše mnohost velkosti buď k zisku,
Vás je tolik co na lipách květu,
Kdyžto plodná Vesna vládne světu;
Jak se ve včelníku množí roje
Sláva plémě rozrojila svoje;
Co se klasů v plodné rodí Haně,
Skví se hvězdic na nebeském staně:
Tolik po všech stranách matky země
Bez čísla se vaše hemží plémě.“ –
81