Sebrané spisy veršem i prózou, díl 2 (1857)

Jan Pravoslav Koubek

SEBRANÉ SPISY VERŠEM I PROZOU.
Zříceniny Zvíkovské.1
I.
II.
III.
IV.
Vykladač znakův panských.
I. Minulost.
Tři sestry.
Běh časů.
Kletba.
Sylvestrova noc r. 1846.
Sněm ženský.
Úvod.
Svátek pravdy.
Rokoko.
Epilog a komentár básníka ke štědrovečerní idylle osmdesátidevítiletého pana polesného Doupnáka.
Spisovatel a recensenti.
Krotké znělky1 čili obrázky nejnovější literatury naší a jiných veselých i smutných věcí.
Úvod.
I. Stavitel a trakařníci.
II. Znělka a klec.
III. Do rozkošných časů, vlast tovidí!
IV. Tudyž literáctví víc a více
V. Ano jiná radost ještě kyne
VI. Nechať proto drůbežního moru
VII. Otázka geografická.
VIII. Nová klassifikací starých živočichů.
IX. Moloch i Apollo, čili nová metamorfosa staré metamorfosy.
X. Svatý Jiří a básník.
XI. Řemeslo a umění.
XII. Opět řemeslo a umění.
XIII. Přátelská výstraha.
Smutek a veselost.
XIV. a.
XV. b.
XVI. c.
XVII. d.
XVIII. e.
Prozaický trojlístek při obraze Kollarovy Míny.
XIX. a.
XX. b.
XXI. c.
Písně, bájky a nápisy.
Písně.
Odvážlivý milovník.
Hezká Liduška.
Relikvie lásky.
Polka vlastenecká k Čechovi nečeskému.1
Bájky.
I. Kamzík a medvěd.
II. Kos a čečetka.
III. Człowiek i puhacz.
Nápisy.
Stálost povahy lidské.
Důstojníkovi vojenskému.
Na chlipníka lakomého.
Povšechný nedostatek sebemilenstva.
I.
II.

JANA PRAVOSLAVA KOUBKA
SEBRANÉ SPISY
VERŠEM I PROZOU.
K vydání spořádal František Lad. Vorlíček.
DÍL II.
V PRAZE Nákladem Karla Bellmanna. 1857.
[I] Tisk a papír Karla Bellmanna.
[II]

Zříceniny Zvíkovské.

[III]

Zříceniny Zvíkovské.1
Elegie věnovaná J. Jasnosti Pánu, Panu Karlovi, mladšímu knížeti ze Schwarzenberga na památku dne 16. září 1844.

Nechť jen z hradů dávné slávy zbyla

Porouchaná, osamělá zeď,

Slova mužná kdyby hlaholila,

Ohlas z rumů dal by odpověď!

Meč a kalich.
I.
Vítám vás v té svobodnější chvíli Vy svědkové staročeské síly, Hrdé hradby a hrdější věže, Kterých přísná času ruka střeže Zdárným vlasti synům na památku, Aby, pohlédnouce na ty zbytky Pomyslili na vlast, starou matku, Jak na vlastní matku myslí dítky, Ovdovělou mnohá léta dlouhá Po královském druhdy choti svém; [1] A když její ňadra svírá touha Po každinkém synu vzdáleném, Aby každý přišel ku pomoci A ji k světlu vyrval z dlouhé noci. Syn pak chvátá z dálné ciziny Ku domácím skřítkům nazpátek, Aby zlíbal líce matčiny, By dědictva spatřil ostatek, I několik drahých památek Z ruky poručníků vychvácených, A vlastníkům pravým navrácených: Třeba jenom jednu kadeř drahou, Kterou uzdobily šediny, Třeba by měl na památku blahou Jenom nitku z řízy matčiny, Třeba, osudem-li usouzeno, By ta drahá matka za své vzala, Aby dítkám aspoň zanechala Svoji popelnici a své jméno! Drahá vlasti, s srdcem synovským Chvátali jsme k hradbám Zvíkovským, Pod nimiž se u náramné hloubi Jedna řeka s druhou řekou snoubí; A hle, brány bez zdvihacích mostů, Věže bez praporců vějících 2 Přijaly hostinsky dvé svých hostů Do komnat bez stropů strmících. A tam, kde na čele tvrdé skály Čněly k plesům uchystané sály, Síně, a ty chodby tajemné, Kde se páni, ti co vlasti přáli, Spikli proti toulavému králi, Dadouce si ruce vzájemné; Tam kde láska mívala své skrýše, I kde vítězství jest slavila: Tam si nyní v trávě hovila Polní kobylka cvrkajíc tiše. Vedlé ní slzinka skromná květla, Prosíc by jí noha nepohnětla; Ona ve své kráse jednoduché Čekala zde na počasí suché. Dál se pustá řasa zelenala, Jak by nad mokrem se radovala. Tam kde „Pomiluj ny Hospodine!“ A zpěv svatováclavský jest zněl, Sbor zpěváků v kapli oněměl, A jen tišina se kolem vine. Kde se písně pěvce královského Ozývaly z hrdla panošského, Václavovy písně milostné, Které v síních Vyšehradu zlatých 3 Linuly se z ňader láskou zňatých Za dnů mladších v době radostné; Tam hle dobou večerní i raní Kváká hejno havranů i kání, A ukrutnou losu proměnou Blahozvuky královských těch písní Skoro oněměly v časů tísni, I jen svou nás těší ozvěnou! A přec ta jich sladká dostojnost I to vyšší jejich srdečenství2 Nás zve k jasnějšímu účastenství Snoubíc s minulostí přítomnost; I tak jako róže z pupy jdoucí Po slaďounké rose okřívá, Tak i při té písni srdce vroucí K otcům milostí se rozplývá, I každinká česká duše čilá Svatě zachová to jméno skvoucí Korunovaného Zpěvomila! Duchy našich písní zahynulých Ve kterých bydlíte sutinách? Či snad na nebeských dlíte koulích S duchy našich otců proslynulých, V příhodnějších pěvcům končinách? – 4 II.
A vy duchy našich lechů dávných, Stíny Vítkův3 po královsku panských! Kam se děly hesla znaků slavných Na vašich i na praporcích manských, Kam se poděl ve století víru Zisk vítězství našich bohatýrů? Kam se děly stopy na tom hradě Tvojich kroků Lipský vítězi, Jenž od bitvy dál do bitvy pádě Sňal jsi s královských ruk řetězy, A smrtelnou ránu zadav vládě Césara, co s břehů Nadsekvanských Chtěl svět sevřít do pout Čingis-chánských, Spěl jsi k své milence, vlasti české, Z hluku slávy k této stráni veské! Hle ten kámen u té šedé brány; Na něm rytíř bez bázně a hany Po své krušné práci spočíval, A pod zdorující věkům stěnou Skláněl hlavu smutně zamyšlenou, A svět citů v sobě ukrýval! Všecko ztichlo! – a hle, jaké změny! Jenom někdy při večerním šeře 5 Přichází sem mezi tyto stěny Prorocký duch bludné pramateře, I přináší náhlé návěští O jakéms budoucím neštěstí, Které knížecímu hrozí domu. Tak když v blaženějším ondy čase Žádný nepomyslil na pohromu, A když děva u nebeské kráse, Jenž se skvěla jménem Gabriely, Dostojna jsouc spolku jen s anděly, V cnostech nadzemských se rozvila, Jako když se vodní lilie Na jezeru tichém rozvije, Věštba pramatky se zhlásila. A hle, písně svatební hned zněly, I nevěstu krásnou provázely V nenadálé lůžko manželské Až do lůna hrobky Čimeľské. Od té doby na nebeské báni U „Blíženců“ tam na pravé stráni Hvězda nad Orlíkem svítívá, Na které duch její přebývá, I svůj zřetel ke svým milým sklání, A jich od pohromy nenadálé Jako strážný anděl chrání stále. 6 Ovšem od té doby na Zvíkově Bylo a jest mrtvo jako v rově, Ani o dušičkách v noční chvíli Bludný duch zde nikde nezakvílí, Ba i ve dne ticho zde bývá. Leda že sem někdy chodec pílí, Jenž hradního k řeči pozývá, A jich hlas se v rumech ozývá. Jenom někdy, když sem pro zábavu Přijdou králové,4 či pro nauku, Neb jich pokrevenci v knížat davu Přitáhnou sem u loveckém hluku, Tu praporce s Černé věže vlají, A na staročeských sutinách České písně zas se rozléhají, Budíc ohlas v dálných končinách Hlaholem trub lesních provázený; Hájové pak zvučí dalecí, A les hojnou zvěří obydlený Dál zve na lov hosti knížecí. Tu hned všecko na novo se ztiší, Že let nočních sejců chodec slyší, Kteří byvše z rumů vyplašeni Hledají své skrýše v ustrašení, Létajíce kolem věže Černé, Která časem nejsouc dotknuta 7 Stojí zde jak skála nehnutá V proudě věkův na své stráži věrné. A z jejího stropu řetěz plyne, Jenžto našich králů zesnulých Korunu kryl v časech minulých, By nesáhly na ni ruce vinné K svatokrádeži se hrdě pnoucí, A na hradby našich práv se droucí; Na věži pak v každém čtverohranném Z žuly vytesaném kameni Vyryto jest tajné znamení U jazyku dotud nezbadaném. A cokoli bývalo zde dosud Ze všech končin skoumatelů slavných, Žádnému z nich nepovolil osud Zjevit obsah těchto písmen dávných. Kdo by neposlech’, den před rokem K záhubě prý chvátá outokem. Já však z lásky k Tobě, kníže můj, Rád bych dal do sázky život svůj, A co v jasnější jsem přečet’ chvíli, Zde podávám Tvé vlastenské píli Na důkaz, že znám Tvou čilou snahu, Která dychtí po společném blahu; Známť i srdce Tvé i ducha Tvého A vím že jsi hoden rodu Svého. 8 III.
„Nesvornost – (tak tajné runy znié) A neláska k svojim pobratřencóm, Ba i odščepenstvo kmenovnié, Oddanost že slepá k cuzozemcóm, Svár, co kališnické rozžže války, Až i po vítězstvě dvúvěkém S královým sie skonči útěkem, A hle národ klesnu do zahálky, Nevázanost jedněch, spiatost druhých, A předsudkóv vláda vítězná, Jejéž ruka hrubě železná Spiáše všecky stavy do pút tuhých: Toť sú byly viny vašich dědóv; Chraňte sie jich co dědičných vředóv, Medle držte se jich stkvúcích cností A svobodni súce od jich bludóv Dojdete dřév tejto velikosti, Jež nám určena jest od osudóv. Přede všiém svornosti buďte pilni, Nebo mysli shodné v obci svorné5 Svazkové sú srdec nerozdílní, Pevnější než hradby nerozborné, Než Zvěkovské věže věkozdorné! Láska k vlasti, ta bez chtiéče ziska, A národstvié múdré, bez nátiska 9 Cuzie, jinotvárnéj národnosti, Buďtež neodstupné od vás cnosti. Jedni hrdost, druzí podlost sprostú Ze svých srdec rázem vyžeňte, V národniú jú hrdost proměňte, A uzřiéte kakie žně vám vzrostú: Neb ta čacká hrdost národnié, Osvětú když bude podněcena, Vám vlastenskú roli zúrodnié, Že se vaše setba zazelená, I že miésto pustej, prázdnej řasy Ponese vám juž plznějšie klasy, Juž i polských květóv do věncóv, By sie jimi mužie ozdobili, Již by věru dostojnější byli Jmene jinej trsti vlastencóv! Však pro Bóh svornosti buďte pilni, Nebo mysli shodné v obci svorné Svazkové sú srdec nerozdílní, Pevnější než hradby nerozborné, Než Zvěkovské věže věkozdorné!“ IV.
Zde se tajné runy skončily. Ač pak moje oči spatřily Dále více písmen porouchaných, Snad bystřejším zrakům zanechaných, 10 Já jsem nemoh’ více čísti dále Přemožen jsa citů směsicí, A jen slzy utíral jsem stále Z očí mých se valně prýštící, Slze radosti a slze smutku, Zvěstující mého srdce půtku; Až pak vítr nevím odkud dmoucí Trochu osušil ty slze vroucí. I hned já i můj ochotný vůdce Šli jsme s hradu k břehu Vltavinu, Kdežto lodník, pravý protichůdce Onoho, jenž vozí v říši stínů, Ze spousty nás převez’ do chobotu Z říše stínů nazpět ku životu; Až pak klusem rychlonohé spřeže Spatřili jsme brzo jiné věže, Co na srázi hrozných strmíc skal Hledí do nesmírné do hlubiny, Kde se valí proudy Vltaviny, A kde orel druhdy kraloval, Prapor Černohorských knížat vál, I přítomnost pána zvěstoval, A na tvářích šťastných Orlíčanů Čet’ jsem, jak se těší svému pánu, I nad nimi pán se radoval. 11 A když noční tmy se rozkládaly Nad tím krajem čarodějně krásným, A mne české zpěvy přivítaly, Tu jsem též byl Orlíčanem šťastným! *** Tak se Musa lehká zabrala Do otčiny všeliké povídky, A na vínek sobě sbírala V rozvalinách pozasuté kvítky; Hluboce nadechlať srdce mé, A co jiným bylo tajemné, Neb co druzí zjeviti se báli, By zlých duchů na se nelákali, Toť mé srdce láskou k vlasti zňaté Uznalo za dávné runy svaté V rázné řeči našich slavných předků. – A hle, Tobě, kníže nadějný, Zde podávám co dar veřejný Poloviční zprávu o výsledku Svého básnického zpytování, Které na Tvé předevzal jsem zvání. Druhou polovici této zprávy Sdělím s Tebou oustně v prázné době, Neb Ty dědicem jsa velké slávy Rád o Slávě dáš povídat sobě. 12 Kníže, jenž jsi Musy zasnoubenec, Přijmi z její ruky tento věnec, A když v pozdějším svém živobytí Nasbíráš si krásnějšího kvítí K vlastním slavověncům občanským, Pomni v lůně blahých upomínek Na ten skromný naší Musy vínek, Buda věren zvukům slovanským! Blaho kolem sebe rozsívaje, Svým a cizím štěstím oblažen, Zpomínej si na památný den, Kdyžto na začátku svého Máje, Slaveného rodu zdárný člen, Byl jsi k českým stavům přivtělen!6 13

Vykladač znakův panských. (Zlomek.)
[15] Jeho Jasnosti Pánu, Panu Karlovi, mladšímu knížeti ze Schwarzenberg-a.
– – – – – – – Když se vzchopí plémě činů prázné K skutkům svojich předků důstojnějším, A chce ducha život k síle rázné, Která na cizích nám líkách vázne, Léčbou navrátiti oučinnější, Byť zhýralcům byla protivnější: Jakéhož jest místa dostojen Ten, kdož do té nemocnice naší, Kde churavců dav již vyhojen, Smělým krokem vstoupiti se straší, Aneb na to hledí spokojen, Kdy se řada bratří k hrobu snáší, Kteří, kdyby péčí lékařskou, Kdyby milostí jen bratrskou Před nákazou byli opatřeni, Mohli být od zkázy ušetřeni, 17 A ve službě dlíce národní Nám se státi ve tmách pochodní? Jakéž cti byl dostojen muž ten, Který na křtu svatém posvěcen Za hradbami Salemskými seděl, A bez citu na smrt bratří hleděl, Když před branou hněvem rozkacen Zuřil proti Kristu Saracen, A co tigr, na nějž vrazil lev, Vyznavačů kříže cedil krev, Když křesťanských meče Scipionů, Ale vyšších ale světějších, Odrážely s bratry ze Sionu Outok Hanibalů hroznějších, Věrně nového si bráníc trónu, Ba ne trónu – hrobu Boha-Syna, Kterýž svatá chrabrost Bouillionů Vychvátivši z pěsti Moslemína Chránila před pomstou Saladina? Jakéhož jest jména dostojen, Kdo je v podstatě své rozdvojen, I jak kejklíř sobě počínaje Na Franka i na Araba hraje, A nevěren svému povoláni Jako třtina sem a tam se vlaje, Kam jej schýlí plašných větrů vání, Aneb kam jen vítězství se sklání? 18 Ó tenť není z řádu slavných reků, Co s vítězným mečem ve pravici Klestili si dráhu v bitvy zteku Mezi ranné bratry k nemocnici, By v pokorné službě špitálníků Čela svoje, vedrem rozpálená, Ochladili vlahou blahých díků, Ježto ve modlitbách obsažená Prýštila se z ňader křižovníků, Kteří hvězdou víry vedeni Šli do země Kanán pro pokání, A na lůžku chorob zkoušeni Došli u rytířů slitování, Jež na hrdých hradech zrozeni Sloužili nešťastným bez ustání, A za krev svou v bitvách prolitou, I za službu věrně odbytou Nalezli před Kristem smilování! Tak Ty věren předkům, věren vlasti Ve cnostech dědičných pevně stůj, I jak v blahu zdárném tak i v strasti Pro vítězství Pravdy rytířuj, Cizích návodů pak nejsa manem Dokazuj že umíš býti pánem, I na slova, Pane, pamatuj, Kteráž ode Tvého od dlužníka 19 Tobě clila upřímnost a díka! Já pak, co jsem svými zjevil slovy, Pokládám jen za groš chudé vdovy, A jen za ourokův malý díl, Jimiž jsem se Tobě zadlužil. A však co jsem zjevil, co jsem dal S českou upřímností srdečnou, Co jsem z bání minulosti vzal, Chci to zapečetit krví svou! – 20

Vykladač znakův panských.

I. Minulost.
Jako oř, co druhdy pána svého, Vůdce v slavných bitvách vítězného Nosil mezi nepřátelské pluky, Kdyžto ujařmen a spřežen k plouhu Slyší polní trouby známé zvuky, Bystré sluchy napne, hřívu vztyčí, A po bitvách dávnou cítě touhu Uzdu hryze, zrývá se a řičí: Tak se duch i srdce napíná, Tak se vlastimila proudí krev, Když na zašlou velkost zpomíná: Slza tajná z očí vyjde v jev, A hle! z ňader hořem přitlumených Vykypí ve zvucích rozhorlených Touhou podnícený slavozpěv! *** 21 V kraji rázu neodcizeného, Tam, kde hrdé věže Zvíkovské Strmíc z výspy proudu zdvojeného Skrývaly koruny královské; V kraji kde se vody Uslaviny Proudí do společné do hlubiny, Strmí v prostřed těchto svorných vod Zámek jako koráb zakotvený, A v tom zámku mnohý český rod Po dalekých zemích proslavený Zkvítal, šířil se a – běda! zhynul, A jen některý znak nezrušený, Co i v bitvách i na sněmích slynul, Na věži a pod pavlačí zámku Dává o vlastnících věst a známku. Rožmitálských pánů chrabrý lev, A ostrýma kloma zbrojeného Sťatá hlava kance divokého Nejdřív zrakům vyskytnou se v jev. Ten znak svědčil vnukům Bivoje, Který v lesích na kance se řítil, A nerázně za uši jej chytil, I co kořist svého výboje Vrhna šelmu lítě rozdrážděnou Chvatem na svou šíji obnaženou Na hradě ji složil Libušině 22 Před milenkou svojí vyvolenou; A pak slavil svatbu na Tetíně. Ejhle z toho rodu pračeského1 Zasnoubil se krásné Johance, Která byla mravu líbezného, Našich dědů král a obránce; By pak blahem míru žádaného Náš vítězný národ oslavil, Jiří svého svata věhlasného Do dalekých zemí vypravil: Pan Lev Rožmitálský s druhy svými Ve všech zemích statně rytířoval, Na sedáních činy rekovnými Slávu českých pánů rozšiřoval, I okrášlen rounem burgundským, Jehož nápis: „pretium non vile,“ – Protože jen ověnčená píle Činem po královsku velikým Jasonova mohla dojít cíle, – Přeplavil se k Albionu dále, A na dvoře Eduarda krále Věhlasem a dvorností jest slynul, A na kolbách mnoho získav díků Po bouřícím moři odtud plynul K ukrutnému králi Ludovíku, Jenžto s svojí ochotností franskou 23 Slíbil Čechům býti prostředníkem, By usmířil bouři vatikanskou, Která zuřila jest nad Jiříkem; Ale bouře tato plna krve Zuřila i potom jako prvé; A nevěrný Zdeněk z Konopiště Sváděl žoldáky své na bojiště Proti manům krále nejlepšího, By s cizákem rodu krkavčího, Který stal se zrádcem svého tchána, S trůnu svrhnul našich dědův pána!2 Pan zeť Korvín šeredně se zmýlil I se všemi svými husary, S Černou družinou i s Tatary, Nikdy v Čechách svého nedocílil; Nic mu nepomohla latina Ani Caesarovy komentáře, Švárná zvítězila čeština, Rokycana vznes’ se nad Hiláře, A kostnický Čechův hrdina Nechtěl ustoupiti z kalendáře. Statný Jiřík slavně vládnul dále, Smrt jen zdrtila mu silné rámě, A pak pochován jest mezi krále Tam na hoře v staroslavném chrámě: 24 Tam po boku Karla, Čechův Matky, Leží Otce vlasti pozůstatky! – Z Francie, kde Čechův slavné jméno Od lidu a krále bylo ctěno, Český vyslanec až k horám spěl, Které se své příkré výšiny Hledí do Navarrské krajiny, A z Navarry dále do Špaňhel. Pan Lev nestanul dřív na své cestě Až v Burgosu, staroslavném městě, Kdežto pod náhrobkem starožitným Nesmrtelný odpočívá rek, Jenžto křesťanů jsa vůdcem bitným Saraceny honil na outěk, Kdekoli se před ním ukázali.3 U té jeho hrobky z mramoru Naši rytířové prokázali Povinnou čest Campeadoru, Jehož sláva nikdy nezahyne, Dokud proudy Duera i Arlance Budou vysílati v moře Siné Bohatou vod sladkých ofěru, Dokavad ballada i romance V lahodících veršů rozměru Z úst kastillských sladce bude zníti Ku milostným zvukům mandolíny, 25 Dokud jaký Hišpan bude dlíti Od Cadizu zhůru do Mediny. Od Cidovy hrobky památné Bohatýři naši dále spěli Na místo Hišpanům posvátné, Kde dřív Kališníků neviděli V chrámu blahozvěsta Compostelly. A tu od Maurův i od Hišpanů Ze všech končin bylo podívání Na zrůst a na chrabrost českých pánů, A tu bylo o nich povídání: Jak prý jejich čarodějná síla Kouzedlnou zbraní opatřená Na tisíce vrahů rozdrtila, I nebyla nikde přemožena. Leč pan Vratislav a Hanuš slavný Špaňhelského okusily hněvu: Nebo rytířové jsouce správní Věru mnohou okouzlili děvu, Mnohá Doňa stranou od Špaňhela Na ty Čechy oči obracela, Až se proto velká bouře strhla V Omeledě u kastillském hradě, Kde se pomsta zakuklená v zradě Na vladyky naše prudce vrhla; Ale hrstka Čechů obležených Veškerému odolala městu, 26 Řadami pak smělců rozlícených Volnou sobě proklestila cestu Dále do svobodné do prostory, Kde milostné skončily se spory, I nastala jiná práce mužná, Ježto vedla české hrdiny Na kraj světa v ony končiny, Kde ustává snaha dobrodružná, Kde se svět ku svému konci bere, A pod ním začíná Finis terrae! Odtud do krajiny, kdežto dávná Lisabona v sadech pohroužená Květe vůkol Tajem okroužená, Brala družina se pravoslavná. V tomto městě vyskytlo se nové Hostům těmto českým podívání, V okovech když spjatí otrokové, Od otrokův zlata nachytáni, Z dálných končin, tam kde na oázy Palčivější střely slunce hází, Do Evropy na trh přivlečeni, Stáli na prodej co podlý skot, A otroctvím mrzkým omráčeni Sebe proklínali i svůj rod, I nešťastné svoje potomstvo, Kteréž od rodičův odtržené 27 Ve vlasti své zrálo zlořečené Pro evropských vrahů lakomstvo!4 Nebo dokud mladost, outlé tělo Ku porobě věčné nedospělo, Dotud vlčích srdcí ukrutníci, Bohatnouce starší loupeží, Krutou lítost měli s mládeží, Dítek nehonili na štvanici, Až by nedospělci osiřelí Na okovy tužší oudy měli. Takto člověk podlejším se vztekem Nežli zvíře shání za člověkem: Tigr nucen strašnou mocí hladu Schvátí ovci, svého jícnu vnadu, Sám jen sytý člověk lákán zlatem Pro zlato se stává bratru katem, I roznícen vášní lotrovskou Trýzeň chystá jemu otrockou, Která rychlé smrti ukrutnější K smrti vede cestou nejhroznější. – Od jeviště toho strašného Potomkové rodu slávského S ošklivostí oči odvrátili; Neboť praví synové jsou byli Velikého druhdy národu, Jemuž volnost byla dědictvím, 28 Jemuž mrzkostí a zlodějstvím, I výmyslem cizích podvodů Poroba od věčných sloula časů, Dokud v jiném rouše z jiných pasů Na lid slovanský se nesřítila, I poddanou dobrým pánům chasu Na chlapy a many nezdrtila, Až pak láska králů věhlasných Náš lid sprostila pout nešťastných. – Z vlasti kupčíkův, jež libujíce Sobě v otročím tom obchodu Zohavili Negrův na tisíce Vyvržených z práva národu, Bral se vůdce české družiny Od Alfonsa štědře obdařený, Od manželky jeho krásné ctěný, Nazpět skrze horní úžiny Do rovnějších končin Languedoku, Odtud k slavnému spěl Avignonu, Jenžto vatikánu, svému soku, Záviděl teď tiary a trónu; Neb zde láskou k vlasti Klimentovou Rozvedená druhdy od manžela Stará Roma stala jest se vdovou, I jak slavná socha vyhlížela, Plna krásy, plna oupravy, A však byla sochou bez hlavy! 29 V tomto avignonském Eldoradu, Kdežto v jaře časně rozvitém Nebe poklenuté blankytem Neznámou kdes jinde jeví vnadu, Blahodárné oko přírody, Slunce svým paprskem důraznějším Jasné udělujíc pohody Štědře svítí nivám úrodnějším, K zniku vábíc květů zárody, Že i kynou zrůstem ochotnějším, A se šatí rouchem půvabnějším, V dálinách když na severu chladném Sotva chudobka se v trávě vine, A fialka u zápachu zrádném Ruky obává se nehostinné, I z dlouhého probuzená ze sna Ze skleníku ve dne kráčí Vesna, Aby opět do skleníku v noci Ukryla se mrazů kruté moci: – Zde již pod tím nebem lahodným Skví se v poli plno jara dítek, Žádný outlý nebojí se kvítek, Žeby zhynul mrazem podvodným, Zde již ku Vestalce bělostné Narcisek se k lilii své sklání, Amarant již po věterku vání Šepce růži vzdechy milostné, 30 A co jinoch, jehož láska blaží, Vavřín po sňatku své myrty baží. V okolí tom rajském Avignonu, Schvácen tužbou sladce trápící, Vyléval svou bolest lkající Věštec do znělek a do kanzonu;5 V potocích zde jasných jako nebe, V každé vodoprysku krůpěji Vídal Laury obraz vedlé sebe, Přízrakem tím koje naději, Který jako fata morgana Na březích sicilských vídaná Jevil zde se jeho zrakům věštím, By jej omámil jen krátkým štěstím, Pak jej vrhnul do života víru, Kde Francesco za nejvyšší lásku, Za tu perlu nejdražšího jádra, Ježto pozemských dnů zdobí pásku, I za bolnou ztrátu srdce míru, Za zlou trýzeň touhy neukojné, Co jak žhoucí láva Etny ňádra Celou jeho pronikala jsoucnost, Nic nezískal svojím utrpením Leč pochvaly stradatelův hojné, Jenom odkaz jména na budoucnost, Kterého si dobyl svojím pěním. 31 A ta lichá cetka slávy lstivé, Jižto nesmrtelnou zove lid, Že as několika věků žive, Sem tam bloudíc jako věčný Žid, Jenž hledaje smrti neustále, Za trest musí toulat vždy se dále, – Jenom sláva za tu obět velkou Sama měla býti platitelkou? Tak jest sláva svému oblíbenci, A vítězné lásky podrobenci Za trud živobytí přelstěného Dala z ruky nejvyššího kněze Věnec, jenžto sluší na vítěze Kapitolské pompy dostojného. Ejhle nejskvostnější slávy věnec Získal zpěvný lásky zasnoubenec! Ach! jak trpkou bylo odměnou, Po tak mnohých ostnech touhy dravé Trápících to srdce plápolavé Vztyčit hlavu laurem věnčenou, I neklesnout srdcem ve hlubinu Přeludův mámících zbavenou, Kde naděje nenechala stínu, Ba kde sama kotev obraznosti Nedopadla na dno skutečnosti! 32 A za všecku tuto hroznou ztrátu Měla být jen sláva za odplatu? Ach! za jedno Laury políbení, Za jedinké s ní jen okamžení, Za jedinký jejích očí zhled Byl by dal Francesco všecko jmění, Všecky slavověnce, vešken svět! A ta láskou pohrzená sláva Lásce nejskvělejší slávu dává, Hodnou, by nad ústím časův proudu Přečkala tu hrubou země hroudu, Takto jako nízkou těla hmotu Musí přečkat ujařmený duch, A se zhůru vznésti ke životu, Svobodnější vlasti člen a druh! Hle toť vítězná je palma lásky, Že pozemské s nebem snoubíc pásky Strážným andělem jest naději: Ona nesmrtelnost hlasněji Nad hlasy všech filosofů hlásá, Neb v ní objímá se s Pravdou Krása! – – – – – – – – 33

Tři sestry. (Zlomky.)
[35]

Tři sestry.1

Byl král chrabrý, mocný mezi králi, Duby vyvracel a lámal skály, Nevládl však žezlem v blahém klidu, Po železu svému velel lidu Hrdým velením, co v jednom mžiku Trestem svému hrozí přestupníku. Ačkoli mu žezlo v ruku dali Ti, kdo pánem svým jej udělali, Král, když na trůně se usadil, Davem zbrojnošů se ohradil, Místo žezla kopí chvatem jal, Dle své vůle hrdé kraloval: Neb mu všickni po vůli jsou byli, A svých šíjí před ním nachýlili; Nikdo se mu proti příkoře V slušném nepostavil odpoře. Tedy svojí hledě výhody Král se opřel právům svobody, 37 Jichžto národ před svým panovníkem V době dávnější byl oučastníkem. Zhrdnuv slávou mírudárce krále Proti sousedům svým válčil stále, Hlavu pokryv tvrdou přílbicí Ostrou ozbrojil se sudlicí, Těžkým mečem bedra opásal, Jímžto v bitvách hrozně potřásal, Jímž do prachu bojovníky kácel, Kdyžto křivdu páchal, křivdu splácel. Rozloučiv se s pohodlím a mírem Podmanivým stal se bohatýrem. Tedy za krev v boji cezenou Byla sláva jeho odměnou, Co u vřesku svojí hlučné trouby Ohlasem se chlubí cizí chlouby, A když váleční hrom zahřímá Ústa svá si nejvíc nadýmá, Aby potokem krev vylitou Věstí oslavila hlasitou, Věstí, která chloubou přesycená, Lží a klamem štědře zbohacená Po všem světě šíří se a roste, Až se octne v říši bájky prosté. A když vítěznou kde skončil válku, Nemyslil král v míru na zahálku, 38 Ale od záblesku raního Do večera ovšem pozdního Se svou dobrodružnou svojinou Za lesní se honil zvěřinou. Kance divého kde zočil král Tu jej první oštěpem svým sklál, Bujarého tura krále lesů U divokém k boji vyzval plesu, A hle po nedlouhém odporu Krví zbrocenou již prostoru Zaléhal tur pádem svého těla, Když mu sirá duše z hrdla spěla, Aby v příští noci ptáků davy Z tmavé vyplašila pradoubravy. A již u nejbližších pospasů – Vítězného důkaz zápasu – Tuří rohy zlatem obroubené, Sladké medovině zasnoubené, Podával jest číšník pánu svému Ku přípitku věru obrovskému. „Sláva králi, sláva panovníku,“ (Ze sterých úst znělo hodovníků,) „Sláva jemu, jenžto z vůle boží „Svou a naši slávu v světě množí, „Sláva ramenu buď královu „Na bojišti jakož na lovu!“ – 39 Tedy od hor až ke moři vlád’, Dost měl obilí a dosti stád, Železnou mu rudu kopali, V kovárnách mu meče kovali, I že měl moc zlata a moc soli, Hojnost pšenice na bujné roli, Skvělého moc komonstva a manstva, Kteréž přikoval si do poddanstva Svojí panovnickou vůlí zpupnou, Svojí snahou zhola neustupnou: Měl též u závistných panovníků Drahně nepřátel a protivníků; Však kdy který mořem přivesloval, Nebo s družinou naň přiharcoval, Král svým mečem jenom pokynul, Protivník pak z čista zahynul. Věru nikoho král nešetřil, Když se hněvem prudkým rozvichřil, Duby vyvracel a lámal skály Strach šel z něho na blízku i v dáli. Tedy ve vlasti i v cizině Druh i vrah se kořil hrdině. A kdo z nízka mu se nekořil, Naň se královský hněv obořil, Jak když oboří se náhlým chvatem Perun na hrdý kmen v boji svatém, 40 Na hrdý dub, jenžto nad doubravu Lupenatou vypíná si hlavu, Kterouž jedním rázem na padrtí Hromonosná střela náhle zdrtí. A když král ten blížil se již k hrobu, Vstaltě jednoho dne v raní dobu, Aby svoje hory ještě zhled’, A své moře spatřil naposled. Ale smutnoť opustit mu svět, Na němž panoval již tolik let; Ještě smutněji když zpomněl sobě, Že svůj meč též s sebou složí v hrobě, I že na bezbranné svojí pěsti Národ musí pouta cizí nésti, Dokud bídný život vystačí. Když se takto trápil ku pláči, Nenadále zjevil jest se králi Stařec vyšlý z lůna temné skály, Stařec šedivý co holub bílý. „Co tě trápí – řekl – králi milý, Vždyť jsi hospodin a hrdina, Jaká jest ti smutku příčina?“ Král mu vece: ‚Moje duše kvílí, Že ve příští po mé smrti chvíli Bude v zemi mečův nedostatek, Cizota, a dobré kázně zmatek. 41 Neb když s mečem položím se v hrobě Sirý národ nedá rady sobě, Jak by svého hájiti měl panství, Jak by udržet měl u poddanství Sousedy své, moje poplatníky, Po smrti mé hrdé odbojníky. Těžko levici jest bez pravice, Vlasti bez meče a bez radlice.‘ ,Po železe můj děd panoval, Otec můj mně trůnu dochoval. Neb ti, kdož mne králem vyvolili K této volbě přinuceni byli Důstojností mou, ba ještě více Mocí ráznou svého králevice; Neb jsem cítil v sobě k panování V mladosti své božské povolání. Nebe na dědičném staví právu Blaho národův a králův slávu. Vůle poslušen jsa nebeské Žezlo uchvátil jsem královské: I jak jedno slunce nebi vládne, Tak já nedal zniku moci žádné. Já rozšířil říši železem Ve všech všudy válkách vítězem, Se mnou zajde náš rod železný, Do manstva lid klesne vítězný!’ 42 „Králi! – vece na to šedý kmet, – Slávou celý naplnil jsi svět; Ale zdali tato tvoje sláva Byla štítem zákonů a práva, Zdali slze tvojich podrobenců Nezkalily dubových lesk věnců, Že jsi nevlád’ žezlem po slovansku Ale Slovan vlád’ jsi po germansku, Pavézou a mečem po železe Rozšiřuje svého panství meze: Na to odpověd dej nyní pravou, Zda ti blaho lidu bylo slávou?“ ,U Peruna tebe zaklínám, Smělý starče, kdo jsi pověz sám!’ Takto rozhněvaný zahřměl král. Stařec vážný mírně mluvil dál: „Já jsem též byl druhdy panovníkem, Bylť jsem mnohem více – sviaščenníkem Nejvyššího boha nejpřednějším, V chrámě Svatovita nejslavnějším U Volinském staroslavném hradě. Výspa Ránská2 dvořila mé vládě, Oplývalť jsem zlatem, železem, V tuhých válkách byl jsem vítězem Proti Durinu a Sasíku, Vládařem jsa všeho Baltyku. 43 Kam se koráb Ránský pošinul Skandinávčík střelou pohynul, I hned větrem pádil příznivým Ku břehům své vlasti mrazivým, Vroucí vzdávaje svým bohům díky, Že mu mezi bratry loupežníky Bylo možno z moře vybřísti Bez vší úhony a kořisti, Kterou, přálo-li by milé štěstí, U nás zbrojnou ulovit chtěl pěstí.“ „Když se znova vrátil ze zámoří, Kdežto hlad i zima lidi moří, I jak bobr na břeh vystoupil, Aby náš lid co vlk oloupil: Bděl nad lidem svým náš Svatovit, Nad svou vlastí bděl náš branný lid; Jako na moři tak na břehu Proti náplavu i náběhu Korábů i zhoubců loupežných Věnců dobyli jsme vítězných. Jako když se lačné vlčisko Na zálesní vrhne pastvisko, Aby v bujném stádě švárných skotů Hladu žhoucí ukrotilo psotu, Probodené býčí zbraně hrotem Bídně rozchází se se životem; 44 Nebo mstivému když ujde rohu S hladem svým se vrací do brlohu, Rádo že již tlamou rozchrlenou Duši nevyplilo uděšenou Do zbrocené krví horkou trávy Na bojišti bez zisku a slávy; Rádo že ta duše za šera, Svatých ptáků strach a příšera, Nevyplaší z chobotů a luhů Plaché ptactvo krahujčího druhu: Takto davy skandinávských vrahů Kácely se druhům pro výstrahu Jako vlci v prostřed jarých býků Pod ratištěm našich bojovníků.“ „Jest to ovšem těžké umírání Dravých nájezdníků v cizé stráni, Kdyže tělo lidské nepohřbené Dravcům na loupež tlí ostavené; Když ta sirá duše bloudící, Po pokoji doma toužící, Dotud v onom světě nestane, Dokud v požáru trup nesplane. Duše z roucha svého vyzutá Dotud k pozemství je přikutá, Dokud tělo smrtí svlečené V zemi nesloží se pohřbené, 45 Ovšem dobrých lidí mučidlem Bloudí upírem a strašidlem Sirá duše jako Běs a Třas, Kdyžto půlnoční se blíží čas, Zuříc proti lidem proti sobě Dokud tělo neoctne se v hrobě, Dokud dle svatého obřadu Nepohřbí se proti západu, K němuž jasná všehomíra svíce Jako ke hrobu své sklání líce. Hrdina, jenž za vlast umírá, Do slasti se věčné ubírá, Jeho posvátného popele Laskaví se ujmou přátelé; Oni druha svého ostatky Ctí co nejdražší své památky, Žalostnou jim triznu ustrojí, Aby duše byla v pokoji, Tělo v háji blízkém u domova Do hlubokého se hrobu schová, Aby nebožtíků blahých kosti Ušly dravých zvířat lakotnosti.“ „Blažený, kdo na svém přestává, Vášeň netrápí ho toulavá; I kdo stálým ziskem svého plouhu Krmí tělesenství skromnou touhu, 46 Také ozbrojenou z hruba pěstí Neshání se z hurta po svém štěstí V cizích všeho světa končinách, Na cizího blaha svalinách.“ „Užíval jsem tedy po boji Domácího blaha v pokoji, Ježto zřídka tomu popřáno, Komu žezlo v ruku oddáno.“ „Veškerého zboží prahojnost Pro královskou měl jsem důstojnost: Červeného vína od východu, Koberců a čub až z Novgorodu, Koňstva z plodné vlasti bitných Lechů, Stříbra z bohatých hor šumných Čechů. Všeho dosti směnou vzájemnou Nad míru jsme měli potřebnou. Z hroznů mok, jenž hody sladí všecky, Prodával nám Bulhar a lid řecký, Ještě více vína ze Zátatří Slovenští nám prodávali bratři. Od kupců a pruských bojarů Měl jsem vzácného dost jantaru, Sám jich nejvyšší i pop i král Jantarem mne co rok daroval. Bylť jsem v míru blahém, v boji tuhém Dobrým jemu sousedem i druhem. 47 A ten náš bůh Slovanů, bůh mocný, Ve všech potřebách nám nápomocný, Blaho štědrým vylévaje rohem Nejbohatším ve světě byl bohem. Náš bůh pro svou milost neobjatou Stál ve chrámě sochou ryzozlatou. Tři sta kněží službě zasnoubených, A pak tři sta koňů posvěcených, Tři sta skvělých broňů bylo v stání Zpocených, zpěněných o svitáni. Však v mé duši plodil stud i strach Onen krvavý nůž Ludovrah, Jímžto kryve3 v háji bohů svatých Těla kácel bojovníků jatých Podlé zvyku Durinů a Sasů Ke cti hromovládci Perkunasu. Bohové, jež o člověka dbají, Člověčí si krve nežádají; Oni za svatou se vraždu stydí, Popů Ludovrahů nenávidí. Třeba režný chléb a pirohy, Totě příhodný dar pro bohy, Pro bohy jak bílé tak i černé, Provázený slovem prosby věrné. Ten kdo velkým vládne dostatkem Velkým zavděčuj se podatkem, Nesa bohům dary skvostnější, Aby hojnost byla hojnější. 48 Dobře jest tu ve příbytku svatém Bohy uctit stříbrem nebo zlatem: Leč kdo lidskou obětuje krev, Rozněcuje boží mstu a hněv.“ „Já jsem býval vládcem mohútným, Vrahům ale vrahem urputným; Od národu svého milován Byl jsem otcem čeledi své zván.“ „Ač jsem dobrou míru štěstí měl, Přece jedno osud odepřel: Měl jsem manželky tři bez plodu, Sobě bezdětek a národu. Všecky tři mne rovně milovaly, Ve svornosti spolu obcovaly, Jedna i druhá mou manželkou, Jedna druhé byla přítelkou; Žádná před druhou se u vládě Zvláštní netěšila výsadě, Leč na rovně založeném právu Šťastnou mého domu vedly zprávu.“ „První z královského byla kmene, Z možné vlasti Lechům podrobené. Ona, jakby sama byla Ladou, Svojí krásou vynikala mladou 49 Nade všemi všude děvami, Jako mezi rybolovkami Labuť, kdyžto po hlubině plyne, Svojí spanilostí pyšně slyne. Plna ušlechtilé hrdosti, Plna odvahy a moudrosti, Má choť za národ i za manžela Do boje by byla s námi spěla, Kdyžto mně i mému národu Nájezdník chtěl vydřít svobodu, Na posvátnou naši otčinu Ozbrojenou veda družinu. Vděkem výmluvnosti libořečné V době těšila mne nebezpečné, Mužně k odporu vyzývala, By mne po vítězství zlíbala V ložci, ježto nám i národu Ostávalo běda! bez plodu.“ „Této nehody mé příčina, Teprv později mi zjevína, Zbavila mne na vždy naděje, Že mé srdce někdy okřeje, Jak okřívá rosou sprahlé kvítko, Jako otec když své zhlédne dítko. Tchán můj, mezi králi hrdý král, Proti sousedům svým v boji stál; 50 Slovan Slovanům jest křivdu činil, A pak přemožence křivdou vinil. Tedy nevinná ta bratří krev Svalila naň boží zlost a hněv. Jeden žertvec hroznou ujat mstou Nad králem jest vyřek’ kletbu svou; Bohům černým obět obětoval, A svou kletbu ve svém srdci choval: Aby všecky členy jeho rodu Beze všeho ostávaly plodu. Tuto kletbu nad svým hrdým pánem Třikrát opakoval nad mým tchánem. V chrámě boha hromem vládnoucího Slyšán byl hlas kněze lajícího. A ta kletba moudře zatajená Tajemně mi byla pověřena V sedmém roce po mém prvním sňatku, Jako původ mého nedostatku, Útěchy té, která otci kyne, Když své dítky k svému srdci vine, Kteréžto jsou otci hospodáři Věrnou podporou, když v pozdním stáří Sil i věhlasu mu ubývá, Které, kdyžto hrob jej ukrývá, Jsou i nástupci i plnitelé Chvalných cností svého ploditele.“ 51 „Bohové jsou ovšem spravedliví, Leč i křivdy soudcové jsou mstiví; Často přísní jejich výrokové Dvojnásobní jsou jen úrokové Starých dluhů, dávných přestupů Ušlých bez pomsty a výkupu. Za vinu pak často otcovu Uchvátí trest hlavu synovu. Nad veškerou jeho rodinou, Ba i nad čeledí nevinnou Trestu božího se metla sklání, Před níž žádná lhůta neuchrání. Dávno zapomněný hřích a dluh Pamětlivý splácí mstitel-bůh. Často pozdní pyká pokolení Dávného svých dědů provinění. Tak jest; svatý osud přísně velí, Aby za předky rod trpěl celý, Aby za jich vášeň zločinnou Nastavil vnuk hlavu nevinnou Pod všeliké pohromy a rázy, Buda žertvou odvety a zkázy. I kdo s prokletými obcuje, Do přátelství s nimi vstupuje, I kdo s krví bohem prokletou V loži manželském krev mísí svou, Tentýž stal se pomsty oučasten. On neb jeho rod jest nešťasten, 52 Jestli přísné popřeje mu nebe, Aby ve svých dítkách přečkal sebe.“ „Lechické mé choti neplodnost Podrývala moji blaženost. Když jsem láskou lidu oplýval, Tím jsem více na to myslíval, Jaký osud, až ulehnu v hrobě, Ve příští můj národ potká době. Víš to králi, že se klid a štěstí Na trůně jen velmi zřídka městí; Často neznámá i chudá víska, Často střecha slaměná a nízká Více blaha skrývá domácího, Nežli síně dvoru knížecího, V kterémž bohatství i s nádherou Často bývají jen přístěrou Nedostatku, co se v srdci hostí, Jsa nazýván nespokojeností.“ „A však mysle na svou nehodu Že jest jedna choť má bez plodu, Sladkou kojil jsem se nadějí, Že se na mne dítky usmějí Z lůna choti druhé, choti třetí, Jak v svém usmívají sese usmívají v svém podletí Stromy zprohýbané pod ovocem, Kde se každý květ stal plodným otcem, 53 Jak se v bujné usmívají trávě, A své plodonosné těší slávě, Když se květiny panenské Těchy dočkaly mateřské.“ – „Běda! hvězdy nadějí mých zbledly, Moje sny mne zklamaly a svedly, Jako v tmavé noci bludice, Poutníkovi lstivě svítíce, Se pravé jej cesty svádějí: Tak jsem já byl sveden nadějí!“ „Druhá choť má podlé svého rodu Z velikého byla Novgorodu, Velmožného dcera posadníka,4 Obce Pospolité náčelníka. Obec tato v hrdém svobodství Mnohá převyšuje království Mocí svou a leskem slávy své. Bojíť se jí mnozí králové; Avšak bohové jí blaha přejí, Jejichž chrámy po městě se skvějí. V chrámích bohů stojí podoby, Vedlé podob zlaté nádoby, U nich davy služebníků dbalých Bohům slouží podlé řádů stálých; Protož nebe velkým bohatstvím Ctitelům se odsloužilo svým, 54 Celá obec nadělením božím Všelikerým kyne světa zbožím. Velké jsou tam statky, velké datky, Jsouť tam plesy, hry a stále svátky, Hlučné hody, štědré hostiny Bývají tam co den slavíny, Kdež je do sytosti všeho dosti Pro cizí i pro domácí hosti. Vždytě Novohrad ten tržištěm, Všeho obchodu jest rejdištěm, Kde se po všem městě jeví všady Nejbohatší tovarů všech sklady. Obec pět set setnin mužů zbrojných V dobách může vyslat nepokojných Proti nepříteli do boje, Aby zmožen šetřil pokoje. Protož zdávna na severu vládlo Slavné po všem světě pořekadlo, Ježto králům bylo na příkor, Že jest marný všecek vzdor a spor Proti věčných bohů svatým řádům, Proti mocným Velkým Novohradům.“ „Z téhož města do lůžka jsem svého Pojal dceru vládce, zvoleného Podlé zákonního návodu Samostatnou vůlí národu. 55 Nejskvělejší hvězdu na severu, Nejkrásnější Novohradskou dceru Z matčiny jsem vyveď světnice, Rozmilou choť do své ložnice. Ona slavné rodičů svých jméno, Ona veliké též vnesla věno Do vzácného domu otců mojich, Oslavených ve chrámě a v bojích. Ale větší nežli v jejím věnu Pokládal jsem v jejích cnostech cenu, V její prostodušné přímosti, V její lahodě a skromnosti, Ježto bez nádhery pánovité Květla jako kvítko v stínu skryté. Novohradčanka má krásou těla Nejenom se ve své vlasti skvěla, Ba i naše krásy na západu Velebily její vděk a vnadu. Jako nebeských hvězd záře hasne, Když vyvstává z moře slunce jasné, Takto ona, kde se objevila Krásy dvorské krásou zatemnila. Národ upřímně ji miloval, Štědrou Posadničinou ji zval. Neboť na lid laskava jest byla, Mnoho obtíží mně ulehčila Cudnou přímluvou a štědrou dlaní, Jsouci spíše matkou nežli paní. 56 Pročež všickni s myslí dětinnou Ctili ji co vlastní matku svou, Přejíce jí dítek lepotvárných Za odměnu činů blahodárných.“ „Tato tužba mého národu Ostávala, běda! bez plodu; Já pak bezdětností bez své viny Byl jsem opět kárán za zločiny Svojich po přeslici pokrevníků, Na svobodu spiklých svobodníků, Jižto chytře ukrytými pikly Svobodný řád podrývaly zvyklý, Jako řeka tajně zuřivá Svoje břehy nízké podrývá, By se širším drala korytem Na podmolu v tůni ukrytém.“ „Králi, poslyš děje výstražné Této svatovraždy odvážné; Strastiplný tento příběh hlásá Jaká svatokrádcům kyne spása.“ „Když se k otcům odebral můj tchán, Jenž byl od vší obce milován, – Nebo nedbaje své výhody Svatě šetřil dávné svobody, 57 Nejvyšším jsa obce úředníkem – Od lidu byl zvolen Posadníkem Nejmladší syn nebožtíka pána, Mého laskavého druhdy tchána. Svat můj svým velikým bohatstvím, Ovšem opatrným pokrytstvím, Větší počet na svou přiveď stranu Větenníků5 v radě velké pánů; Druzí občané mu také přáli, Neb jej za ochránce pokládali Svobody a dávných výsad svých, Dlouhým stářím svatě stvrzených, Také všecka města přespolní, Knížata a vládci okolní, Národové ovšem dalecí Dary poslali jsou knížecí Jako příteli a panovníku Nově zvolenému Posadníku. Slované, jež pole svá si oří, Skandinávští plavci od Zámoří, Čudové pak na půlnoci dále Hojným lovem živící se stále, Lotyšové ba i Litvíni, V těžkých válkách statní vojíni, Hrdých knížat stálí poplatníci, Bohů krve chtivých služebníci, Kteří Zniči, jenžto věčně hoří, Ohni svatému se zbožně koří, 58 Posvátným pak klanějí se hadům, Poslali své posly k Novým Hradům, Aby přízeň Obce Pospolité V době obnovili příležité.“ „Hned již na počátku úřadu V tajnou scházeli se poradu S posly knížat mnozí větenníci. Posadník i jeho náhradníci Zrádnou zde se smlouvou zavázali S čudskými i zámořskými králi, I dle přislíbené úplaty S blízkými se shodly knížaty, Že chtí nájemničí rukou brannou Všecku obec jednou schvátit ranou; Že chtí u povšechné vichřici Posadnickou zdrtit stolici, Aby místa postoupila svého Velebnosti trůnu královského, Aby zlaté žezlo ve své pýše Pozdvihlo se nad berlicí výše, Která zdá se býti nad občinou V ruce posadnické slabou třtinou. Spurnou obec nepodalých lidí Jenom mohútný král slušně řídí, Jehož panování věhlasné Lhůtě nepodléhá dočasné, 59 Jehož synové a nástupníci Lépe nežli všickni posadníci Za blaho prý ručí trvanlivé Obci svobodné, leč neduživé. Jako na komoni z pustých stepí Bez uzdy jen dotud jezdec dřepí Dokud běhoun v cválu divokém Plachým neskotí ho poskokem: Jen tak dlouho v obci svévolnické Právo může vlásti posadnické, Dokud obec poslušna být ráčí, A svou milost zítra nezjinačí; Dokud obsah nových zákonů Nestane se ostem půhonu, Jenžto velí obce náčelníku, By se stavěl před soud porotníků, Jejichž oslavená spravedlivost Slove ctižádost a ziskuchtivost.“ – – – – – – – – – – – – –– – „Velikou jsem tedy žertvu spravil, By mne hanby bezdětné bůh zbavil, Úrody bůh plodův hospodár, Z jehož ruky plyne zmar i zdar. Slitovníče, odvrať nehodu, Kteráž mému hrozí národu! 60 Až já král bezdětný lehnu v hrobě Sirý národ nedá rady sobě.“ „Do noci jsem na modlitbách bděl, Náhle výrok z bohových úst zněl: ,Jsou tři děvy, sestry spanilé, Prasvaroha dcery rozmilé, Které, až ty s mečem lehneš v hrobě Ve zlé uchrání tvůj národ době, Lépe nežli potomků tvých zbroj, Líp než nástupců tvých hrdý voj.’ „Když se moji dnové naplnili, Já pak s mečem lehl do mohyly, Stal se pravdou výrok mého boha. Spanilé tři dcery Prasvaroha Lid můj proti vrahům z ciziny, Ba i proti zrádcům otčiny Po smrti mé věrně bráníce, Byly strážná vlasti trojice! Já pak podrobenec Morany Nad svými jsem plesal Slovany, V hrobě temném jsem se radoval, Že můj lid se moudře spravoval. Nyní však přicházím z říše stínů Útěchu dát Slovan Slovenínu.“ 61 Skončiv, za ruku jal posluchače Krále, jenž se ledva zdržel pláče; Pak jej vedl přes vysokou horu, Přes vysokou horu v prostřed boru. Potom dále velkou dolinou Prostrannější spěli pěšinou K hoře druhé, ke třetí až hoře, Ke rozlehlé dále ku prostoře. A zde rajská byla krajina, Na níž blyštěla se hladina Jezera co křišťál čistého Pod soumrakem rána časného. Zacházel i zašel měsíc bledý, I zas krajinu mrak pokryl šedý. Na horách, jež vůkol strměly, Pod věterkem bory šuměly. Zde si král i průvodčí duch krále, Oba na omšené sedli skále, Během nezmožení chodcové. Nyní desku z blánky březové, Desku plnou písma tajemného Stařec vážný z roucha vyňal svého. Vůkol této desky svatá zář Světlo na starcovu lila tvář; On pak hlásal slova svatosvatá S desky tajně bystrým zrakem sňatá. 62 Ledva tato skončil slovesa, Skvělý oheň projel nebesa, A hned mžikem ve tři prameny Skvoucí rozlily se plameny, Do jezera spouštěly se s hůry, Před jich světlem šeré zašly chmůry. I hned děvice tři krásné plynou Jako labutě tři nad hlubinou, Větrem rozváté jich kadeře V jasném zrcadlí se jezeře. Slunce na obzoru vysokém Světlým plynulo již potokem, A hle! rajská končina ta celá Jak před svatbou nevěsta se skvěla. Děvy troje dále k břehům plynou, Náhle před diváky v hloubi zhynou. V křišťálových síních u jezeře Hostinné se otevrou jim dvéře, A zde jako družné bělice Rusalky je baví velice, Zpěvánkami, povídkami, hrou. Někdy z hlubiny se proderou, Nevidomky v světě putují Blahu lidskému se radují. „Králi, nebuď déle žalostiv, Svatovit je tobě milostiv, 63 Modlitbami ukojen jsa mými.“ – Stařec pravil slovy potěšnými: „Ty tři sestry jsou tři nebešťanky, Jsou tři sestry, Světla vychovanky. Ony byly štítem mého lidu, Když jsem ku věčnému zašel klidu; Ony někdy budou obranou Lidu tvému bohem poslanou, Pevnější néž hory pravěčné, Ostřejší než meče dvousečné; Proti loupeživých vrahů roji Budou brániti tvůj národ v boji, Cnostem budou učit v blahém míru, Aby v sebe sám měl národ víru, Zvířecími zhrdna vášněmi: Ty tři sestry zvou se Písněmi.“ „Ty tři sestry, nebe poslice, Budou Slávy strážná trojice; A ta trojice když vyjde v jev, Tam kde Slovan, tam i bude zpěv. A kde slovanský zpěv bude zníti, Život slovanský nebude hníti Pod mohylou v stepi nasypanou, Po níž plaché větry smutně vanou, Kvílíc, že na hrobě bez pomníku Nemohou dát zprávy cestovníku, 64 Jakého as popel bohatýra Němý hrob ten ve svém lůně svírá. – Dokud slovanský zpěv bude znít Národ bude v sebe víru mít. Nikdy pod návalem ciziny Nebude lid zrádcem otčiny, Ale srdcem, ale jazykem Věrným svému hnízdu slavíkem, Na ostrově třeba osamělém Bude dávné Slávy hlasatelem. A ty písně, co pro němou zradu Ze svých dávných vyhostí se sadů, Do hrobu se skryjí ve své vlasti Před národem cizím bez účasti. Tyto písně jako upířice Ze svých dávných hrobů vystoupíce K novým plesům v řadě nových časů Pozdvihnou zas na novo svých hlasů. Doba nová novou zdvihne Slávu Kde jí velkou vykopal čas návu. Dejž bůh, aby tyto písně tklivé Z mysli vymrštily pamětlivé Nesetřené časem obrazy, Dávné křivdy, hrozné úrazy, Které ve slovanském pokolení Starých dějin svaté hlásá jmění. Dejž bůh, aby pozdní pravnukové Chtěli zapomenout v době nové, 65 Co jich pradědové utrpěli, Když svým mečem nade vlastí bděli! Kéž by na své matky zapomněli, Co svým mlékem druhdy přikájely, Když jim děcka byla odňata, Cizopanských chrtic štěňata.“ „Dejž bůh, pravím ještě do třetice, Aby vnuci nepomněli více, Že to slovanské a čestné plémě Druhdy v lůně svojí vlastní země Za nečestné bylo prohlášeno, I že vrahem bylo obráceno V otrockou i zahozenou chatru. V zemi Bodrců56 a jejich bratrů. Nebo do budoucí hledím doby, Vidím toky krve, vidím hroby, Meče zlomené a okovy, Ohavný dar z pěsti sokovy; Vidím v naší vlasti staroslavné Zbořených měst rozvaliny dávné; Slyším ohlas jejich názvů milých Ozývat se ze rtů odrodilých; Slyším těžkých břinkot řetězů, Ohavný dar z ruky vítězů. Leč když do nejdalších věků zhlédnu, Slyším píseň hlučnou, píseň jednu, 66 Která různé sloučí národy Pod korouhví svaté svobody, Kdyžto potomkové nejpozdnější Uslyší tu píseň nejzpěvnější, Která neustane v rozlevu Jednoho všech lidí prozpěvu, Aniž hrázemi se nezamezí, Dokud nad jařmem lid nezvítězí. Tehdáž v moudrém smíru, v dobré shodě Dávných soků vnuci na svobodě Ruce přátelské si podadou, Aby práv svých byli ohradou, Aby dvojí byli pevností Svobodné již jednou lidskosti, Aby Teuton nad svým dávným manem, Nebyl více pánem nad Slovanem. A jen temná pověst pro nauku Bude badavému hlásat vnuku Slabou, čím dál slabší ozvěnou Dějův pravdu nevyvrácenou, Aby vnuk ten posouditi uměl, A svým srdcem tomu porozuměl, Jak i pych i hrubost národu Svou i cizí ruší svobodu.“ – Řekl, za ruku pak krále jal, A s ním nazpátek se odtud bral, 67 Až tam ku dolině dlouhosáhlé, Kde se stařec zjevil králi náhle. Zde pak několik slov tajných pravil, Slávu Máť i krále blahoslavil, A hned před zrakoma i před sluchem Stařec vlídný pouhým zmizel duchem. Král pak, jenž se tolik natoužil, Žalostí se více nesoužil, Bez žalosti potom lehl v hrobě, Meč svůj sirý do hrobu vzal k sobě. Jeho dvůr mu velkou triznu spravil, Pomník bitvy jeho zveleslavil. A tři sestry, jak tři Lady krásné, Komnaty své opustivše jasné Ve hlubinách skryté jezerních, Na břeh vešly za dob večerních. Každá ráčila si vyvolit Svoji zvláštní cesta mezi lid. Jedna hnedky vešla do chyže, Jež u dráhy stála nejblíže, Od té chyžky u nevelké dáli Živnosti dvě, sousedky dvě stály, Jak dvě popelavé hrdlice Nerozlučitelné družice. Druhá sestra podlé obřadů V skvělém rouchu vešla do hradu; 68 Třetí u válečném táboře Na velké se octla prostoře. První sestra, co pod nízkou střechu K vesničanům vešla pro útěchu Jejich klopotů a mozolů Na poplužním vlasti podolu, Byla v bytu hostinném a prostém S ochotností přivítaným hostem, Jako milá družná vlastovice, Když se domů vrátí na Letnice, Nad krovem když náhle zašvítoří Poutnice ta přišlá ze zámoří, A svým dějepravným štěbetem Nad šťastným se těší příletem, I nad hnízdem vloni sklenutým, Od zvedené chasy netknutým. Děva u kolébky sprosté stála, Nejkrásnější písně zazpívala; Pěla o bozích i o bohyních, Dvoru nebeského hospodyních, V jaké době, jaké oběti Jim se mají v chrámě snášeti, I jak prostá srdečnost a přímá Nejmocněji bohů milost jímá. I jak Radhoštova57 laskavost Vlídnou libuje si hostinnost, 69 Která hostě ve svém vítá stánku, V jedné ruce chléb a v druhé slánku. Pěla jak se země budí ze sna, I jak květoplodným krokem Vesna Po všech kráčí lukách, po štěpnicích Do Zelených Svátků o Letnicích, I jak umělý rod pilných včelek Vysílá své roje na výdělek, Hledat slasti v ňádrech květů skryté Pro obživu obce pospolité, Která v nezachvělé důvěře Rozkazu své hledí mateře, Aby prospěšným vlast květla řádem, Zima aby nehrozila hladem! Zpívala, jak včely u svém vtipu Nejvíc květnou libují si lípu, Posvátný strom holubího lidu, Jenžto na roli své žive v klidu, Dokud vraží syn ve zlobě své Syna Slávy k válce nevyzve, Aby na jestřáby, na luňáky, Jarým orlem vrazil na ryzáky Rozdrážděný křivdy dravé mstitel, Vítězný své vlasti vyprostitel! Rolníkové děvici tu zpěvnou S hrdostí jsou poslúchali zjevnou. – 70 A když posadíc se na lavici Pěla píseň o pluhu i o radlici, Jakou Plúh měl druhdy veselku Když si Radlici bral manželku, I jak hlubší záhony a brázdy Úrodnějšími se staly na vzdy, Obilím se těšíc kynoucím Po železe hrudy tepoucím, I jak sklizeň přebohatých snopů Ve stodolách sahala až k stropu; Hospodáři a jich hospodyně Okouzleni jsouce od zpěvkyně, Ježto srdce jímala svým pěním, Všickni s důvěrou i s podivením Na tu děvu hledíc velebnou S ochotou se drali služebnou, Aby na důkaz své oddanosti Ruce svému ulíbali hosti. Na to touhu pěla milostnou, I jak rozkoš plodí radostnou, Dokud nezkalí se slzemi Láska, nebeský host na zemi! Když pak opěvala děvici, Jakou ulovila kytici, Pro niž do vodice chladné spadla, Sdělná účast děvami hned vládla. 71 A když smutnou zpívat počala: Jaká neřest děcku nastala, Ježto ubožátko v bídném světě O půldruhém osiřelo létě, Jak se ke hrobu své mateře Od macechy boso pryč béře, I jak u bolestném naříkání U nebožky najde smilování, – Všecky matky do pláče se daly, S matkami se dcery rozplakaly, Ba i mužných srdcí posluchači Jedva že jsou odolali pláči, Až pak o Jahodách bodrý zpěv Ukojil zas srdce smutných děv! Když se panna z chyže dále brala, Z květů polních kytku darem vzala; Také věnec ze pšeničných klasů, Jaký po žních pilnou zdobí chasu, Jaký vedlé vínku panenského, Mravů čistých svědka důvodného, Při obžinkách u plesův a her Skví se vůkol vlasů nebeských dcer. Děva zpěvná pod tím vínkem z klasů, Jakby bůh jí velkou zvětšil krásu, Nejladnější žnečkou být se zdála, Jakoby zde božská Živa stála, 72 Jakoby šla k svatbě, ku plesu, Svému zasnoubit se Velesu.78 Nežli děva nízký přešla práh Vzhlédla po synech i po dcerách, I po otci celé osádky I po matce vší té čeládky, Všecky vlídně poblahoslavila A tuto jim věštbu objevila: „Rode milý bohům spravedlivým, Rode prostý s srdcem bezelstivým, Osado ty pilných dělníků U prostranném vlasti včelníku, Poslyš výrok ducha věštího, Do času jenž hledí příštího: Vůlí bohů z tvého semene, Z lůna tvého někdy plemene, Z rodu rolnického, nízké chyže Vstoupí na skvoucí stol oráč-kníže, K této chyži na tom popluží Více příbytkův se přidruží, Z řady chalup vznikne vesnice Její jméno bude Stadice. Z chyže vaší, z této úzké tísně, Kde jste přijali mne Děvu Písně, Z kolébky té, nad nížto jsem pěla Až se radostí má duše chvěla, 73 Povstane děd oráče a kněze, Jenž z vás bude orat nejposléze.“ „Nad Vltavou slavný strmí hrad; Orá od plouhu tam bude vzat, Nohou přes vysoký kročí práh, V zlatých uhostí se komnatách, K srdci svému na panenském lůžku Přivine si kněžnu, věrnou družku; Z lože toho knížata a králi, Syni Slávy jeví se mi v dáli, Když ku příštím hledím dějinám, Z nichžto více nesmím zjevit vám.“ „Zrak můj ze Stadické dědiny Do Lechické sahá krajiny K nivám šťastným nízké Krušvice. I tam oráč od své radlice Z rodu rolnického, z nízké chyže Vstoupí na skvoucí stol Piast kníže. Tamo kde se Goplo rozprostírá, Nad břehy se národ k sněmu sbírá, Tam hle! pokřik lidu svobodného Piasta provolává hostinného Knížetem a Lechův náčelníkem, Hrdých Popelovců náhradníkem, Kteří proti hostinnému právu Knížecí svou postavili hlavu: 74 Odepřevše hostům z ciziny Noclehu a štědré hostiny, Pevnou zamkli hrdé brány skobou.89 Za to trestáni jsou boží zlobou; Nebo všecku nedbu zločinnou Raději nám bozi prominou, Nežby ušetřili ohavnosti, Která o své nepečuje hosti Víc než pečuje máť o své dítky, Nežli otec o domácí skřítky. Neboť praví sudba nezvratná: Hlava hostě že je posvátná. Proto bohové též spravedliví K vašemu jsou rodu přívětivi, Že jste svatým právům hostinnosti S přímým srdcem činili vždy dosti.“ „Oba rolnické ty vaše rody Nade bratrskými pranárody Žezlem budou vládnout otcovským, Kmentem přioděni královským. Jednoho jsou vnuci prapůvodce, Jednoho jsou dítky prapraotce. Váš děd v mezihoří Tatranském Slovan v národě kvěť Slovanském. Čeledi jsa dobrým pohlavárem Seděl na dědičném dvorci starém, 75 Dokud nájezdník ho nezahnal Z dědičného bytu v šírou dál.“ „Odebral se tehda do krajin Nad jezerem Goplo první syn Mezi bratrské to plémě slávské; Druhý do vlasti táh’ nadvltavské, A zde na tom místě, kde vy dlíte Jako v oulu včely pracovité, V plodné Lutomírců zemici, Sroubil tuto vaši chyžici, I sem svého přiveď otčíka Jako skřítka, svého strážníka. Třetí bratr, vůdce rodiny, Ze své odebral se dědiny Do prostranných vlastí ku východu Mezi bratry slovanského rodu, Kteří na obšírných rovinách Po dalekých sídlí končinách, A svým pilným plúhem vzdělávají Vlast svou od Nevy až ke Dunaji, Od jehožto břehů naše plémě Rozešlo se do všech úhlů země, Protož na památku starověkou Dunaj slove svatou Slávy řekou:“ „Na těch Podunajských planinách Druhdy ve chrámích a hajinách 76 Vašich dědů bohové jsou vládli, Dokud pod násilím neupadli Do zlé poroby a do bídy Pod Vlachy a vlaské Druidy.“ „Tento bratr v době nejpozdnější Dočiní se slávy nejskvělejší, I do dálných všeho světa strání Rozšíří své mocné panování; Mocných bohů bude oblíbencem, Panovnickým ověnčí se věncem, Pevnou vůlí, bystrým věhlasem, Neunavitelným zápasem Pod znakem svých orlích praporů Odolá on vrahů odporu, Kteří na něho se zevšad vrhnou, Jako řeky když své ledy strhnou, A se v jediný proud k válce spojí Proti skále, co jim v cestě stojí. Sloučenými ajta! vlnami, Všemi válečnými silami Dravý na skálu se valí proud, Jakby ji chtěl na prach rozemnout, I kra za krou útokem se žene, Aby hřmotným rázem rozdrcené O hranaté boky tvrdé žuly Na slunci se na mok rozplynuly, 77 Aby u podnoží hrdé skály Drzosti své zjara oplakaly: Skála jako prvé stojí skalou Věčně nehnutou i nepodalou.“ „Téhož bratra četní potomkové, V tuhých válkách slavní vítězové, O Tatry se budou opírati, Dunajské pak brány zavírati; Jejich orel mezi orly králem Samovládcem vzlétne nad Uralem, Jedním okem ke Kavkazským branám, Druhým pohlížeje k dálným stranám, Kamžto unavené po svém běhu Ubírá se slunce ku noclehu Do chladného lůžka v mořském lůně, Aby ráno z tajné vzešlo tůně, Ale zmladlé ale zotavené, Svěžestí zas novou ozdobené, Ku své nové práci posilněné. – Avšak podlé bohův přikázání Věští duch mi dále mluvit brání.“ – Takto řekla Píseň-Děvice. I hned u podobě hrdlice Ruče hbitým pozdvihla se křídlem Nad svých hostitelů nízkým sídlem. 78 Oni teprvé teď poznali, Že pod svoji střechu přijali Nejen mocnou srdcí vládkyni, Ovšem vyšší jakous bohyni. Druhá sestra vešla do hradu, Jenžto za lesem stál pozadu V chobotě u velkém týništi Mezi vodami a bahništi. Hrad ten podlé účelu a vzoru Velikého podobu měl dvoru, Jenžto v panské vládne hojnosti Obšírné a plodné polnosti, S příslušenstvím luk a lesů valných Do mezníků prostranných a dálných. Vůkol dvoru sídla panského Čněly byty lidu dvorského, Na zádvoří v pevné ohradě Nižší dvorce stály po řadě; V jedněch koňstvo, v druhých bujný skot, V jiných brav a mladý bravu plod Právě u večerní tiché době U žlabu a jeslí hověl sobě. Nejblíže pak stály u příhrady S bohatými obilnice sklady. Kdyžto ku bráně té ohrady, Čili této panské osady, 79 Ona druhá sestra přistoupila, Brána hned se sama otevřela; A když mile vešla do dvoru, Do prostranných komnat na horu, Kdežto v lůně četné rodiny Přivítal ji župan hostinný, Stařec vážný povahou a věkem, Děva na sezení sedla měkkém: A když všem se vůkol poklonila, Zvučné varito jest uchopila, I hned svojí hudbou blahodějnou Píseň prováděla čarodějnou. Pěla před pány a před paními, I před hosty z dálky příchozími, Ježto k postřižinám910 vnuka svého Do domu pán pozval hostinného. „O vy Slovené, o Slovené! Dítky z plodné matky zrozené Od Baltyku dolu do Adrie, Kdekoli to vaše plémě žije, Od Donu až temné do Šumavy, Ku mezníkům velkomocné Slávy, V blahém míru mírní dobráci, Ve válkách jste chrabří jonáci. Všickni když mé oko na vás patří Jako vlastní vyhlížíte bratři; 80 Neračtež ach! nikdy vyhlížeti Jako mnoha otců různé děti. Mnoha otců jedné děti matky Zdědili jsou často svár i zmatky! Jako vůkol tyčky plodný chmel, Jako v jednom toulu mnoho střel, V bratrské tak lásce neoddílni Buďte v míru i ve válce silni. V míru s plouhem, v bitvě s mečem mstivým Hrůzou budete všem vrahům chtivým. Vás je tolik jako v moři písku, Vaše mnohost velkosti buď k zisku, Vás je tolik co na lipách květu, Kdyžto plodná Vesna vládne světu; Jak se ve včelníku množí roje Sláva plémě rozrojila svoje; Co se klasů v plodné rodí Haně, Skví se hvězdic na nebeském staně: Tolik po všech stranách matky země Bez čísla se vaše hemží plémě.“ – 81

Běh časů. Oda na zničení obchodu s otroky.
1834.
Nové se nebe přede mnou otvírá, Stol velikého božstva vidím skvoucí, Člověctví, volnost, právo jej podpírá, Blesk kolem září slávy nehynoucí; Moudrost silnější nežli orlí křídlo Ochraňuje to pevné vlády sídlo. K hrobu se ubírá plný mozolů Předsudek, stařec vlasu šedivého, Byv podporou přivlastněného stolu, Vrah i citu i činu šlechetného; Tmou zplozený syn, volnosti neznaje, V okovech sevřen časům našim laje. 82 Při něm jsou trapiči a mučitelé, Co lid krvavým právem hubívali; Ve třevách hoře, potupu na čele, Teď pláčou jako jiní plakávali; Na blesk volnosti hledíc okem lstivým Sužují divadlem se strašně tklivým. Na tróně zased’ věhlasný mládenec, Jasnou naň slávu vylily nebesa, Na hlavě z květu volnosti měl věnec, Zasedl, blesk’ okem – otroctví klesá! Krutost se zachvěla, uprchla zloba, Svobodně dýše zlatá světa doba. „Bezpraví konec, konec příkořenství!“ Ozval se hrozný hlas silného krále. „Syn věků jasných, otec člověčenství Bděl jsem nad lidským losem a bdím stále, I nedovolím, by hrdost zpozdilá Nad mnou i nad světem triumf slavila!“ To byl Duch časů, z jehožto rozkazu Šlechetná čilost šíří se a svítí, Tma mizí s pelechem zlých zeměplazů, Hrad násilí a křivdy sloup se řítí, Hynou ukrutné znaky svévolnosti, A člověk trhá řetěz nevolnosti. 83 A když na moři nebe se rozchmouří, A sever vzteklý vetchou vládne lodí, Zděšený plavec z lůna krutých bouří, Ze zoufalství do poklidu přechodí: Tak do volnosti přejde svět z poroby, A z trpkých slzí do radostné doby. Kde nedávno k neslávě našich časů, Sloužili zisku nelidských barbarů Nešťastní bratři afrikánských pasů, Kořistí jsouce evropských korsarů, Kde předsudek jen průvodce byl stálý, Kde světlo tmou, a volnost hříchem zvali: Tam náhle trouba svobody zahřměla, A plodné kolem vzbuzuje naděje; Kde před tím raní zář se nezaskvěla, Tam slunce svobody paprsky seje, Lid proti bouři statečně se zbrojí, Král nad lidem, nad králem zákon stojí. Náš věk je budoucnosti rukojemstvím, A člověk v jařmu nadarmo nevzdychá, Lež pokoří se pravdy před královstvím, Svobodovražedlná klesne pýcha; Nad právem zpupně přestane horovat, A žezlem starým nový lid zpravovat. 84 „Svobodě sláva!“ duch přemocný volá; „Krvavým outokům konec položím. Nižádná síla mně již neodolá, Střelami nepřátel svůj luk naložím. Strach vám, již nebe slyší lidu prosbu!“ Zablesklo – zařval hrom – Bůh stvrdil hrozbu. 85

Kletba.
Potomků všech zlořečenství Tvoje budiž oučastenství, A za hroznou tvoji setbu Na hřbitově matky–vlasti Sklízej duch tvůj věčnou kletbu Plnou hanoby a strasti. Jako strašidlo, jak můra, Jako upír bloudící, Jako krupobitím chmura Rolníkovi hrozící: Po všech peklích toulej se duch tvůj A na věčné pouti nepostůj! Dlátem dějepravným vrytou Do tvrdého jádra mramoru Čti tvou hanbu nepozbytou Vnuk tvůj na svou hroznou příkoru, Aby za tvůj mrzký čin se styděl, Jak se ďábel za svou tlapu stydí, Tebe proklínal a nenáviděl, Jak pes otce-vlka nenávidí! 86

Sylvestrova noc r. 1846.
[87]

Sylvestrova noc r. 1846.

(Ve velkém saloně shromáždili se rozmanití ctitelé Sylvestrovy noci pod svým zvoleným ředitelem této slavnosti noční.)
Motto:

Honni soit qui mal y pense.

Ředitel.
Dvanáctá již hodina se blíží, Tedy číše na stůl postavte; Když se do hrobu rok starý sníží, Pohřeb jeho vínem oslavte! Strojit pohřeb, slavit spolu křtiny, Toť jest těžký velké práce kus; Nemálo nám třeba Mělničiny: Živ buď český Dionisius! Dříve ale chválu, dříve hanu Nebožtíku roku projevme, A však podlé mravů Egypťanů S pravdy ničehož mu neslevme! 89 Protož míním, byste v střízlivosti Soud pronesli, Patres conscripti! Do dvanácté bude vína dosti, Až rok starý lehne do krypty! (Ředitel domluviv, sedne.) Ekonom.
Tento rok se dosti dobře choval, Z hroznů štědrých hojný plynul mok, Ač rod Braniborek zachoroval, Lékem hroznů chorý okřál rok!1 Pekař politikus.
Ač se z polí českých do bochníků Liliputských boží octnul dar, Žádný krajan hladem Irlandčíků Na mizinu nepřišel a zmar. Spisovatel I.
Na tom našem poli papírovém Vázlo ovšem psací řemeslo, Ve svém rouchu po trpácku novém Psacím dílnám škodu přineslo. Spisovatel II.
Na perutěch orla Tatranského Grammatiky-Matky český znak 90 Do povětří vzletěl bezmezného, Jak bez nitky papírový drak!2 Spisovatel III.
Ve vlastici české, v zprávě malé, Velkých kakografů plachý roj Znova začav půtky poustalé Dětský slabikář zval na souboj! Rozumný člověk.
Ovšem, dopustil se hrozných hříchů Minulý rok – otce svého syn; Rádi však mu promijíme v smíchu Pásmo kriminalních těchto vin! Vlast.
Ač mne mnoho synů v tomto roku Zpěvem svým a tancem slavilo, Mnoho ječmenového ač toku Na zdraví se moje vypilo: Přec mi sočení mých mnohých soků, Bůh buď svědkem! méně škodilo, Nežli přátelství to bez ouskoku, Které ve krčmách mne pojilo! Vlastenec I.
Já jsem činil, seč mé síly byly; Nemoha vlast šlechtit duchem svým, 91 Pil jsem Ležák, kdyžto druzí pili Bavorštinu douškem kacířským. Mistr vlastenský.
Šumnou novináři statistiku O mém kollegiu napsali, Osm tisíc květin ve skleníku Sadu vlastenského čítali. Páni, nedělejte tolik křiku, Mrazné ještě větry nevály: Obligatních vítr examinů Rozpráší tu mladou vlastenčinu. Neb jen z lásky ne však z obligací Mládež naše vlasti svůj dluh splácí. Národní básník.
Jeden rubl platil Puškínovi Za jeden verš kupčí průmysl; Mně pak národnímu básníkovi Nedal vindry za můj nesmysl. Puškín za mzdu duchovních svých darů Z Kavkazu se vrátil dvorákem, Hojně častován byl od bojarů, Já však svobodným jsem horákem. Bratr Puškín v šampaňském a čaji Ráčil napájet se ohnivém, Ale v Bechynském já zůstal kraji Českým flegmatoušem Češpivem. 92 Puškín sám byl svojím kritikusem, Básník materštinu vybrousil, Mně pak Česká Matka hrozí Brusem, Abych oprav do ní nevtrousil.3 Puškín nevyšel zdráv ze souboje, Který spískala mu žárlivost, Já bych nedal krve kapky dvoje Za tu romantickou šílenost. Básník romantický.
(Deklamuje veršem klassickým.)
Sněžko ty klesni, a Tatry se třeste, Skály ó sřiťte se na hlavu svou, Do všehomíra, ó větry! tu věst mi doneste: V tom roku vzal mi sok Angelu mou; Já mu mečem kolo lebky zašustím, Já soka svého beze msty nepustím, Neb do krutého vrazím jemu srdce tu dýku, Ježto i sloužila druhdy Rinaldu setníku. Kriminální rada.
Příteli, ta vaše poezie V našem kodexu má komentár, Za hrozbu již kaptura vás skryje, Tam váš poetický zhasne žár. Budou na vás svědčit jeřábové, Jako svědčili jsou Ibiku, 93 Kdybyste byl v Anonymusově Básni chvalopěvcem zbojníků. Staročech.
Ač nám Hecker, ač i Wutke slezský Letos panslavistů nadával, Přec by rád byl mnohý autor český, Kdyby pravopis jen český znal. Básníka třetího exemplář třetí.
Já jsem něžný básník jenžto umí Dobře rýmovati slast a vlast, Jenžto na smysl svých veršů čumí Jako na myš vnady prostá pasť; Za pět let jsem složil devět znělek, Spolu deset básní ku jmeninám, Osm kusů bylo na výdělek, Jiné básně směřovaly jinam. Psal jsem mnoho veršů na ni, o ní, Pro niž levé oko slzy roní, Pravé na bok pokukuje dále, Aby nezhas’ plamen lásky stálé; Nyní ale ostřím ku eposu Na květnatou louku svoji kosu, Abych všecky motýle s ní splašil, Abych zpěvem komářím vlast strašil. 94 Recensent.
Knihy haním, chválím, nic nevěda, Cokoli v nich obsaženo jest, Větší jsem než Zbyněk Abeceda, I své vlasti větší dělám čest; Nebo Zbyněk jenom knihy spálil, Autorův jich ohněm nekáral, Já bych oba do hranice svalil, Mstivou duší do ohně byl vál: Nebo víte, že jsem v duchu čilém Nejoutlejším v světě lidumilem, Leč kdo nedbá mojí zištné rady, Rozum nespasí ho od záhlady. Ředitel.
Na tkalcovském stavu Pravdy tkejte Dále pásmo těch svých předházek, Každý sebe sám se dotýkejte , Že má větší cenu nahlížejte Svatě dotýkaný obrázek: Pravda, byť i bez zázraku byla, Mnoho bludařů již obrátila! Študent.
Dost jsem se v tom roku namudroval, Až mně mozkovice brněla, 95 Z lásky k roku rok jsem opakoval, Aby moudrost má víc prospěla. Mistr I.
Pomniž přece miláčku ty soví, Jak se jarní rychle ztrácí květ, A pak vyšší Mathesis ti poví, Že dvanáct škol dvanáct činí let. Mistr II.
Ač mi letos ten den po dušičkách Vítr vyfouk’ z kapsy expliky, Nezůstal jsem v škole na holičkách: Katalogu čet’ jsem rubriky. Mistr III.
Ač mi vzdor mých okrojených žáků Letos pěknou spískal příjemnost, Přec se nezbyla těch škodných ptáků Moje Tullianská výmluvnost; Ale jako Italii matku Onen otec vlasti zachoval, Když ve hrozném Katilinském zmatku Proti kommunistům hromoval: Tak i já své vlasti dbáti budu, Ne quid detrimenti capiat, Kdyby mne chtěl užit za rozhudu Ledajakýs klučík „Audiat“; 96 A když ničeho zde nepořídím Buda Pavlem – s evangelium Z této Samarie dál se sklidím, Abych spásu kázal pohanům! Kandidát I.
Já jsem v loni seděl na lavici Jako Kocourkovský premiant, Rád bych letos vstoupil na stolici, Na níž stáli Herbart, Krug a Kant. Neb jsem při té školní interádě Dostal oslí kůži s pečetí, A jsem trouba v sofistickém řádě, Jenž dle Němců česky klevetí; Protož chtěl bych toho učitele, Který daroval mi dvojici, Na vědecký souboj vyzvat směle, By mně za dvojku dal trojici. Kandidát II. (rozený Čech)
(Bibliotekáři přísedícímu.)
Loni zabral jsem se v Arabštinu, Letos Sanskrit rád bych vykládal, Prosím, neslyšel jste o Gervinu? Bych tu vědu z něho vybadal, Půjčte mi jej zejtra na hodinu, Abych Bramínem se rychle stal. 97 Bibliotekář.
Věřte Gervinovi víc než Vedám; Též mi ale račte věřiti, Že tu knihu dávám erga schedam, Na zdařbůh jí nesmím půjčiti. Kandidát.
Tedy ku prvnímu výkladu Vezmu Romani-Čib na radu. Bibliotekář.
Puchmírova díla všecka máme, Po novém pak roce vám je dáme. Kandidát.
Kde pak tento Puchmír bramínoval, Nežli v Kalkutě své kosti schoval? K jaké vlastně náležel on sektě, V jakém vychován byl dialektě? Tato věc jest velmi důležita, Samskritistům nesmí býti skryta!4 (Bibliotekář se od něho odvrátí a jde mezi svými po svých.) Právní přítel.
Ač mně mnohá starost jako můra Na mém měkkém srdci ležívá, 98 Summární ta krátká procedura Přece nepohřbí mne za živa! Lékař.
Ač i homoeo- i hydropati Do řemesla našeho se trou, Přece lidé, jejichž rozum platí, Na allopatii dále mrou. Divadelní herec.
Ač jsem recensentu za kritiky Letos platil tolar kulatý, Přece se mne dotek’ z politiky Mého přítele brk špičatý; Ale měl jsem při tom za útěchu, Že mne s pavlače lid oslavil, Když se k mému hrálo ku prospěchu, Jímžto dluhy své jsem zapravil. Koncertista.
Ač jsem onen slavný koncertista, Kterého se ulek’ Lipińský,5 Letos znám já sobě rovných tři sta, Budu tedy šumař Šuminský. Kupec.
Ač mne lidé letos pomlouvali, Že se dopustit chci bankrotu, 99 Dokážu jim, že v tom roce lhali; Udělám jej příští sobotu. Ouředník-Praktikant.
Ač jsem zrovna letos ve své službě Dokonal tři olympiady, Přece adjutum mé dlouhé tužbě Tři sta zlatých dalo náhrady. Mladý rekrut.
Ač mi láskou Ferdinanda krále Sleveno jest služby sedm let,6 Přec bych v Praze na vojnu šel dále, Kde jest mír a švárných děvic květ. Starý mládenec.
Ač ten rok mne dále o rok šinul, Ač mi posněžil část vlasů mých, Přece částku hlavy opominul Jeho krutý kamčadálský sníh. Vdovec.
Ač mne ve svém masopustním roušku Rok ten ku novému sňatku zval, Přece jen jsem zůstal na podpoušťku, A třem princeznám jsem kvinde dal. 100 Ředitel.
Na tkalcovském stavu Pravdy tkejte Dále pásmo těch svých předházek, Každý sebe sám se dotýkejte, Že má větší cenu nahlížejte Svatě dotýkaný obrázek: Pravda, byť i bez zázraku byla, Mnoho bludařů již obrátila! Mlynář-Prorok.
Ač na ujmu hydropatních mlýnů Oheň mele nám dost meliva, Přece klín se musí podat klínu, Až nám nezbude dost paliva. Až pak na nás od severní točny Seveřice mrazná bude vát, I jak kuře pod křídloma kvočny U kamen se prázných budem hřát Tehdáž – – – – – Mašinista na železnici.
Ejhle! pohlédněte na proroka, Jenžto maje hlásat minulost, Jako kvočna o budoucnu kvoká, V teplé společnosti zimní host; Já jsem ředitelem u mašiny, Která světy rázem spojuje, 101 Která více nežli pární mlýny Nad palivem zhoubně kraluje,7 Přec se ani v nejpozdnějším času Nedostatku dříví nesmím bát, Před mrazem pak do poledních pasů Na své mašině se budu brát, Ubi bene ibi patria To jest Credo mé a Gloria. Vlastenec. (S užasnutím.)
Milostivý Bože! buď s námi. Jaký železný to vlastenec! Našinec má sedět za kamny, Pleta sobě kvítí na věnec. Tichošlap.
Já jsem velmi mírným Tichošlápkem, Vyhlížím jak zmoklá slepice, A jsem přece kočičím jen drápkem, Závisti a hněvu směsice: Bez srdce jsem, stvůra necitelná, Pláštěm pokrývám se přímosti, I jak bavlna ta potutelná Cizí čest vraždívám v tichosti. 102 Lučebník.
Bavlna dřív byla pomocnicí Na palčivou opařeninu, Nyní prachu má být zástupnicí Na lidskou i lesní zvěřinu!8 Starověrec.
Ejhle! jak se divně mění časy; Osvěta jak dravý lidožrout Svoje dítky sžírá na pospasy, A svým proudem vlastní hltá proud: Smrtonoš jsa Dobropána sokem, Novou vraždu vymyslil tím rokem! Baron.
Letos bylo v Čechách zaječiny Mnohem méně nežli koroptví, Tím pak lonské byly mrazy vinny, Snad se budoucí rok napraví; Já pak myslivci, jenž dlouhá léta Moje lesy věrně pěstoval, Že po zvěři mrazem bylo veta, Milostivý chléb jsem daroval. Rolník.
Není ještě velmi dávno tomu, Že jsem chroustem, že jsem chámem slul, 103 Že jsem vězel ve svém nízkém domu Jako zaražený v plotě kůl; Čas, co jako kapka dlabe kámen, Srdcem milostivých králů hnul, Křivda vzata byla na exámen, Já pak z otrlosti procitnul: Nuže pilnou prácí budu stále Velebiti nebesa a krále!9 Propuštěný plnomocník.
Dokud vesničan byl pod mým bičem, Zadal jsem mu mnoho bolných ran, Teď chci býti jeho ranhojičem, S vrchního jsa stupně odehnán; Abych tedy znovu k biči pomoh’ sobě, Chirurgii selskou tisknu v této době. Deputovaný ...ských komor.
Nelituju že jsem v oposicí Letos namáhal svých outlých plic, Rád jsem slyšel svůj hlas vřískající, Ač jsem nepořídil nic a nic. (Důvěrně šepce mandarinovi do ucha.) Promiňte mi tuto směšnou marnost, Já se s mandariny snáším rád, Ale chtěje získat populárnost Jsem té městské luzy kamarád; 104 Protož chodím často na výzvědy Mezi populárnost do besedy. Mandarin.
Pravda, často jsem se usmál v duchu, Škola když se stala z komory, A ty dlouhé chrie mému sluchu Daly znáti směšné rhetory, Kteří v zemi české, kteří v Dánsku Dcerky Tevtonie hledají, A své pravé Matce po germansku Místo pižma ingoust dávají. Žebrák kmet.
Ač jsem mnoho zkusil tímto rokem, Stál jsem o rok dále od hrobu, Nyní nežli krok se mine s krokem, Smrt snad sejme moji porobu: A přec vám se vyznám s upřímností, Že jsem více nežli mnohý král Užil tiché v světě blaženosti, Že bych z něho nerad již se bral. Včelař.
Včelař jsem, a jestli více medu Moje včely vloni nedaly, Nesmíte jich vinit bez ohledu, Že med právě samy střádaly: 105 Až víc oulů v našem bude sadě, Více medu bude dáno vám, Nemůže oul jeden ve svém hladě Být svým almužníkem sám a sám. Jen kde ouly společně se sňaly, Před hladem si dobrou radu daly. Voskářům pak na sloupky a svíčky Snesou dosti světla na dušičky; Čím jsou ale včely hladovější Tím jest žíhadlo jich špičatější. Jestli tedy naší siré včelce Mělo žíhadlo v čem loni vadit, Koho bodla, letos bude hladit, A jen škodné bude bodat smělce.10 Rozumný člověk.
Ovšem dopustil se hrozných hříchů Minulý rok – otce svého syn; Rádi však mu promíjíme v smíchu Pásmo kriminalních těchto vin. Ředitel spolku.
Ať již rok ten tiše v hrobě hnije, Nedejme mu na cti utrhat, Vypravíc mu slavné exequie Utrhačům spravme pereat! 106 I. Sbor zpěváků (zpívá):
De profundis clamavi ad te Domine. II. S b o r.
Tot vultus sereni, Tot mores amoeni Abeunt, pereunt, nihil sunt. III. S b o r.
(Zpívá vlastenskou píseň z Kotzebue přeloženou.)
Nic netrvá na světě věčně a t. d. (Dvanáctá bije, v tom se kouzelník zjeví.) Kouzelník.
Byste znali svého krajana, Zahrál jsem vám kousek rejdovačky, Komu má hra není vítána, Snad nezačne proto jaké rvačky. Zdurdí-li se Janek nebo Franta,11 Věru zahraju mu furianta, Ano zadudám mu bez okolků, Skočnou a pak z brusu novou polku. 107 Větší a starší kouzelník a zaklinač duchů. (Mluví Goethovými slovy.)
V koutě vyznavači stůjte! Přálo vám se dosti Hostinnosti. Má-li díka Z posluh býti, pozorujte Jenom mistra kouzelníka. (Tu právě nastává Nový Rok.) 108

Sněm ženský.
(1847.)
[109]

Sněm ženský.

Úvod.

Jest to cnota nad cnotami.

Trzymać język za zębami.

Přísloví polské.
Ač mně děva Musa zbraňovala, Bych se neodvážil vkročit tam, Kdežto Krása s Pravdou sněmovala V sboru slečinek a moudrých dám: Přece zanevřel jsem na klausuru Na vzdor spanilé té portýrce, U zvonku pak tenkou chopiv šňůru Zareptal jsem proti závírce. Aj hle! jako Rusalka či Víla Děva čarodějná vyšla ven, A mne náhle v mouchu proměnila, Že jsem ve sbor hned byl přepraven. 111 Co vám tedy budu vypravovat Jest jen malé mušky bzučení, Tajnost, již chce Bona Dea schovat, Patmoské buď jenom zjevení. Náhle jsem se octnul v sále skvělém, Kdežto slavily ty rekyně, Které lákají nás duchem, tělem, Svátek Pravdy, přísné bohyně. Ve křišťále kandelábrů jasných Zhlíželo se světel tisíce: Do zrcadel českých v rámech krásných České dívaly se děvice. Matka vlast ta v koutě stála dále, Jako nepozbytná garde de dame, Kteréž mlsná slečna prchla v bále Do kredence k lásky lahůdkám. Já jsem seděl, čili seděla jsem Na největším v sále zrcadle, (Víte, že jsem muškou byl tím časem) Jak recensent sedí v divadle. 112 Leč i muší srdce mocná krása Sněmujících dám tak rušila, Že má povídka jen cnosti hlásá, Jež mi Bona Dea svěřila. Najde-li se skvrna pronikavá Ve věnci mých bledých výrazů, Jest to muší trus a kaňka tmavá Na nešťastném krásy obrazu. 113 Svátek pravdy.
Praesidentka sněmu:
„Nebude vás tajno, sestry drahé, Proč dnes před dvanáctou nejdem spat, Chceme rokovati v shodě blahé, Jak se máme emancipovat.“ Takto praesidentka mnohovládná Svoje exordium začala, A hle ze Vlastiných vnuček žádná Za vystoupenou si nevzala: Schůzka byla ouplná i řádná. Kolem konvic kávou naplněných, Kolem samovarů čajových, Kolem smetan moukou nelíčených, Skvěl se likérů řad cukrových; Všude plno vábné laskominy Vtipem umělecké oupravy, Plno pro mouchy a pro ženštiny Sladké poskytalo potravy Jakby před svatbou již byly křtiny. 114 (Praesidentka mluví dále.)
„S hroznou bolestí ach! uznáváme, Že na ujmu ženské svobody Otrocky svým mužům podléháme, Proti právu matky–přírody, Ale nejen manželky, též panny, Druhému se koříc pohlaví, Tvůrkyně své poroby a hany, Největší si činí bezpraví, Ano heroldkám své škodí strany.“ „Aby tedy konec bylo moci, Která upjala nás v poddaneství, Nuže spikněme se této noci Proti výsadnímu tyranství; Aby ale v našem slavném sboru Moudré vévodily vůdkyně, Protož vyznejte se bez odporu, Kdo jste nejmužnější rekyně Ve hrdinském proti mužům vzdoru.“ „Každá sestra ať nám bez obalu Odkryje svou biografii, O svých cnostech mluvíc bez zápalu Ať svých pokléskův též nemíjí, Summa summarum nám potom zjeví, Kdo jest hodna naší důvěry, 115 Zdali rozum matronský neb děví Našimi má vlásti záměry, Dokud mužský odpor neuleví.“ „Abych cestou ale šla vždy jistou, Že v tom sněmu sestra každinká Bude mluviti jen pravdu čistou. Dána vám buď tato výmínka: Aby žádná nemluvila dříve, Dokud nedotkne se růžinky, Z níž se vůně pravdy prýští živé Do každinké outlé dušinky Na podvod a na lež neduživé.“ „Která selže, – to vám mohu slíbit, – S velikou se někdy potká mstou: Panna nebude se hochům líbit, Ano vousy hned jí narostou, Kdyby třeba chlapci holobrádku Jenom jednu dala hubinku; Ona svého nedočká se sňatku, Žena nedočká se výmínku, A nepohřbí svého muže matku.“ (Praesidentka sedne a podá první Milost Paní čarodějnou růži.)
116 Milost Paní s růží v ruce: „V sedmnáctém roku byla dána Hrozná mladosti mé ouhona, Proti vůli své jsem byla vdána Za starého z Milčic barona, Manžel můj se toulal od svítání Po lesích a v bahně kaluží, Já co sirá růže bez hlídání Ve smutném jsem vadla podruží Na svobodu myslíc bez ustání.“ (Jedna dáma šepce své sousedkyni do ucha.)
„Slyšte, jak ta baronka se chválí A svou starou krásu vyhlašuje, Zvadlá růže mužův neošálí Třebať i své líce narůžuje, Třeba dává plno souvenirů Svému milostnému bohatýru.“ (První Milost Paní mluví dále:)
„Kdo se souží v samotě a nyje, Představí si co jsem zkusila, Dostala jsem křeč i kongestie, Krev má do hlavy se valila; Proti kvapícímu tedy zmaru Mnoho užila jsem lektvařů, Konečně mne do Karlových Varů 117 Nejmoudřejší poslal z lékařů, Tento recept mnoho stál mne darů: „Tam mé křehké zdraví, Bohu díky, Lepšilo se z noci do rána. Poznalať jsem mezi důstojníky Velmi líbezného hulána, Švihák tento velkopanských mravů, Mazurek a Polku tancoval, Měkké srdce měl a jasnou hlavu, V souboji se švárně zachoval. Kdož by odolal v takovém stavu?“ „Čiperný a dovtipný ten čtverák Na mé srdce hnal též outokem, Štíhlý jako stehlík šestiperák Lásku mou si získal ouskokem; Leč ta naše ostražitá milost Nezůstala dlouho pod puklí, Utrhačných lidí pošetilost Vyhlásila za „fait accompli“ Nevinnou tu srdcí našich čilost.“ „Co jsem já se tehdáž narmoutila Pro tu klevetavou nehodu, Manžel můj, když jsem se navrátila, O našem jen mluvil rozvodu; 118 Tento projekt ve smutku mne těšil, A já v naději své lákací Hleděla jsem, aby jen se spěšil Se slíbenou emancipací, By se rychle té mé lásky řešil.“ „Stalo se; a hleďte, Bohu chvála! Já jsem získala svou vůli zas, Proto že jsem stále na svém stála, Nesešel mně s hlavy ani vlas, Leda pod hřebenem frisérovým, Leda pod břemenem mojich let; Mou však ruku potom v stavu vdovím Žádný ke sňatku víc nezaveď: Vím, že v otroctví si nepohovím.“ (první Milost Paní skončíc, sedne a pije kávu.) Praesidentka.
„Vidíte, že štipec politiky Ženě získat může svobodu, Jen když zcela nedbá na jazyky Plné ouskoku a podvodu. Historie, kterou bez okliky Nám ta mučednice zjevila, Nemá půl onéno romantiky, Které já jsem užit musila, Abych soudu ušla esthetiky.“ 119 „Dlouhý rozum s dlouhými se vlasy Velmi pohodlně může snést, O rozumu krátkém ženské chasy I o dlouhých vlasích bájí věst: Ale hleďme okem skoumajícím, Do nejhlubší časův hlubiny, Zdali mužům, nám se rouhajícím, Všecky nepříčí se dějiny, Chválu díce ženém panujícím!“ Slečna-Gouvernantka.
„Sotva slunce svojí mladší tváří Zasvítilo na piramidy, A již jasnou zaskvělo se září Žezlo slavné Semiramidy. Ještě dříve proti Heraklovi Ony bojovaly rekyně, Které na půl panny na půl vdovy Samostatné byly vládkyně, Živy jsouce jak bez výrův sovy.“ Slečna-Vlastenka.
„K čemu z cizích dějův cizí mravy Ženské slávy důvodem jsou nám, Činy Libuše a Vlastislavy V našem srdci skvoucí mají chrám: 120 Ač nám Alžběty a Kateřiny S Theresií slávu zjednaly, Přece nejvíc dívky Libušiny Vlastenské nám srdce zajaly; Vzorem českým ať jsou české činy!“ Druhá Milost-Paní.
„Ani ve starých ba ani v nových Nejsem dějinách já prohnána, Moje moudrost ze kněh Balzakových A z Eugena Sue jest čerpána, V noci Alfons Karr a v době ranní Moje srdce baví Paul de Kock, Ale díla královny všech paní Mému slouží duchu za obrok: Dudevantku čítám bez ustání!“ „Ona vyvedla mne ze přístěnku Manželské té naší poroby, Ona změnila mne v gentlemanku Nadavši mne právem osoby; Dokud její díla proslavená Duchu mému byla ukryta, Od muže jsem byla oceněna Jako jinaká věc movitá, Jako hračka děckem povržená.“ 121 „Když pak síly své jsem pocítila, Zňal se v útrobě mé vyšší duch, Na manžela jsem se rozlítila Jako Litice, či mstivý bůh, Ruskou jsem mu připravila lázeň; A když horkem hynul horoucím, Protivnou hned musil trpět kázeň V Lednu milosti mé vladnoucím, Až měl respekt přede mnou a bázeň!“ „On se našeho chtěl zbavit sňatku, Já se však ho zbavit nechtěla, Ovšem ujala jsem za oprátku Svatebních smluv pana manžela: On se pod svým jařmem kroutil, příčil, Jako uzavřený v kleci lev, Dokavad van Aken neobklíčil Generalním postem jeho hněv, Dokavad jej bičem nevycvičil.“ „A tak z Boží vůle dál a dále Taktika má muže zmámila, Že jsem osedlala ke své chvále Svého Kadera i Šamyla. A hle nyní na vodítkách vodím Nejlepšího v světě papínka: 122 Sama v koncerty a bály chodím, Děti hlídá manžel chudinka; Nuže zdali za Vlastu se hodím?“ Dixit. Po té řeči ozvala se Hlučná z matronských úst pochvala, Posluchárna tleskem otřásla se, Jakby Malibranka zpívala: Jak když slavné sbory Jelenovy Hudbou promluví k nám srdečnou, A my dáme tomu geniovi Slušných potlesků daň společnou; Tak mužatky tleskaly a vdovy. Ale slečny k hlasu oprávněné Chystaly se ku protestací, Jedna postavy z nich povýšené Takto začala svou orací: „Prosím za slovíčko, vzácné dámy, Ano slečen sbor vás prosí sám, Abyste se poradily s námi, Než se zjeví moudrých nález dám: Krátký konec dlouhé melodramy.“ Praesidentka.
„Náš sněm není žádným, slečno milá, Dle slov vašich melodramatem, 123 Jest to rozprávka jen ušlechtilá O stálosti v sporu srdnatém: Žena jsouci prav svých povědoma Chce-li trochu meliva si smlít, Musí arci se svým pánkem doma Často velmi prudkou melu mít, Aby punktum bylo, kde jest komma!“ „Vy pak slečinko má k vůli vtipu Chcete v posměch dámy uvesti; Chraňte se těch jedovatých šípů A té utrhačné neřesti. Vezmou-li vás ženy na svůj brousek, Vloží-li vás vdovy na svůj mlýn, Jistě po vaší cti ani kousek, Ani nezůstane stínu stín, Zhrdne vámi muž i bělofousek!“ (Několik slečen mluví dále.)
„Poslyšte ty staré větroplašky, Jak si vykládají žert a šašky. Ve pokrytském zahalené plášti Naproti nám tajné mají záští, Že jsme asi o dvacet let mladší, Že bez vrásek líce máme hladší, Že jsme před adventem o pikniku Měly vůkol plno milovníků, 124 Kteří podlé staré etiketty Netančili s nimi menuety, Kteří jim se k zemi nekořili, Kteří jejich dcerám nedvořili.“ Slečna pět a třicítiletá s růží v ruce:
„Dle skromnosti pannám náležité Snáším tu se s tímto důměním, Že vzdor proti síle pánovité Velikým jest matron uměním, Ale který na světě brk psací Černým vypoví to jazykem, Jakou má ta dívka resignací, Která milenci dá košíkem A cit horoucí svým mrazem splácí?“ „Já jsem měla dvacet milovníků: Pět baronův a tři hrabata, Pro mne celinký pluk důstojníků Míval různice a pračata, Jeden víc měl zlata – podlé věsti – Nežli Rothschild, než Demidov Rus, Já však nedbala jsem svého štěstí, Když mne nechtěl onen Zlatotrus Po ohláškách ku oltáři vésti. 125 „Do mého zde album nahlédněte, Jehož dárce spí až v pokoji, Ono dáno jest mi od hraběte, Který pro mne zhynul v souboji. Znáte snad tu historii temnou, Znáte snad mé při ní zásluhy, Snad i znáte pověst nepříjemnou, Že se můj rek zabil pro dluhy, Kterých prý se dopustit měl se mnou!“ „Já jsem jista, že meč pro mne tasil, To mně vyznal jeho protivník, Jenžto milci mému život zkazil, I hned po něm můj byl milovník. My jsme často o té romantické Události spolu mluvili, Slzy prolévajíc elegické Častokrát jsme spolu slavili Jeho velikánství heroické.“ „Tu hle máte z minulejších časů, Podpis ruky Zlatotrusovy, Zde jest ze hraběcích kadeř vlasů, A zde proužek modré osnovy, Na níž chlípí známka krve dávné Po šestnácti otcích zděděné, 126 Která cedila se v půtce slavné Z arcirytířského ramene, K vůli mně Helence dějepravné!“ „Zde se před oči vám obraz staví Jeho protivníka-hrdiny, Který dobrému se těší zdraví V lůně bratrské své rodiny. On mi rychlou svatbu přislibuje Po smrti své tetky majetné, A mně na velíně opisuje Záměry své se mnou šlechetné; Mne však ze svobodství nevyzuje!“ „Nebo jako slavné Amazony, Jako ony české rekyně, Štítím já se manželské té spony, Milosti se koříc jediné; I tak jako Dafne Peneova Pro své panenství se zbobčila, Tak já místo činů berouc slova Již jsem ve slovník se změnila, Který jalové jen sliby chová.“ „Mstivá léta jako Evmenidy Nad mojí se hlavou snášejí, A mé listy a mé heroidy Slovo jenom slovem splácejí. 127 Archiv Třeboňský a Nadsekvanský Sotva tolik listin zanímá, Sotva starý palác Vatikánský Tolikero dávných psaní má, Co jich má můj pulpit velkopanský!“ (Skončíc sedne a pije thé čili čaj, což jest jedno.) Slečna lakonická.
„Že se dobře znáte v stylistice, Milá slečno, to jest známo nám, Jiná zas je lepší tanečnice, Jiná okrasou jest v kruhu dám; Kdyby historií pragmatickou Každá z nás se chtěla proslavit, Musila by trpělivost lidskou Slovem svým a stylem unavit, Já se snáším s modou lakonickou.“ „Nedbám milostné té písaniny, C’est une flatterie, dont je me foue, Nedbám slibův, u mne platí činy, U mne má jen cenu rendez-vous, Které vede k stupňům u oltáře, Kde již Boží čeká náměstník, Aby zajatého srdce-žháře, Jenžto vrtkavý byl kočovník, Naší poddal svévoli a káře. 128 „Často štola, meč ten Damoklesův Nad mládenců starých temenem, Byla bičem Attilových běsův Nad manželů mladých ramenem; Jako hrozný prapor Tamerlána, Když dobýval k pádu zralých měst, Takto štola za znak bývá dána, Jaký manželovi hrozí trest, Když se ženský Chan vdá za Sultana.“ „I jak východního vítěz světa, Kdyžto na souseda zanevřel, Zajatého druhdy Bajazeta Do hostinné klece uzavřel, Nuže takové se poddej káře, Takovou buď sevřen klausurou, Když se manžel stane z hospodáře Mrzkým mahmutem a nestvůrou, A chce zvítězit jen v jednom sváře.“ Praesidentka napivši se pruské kmínovky mluví:
„Slečinka má dobrou odříkačku, Střední historii dobře zná, Leč to jsou jen slova na lapačku A v nich fantasie plamenná; Podejte nám důkaz generalní, Který z činův jen se vyvije, 129 A pak zvíme, jste-li radikalní, Nebo jste-li jen juste milieu, Zkrátka jste-li Vlastou genialní?“ Slečna empirická.
„Dobře jest, že ráčíte zde na to Milost Paní přísně hleděti, Co z knih gouvernantských bylo vzato A se udrželo v paměti; Já se raděj držím empiriků, Kteří k theorii učené Praktického vymáhají cviku A se pravdy drží zkušené, Práznou zamítajíc rhetoriku.“ Praesidentka.
„Pravdu máte slečno drahocenná, Já mám hejno zásad praktických, Pravda zkušeností potvrzená Nebojí se pomluv kritických!“ Slečna-Vlastenka II.
(Mluví Kollarovýml slovy.)
„Pravda jest jak cedry na Libanu, Kdyžto na ni dují větrové, Více její vonnou šíří mannu.“ 130 Praesidentka:
„Vy má drahá slečno rusovlasá, Co tak truchlivě zde sedíte, Jakoby vás netěšila chasa, Kterou kolem sebe vidíte, Rcete, zdali zamkla prozřetelnost Rubínové sponky vašich úst, Nebo zdali skromná potutelnost Má na mysli snubní masopust A s ním milencovu necitelnost?“ (Praesidentka podává jí růži čarodějnou, slečna rusovlasá se jí nedotknouc, mluví:)
„Zdali Pravda v básní též se jeví, Zdali věštčí ústa nelhou nám, Zdali něco platí věrnost děví: To jest, co v své mysli přemítám. Já se pravdy nikdy neobávám, Bez růže ji mohu dosvědčit, Já svým slovům šperkův nepřidávám, Jimiž přemrštěný kypí cit, Jehož ve svém srdci nepoznávám.“ „Před nedávnem v blaženější chvíli, Bylo poznati mně básníka, Jenž hned na hrobech svých druhů kvílí, Od hrobů hned k šprýmům utíká; 131 Nevím zdali tento pomatenec, Rozptýlenost svojich různých sil Svije v jeden neuvadlý věnec, Kterým by své týmě ověnčil, Vyšších Slávy věštců pobratřenec!“ „Neb kdo lásce nepoddal se svaté S nejsmělejší odhodlaností, Prozu do veršů ten básník mate, Prostou jsa jen spoután všedností; Protož pochybnost ta ve mně žive, Zda svým dílem básník prospěje, Když ten jasný plamen lásky tklivé Jeho citův snad již nehřeje, A on srdce chová zimomřivé?“ Sotva řeč ta byla dokončena, Se zrcadla moucha sletěla, Tou pak nedůvěrou rozlícena V ústa bodla svého anděla, Jenž co padlý anděl pánu svému Také mně se rouhati počal; Muší bodeč pysku růžovému Ránu jako vosím bodcem vťal, K attentátu hotov krvavému. A hle, co tak tajně bylo skryto, V jednom okamžení vyšlo v jev, 132 A to moje muší incognito Ve sboru se vyzradilo děv; Sotva že jsem bodem odvážlivým Rasovlasou ranil dívčinu, Ona lístkem oné růže mstivým Se mne muší svrhla šupinu, Já pak zase člověkem byl živým! Jak se druhdy ženy rozlícené Na zpěváka vrhly thráckého, Kdyžto z všetečnosti neskrocené Do sboru se vloudil ženského: Tak se na smělého bohatýra Dámy na mne vrhly odevšad, Jako vrány upjatého výra Na drobty mne chtíce rozervat, Pro výstrahu mužům všeho-míra. Po tom povyku a po tom sváře, Ženskému jsa právu odevzdán, Byl jsem náhle vržen do žaláře, Pouty růžovými uvázán: Ve vězení jsem ty memoiry Pod dozorem dámským spisoval, Mnohé sněmovní pře, mnohé sváry V mysli tajemné jsem zachoval, Ještě horší strachuje se káry. 133 Jako pěvec Lusitaniady O své jmění bouří oloupen, Báseň zachovanou od Najady Z tůně mořské na břeh vynes’ ven: Tak jsem já těch zbytků svojí básně Ze žaláře na svět vydobyl, Mnohou temnost vylíčil jsem jasně, Skvrnu všelikou jsem ozdobil, Pravdu nechtě vytrubovat hlasně. Verše tyto mají – ne tak častou– Plaché zásluhu jen lehkosti, Básni, jejíž rekyně je Vlastou, Těžko bylo činit za dosti! Jestli verše ve slohách tak plynou, Jak pod nožem tabák turecký, Jestli neseká jich širočinou Hrubý dělník z česka německý: Na fidibus lehounko se svinou! 134

Rokoko.
(1847.)
[135]

Rokoko.

Jak osmdesátidevítiletý pan polesný Doupnák vypravuje na štědrý večer svým vnukům a pravnukům, vnučkám a pravnučkám o svých bývalých časech.

Kéžby i mou takové šediny hlavu pokryly, bych směl

Co prapraděd minulé příběhy vypravovat!

A. Tibullus

Vy mě pobízíte, milé dítky, Abych z bání časů bývalých Zlatou rudu sbíral do povídky, Podlé zpomínek mně ostalých; Ač v té šachtě věku minulého Hasne paměti mé kahanec, Přece pozdvihnu rád hlasu svého Jako duchů strážný vyslanec. Nalejte mi ještě mělničiny, Aby mi se jazyk nezpražil, Abych vánočku a lichotiny Svatvečerní česky zavlažil. 137 Na krbu ať jasný hoří plamen, Do kamen pak vložte březiny, Starec ženichem jest teplých kamen, Jako jinoch věrné dívčiny. Jasné světlo zostří oči moje, Jimžto blízká hrozí slepota, Že snad mravy dávné, staré kroje Předešlého poznám života. – Jindy byvávaly jiné časy, Dokud více přátel měla cnost, Dokud méně u světácké chasy Platil vtip a zištná učenost. Méně písáků a papírníků Zbožím hadrním se živilo, Méně pytláků a revírníků Mravy dobré pérem lovilo; Méně papírů též v pokladnicích, Více bývalo v nich žluťáků, Méně slýchalo se o dlužnících, Kteří prchli s grošem nuzáků. 138 Nebo poštou jezdilo se starou Tři dni z Holomouce do Prahy, Vozy koňskou obklopené parou Usedlejší byly povahy. Bez kapslí a bez bavlny střelní Šlo se na srnce a zajíce, Dřív než oukladníci potutelní Lebedovy znali ručnice. Teď si každý hulvát zapytlačí, Když ho panská choutka napadne, Křídlo jelení a paroh ptačí Získá brokem pušky oukladné. Kam se velkopanské honby děly A ty staroslavné štvanice, Kdyžto na koních jsme tryskem spěli, Paroháče na smrt honíce. Kde jsou dávní hoši kopinníci, Kteří v kančí tlamu zpěněnou Tesáky své ztekle blýskající Potápěli rukou přepevnou. 139 Amen, amen, dítky, pravím já vám, Smutná hrozí střelcům budoucnost; Již již s frajkunštem se rozžehnávám, Neb se k hrobu blíží lovčí cnost. Nuže zpěváci a písničkáři Rozplačte mi lesní ozvěnu, Pějte píseň lesův hospodáři O posledním štvaném jelenu! A ty staročeské lesy husté Hroznou svítí na nás lysinou, Doubravy a bučiny již pusté Snad pod ostřím seker zahynou! Protož jsem já radou pro ženichy Aby časně v moudrém snaženství Starali se dítkám o kožichy, Které v příštím zplodí manželství. Nebo bez kožichův, bez paliva Bude hrozné zubů cvakání; Ani láska manželů nás tklivá Před sibirským mrazem neschrání. 140 Rybníky též byly rybnatější, Že když štědrý den jsme slavili, Hajní jikrnáče nejtučnější Na svůj deputát si lovili. Kdo chtěl lososa mít u hostiny, Podlé postních prav i návyků, Dostal hojnost slavné lososiny Za několik sedmnáčníků! Dokud nad Labem se k naší strasti Nestrhla hráz české vlastice, Věru lovily víc o tři části Zběhův mořských Litoměřice. Po Labi teď hrdá Germanie Lačnou velrybou se valí k nám, A jen mělkost za Obřistvím kryje Štítem svým hruď českým dědinám! Dokud u lesů i u rybníků Bedlivou stráž měla šetrnost, Více českých bylo hodovníků, Kteří českou ctili hostinnost. 141 Tehdáž bylo arci na pekáči Dosti pečiva i smaživa, Plamen jasnější plál pod koláči U hojnosti všeho paliva! Pražský ležák místo bavorštiny Ostřil hostům na zvěřinu chuť, A po sklence pravé mělničiny Žíly probíhala vřelá rtuť. Věru bez té rtuti Idrianské, S nížto zasnoubil se kalomel, Páni mívali jsou časy panské Nechodíce v síť a zádrhel! Ano bývaly to časy panské, Dokud česká réva, chmel a slad Více než ty bryndy qua-šampaňské Měly cti a více měly vnad. Méně chorob bylo na mou věru, Zdravý člověk líkům vzdoroval, A kdo ondy stonal na choleru, Jindy na červenku choroval. 142 Koho rheumatismus nyní souží, Ten měl jindy suché loupání, Komu aneurysma průduch ouží, Míval druhdy srdce klepání. Kdo se zhojiti chce kalomelem, A kdo snídá zrnko arniky: Ten se sladem vyhojil a chmelem, Užil česneku a papriky. Když pak nepomohla moc těch líků, Zavolal se mistr Krákora, Ozdoba všech moudrých lazebníků, Slouha Excellencí Doktora.1 Doktor v zámku u knížete seděl, K štěstí našemu nás nehojil, I jak zlatý bažant z klece hleděl, Když se do své gally ustrojil. V panské oboře si vykračoval Se špaňhelkou zlatem kovanou, I jak Jeremiáš prorokoval, Jaké nemoci nám nastanou. 143 Tehdy Krákora hned pouštěl žilou, A když s jarem přišly zimnice, Albu graecum prodával vší silou, Které ke své střádal praktice. Polámané napravoval kříže, Z křenu hnětinky klaď do týlu. Člověk zdravější byl nežli kníže, Jenžto z receptův měl postillu. A kdo slýchal o nemoci kuří, Kterou hyne hus i slepice, O chorobě, která nyní zuří V srdci mnohé zemní kulice?2 Koho osypaly neštovice, Jestliže se v tváři poškrábal, Dosti hladké zachoval si líce, Jen že hochem ďubatým se zval. Láska nedala mu pro to kvinde, Zvláště ctil-li krásu ďubatou, Výběráček hledal štěstí jinde, Odpověd-li dostal košatou. 144 A ta láska byla jiné zboží, Dokud já jsem býval ještě mlad, Láska ta se zvala vůli Boží, Hleděla pak starších slov i rad. Než se jinoch bez skvrny a hany Na rytíře lásky pasoval, Prvé u otce své cnostné panny Oumysl svůj snažně fedroval. Otec čekal, co mu řekne máti, Soudem bratrů svých se ohradil, Dědouška i babky jal se ptáti, S otcem duchovním se poradil. Tehdáž ženské jiné gusto vedly, Hejsek do srdce se nevedral, Řádný ženich muž byl již usedlý, Jenžto na starce si vážně hrál.3 Hlava jeho zasypaná pudrem Počestným se copem hájila, Jakýž div, že u rozsudku múdrém Novotám se statně bránila. 145 Kníry hajducké a brada kozí Nehyzdily tváří jinošských, Jichžto vážný člověk teď se hrozí Jako kommunistů lotrovských. Nevím, jaké katolická panna Užije s tím bláznem rozkoše, Který proměnil se v tatrmana, Ano v houňatého hastroše. Nevím, jaké je to potěšení, Má-li kožku trochu lektivou, Když jí bradáč vytne políbení Na její tvář málo stydlivou. Když tu čeleď spatřím Kozobradskou, Na turecké brady zpomenu, Jak jsme pevnost vzali Bělehradskou Tomu vousatému plemenu. My jsme ovšem také měli kníry Podlé vojenského měřítka, Kdo však nedbal určené jich míry, Hrozila mu pět a dvacítka. 146 Věru před tou Bonapartskou dobou Lepší byla manipulací, Lískovka si pod pevnější skobou Hájila své subordinací. Nemalá jsme měli, Bůh mi svědkem! S těmi Janičary pračata, Ale tehdáž já jsem nebyl dědkem, Vy pak nebyli jste vnoučata. Mladá krev mi v žilách bujně hrála A ta láska k vůdci moudrému, Která vojáků všech srdce hřála, K vítězství nás vedla jistému. Nikdo nebyl ve svém živobytí Svědkem lomozu tak hrozného, Jaký spůsobilo hromobití Dělostřelců z vojska našeho. Když jsme do hradeb těch velikánských, Tři dni neustále bouchali, Až jsme z Boží vůle do křesťanských Rukou Bělehrádek dostali. 147 A ti smělci, švární dělostřelci Byli naší vlasti synové, A ti velcí z Turek neumělci Zkusili to, kdo jsou Čechové. Laudon mezi válečnými blesky K naší baterii přicválal, „Brávo děti české!“ řekl česky, Slovem českým oheň do nás vál. Mně pak zaklepal tu na ramena, Svojí špaňhelkou mi pokynul, Já hned radostí se zapomena Byl bych ve slzách se rozplynul. „Hoši, císař bude míti radost,“ Zvolal vůdce slovem podstatným, „Že činíme povinnosti zadost Jak přisluší mužům udatným!“ A což v jeskyni té Veteranské Slávou Písecký se okryl pluk, Tam hle proti síle Musulmanské Jedna ruka byla na šest ruk. 148 Tehdáž byly jiné rejdováky, Na tureckém onom rejdišti, V poli jiné polky pro jonáky Na bodnatém hřměly strništi! Já jsem šťastně vyšel z toho boje, A jen tři jsem dostal plezury, Jichžto nebálo se zdraví moje, Bylť jsem chlapík tuhé nátury. Na svých prsou obrázek jsem nosil Svatohorské Boží Rodičky, Jeho ochrany jsem v bitvách prosil, Bylť mi od vaší dán babičky: Dokud ještě ve otcovském sadu Jako skrytá květla fiala, A všem pannám jsouci ku příkladu Na manželský sňatek čekala. Ona každodenně na klekátku Růženec se za mne modlila, Třikrát za týden se od začátku Až do konce vojny postila. 149 V zimní noci u krbu len předla, A když ráno pěli kohouti, Ona první z postele se zvedla, By svou práci mohla stihnouti. Každý týden dvacet pecnů chleba Časně ráno pekla v sobotu, Dala pokrm kde ho bylo třeba, Šatila též chudou nahotu. Celé okolí ji milovalo, A na místě jména Doroty Dceru pana polesného zvalo Pěkným názvem panny Dobroty. Když pak jsme se navrátili z boje, Jaký to byl v celé vlasti ples, Plesalo též potěšení moje, Kdyžto jsem jí do náručí kles’. Tehdáž panny byly všecko jiné, Měšťka slečnou zvát se nechtěla, Cizí řečí, která z úst teď plyne, Svůj rod zapírat se styděla. 150 Srdce české bylo srdce věrné, Ještě nekypělo cizotou, A ty dnešní kunšty licoměrné Pašovanou byly novotou. Bez kvapíku, ovšem bez povyku, Žily v bázni Boží dcerušky, V srdci věrnost, skromnost na jazyku, Měly Lidušky i Bětušky. Chlubné Berty, plaché Amalie Módy tatrmanské nectily, Rozum více vlád’ než fantasie, Mravy dobré více platily. Přece v srdci více ohně bylo Méně ale dýmu, méně par, Teď se všecko parou poplašilo Zapřaženou do vozův a kar. Více bylo kázně, více bázně, Více proti hříchům stavidel, Na hříšníky více horké lázně, Na cnost bylo méně osidel. 151 Neb ti ústavové vychovací, Kde se děvče učí bilduňku, Že se ku rodičům nazpět vrací Plné přetvářlivých posuňků, Našich děvčat nezáživným mlékem Z cizích ňader nenapájeli, Hrubé vášně v ženském srdci měkkém Pod puklicí tajnou nevřely. Holka městská tehdáž netýrala Celinký den klavi-cembalo, Ale prací potřebnou si hrála, Aby věno její zrůstalo. Nezpívala ona bez ustání Vlaské rulady, neb arie, V sobotu jen pěla za svítání Písně ke cti Panny Marie. Někdy píseň: „Osiřelo dítě O půl druhém létě“ zpívala, Někdy po práci a to jen skrytě „O Griseldě“ knížku čítala. 152 Tedy nebylo zle o ženicha, Jako v tomto plachém století, Kde před svatbou zasnoubenec z ticha Jak před supem doupnák odletí. Věru tehdáž za oněch dob cnostných, Veselejší svatby bývaly, Mužové se kommunistů zlostných Po veselce neobávali. Proto já též s myslí spokojenou Pojal jsem svou pannu Dorotu, Jež je půl století mojí ženou, A pramenem vašich životů. V onom Křesoveckém kostelíčku Tam nás nebožtík pan farář spjal, Tchán můj po našem nás veselíčku Na knížecí revír odeslal. Měli jsme to tenkrát svatbu slavnou, Až se mozek hostům zatočil, Dědek vaší báby skočnou dávnou Poslednikrát sobě zaskočil. 153 Když pak otec mojí dobré ženy Na věčnost se od nás stěhoval, Nebožtík náš kníže osvícený Polesným mne po něm jmenoval. A když jsem zde v těchto stráních horských Dosloužil již padesáte let, Bez Rad hospodářských, bez Rad dvorských V lesích dobré hospodářství veď, Ouřad můj byl oddán za dědictví Synu mému, dědu vašemu, Jak by lenním právem polesnictví Rodu náleželo našemu. Po Abramu Isák následoval, Po něm nastoupil syn Isakův, Tak se v doupěti tom uhnizďoval Po Doupnáku synek Doupnákův. Dobře nám se děje v tomto stánku Milostivý chléb nám dopřán jest, A když smrt nás zdrtí na hrabanku, Nerozdrtí přece naši čest. 154 Až pak já se podlé vůle Páně Na Křesovský hřbitov uměstím, Tož vám hladší cestu v svatém staně U svatého Petra proklestím. Jen mne, milé dítky, pochovejte Hezky blízko vedlé kostela, Mému popelu pak místa přejte Vedlé nebožtíka konšela. Že jsem na selský lid laskav býval, Byl jsem lásky lidu oučasten; Rád bych mezi ním též odpočíval, Až mne věčný ukonejší sen. Ctěte rolníka, jenž rukou pilnou O vezdejší váš chléb pečuje, Jehožto syn v bitvě pěstí silnou Slávu svou svým vůdcům věnuje! Já jsem skončil povídky své látku, A hle! již ta doba půlnoční Zvonů hlaholem nás volá k svátku A k té krásné písni vánoční! 155 Epilog a komentár
básníka ke štědrovečerní idylle osmdesátidevítiletého pana
polesného Doupnáka.
Motto:

Látka elegie od satyry

Rodem svým jen tak je vzdálena,

Jak dvě struny, služky jedné lyry,

Těla jednoho dvě ramena,

Jako pravé oko od levého,

Jako výsluní dne májového

Od vlažičky vzdáleno jest raní,

Jako od pláče smích panenskéko

Od věrnosti nevěrných lest paní!

Jestli stařec svůj čas chválil více Nežli tuto dobu nynější, Nedivte se kmetu, pomyslíce Že snad druhdy býval šťastnější. V této době nových vynálezků Lidský vtip svůj prapor rozvinul, Mina starší kamenatou stezku Na hladší se dráhu vyšinul. 156 Zdali tato dráha vede k štěstí, Zdali vede k spokojenosti, Zdali nová cesta neproklestí Nový kolej bídám lidskosti? Otázka ta nad můj rozum strmí, Ale radostná ta vědomost Novou nadějí mé srdce krmí, Vás že spasí stará národnost. Stará národnost, co v řeči dědů, Co se v dobrých mravech zjevuje, V nových uměních nás pudí k předu, Všem je občanům uděluje. Všecko vědění jest plevou holou, Nevede-li ono ke cnosti, Všemu národu-li není školou Národní a moudré hrdosti. Pravda, po Labi že Germanie Lačnou velrybou se valí k nám, Že jen mělkost za Obřistvím kryje Štítem svým hruď českým Rusalkám! 157 Kéž ti čeští páni, velikáni, Tak mi praví sprostý rozum můj, Nám i sobě české řeči chrání, Pečujou-li o zisk náš i svůj! A ti šosáci z té smutné gardy, Kteří od bavorských mezníků Přišli domů z vandru od Kušvardy A se štítí řeči tatíků, Aťžiž o svoji čest trochu dbají Dle vzoru těch pánů Pražanů, Kteří sobě české slávy hájí, Jsouce hodni jména měšťanů. Ctěte rolníka, jenž rukou pilnou O vezdejší váš chléb pečuje, Jehožto syn v bitvě pěstí silnou Slávu svou svým vůdcům věnuje! Rolník jestiť perem nejhlavnějším Ve obecném našem orloji, Ontě sloupem vlasti nejsilnějším Ve válce i v blahém pokoji, 158 Mnohý Racek, mnohý Volný Jiří,4 Mnohý zdárný pravnuk Vavákův Blaho vlasti mnohem více šíří, Nežli péro leda-písákův. A pak když se všickni polepšíte, Lepší doba zas se přiblíží, Neb se jeden druhým povýšíte, Cizinec vás hanou nesníží. Nebe nad námi jsouc potěšeno, Za odměnu činů slavnějších Slávou ověnčí zas české jméno V příštím rodu vnuků zdárnějších. Stařec, kterého jste poslyšeli, Neníť synem doby památné, V nížto Čechové se slávou skvěli V umění a v půtce udatné. Ale vzorem české upřímnosti, Pozůstalé z časů dávnějších, Vzorem hynoucí teď srdečnosti Může nám být za dnů nynějších. 159 Kdyby spor ten podán byl ku právu: Má-li padnout oko nebo zub? Mám-li srdce ztratit nebo hlavu? Dal bych lebku srdci za výkup! O srdce hle, milí bratři! dbejme V této naší vševědoucnosti, A za poklad upřímnosti dejme Trochu dovtipu a chytrosti! 160

Spisovatel a recensenti.
(1834.)
[161]

Spisovatel a recensenti.

Satyrické poslání.
(1834.)
Nemysli, že kniha tebou napsaná Lidského je vtipu zdárné ovoce, A plod nauky pojaté hluboce, Jakož recensentem byla hlásána. Věř mi, jednoho že nejsem s tebou zdání; Odporovat tobě tak dlouho budu, Dokud nepozveš mne k sobě na snídaní, Jako’s pozval recensenta Necudu. Chceš-li pane, míti stále příměří, Vše nás častuj mělnickým a večeří, Sic tě zlému ostavíme osudu, A publikum tvoje vyvedem z bludů, Řkouce že je orel sprostou drůbeží. Kredit máme, lehko se nám uvěří. Co chceš tedy, válku nebo příměří? Jestli dáš se vidět, učiníme více, Pošleme tě do archivu za hranice, A takž bude mnoho vzácné tvé jméno Naší, dá Bůh, pomocí oslaveno. 163 Ba, budeš-li pilně plnit láhvice Uděláme tobě k vůli i více; Pošlem dále tě, až přes mořskou vodu Na Albion k slovútnému národu! Odtamtud pomocí naší kritiky, Velké v Britanech učiniv povyky, Dostaneš se přes všeliké okliky Lehko až do půlnoční Ameriky. Všecko bude ale na tom záležeti, Jak se as u recensentů dáš viděti. Tím nemyslím, jako z pekla pokušitel, Jestliže snad padna na svá kolena Klaněti se budeš: toho nejsem ctitel; Ačkoli bych moh’ z našeho plemena Lehko také mnohé vypočísti tobě, Kteří takovou čest zasloužili sobě. O tom ale promluvíme v jiné době! Jsouť na tomto světě choutky všeliké; My se vraťme k našim hodům večerním A k milým Američanům severním, Tam nám může vzejít štěstí veliké! A zajisté byla by to věc dost hezká, Aby až za oceanem v oné dáli Úcty došla naše drahá Musa česká A tam jménu tvému oltář zbudovali. Co nebylo, to se může snadno státi, Jen se hleďme brzo na cestu vydati! 164 Arci někteří by řeč tu slyšíce Řekli, že jsme jako „Paní Pepice,“ Kteréž Lafontaine pro svoji zábavu S Puchmírem dal hrnec mlíka na hlavu, Proto jenom aby jej zas roztloukla, Jim pak morálku do péra přifoukla, A když podvedla naděje Matěje, Že i Martina podvede naděje. Pěkný syllogismus!? Říman však praví: Audaces Fortuna k cíli dopraví! Protož rychle Pegasa jen osedlej, A nám důvěrně se pod ochranu dej; Nedoletíš-li do Filadelfie, Aspoň v Temži koník tvůj se napije. Tebe-li nevábí příklad předstupců, Abys v Čechách nabyv slávy klassické Oblékal se také v šaty anglické, A do skladu vstoupil britských kněhkupců? Jestliže tam Maďar již se odvážil, Proč by Slovan tam se neopovážil? A když se tam mohl ten i onen dostat, Proč pak bysi ty jen pozadu měl ostat? Což tam není Zaboj a lev Jaroslav, Není Kollar, i národní Ladislav? I ty příklad vezmi z takových si hlav, S naším attestátem k Bowringowi plav.1 Uvidíš, jak s naší rekomendací Slávy sobě malou dobudeš prací. 165 A že, přítelíčku, po česku jsi psal, To jsi právě dobrou radu sobě vzal; Národ, jenžto pije Rýn a Sekvanu, A ti co dál bydlí na levou stranu, Na ostrovech, jsouce Čechům náchylni, Nebudou snad toho tak tuze pilni, Aby, chtíce ublížiti tvé chvále, Čítali snad v českém originale! Stranu toho starosti měj na mále; Tu jsme jisti – ale v pravo tam dále, K Visle na východ bych tobě neradil, Tam by snad se original prozradil. Protož hleď, bys k Britanům se dopravil; Tam umějí dělat povyky a hluky Jinak nežli Slovan tichý skoupozvuký. Však i tam, dáš-li se vidět s večeří, Recensent své lety s tebou zaměří, A rozhlásí troubou fámy tvoje jméno, Že hned v časopisech bude velebeno; Ano sama šlechta o tobě se doví Pakli Britan něco o tobě jí poví. A jak české sklo v Londýně koupené Budou tvoje spisy v Čechách vážené, Na vše strany budou ukrutně je chválit, Nikdo nebude z nich fidibusy pálit! Při tom ale budiž tobě povědíno, Abys, až tvé jméno bude oslavíno, Posléz nám se docela nezbritanil, 166 A tak knihy po česku nám spisuje Anglického honoráru se chránil; České knihkupectví láci miluje! Čtenář, draze koupiv, sám by tě hanil. U nás kdybysi psal Byronovým pérem, A se měřit mohl se Skottem Walterem, Nevím jestli bysi stavěl paláce; Nám se podlé archů platí za práce! A vystav si za to malou jen chalupu Na došky nezbude tobě ani chlupu. Blaze, jestli bysi napřed něco dostal, A tak na holičkách docela nezůstal! Zvláště to počestné básníkův řemeslo Dosaváde velkých ouroků neneslo! Co jest toho asi pravá příčina, Že uznalých Čechů vděčná otčina Své spisovatelstvo tak po skrovnu krmí? Nevím; – vysoce to nad můj rozum strmí. Jsoutě věru čeští spisovatelové, I my všickni jejich prakritikusové, Podařilí toho boha potomkové, Kterémužto trpkoovocná haluza Bobku čelo na znak slávy ovila; Neb i nám se daří, kdyžto naše Musa Nás jen bez užitku slávou pokryla; Sláva jen je cílem našich namáhání! Po té každý z nás se kudy může shání, A nedá si ve dne ani v noci stání, 167 Ta nás až do Ameriky popohání; Za ní – jestli je v tom Pána Boha vůle – Půjde prozaista, básník, kritikus, Až tam kde vyniká praultima Thule; Byť i to byl sebe větší cesty kus! Nil mortalibus ard... budiž všakjiž dosti, Skoro bych zapomněl z velké horlivosti Jaké pan kandidát spisovatelský Musí na se vzíti v světě povinnosti, Chce-li dosáhnouti oné slovútnosti, Která jemu tehda všude bude rósti, Když učiní spolek s námi přátelský. Protož pravím beze vší dotíravosti: „Pane kandidáte spisovatelský! Vyčastujte recensenty, svoje hosti, My zase na důkaz upřímné vděčnosti Učiníme slávě kritikou za dosti; A bude-li víno plynout ve hojnosti Potom za odměnu vaší hostinnosti Dáme o vás znělku hned do veřejnosti, Ježto celá k vůli lahodné zvučnosti Rýmovat se bude veskrze na – osti.“ Dixi! Dnes jsem mluvil věru do sytosti – (Ano ledakomus snad i k ošklivosti?) Ostatek si nechám až do budoucnosti. 168

Krotké znělky1
čili
obrázky nejnovější literatury naší a jiných veselých i smutných věcí.
Vyňatky z tajemných čtení na světlo vydaných od Janka Pravdomluvy, svobodného pána z Veršovic a na Veršovicích.
Motto:

Ob aber ein Bolk die Freiheit ertragen kann,

dafür ist, glaube ich, der sicherste Gradmesser der,

ob es Spaß vertragen kann oder nicht. In England

müssen öffentliche Charaktere ja ganze Stände eine

unendliche Dosts oft sehr herben Humors ertragen U.

Literaturbriefe aus England.

Beil. z. AUg. Ztg. Nr. 27. 1852
[169]

Úvod.
Chtěl jsem šestiměrem, co orel, po homérsku se povznest, Neb jak Naso plachý, distichovým poletem Po květinách spanilých, co motýl se proháněje bludný, Chtěl jsem písně milé zpívat o lásce blahé, Méně nebezpečné, věru! než Nasona vyhnance Láska byla k vysoké Julii Césarově! Málo-tě básníků dobrých, by si slávy velebné Věštce slepého Řekův moudře neráčili přát, Málo i těch, co by lavřínem římského poety, Krom věnců Pontských, z pýchy pohrdli hrubé. Atrika víc havranů bílých, ba i více kanarských Jistě chová ptáků otčina Kamčadalů, Víc paniček věrných přestárlým známe dobrákům, Co v tenatech zkušených hloupě uvázli mladic, Nežli oněch pěvců jimž sláva a čest obojetna Být by měla, třeba bez zisku zlatého byla! Nás ale před pýchou chráníc naše Musa slovanská Stezkou s hellenské dráhy zavedla jinou K Parnasu nižšímu, kde cizí lavřín nevidí se Nikdy nevadnoucím ozdobený lupením; 171 Nám z fialek, nám z doušky pokorné vhod bude vínek, Byť bodlák i žhavá kopřiva v něm se kryla! Z dvakrát sedmera veršíkův, kde pravidlo a zákon, Kdežto i lad, kde sklad v rýmě se družně jeví, Tak jako ve mládí minulém, tak v době nynější Jak duchu, takž uchu, znělka dosud lahodí, Znělka libozvučná, kde ohlas na ohlas se ozývá, Jakby se odrážel v hájině od skal a hor, Znělka, co rozměr a takt zachovává ráda hudební A v skořepě sličné jádro myšlénky podá, Jsouc obsáhlejším epigrammem jenžto žehadlo Neb medu slast na konec jak včela moudře chová. Ejhle! tak obnovují svou návštěvu ospice zrádné, Ač nás již v outlém osudy dávno věku, Takto neočkovaných i dětí i hochův hubitelky Neštovice trýzní očkovaného muže! Nás zkušenost trpká do živého začasto ubodla. Bodcem svým a nožem nám ducha zočkovala, Člověčina zpupná tať zmírněla tím cvikem ostrým, Mrav příkrý zjemněl, srdce pozor si dalo, Leč ta hrdost vrozená básníkům, ježto je sobě Své ceny povědoma, zůstala nezmožená, Nezmožená vědomost je naší též zásluhy o vlast, S tou nadějí, že časův soud učiní mi zadost, Tak též nám věrnou veselá mysl zůstala družkou A vtipu českého hrstka nevelmi malá! Toť je podíl a zvyk, totě hračka mladých, blažených let, 172 Jež na vodítkách svých pěvce hrdého vodí; Zvyk ten opět do rukou známých nás Znělce přilákal, Jak když lásce jinoch dá se přilákat opět. Tak v pozdním stáří díváme se rádi na hračky, Co v létech dětských k zábavě sloužily nám, Srdce stárnoucí nadějí se sladce kojívá, Že jsme omladli trochu, když zdětiníme trochu, Neb že jaký se omyl do naší snad matriky vedral, Tak že počet chybný nám přidělal trochu let. Mrav každý i nemrav je plodem zvyku zlého, dobrého, Čím hrneček navřel – dosti! vy víte konec. 173

I.
Stavitel a trakařníci.

Menn die Könige bau’n, haben die

Kärrner zu thun.

Schiller

U nás hlučně břinkáno a znělkováno Na básnickém poli blaze omladlém, Když jest prvé blahodějným ruchadlem Pěvců Kralodvorských bylo přeoráno. Tolik znělek nebylo snad nasoukáno Ani hišpanským ni vlaským soukadlem, Tolik ani obou Schleglů vijadlem Nebylo jich navito neb zamotáno. Jaký div, že u nás tolik nádenníků, Kdyžto „Slávy Dcery“ chrám byl budován, Hmoždilo se prací prostých trakařníků? Přec se neštítím té práce trakařnické; Neb když k robotě své budu přikován, Svobody chci užit – aspoň poetické! 174

II.
Znělka a klec.

Po těle jak roucho plyne,

Rým se vůkol písně vine,

Roucho ať je sebe ladnější

Tělo budiž mnohem vnadnější!

Mirza Šaffy.

Vy co sobě snad dost slušně stěžujete Že se znělka úzké kleci podobá, V nížto tuhá sevřenost a poroba Lapeného křovníka až běda hněte;2 Lépe učiníte, kdyže zůstanete Ve křoví, kde prostrannosti zásoba Není zámínkou, by mužná žaloba Zněla steskem zavřeného křovníčete. Jazyk, jenžto aby stal se kyrysníkem Vězí v těžkém nevolných slov brnění, Nemůž býti švárně hbitým harcovníkem: Jemu protiví se obratného šiku Čtrnáctero mrštných veršů skupení, – Jazyk náš je jonák hulánského cviku! 175

III.
Do rozkošných časů, vlast tovidí! Do rozkošných časů, vlast tovidí!
Naše literáctví upadlo, Vázne papírna i pisadlo, Ač ten náš věk dosti hadrů klidí. Učenost se za verše už stydí Jak matrona, když jí zrcadlo Smutné poskytuje divadlo, Že tvář spustlá marně hochy šidí.3 Role poetické ladem leží, – Trochu zemčat, trochu zádeňku Z nemrvených polí proza těží. To však útěchou jest pro poety, Vaří-li z těch zemčat pálenku, Že jí nelze ztržit bez palety. 176

IV.
Tudyž literáctví víc a více Tudyž literáctví víc a více
Postonává na souchotiny; Bůh se ujmiž dobré chudiny! Neveď pak nás do té nemocnice, Kdežto receptů všech chumelice Sněhem umrlčí své latiny Dláždí cestu v ony končiny, Kde již nikdy nezabolí plíce. Nadějí se kojmež převelikou, Že nás lékařové laskaví Zhojí čítankou neb grammatikou: Neb když Daniel i Amos psali, Řeč i sloh ti muži churaví Z Optatovy lékárny si vzali.4 177

V.
Ano jiná radost ještě kyne Ano jiná radost ještě kyne
Vlastenského pérce vlastníku, Prozaistovi jak básníku, Jenžto do přístavu slávy plyne; Neb se plémě u nás rojí činné, Rovné plemenu těch čmelíků, Co svůj pelech mají v kurníku V kůži slepic zhloupa pohostinné. To jsou fabrikanti vyrobených Duchem kramařícím čítanek Bez hlavy a paty sestavených: Protož radím, aby k vůli celku V tento slepičí svůj dýchánek Podruzi ti přijali mou znělku! 178

VI.
Nechať proto drůbežního moru Nechať proto drůbežního moru
Čmelík nějaký se nebojí, Když tu krotkou znělku připojí Ke své sbírce cizopanských vzorů. Kdo se přede lží má na pozoru, Ten si pravdu lehce osvojí, I když do srdce mu zakrojí Ostrým slovem pravda bez příkoru. A když čmelíkům se líbí sláva Sádlo tučných kuřat hryzoucím, Proč by kuře nemělo k ní práva? Nuže, když ty znělky vyloučíte Z čítanek svých v čase budoucím, Zplesám, že v mém sádle nehnízdíte.5 179

VII.
Otázka geografická.
Moji milí přátelé i nepřátelé Velmi laskavě se na mne hněvají, Že své písně zpívám sobě podtají, Neb že nezpívám již ničehož nic cele. „Každý člověk tak si lehne, jak si stele,“ Šťastní páni z teplých lůžek volají Ani platných námítek již nedbají, Na příklad, že větrák za větru jen mele. Jakých větrů básník na svůj mlýn si přeje, Nemá-li být větroplachem klassickým, Co vždy pěje, jak mu Zefír sladce věje: To ať porota mých soudců vyzpytuje, Pak se vtípí vtipem geografickým, Zdali Boreáš, zda Zefír na mne duje? 180

VIII.
Nová klassifikací starých živočichů.
Milý brachu můj! když pro tvou neumělost, Nebo pro tvou hloupost lehce makavou Výstrahou tě poranila bodavou Vtipem ozbrojené pravdy zjevná smělost: Tu ať tvého hněvu klokočitá vřelost Filippikou nebrání se sápavou; Raděj buď ti naukou i nápravou Přísných soudců Šalomounská obezřelost. Jsi-li ale terčem hany bezzásadné, Protože máš něco více dovtipu, Něco konceptu, jenž lepším pérem vládne: Tehdáž svoje nestydaté protivníky Připočti k té třídě nuzných polypů, Které poctivý Čech zove závistníky. 181

IX.
Moloch i Apollo, čili nová metamorfosa
staré metamorfosy.
Zpěvák ten se ovšem snadně zamiluje Do své lyry jako do své bohyně, Když jak blahý slavík v noční tišině, Slyšán od milenců bdělých, prozpěvuje; Když mu ale zpěvné hrdlo zaškrcuje Křivda za zpěv utrpená nevinně, Ze zpěvácké vyhostiv se svatyně Jiným bohům jiné dary obětuje. Z Molocha, či z Béla svého Apollina Blahodějní stvořili prý Helleni, Nechtíc boha učiniti ze zlosyna; Teď však podlé zlověštích i náhlých zjevů Obávám se, že se opět promění V Molocha, či vraha synů svých, bůh zpěvů! 186

X.
Svatý Jiří a básník.

Die Welt wird Prosa mehr und mehr,

Der Glaube selbst ist ohne Wehr:

Was hat das Ewige verschuldet,

Dass man’s nur nebenher noch duldet?

August v. Platen.

Planá proza našich ovocem je časů, V nichžto víra s nedověrstvím bojuje, Co své žáky jedem pýchy častuje, By jen v rozumu svém hledali svou spásu. Blahověrný poutník, jenžto ku Parnasu Po trnatých stezkách zbožně putuje, Kde svých bohů svaté sledy stopuje, Posměvačných jedva pozbude se hlasů; Věštec, jenžto dále jasným hledí zrakem, Ví, že jako onen svatý hrdina, Na smrt bude válčit s nevěřícím drakem. Srdce věští husté zahalují chmury, I jak odhodlaná k smrti družina, Díme písním: „Salutant vos morituri!“6 187

XI.
RemesloŘemeslo a umění.

Kde se pivo vaří,

Tam se dobře daří! atd.

Novo-Gräfenbergská píseň Göthových Duchů nad vodami.
K čemu asi básník na světě se hodí? Totě věru důtaz mnohých šosáků, Až se často tázanému chudáku Nad otázkou závrať v mozkovici rodí; Ba i vážný státní ekonom, jenž chodí Na vodítkách publikánských mudráků, Ví, že slad i sládek v obci pijáků Mnohem více blaha nežli básník plodí. Pravda! – a však nevaří-li mistr Macek, Navaří vám dosti blaha pivního Jemu rovný umělec pan mistr Racek. Vás se za to ptáme, státní mudrlante: Kde jest ona škola ducha věštího, Do níž chodil Shakspere, Gundulič neb Dante?7 188

XII.
Opět řemeslo a umění.

Kde je sládek, tam je mládek,

Tam je také pivovárek. atd.

Manského práva kniha I. Hlava I.
Ptáme se též s pokorností ostýchavou Mistrů novější i starší moudrosti, Nenajdou-li všecky jejich hodnosti Množství náhradníků s duší dotíravou? Včera opustil nás, smrtí porván dravou, Mistr Feudorum, man školní kárnosti, Zítra zajme sídlo jeho lénosti Jeho žák, co železou byl kojen kravou; Oba do též jedné chodili jsou školy, Sebírali spolu klasy na tom poli, Na němžto je sbíral děd i prapraděd: Kdyžto Rafael neb Tasso skonat měl, Kdož jim z dotíravých hejsků říci směl: Brachu milý! Ote-toi, que je m’y mette!8 189

XIII.
Přátelská výstraha.
Blázen jest ten básník nezachvělý, Který hrdou lyru nastaví Pod zákonník často bezhlavý, Jímž ho soudce stíhá neumělý; Raději, když vůle Páně velí, Ať se tvoje snaha vypraví Přístěnek si hledat laskavý, Kde tě úřad od Parnasu dělí: Obyčejné tužbě žíly zlaté Bude učiněno zadosti V kancelářské ukrytosti svaté. Byť ta služba tobě nezjednala Pokladův a velkých hodností, Nebyt básníkem je zisk a chvála. 190

Smutek a veselost.

XIV.
a.

Ego multa tacui, multa pertuli, multa

concessi, multa meo quodam dolore sine

vestro timore servavi.

Cic. in Catill. 4.

Znalec lidí, jenž svým okem pronikavým Poznal, co je zámínkou, co oučelem, Co je na oko, co tajným zřetelem, Zaslepit se nedá slovem chytře lhavým; Srdce zkušené mu poví, kdo je pravým Zásluhy tvé aneb zisku ctitelem, Kdo je věrným nebo lstivým přítelem, I kdo v potřebě je rekem ostýchavým. Blázen ale jest, kdo proto snad se souží, Že ta cnost co ořechová skořepa Jádru scvrklému jen za obálku slouží. Ten, kdo člověčinu mnohým seznal cvikem, Pozná lehce za hlucha i za slepa, Co je cností, co je lživým cnosti křikem. 191

XV.
b.

Běda vám, kteříž jste ztratili trpělivost.

Syrach k. 2. v. 15.

Blázen jest, kdo je mnou obdařen jsa hrudí, Játra, žluč a slezinu a ledviny Souží smutkem daremným z té příčiny, Že svět ohavný se ohavnostmi trudí; Buď svým přísným soudcem každý jemný sudí Viny svého bližního i neviny, A když na dně vypátrané hlubiny Skryté bezpraví ve srdci smutek zbudí, Netrap velmi touto žalostí a strastí Srdce svého, ni svých skormoucených třev, By tvá žalost zrádnou nebyla ti pastí. Nad tvým slušným smutkem, kdyby trval déle, Nevzešel by přátelský ni žal ni hněv, Plesaliť by nad ním tvoji nepřátelé! 192

XVI.
c.
Mysl moudře veselá ať pohybuje Všecky ducha tvého pružiny a síly, A když smutné musíš podlehnouti chvíli, Nechať smutek v srdci dlouho nebytuje. Veselost je víno, ježto rozpaluje Ducha tvého nervy, těla tvého žíly; Veselost tvá jako číše z rukou Víly Jedem závisti tvé soky počastuje. Ovšem těžko jest se vlídně rozveselit V spolku vážně zamračených Fakyrův, Do nichžto se Moloch hněvu ráčil vtělit. Arci že se člověk smutku těžko zbude, Byť i tančil v kole směšných Satyrův, Kdyžto bez taktu čert na dudy nám hude! 193

XVII.
d.

Ten,kdo za svá dobrodiní očekává náhrady,

blázen jest.

Třeba celou půlku té své zkušenosti, Kterou jsem tak draze musil zakoupiti, Chtěl bych mnohým protivníkům postoupiti, Aby procitli z své směšné otrlosti, Která jako pštros v své známé nemoudrosti O kořist chce vraha svého připraviti, Když své oči může v písek potopiti, By se nestal lupem dravé prchlivosti; Kdo však jako kvočna matka starostlivá Věrně pečoval i o svá kuřata, Dbal i o kačata cizí vody chtivá, Ten, když nevděkem je stíhán nestydatým, Budiž ujištěn, že jeho odplata Mstitelem mu bude dána svatosvatým. 194

XVIII.
e.

Qui comprend tout,

pardonne tout.

Madame Staël.

Kdo svou myslí pozoroval shovívavou, Jaký na světě tom plodí svár a zmatek Mnoha potřeb světských častý nedostatek, Jenžto chleba žebře, lačnou zhrdna slávou, Kdo ví, jakby leckdo cestou kráčel pravou, Jakby leckdo nepouštěl se do šarvátek Proti druhu svému, kdyby malý datek Skrovnou opatřil jej živností a stravou; Kdo ví, jakých potřeb žádá nespočtených Jícen vyprahlý a pustý žaludek: Ten se zdrží šprýmů vtipem zaplavených. Kdo zná ještě jiné spády ukrytější: V tichém srdci zatají svůj úsudek, Promina všem tělům šmejdy tělesnější!

195 Prozaický trojlístek
při obraze Kollarovy Míny.

XIX.
a.
Ejhle švihák, jenž se řečí lhavou Na vlastence ráčil změniti; Pudivětra lze vám spatřiti Přes vrtkavost ducha pronikavou. V Čechách českou vykrmený stravou Cizincům jen ráčil dvořiti, V nové době bál se sočiti Na družinu naši podnikavou. Svijte mu dva věchty vůkol vlasů Z koukole a trávy jalové, Na ukázku změnnosti všech časů. A připojte k tomu odrozenství Dlouhé tahy tváři kozlové: Máte sobce v chudém podobenství. 196

XX.
b.
Není chytrost, není hloupost zcela Co se v tváři její vyskytá, Jest to nouze ducha ukrytá Duše z brku v hezkém pouzdře těla. Hned chce Hermanna, hned jakby chtěla Zdirada v své lásce klopýtá, Hned chce oba, hned je zamítá, Hned se třetí láskou plaší celá. Ba jak vidím hrozné učenosti Z cizích románů si dobyla Na základě pražské vzdělanosti. Pověz tedy slečno rozmilá Jsi-li Thusnelda, ať veršů spořím, Jsi-li Šárka, ať tvůj Děvín zbořím? 197

XXI.
c.
Drahé zbytky naší kavalkády, Ostroho a šavle zlámaná, Hodna aby byla zpívána Pěvcem slavné Don-Quijotiady! Slib mi za mou pásku všecky řády, Nedal bych tě, plachto zcuchaná, Za milostné šátky sultána, Když v haremě složí břímé vlády. Zkušenosti budiž nám hojičem, Zhrdati nás nauč hračkami, Slepou dusbabou a dětským míčem. Když pak větrové můj popel schvějí, Zhyň má pásko mezi sbírkami, Kde se mumie a třepy skvějí!

198 Písně, bájky a nápisy.
[199] Písně.

Odvážlivý milovník.
1835.
Když jsem tebe vyprovázel Domů přes lesíček, Svítil na nás smutně z oblak Bleďounký měsíček. Ach co vše jsem tu pocítil, Vyslovit nemohu; Mně jen jest to povědomo, Mně a pánu Bohu. Chtěl jsem tebe políbiti, Žádný nás neviděl, Znali jsme se přes tři léta: Přece jsem se styděl. Pod nízkým tam pod jedlovím, Kde chvojina hustá, Zamhouřil jsem směle oči, Namířil jsem ústa. 201 K tobě jsem se ponachýlil, Ruku tiskna směle; Ničeho jsem nedocílil, Mráz mi šel po těle. Ještě kousek cesty zbýval Do tvého domova; Chtěl jsem tobě povědíti, Chtěl jsem jen tři slova. Bůh ví, co to bylo; chtěje Mluvit oněměl jsem, Chtěje tebe políbiti Celý zkameněl jsem. Ó bych směl tě ještě jednou Domů provázeti; Chtěl bych pak se jinak o tvou Lásku ucházeti. 202

Hezká Liduška.
1835.

Starý mládenec, zbouchnutý do mladice,

začíná znova býti děckem.

Staročeská kniha, kap. 3. str. 27.
Liduško, hezká jako růže když rozkvítá, Kterou větérek líbá, a ponejprv vítá; Hezčí než krůpěj rosy v liliovém věnci, Poslyš Liduško, zpívám o tvojím milenci! Jak potok čistý, jasný, prohlídavý do dna, Tak, Lidko, duše tvá je čista i lahodna, Tvé srdce nezkalené, jako modré nebe; Slyš, Lidko, zpívám o něm, kdo jen živ pro tebe! Víc nežli světlo luny oblohou plynoucí, Než slunce nade mořskou hlubinou planoucí Oko i srdce Lidka povahou zanímá; Slyš, Lidko, zpívám o něm koho láska jímá! 203 Zpívám o tvářích, které hoří, které blednou, Když na ně modré oči Liduščiny zhlédnou, Však v ústech zajíká se odpověd s otázkou; Slyš, Lidko, zpívám o něm, jak je zmořen láskou! Jakož se štíhlá jedle vznáší nad křovinou, Tak spanilá Liduška nad panen družinou, Každičké hnutí ducha šlechetnost maluje; Slyš, Lidko, zpívám, kdo tě nade vše miluje! Ach, když se čarokrásná Liduška usměje, Tu hned se oheň i mráz po srdci rozleje; Co vidím? hezká Lidka usmívá se skrytě? Miluj mne, Lidko, miluj, ty andělské dítě. 204

Relikvie lásky.
1835.
Ach, jaký to kvítek krásný, Ona jej nosila; Nad růži ten modrák jasný, Ona jej ztratila. Ó jak sladká ta jahoda, Ona ji podala; Nad nektar je tato voda, Ona ji čerpala. Ach, jak drahý ten šáteček, Ona jej vroubila; Nad erby ten dvoulísteček, Ona jej vyšila. 205 Nad diplomy to psaníčko, Ona je napsala; Nad orací to slovíčko, Ona je šeptala. Nad epos je ta písnička, Ona ji zpívala; Nade všecko ta tkanička, Dvé srdcí svázala. 206

Polka vlastenecká
k Čechovi nečeskému.1
1833.
(Obraz mnohých Čechů v Haliči.)
Čech.
Sličná Polko! proč tak pyšně, Proč tak necitlivě K bratru Čechovi se chováš, Nebo tak bázlivě? Znám já, Polky, vaši hrdost Naproti vašincům; Znám já dobře vaši tvrdost Naproti cizincům! Tělo bílé jak sníh padlý, Oči jak dvé blesků; Neumí však srdce polské Milovat po česku! 207 Sličné Polky, ale hrdé Ke všem svým mládencům; Krásné Polky, ale tvrdé Ke všem cizozemcům. Mne však cizím nenazývej, Jsem tvůj bratr krevní; Svazek, jímž nás Sláva poutá, Milost nechť upevní. Polka.
Chciała bym cie, mily Czechu, Chciała bym cię lubić, Kdybyś tylko niepomagal Narodowość gubić. Synem Słavy ty się zowiesz, I obcym hołdujesz, I obcym językem mówiąc, Wstyd sobie gotujesz! Tą cudzą zarazą nasze Dzielne psujesz syny; Wierz mnie Czechu niesławiaňski, Wielkie ty masz winy! 208 Niewolno mnie do kochania Wybrać sobie Niemców, Niewolę być nigdy matką Takich cudzoziemców. Niewolno mnie jako Wandzie Z Niemcem się zaślubić, Chcę ja prędzéj w nurtach Wisly Moje žycie zgubić! 209

Bájky.
1834

I.
Kamzík a medvěd.
Kamzíka omrzely skalnaté vršiny, I zběhl dolů, líbily se mu roviny. Tu spatřiv doupě zvědavě do něho skočil; Však medvěd huňatý hned do cesty mu kročil. „Co chceš roháči? – Smělost tvou zaplatí krev!“ ,Odpusť, panáčku, hledám skrýš, honí mne lev.’ I ztruchlel medvěd, rychle do kouta se vtíská, Kamzík před smrtí utek’, co tak byla blízká. 210

II.
Kos a čečetka.
(Podlé Alexandra hrab. Fredra.)
„Jak se líbí v kleci panáčkovi?“ Pravila čečetka ke kosovi. – „Hvízdáť, hvízdáť ještě časem svým; Ale kteraké to hvízdání? Prvé tvojím hlasem prorockým Zvěstováno nám jest svitání, Až se ozývalo křoví celé; Nyní – styď se – nyní tak nesměle Jenom tichým pištíš hlásečkem, Jako bysi přestal být kosem!“ – ,Jiný v křoví, jiný v kleci los!’ Odpověděl opatrný kos; ,Kdybych vám upřímně zpívat chtěl, Jakých zisků bych se nadít směl? Z vás posluchačů by peří drali, A zpěváka na rožeň by vzali!’ 211

III.
Człowiek i puhacz.
(Częścią bajka, częścią prawda, częścią tłómaczenie z rossyjsklego – największą częścią oryginal.)
Od rodziców i krewnych swojich opuszczony, Gardząc światem, od świata može též wzgardzony, Byl Filaret człowiekem zupelnie szcześliwym. Lecz odwažylodwažył się prawdy mówcą być gorliwym, I głupcom prawdę gwałcil nasz prawdy obrońca: Otóž prześladowali go głupcy bez końca! Dwa to skarby: Cierpliwość i swój rozum zdrowy, Zabral z sobą Filaret, w podróž iść gotowy. Raz zobaczył jak kruków i wron dzika tłuszcza Ostre szpony i dzióby w puhacza zapuszcza. „Otož kłamca i oszczerca „Bez honoru i bez serca, „Któren nas łajał bez trwogi, „Dać mu w skórę dla przestrogi!“ Wróble i wrony wrzeszczały Puhacza žywcem skubały. Wielmožne jest głupstwo i siła! I juž śmierć puhaczowi groziła; 212 Lecz wzruszony jego męką Filaret raz machnąl reką: Zniknęla zwolna Zgraja swawolna. „Dla czegoś jich rozjuszył tak naprzeciw sobie?“ Zapytal się Filaret puhacza wolnego. „Ach! ja mój Dobrodzieju niewiém sam dla czego, Lada tę jedyną rzecz mogę zwierzyć tobie: Mówiłem ptastwu prawdę, mówilemmówiłem daremnie; Chciałem, aby się bracia kochali wzajemnie – Sam jim przynosąc bratniéj miłości dowody, Przedstawiałem jim smutne skutki jich niezgody; Lecz paw z dudkiem przez durnią swą fanfaronadę Knowali w rzeszy ptaszéj naprzeciw mnie zdradę Za to, že byłem łaskaw jich Dudkiewiczów nauczać, Sępowscy, Jastrzębscy, i Wrońscy, Kaniowscy, Krukowscy, Gawrońscy, Jaśnie wielmožne Państwa chciały mnie dokuczać; Rada moja była bez skutków, bez pomocy, Moja winna: Otož, že widzę jaśnie w nocy.“ 213

Nápisy.
1834.

Stálost povahy lidské.
Byv porozen jsi plakal, nu nerád tedy bral jsi se na svět. Proč narodiv se nerád, nechceš umírati rád?

Důstojníkovi vojenskému.
Ozbrojenému hledíš do očí směle Marsovi hrozných; Však co klesáš, kdy vidíš Ladu nahou jen okem? Mars všelikou zasadil tobě jízvu, přec ozbrojený Mars Tak mnoho ran ti nedal, jak dala Lada nahá! 214

Na chlipníka lakomého.
Ve tvé skříni plné objímá Křemnici Příbram, Jen aby Idria zas obě nepolkla hory.

Povšechný nedostatek sebemilenstva.
I.
Fakir: Ale jest tak přísnou cizoložství trestati károu! Ženatý:Lehce chytrouškovi tak neženatému mluvit. II.
Fakir: Chceš by se ukrutnou cizoložství trestalo károu Žádný div, sličnou máš doma, Víte, ženu! 215 Poznamenání.
[217] Zříceniny Zvíkovské.
1 Na stránce 1. Zříceniny hradu Zvíkova náležejí k nejvýtečnějším a nejpamátnějším pozůstatkům starožitností českých. Celý tento veliký hrad vystavěný na vysoké příkré skále, pod níž Vltava s Otavou se spojuje, skládal se ze tří hlavních částí. Mezi jeho znamenité budovy, které se dosavad v proudu mnohých zuřivých časů zachovaly, náleží tak nazvaná věž markomanská, jižto jsme raději nazvali Černou věží; neboť patrně ukazuje, že ve 12. století a nikoli dříve, vystavěna byla. V této věži chovala prý se za panování některých Přemyslovců koruna česká. Domnělé runské nápisy, které se na čtverhranných kamenech této věže nacházejí, nejsou zajisté nic jiného, než jak Dobrovský pravdivě řekl: kamenické známky od stavitelů této věže vytesané. Básník tedy od historika jsa opuštěn odvolává se ku výkladu těchto pseudorun na verše: „Znáte-li číst runy skryté, Do šlechetných srdcí vryté, Snad několik písmen přečtete!“ a na tom přestává. Neni pochybnosti, že Zvíkov (Klingenberg) náležel mezi nejstarší královské hrady v Čechách, a že již na začátku 12. století vystavěn byl. Roku 1248 přebýval zde po 219 nějaký čas zpěvu a lovu milovný král Václav I., když království svému synu Přemyslovi Otakaru II. postoupil. Léta 1289 byl Bavor ze Strakonic a na Horažďovicích pánem hradu a zboží Zvíkovského, kteréž obojí bylo r. 1317 postoupeno panu Petrovi z Rožmberka. Tento pravdivě vlastenecký pán obávaje se, aby koruna česká od cizozemců na zmar uvedena nebyla, odpadl krále Jana s mnohými pány Čechy, mezi nimiž Jindřich z Lipé a Zajíc z Valdeku. Nejznamenitější na Zvíkově se sjeli a učinili mezi sebou jednotu proti králi Janovi, zapomenouce na své vlastní hněvy a půtky a majíce toliko spásu vlasti na zřeteli. Nedlouho potom dostal se Zvíkov pánům ze Švamberka i náležel jim až do roku 1420, v kterémžto roku od Táborů dobyt a ještě silněji ohražen, ale brzo na to od Sigmundova vojska vzat byl. V prosinci léta 1428 oblehli Jan Blech a Míkuláš z Paděrova s pomocí Píseckých, Sušických a Klatovských hrad Zvíkov a vzavše jej outokem vypálili jej. Na to se uvázal v tento hrad pan Kunrád Kaplíř ze Sulevic, ale l. 1429 učiněno narovnání s panem Oldřichem z Rožmberka, jemužto Zvíkov postoupen a od krále Sigmunda i s many k tomu hradu příslušnými do zástavy puštěn byl. Až do roku 1446 jmenuje se pan Oldřich, r. 1450 pan Jindřich, r. 1451 pan Jan z Rožmberka pánem na Zvíkově. Léta 1467 náležel tento hrad Smilovi z Hodějova, ale za nedlouhý čas dostal se opět pánům Rožmberským, kterým také spolu Orlík náležel. V druhé polovici 16. věku připadl Zvíkov opět pánům ze Švamberka, kteří tehdáž Orlík drželi. L. 1571 obojí toto panství od Krištofa Švamberského v jedno vtěleno a spojeno jest bylo. Od toho času až do r. 1623 zůstal Orlík i Zvíkov při tomto rodu, ano oba tito hradové, jakož i hrad Třeboňský od Jiřího ze Švamberka po páních Rožmbercích se všemi jich 220 panstvími zděděný, bránili se nejstatečněji a nejdéle proti Don Maradasovi a Don Huertovi, generálům císařským a toliko skrze úmluvu čili kapitulací, když již celá koruna česká podrobena byla, r. 1623 císařským se vzdali. Památka těchto vůdců udržela se dotud v některých končinách někdejšího Prachenska v povídkách jim nevelmi pochlebných. Toho roku bylo veškero movité i nemovité jmění Petrovi ze Švamberka od cís. fiska odňato. Zvíkov s Orlíkem ponechán byl Adamovi ze Šternberka, nejvyššímu purkrabímu Pražskému. Jeho vdova prodala obojí panství Janovi Oldřichovi z Eggenberka, knížeti Krumlovskému. Když ale r. 1710 kníže Jan Krištof z Eggenberka bez dědiců umřel, ustanovila jeho manželka Marie Ernestina, rozená kněžna ze Švarzenberka, svého synovce Adama Františka říšského knížete ze Švarzenberka, za hlavního dědice (1716). Od té doby náleží obojí panství tomuto knížecímu rodu a jest dědictvím druhého majoratu mladšího kolena knížecího.
2 Na str. 4. „Srdečenství, sladká dostojnost, jako róže z pupy jdoucí;“ jsou slova schvalně vyňatá z milostné písně krále Václava I. Dodatek vydav. V nejnovějším teprvé čase povstala pochybnost o pravosti písně této. Budiž píseň ta pravá nebo podvržená, v tom zajisté se každý shodne, že v prvním případě literatura česká proto mnoho nezíská, v druhém však nic důležitého neztratí. Závažnější a podivu hodnější jest ovšem to, že pochybnost o pravosti Libušina soudu, kterou byl Dobrovský vzbudil, posud v některých jinak dobrých spisech našich sousedů časem jako kometa se vyskytá, z čehož souditi musíme, že kritický spis našeho Šafaříka a Palackého „Die ältesten Denkmäler der böhm. Sprache“ r. 1840 vydaný dosud k trůnu mnohých učenců 221 náležité dráhy si neproklestil. Viz na př. „Die Poesie und ihre Geschichte,“ von Karl Rosenkranz, Königsberg, 1855. pag. 290.
3 Na stránce 5. Vítkové, Vítkovci. Tak se nazývali v nejdávnějších časích slavní lechové čili pánové z Rožmberka.
4 Na str. 7. Králové neb jich pokrevenci. Car Alexander, jsa r. 1814 na Orlíce hostem, navštívil také Zvíkov. R. 1834 navštívil týž hrad Friedrich August, král saský. Později zde byl Arcikníže Karel Ferdinand, kterýžto českými zpěvy a mezi nimi sborem „My čeští manové“ v noci pod měsícem s Černé věže hlučně se rozléhajícím od knížete Karla ze Švarzenberka, vládaře panství Orlického, přivítán a rozmile překvapen byl.
5 Na str. 9. V obci svorné. Dle starého mluvení spůsobu mělo by vlastně řečeno býti v obci svornej, tak, jako polština dosaváde této formy, i v mluvě i v písmě užívá, která u nás toliko v ústech lidu se zachovala.
6 Na str. 13. Dne 16. září 1844 kníže Karel mladší ze Švarzenberka mezi české stavy byl uveden a k nim přivtělen.
Vykladač znakův panských.
Pokud z pozůstalého rukopisu souditi se dá, povstal zlomek ten r. 1846; básník měl úmysl podobným spůsobem nejslavnější muže národu českého opěvati. Viz Sebr. sp. díl I. str. 74.
1 Na str. 23. Rádi bychom místo všeho vysvětlování odkázali čtenáře na důležitý spis přečasně zemřelého histo- 222 rika Josefa Edm. Horkého „Des böhm. Freiherrn Löw v. Rožmital und Blatna Denkwürdigkeiten und Reisen durch Deutschland, England, Frankreich, Spanien, Portugal und Italien,“ kterýžto spis básníku za hlavního průvodce sloužil, kdybychom nevěděli jak zřídka lze se ho dopíditi. Zajisté velkou zásluhu o domácí i západní evropskou kulturní historii získal by si novější historik spracováním a přeložením díla toho. Rod pánů Rožmitálských, jejž básník po básnicku z báječných časův odvozuje, přestěhoval se ku konci 14. století z prvotního sídla svého hradu Rožmitálského na zámek Blatenský, kde téměř do konce první polovice 16. století panoval. Nejvíce proslavil se ne tak na poli válečném jako spíše diplomatickém v dějinách českých pan Lev z Rožmitála a na Blatné. Jeho vliv uměl dobře oceniti Jiří Poděbradský za času bezkraleví. Aby si horlivý kališník tento získal mohútného strany pod jednou spojence, zasnoubil se po smrti první své manželky Kunky ze Šternberka (1448) se sestrou p. Lva „krásnou Johanou“ r. 1450. Krok tento uhladil Jiřímu cestu k dosažení nejvyšší moci v zemi: byl totiž zvolen ještě toho roku od strany pod jednou i pod obojí za gubernátora, po smrti pak Ladislava krále (1457) za krále českého (2. května 1458). Jiří kraloval do r. 1471, manželka jeho Johanna umřela o čtyry léta později (1475) na Mělníce. Syn pana Lva z Rožmitála, Zdeněk Lev, byl podivná směsice dobra i zla; jím též vyšinul se rod pánů Rožmitálských na nejvyšší stupeň slávy a lesku v Čechách, jím spolu klesl do bídy a nedostatků. Syn jeho a vnuk pana Lva, Adam Lev, přinucen byl veškery po smrti otcově pozůstalé statky v Čechách prodati, a přestěhoval se na půdu sesterské Moravy. Tento potomek slavného rodu zůstavil v Blatné po sobě památku po dnešní den 223 trvající: jesti to veliký zvon „Matka Boží“ nazývaný s následujícím nápisem: 1. řádek. JA ŠTEFAN z BUDIEOWIC SLIL SEM TENTO ZWON Z ROZKAZANI UROZENEHO PANA PANA ADAMA LVA Z ROŽMITALA A Z BLATHNE A NA PODIEBRA. 2. řádek. DECH. KE CTI A K CHWALE BOHU WSSEMOHU- CZIMU. MILE PANNIE. MARIGI. I. WSSEM BOZIM. SWATIM. LETA. 1539. PO WSSECH SWATICH.
2 Na str. 24. Viz: Děje království Českého. Nové sepsal W. W. Tomek, r. 1850, S. 64.
3 Na str. 25. Jesti to v španělských romancích proslavený rek Rodrigo Diaz de Bivar, jemuž Španělové příjmí Campeador, t.j. bojovník, Maurové pak el Cid t.j. pán udělili. – Okolo r. 1000 za panování Sancha z Novarry povznesl Diaz moc křesťanů nad Maury tak dalece, že Sanchův syn, Ferdinand I., Kastilii za království povýšiti, a syn jeho, Alfons VI., ku konci 11. století Toleda dobývati mohl. – K. Rosenkranz ve jmenovaném již spise „Poesie und ihre Geschichte“ mluví o 153 romancích, které o Cidovi na nynější časy k nám se dostaly; Nebeský udává počet jich na dvě stě. Viz: Musejník na r. 1856, sv. 4. str 68.
4 Na str. 28. König Alfons V. (v. Portugal) besass ausser Alcaçar Cegner noch zvei andere Städte in Afrika, nämlich Alcaçar Quivir, die er im J. 1448, und Ceuta (Scepta), welche bereits sein Grossvater K. Johann II. eingenommen hatte. Diese Besitzungen hatten ihn in den Stand gesetzt, sich den Mauren immer furchtbarer zu machen; doch eben dieser Fürst, der Künste und Wissenschaften liebte .... benützte sein seltenes Kriegsglück zu dem schändlichsten Monopole, zum Menschenhandel .... Alljährlich pflegte 224 ein portugiesisches Heer in Afrika einzufallen, um - Sklaven zu bekommen. So wurden jedesmal eine ungeheure Menge friedlicher Mauren, Männer und Weiber, Kinder und Greise dem helmatlichen Herde entrissen, und nach Braga, Porto und nach anderen Häfen des Königreichs gebracht, wo man sie gleich Thieren an ausländische Kaufleute verhandelte. Ein kleiner Maure wurde gewöhnlich für 12 bis 13 portug. Gulden verkauft, grössere und stärkere wurden verhältnissmässig theuerer bezahlt. Die Kinder hingegen, sowohl jene, die in Afrika eingefangen, als jene, die von Sklavinen seit ihrer Ankunft in Portugal geboren waren, wurden vom König auf die Städte des Reiches repartirt, wo sie auf Kosten der Bürger aufgezogen, dann aber auf königliche Rechnung verkauft werden mussten. Diese Einnahmsquelle übertraf die Summe der jährlichen Landesauflagen, und bereicherte die königl. Schatzkammer alljährlich mit mehreren hundert tausend Gulden. Jos. E. Horký’s: Des böhm Freiherrn Löw v. Rožmital und Blatna Denkwürdigkeiten und Reisen. I. Theil, pag. 273.
5 Na stránce 31. Francesco Petrarca, narozen r. 1304 v městě Arezzo v Toskánsku, dostal se později (r. 1313) s rodiči svými do Avignonu, tehdejšího sídla papežského, kdež první nauku o básnictví provençalském nabyl. Zde též poznal r. 1327 Madonnu Lauru nedlouho předtím za Huga ze Sadu zasnoubenou. Horoucí láska jeho k Lauře byla zdrojem pověstných jeho sonettův. R. 1341 byl v Kapitoliu v Římě laurem korunován. Mimo básnictví získal si Petrarca též zásluhy veliké o studium klassických starožitností. Zemřel r. 1374 ve vesnici Arqua nazvané, nedaleko Padovy.
225 Tři sestry.
1 Na stránce 37. Zlomky tyto z r. 1849 pocházející měly býti s počátku toliko volný překlad básně téhož jména z polštiny od nejmenovaného, bez pochyby mladistvého básníka. Srovnej: Bibl. zakł. Ossol. r. 1848. sv. 2. str. 175. Zatím ale zalíbila se českému tlumočníku myšlénka o sestrách-písních, i přál si ji míti rozvedenější, čehož dosáhl, když poustevníka, který v originale přichází, v krále-ducha proměnil. (Čtenáři, jemuž uvedená od nás poznamenání nestačí a udané prameny přístupny nejsou, radíme aby si k snadnějšímu porozumění staroslovanského živobytí přečetl aspoň v Palackého Dějinách Českých, Díl I. kniha II., článek 1, odkud mnohého osvětlení nabude.)
2 Na stránce 43. Výspa Ránská, nynější ostrov Rügen v moři baltickém, obydlen za starých časů větví Slovanův přeudatnou a mohútnou, uměním, plavbou a bohatstvím slynoucí. Viz Šafaříkovy Starožitnosti slovanské, stránka 891.
3 Na stránce 48. Krive - kriveyte, byli velicí kněží litevští, mající mnoho podobnosti s Velikým Lamou indického Budhy. Původ jejich jména jest prý neznámý. Oni též vykonávali při modloslužebných obřadech krvavé oběti. Více důležitého o nich vypravuje slovútný polský badatel starožitností slovanských Wacław Alexander Maciejowski ve svém spisu: Pierwotne dzieje Polski i Litwy. Warszawa 1846, str. 501.
4 Na stránce 54. Nynější gubernské město Novohrad Veliký (Великий Новгородъ) při výtoku řeky Volchova z jezera 226 Ilmenského, byvši v 99. věku sídlem prvního varjašského knížete Rjurika, stalo se později svobodnou obcí; i vstoupivši s jednotou měst kupeckých, jménem Hansy známou, (hlavně okolo r. 1273) ve spojení, obchodem k takové dospělo velikosti i moci, že čítajíc blízko 400.000 obyvatelů, nejdůležitějším bylo na severu městem, o němž přísloví užívalo se slušného: „Kdož může proti Bohu i Velkému Novohradu.“ V čele obce, ouplné spůsobem republik městských se řídící, byl náčelník od měšťanů zvolený, posadníkem (посадникъ) nazvaný. Samostatnosti této konec učinil (r. 1478) veliký kníže Moskevský Ivan Vasiljevič III. (r. 1462-1505), jenžto vyprostiv Rus od dosavadního vrchnictví zlaté hordy tatarské v Kapčaku (okolo Astrachanu), první považován musí býti co zakladatel nynější velkomoci Ruské, hoden jsa příjmí Velikého. – Podobně bylo i město Pskov, blíže ústí řeky Veliké v jezero Pskovské (Pejpus), v středním věku svobodnou obcí po Velikém Novohradě majíc též v čele správy své Posadníka.
5 Na stránce 58. Pod jménem Věteníkův připomíná Dithmar (biskup Meziborský, umř. 1018) zvláštní třídu ozbrojených strážcův městských. Viz Šaf. Starož. Slov. str. 904.
6 Na str. 66. Na západu od Veletův, mezi mořem východním a Labem, od řeky Varnavy a Stepenice, přebýval méně sice lidnatý (než Lutici) však rovně bojovný a slavný národ Bodricův, na několik menších větví rozdělený. Včasným jeho připojením se k Frankům, hledajícím v té straně činných pomocníkův jednak proti Sasům, ještě nepokořeným, jednak proti Veletům, vzdorujícím úporně všelikému vlivu cizincův, jméno Bodricův brzo sice v dějinách se rozhlásilo; avšak spolu národ sám zapleten tím 227 do záhubných zmatkův mezi oběma sousedy svými, Sasy i Velety, od nichž potomně přes celý čas svého bytu mnohých neřestí zakušoval. Šaf. Starož. Slov. str. 901.
7 Na stránce 69. Radhošt, Radegast u Slovanů pomořských bůh průmyslu a obchodu. Že ale Slované v časech nejdávnějších kupce zahraničné nazývali hostmi, byl Radhošt spolu bohem pohostinství; též prý doprovázel duše zemřelých na věčnost, pročež kladeny jsou mu ve svatyni jeho oběti za mrtvé. Viz Maciejowského: Dzieje pierv. Polski i Litwy str. 144.
8 Na str. 73. Veles, bůh dobytka domácího; Živa, bohyně úrody polní.
9 Na str. 75. Prvopočátky dějin polských znamenitou ukazují souhlasnost s českými. Jako naše plemeno v nynější vlast svou Čechem (po němž jméno své dostalo) přivedeno, tak i bratr jeho Lech zástupy své v krajiny zavedl, kdež počátky říše polské hledati sluší – totiž do potomního Velkopolska, nynějšího Poznaňska. Naleznuv prý hnízdo orlí, na témž místě město Hnězdno (Gniezdno) založil, i bílou orlici v půdě červené znakem polským ustanovil. (Známo vůbec, že prvotním znakem naším v červené půdě byla orlice černá.) Rod Lechův dle podání přes 100 let panoval, načež vojvodové nastoupili, Krakus zakladatel Krakova (tento se svou dcerou Vandou po otci nešťastně panovavší ihned na mysl přivádí našeho Kroka s Libuší), dále Přemyslav, zakladatel Přemyśle, konečně několik Lechův i Popelův. Poslední Popel, sídlíc v Krušvici nad jezerem Goplem nedaleko Jinovratislavi (Inowrocław) v Poznaňsku, blíže hranic nynějšího ruského Polska v smutné svou ukrutností u lidu zůstal 228 paměti. Proti poddaným počínaje si krutě, proti cizím nehostinsky jen v hodech zalíbení měl, kraje vůbec si nevšímaje. Strýcův svých i příbuzných vůbec bál se, aby snad vlády mu neodňaly, pročež ku veliké hostině všechny sezvav, zrádně je dal usmrtit, mrtvoly pak do jezera hoditi. Strašné ale neušel spravedlnosti; neboť vůkol jezera naplodilo se veliké množství myší, které konečně nešťastného vojevodu ve vlastním jeho sídle za živa sežraly. Národ prý nyní na březích jezera Gopla k volbě nového vládce se shromáždil. Právě koloděj Piast slavil postřižiny prvorozence svého. S nelíčenou hostinností častoval on i žena jeho Řepicha dav hostí pořád rostoucí, mezi nimi též dva jinochy poslavy krásné. Tito prý byli poslové boží, kteří dříve nehostinnosti Popelovy byli zakusili. Přesvědčivše se pak o výborných Piasta vlastnostech, spůsobili prý, že tento za vládce lidu polského byl zvolen (r. 840). Pověst tuto opěvá krásně slavný básník polský Julian Urszyn Niemcewicz ve svých „Zpěvích hystoricznych.“ r. 1816 poprvé vyšlých.
10 Na str. 80. U starých Slovanů chlapcům v jistém věku vlas, jehož se dotud žádný nástroj nebyl dotekl, na místě jakémsi posvátném býval přistřižen, což postřižinami nazváno. Bylať pak to veledůležitá slavnost, končící se hody a radovánkami, k nimž se příbuzní i přátelé dostaviti musili. Tento obyčej, o němž u nás Čechů nemáme ani památky, udržel se zde onde u některé části slovanské větve; hlavně zachoval se u Huculův, Rusínův to horalův v krajích Stanislavovském, Kolomyjském v Haliči.
229 Sylvestrova noc.
1 Na stránce 90. Roku 1846 ukázala se poprvé nákaza bramborů čili zemčat na polích v Čechách daleko rozšířená.
2 Na str. 91. Básník naráží zde na spory jazykové mezi Čechy a Slováky tehdáž vzniklé hlavně vycházením časopisu „Orol Tatranski“ psaného v liptovsko-slováckém podřečí. Více o tom ve spisu: „Hlasové o potřebě jednoty spisovného jazyka pro Čechy, Moravany a Slováky“; v Praze 1846. – Ostatně i v Praze byly téhož roku spory pravopisní v plném rozkvětu.
3 Na str. 93. „Sbor musejní pro vzdělání vědecké jazyka českého“ též Matice česká nazvaný, vypsal dnem 1. března 1845 cenu 100 kusů dukátů na knihu: „Brus jazyka českého, kteréžto knihy účel má býti, v čem vůbec noví čeští spisovatelové chybují, jakých zejména chyb a omylův proti přesné řeči písemní se dopouštějí, a kterak to napraviti a jak psáti by měli“; a t. d. Viz Musejník r. 1845. sv. 2. str. 319.
4 Na str. 98. Pravý exemplář tohoto samskrtisty z oné doby nemůžeme pro nedostatek pramenů zejména uvesti. Jiná však odrůda, ryzí nohsled, v každém ohledu podařenější žije a tyje tohoto času v Praze, i pečuje usilovně o to, aby si v metropoli české co „kandidát indoevropských a orientalských jazyků,“ co kritik á la Julian Schmidt (!) a recensent svých vlastních kritik po všech žizných slovanských vlastech slávu a nesmrtelnost jména pojistil. O jiných cnostech literárních tohoto quasi-učence prozatím pomlčíme. – Poznamenání to dali jsme sem z té 230 příčiny, aby si čtenář osoby nepomatl, a básníka z anachronismu nevinil.
5 Na stránce 99. Lipiński Karel, rodem Polák, slavný houslista a komponista druhdy u dvora ruského v Petrohradě, nyní u saského v Drážďanech.
6 Na str. 100. Známo že služba vojenská do r. 1846 trvala v Rakousku 14 let.
7 Na str. 102. Tehdáž ovšem vytopovaly se lokomotivy dřívím, teprvé později užíváno uhlí kamenného.
8 Na str. 103. Téhož roku nadělalo mnoho hluku užívání připravované bavlny místo střelního prachu; brzo však následkem mnohých neštěstí s toho sešlo.
9 Na str. 104. Básník zpomíná bezpochyby na nejvyšší patent ode dne 14. prosince 1846, jímž sedlákům na ruku dáno bylo, jak by se v dorozumění s tehdejší svou vrchností z roboty vykupovati mohli.
10 Na str. 106. Báseň ta vytištěna byla v časopise „Česká Včela“, dne 31. prosince 1846.
11 Na str. 107. Srovnej 1. číslo Květů a 3. č. Včely 1847.
231 Rokoko.
1 Na str. 143. Před panováním císaře Josefa II. doktorové v lekařství užívali titule „Exceliencí.“
2 Na stránce 144. Kulice, v Píseckém kraji vulgarní jméno zemčat čili bramborů. (Vydav.)
3 Na str. 145. Tyto čtyry verše jsou zjinačenou kopií začátečních veršův známé básně polské od slavného generala Františka Moravského.
4 Na str. 159. Racek, rychtář na panství Orlickém, jehožto chvalitebnou snahu o rozšiřování užitečných kněh českých mezi lidem J. J. kníže Karel ze Švarzenberga vlastensky podporovati ráčí (1847). Na důkaz knížecí spokojenosti obdržel Racek s druhýma dvěma rychtáři stříbrem kovanou špaňhelku s pěkným nápisem českým. Dod. vyd. O Vavákovi sedláku a rychtáři z Milčic nechť podá svědectví píseň: „Sedlské vítání J. J. K. M. Františka II. cís. římsk. I. krále českého“ od r. 1792, kterou sám složil, a z níž tyto vyňatky podáváme. K císaři mluví:“Čechy věrné teď veřejně ráčils spatřiti, jim k radosti Tvé Milosti mnoho popříti; rač nás říditi dále šťastně k Tvé větší slávě, a řeč naši, její hlasy přiveď k nápravě. – Jistě krásné a přejasné jestiť spatření, v každé zemi jazyk její když jest slyšený; ať Tvá milost přispíší, ať se i u nás slyší, ať stejně všickni mluvíme, nižší i vyšší.“ K stavům českým: „Sloužit Vám se zavazujem s láskou a péčí, jen ať s Vámi mluvit můžem v mateřské řeči; milujete vlast i nás, a my milujeme Vás: Ať ta milost vejde v sdílnost v jeden český hlas!“ a t. d.
232 Spisovatel a recensenti.
1 Na stránce 165. Sir John Bowring (narozen 1792), nynější gouverneur anglický v Hongkongu seznámil poprvé Angličany s českou literaturou, přeloživ mnohé básně Kollara, Čelakovského a jmenované zpěvy z Rukopisu Králodvorského r. 1832 v Londyně.
Krotké znělky.
1 Na stránce 169. Z úcty k velmistru znělkového básnění zpěčoval se Koubek mnohé tyto parodie vesměs za živobytí Kollarova sepsané tiskem vydati. Nyní ale spoléhajíce na nestrannost vzdělaného členářstva, máme za to, že tyto „wybryki“ veselé mysli se všemi šlehy Juvenalskými původci jejich nikdo za zlé vykládati nebude. Za milé přijetí „Krotkých znělek“ ztratí v Jungmannově historii literatury české na str. 360 uměstěná slova: „Satyrický básník ještě nepovstal“ svou dosavádní platnost; tak skrovná obět stojí zajisté za tak velký zisk. Ostatně nešetřil básník ani sám sebe před satyrou: tak pozná bystřejší čtenář, že jedna z nejostřejších znělek jemu výhradně platí; pročež jsme ji jakožto „sladkou rozinku“ k uchlácholení všech nedůtklivých na konec postavili.
2 Na str. 175. Ještě onehdy takto sobě stěžoval známý německý básník Kobell.
3 Na str. 176. Jiný variant zní takto: Autor za svůj honorár se stydí Jako za žebrácké lakadlo,
233 Jímžto ani pro své mazadlo Per a papíru si nepořídí.
4 Na str. 177. Známo jest, že Beneš Optat vydal v Náměstí r. 1533 první grammatiku českou.
5 Na str. 179. Varianty:1. Dokážete že jim rozumíte! 2. Poznám, že se pravdy nebojíte!
6 Na stránce 187. „Majíce umříti, pozdravujem vás!“ bylo heslo gladiatorů římských, jdoucích do boje na smrt.
7 Na str. 188. Znělky I. II. VII. VIII. IX. X. XI. XII. byly i s úvodem a poznamenáními tištěny v „Lumíru“ r. 1853.
8 Na str. 189, „Ôte-toi, que je m’y mette! – Hni se, bych já si tu seď!“ Tímto pořekadlem a šprýmem omráčil ministr francouzský, pan Guizot, svého neméně slavného soupeře, exministra a deputovaného Thiersa, řka: „Krátký smysl dlouhé řeči páně Thiersovy proti ministru jest: Hni se, abych já si na tvé místo seď!“ Touto přímou a zřetelnou odpovědí získal sobě ministr valnou většinu hlasův proti návrhu pana Thiersa. Mnohem důraznějšími slovy nežli se jakákoliv znělka ozvati může, vyjádřil se o vysokém povolání a nenahraditelnosti pravých a velikých básníků slavný ruský básník, kníže Lermontov, ve svém zpěvu na smrt Alex. Puškína (viz: Sebr. spisy díl I., str. 202) v souboji zabitého. Tato vážná slova stůjtež zde v překladu českém:
Ten pěvec, jehož nikdo u nás nepřevýšil, Teď mrlev, mezi mrtvými se náhle ztišil, On, jenžto věrným slovem pravdy živé
234 Hloub srdcí lidských skreslil tajemnou, Paď zradou z ruky větroplacha lstivé, Jemuž on ruku podal důvěrnou! – – – – – – – – – – – Slavíka lehce kočka ostřím drápů svých Plazivě vražednických rozedrati může, Leč jeho hrdla zvuků sladce milostných Nám nikdy její hebká nenahradí kůže! – – – – – – – – – – – Jest jeden soudce, věčný, spravedlivý, On, nepomstíme-li té ohavnosli, Nám úpějícím odpoví v své zlosti: „Ať vyschne písní vašich pramen živý! Vyť jste si neuměli vážit věštce svého, Po druhé nepošlu vám věštce pražádného!“
Polka vlastenecká k Čechovi nečeskému.
l Na stránce 207. Kromě Čechů nazývajících se v Haliči „Poláky“ jest tam ještě jedna mnohem valnější třída našich milých krajánků, kteří o sobě nejinak než „Wir Deutschen“ rozprávějí a píšou. Jestli se z nich přece jeden k svému rodu přizná, tu již svému přiznání na vzdor vždycky i všude po nečesku sobě vystupuje. O takových zpívá se píseň: „Blaze, že umíme z toho píseň tvořit, nad čím bychom měli hořké slze mořit!“ Mezi desíti Čechy v Haliči najdeš jistě osm odrodilců, to jest neslovanských, devátý jest Polák, desátý teprvé praví že je Čech. Totéž slovo do slova platí o našich dobrých Moravanech! Jakýž div, že Poláci, neznajíce pravých Čechů a Moravanů, o nás všech tak soudí, jak vůbec soudíváme o renegatech. Dalo by se o tom, běda! mnoho psáti; leč 235 my již končíme to smutné poznamenání moudrými slovy moudrého Kroka: „Rozum cvičný a národství v mysli velké, to hrad peven!“ Kdo chceš slyšeti, slyš; slyše ziskovati, jinak škodovati budeš! –
Básně „Zříceniny Zvíkovské,“ „Rokoko,“ „Krotké znělky“ (čís. II. IV. X. XII.), „Polka vlastenecká,“ opatřil básník sám poznamenáními; jiná potřebná vysvětlení a dodatky podal vydavatel.
236 Obsah. Stránka Zříceniny Zvíkovské 1 Vykladač znakův panských 15 Tři sestry 35 Běh časů 82 Kletba 86 Sylvestrova noc r. 1846 87 Sněm ženský 109 Rokoko 135 Spisovatel a recensenti 161 Krotké znělky 169 Písně, bájky a nápisy 199 Poznamenání 217
[237] Opravy.
Stránka: Řádek: 42 21 má státi:I jak jedno slunce a t. d. 46 25 I kdo stálým ziskem a t. d. 53 24 Jak se usmívají v svém podletí. 112212 7 odwažył. 113213 9 mówiłem.
V básni „Tři sestry“ račiž si čtenář číslování v poznamenáních opraviti. Poklesky některé v čárkování a interpunkcí ponecháváme shovívavému čtenářstvu k opravení.
E: lk + mk; 2004 [239]

Bibliografické údaje

Nakladatel: Vorlíček, František Ladislav; Bellmann, Karel
(K vydání spořádal František Lad. Vorlíček. Nákladem Karla Bellmanna. Tisk a papír Karla Bellmanna.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: [IV]+239

Druhý díl Sebraných spisů Jana Pravoslava Koubka z roku 1857 přináší básnické skladby Zříceniny Zvíkovské (s. [1]–13), Vykladač znakův panských (s. 17–33), Tři sestry (s. 37–81), Běh časů (s. 82–85), Kletba (s. 86), Sylvestrova noc r. 1846 (s. 89–108), Sněm ženský (s. 111–134), Rokoko (s. 137–160), Spisovatel a recensenti (s. 163–168), Krotké znělky (s. 171–198) a Písně, bájky a nápisy (s. 201-215), připojeno je editorovo Poznamenání (s. 219–236). Uspořádání je dílem editora Františka Ladislava Vorlíčka. Sebrané spisy Jana Pravoslava Koubka sestávají z dalších tří dílů, z nichž první, druhý a třetí, které obsahují poezii, zpřístupňujeme v plnotextové databázi. Těžištěm čtvrtého dílu, jenž vyšel u stejného nakladatele v roce 1859, jsou dramata a prózy, a proto jsme jej pominuli. Skladba Rokoko se dočkala druhého knižního vydání v Topičově edici v roce 1939, uspořádal Ferdinand Strejček. Jelikož jde o posmrtné vydání, tuto edici naše plnotextová databáze neobsahuje. V přítomném vydání zasahujeme do textu co nejméně a ponecháváme všechny jazykové zvláštnosti a odchylky od současného úzu, zároveň šetříme individuální rysy autorova jazyka. Ve formalizovaném zápisu aktualizujeme psaní slova prózou v titulu. Vzhledem k charakteru elektronického zpracování označujeme jako titul básně kromě číslice i incipit. Proti této zásadě jsme postupovali v básních na stranách 191 a 196, kde jsme přesunuli titul vztahující se nejen k následující, ale i dalším básním (s. 192-195 a 197-198), před číslici. Neměníme porušení paginace (smysl textu není narušen), kdy za stranou 181 následuje strana 186. Text vysazený verzálami i velká písmena na začátku jednotlivých veršů ponecháváme. Zlomené verše (s. 171, ř. 2 a s. 172, ř. 1 zdola) zatahujeme do jednoho řádku, abychom neporušili výsledky veršové statistiky, odsazené verše zatahujeme k levému okraji. Na rovině tvaroslovné upozorňujeme v substantivech na dativ singuláru (odpoře), lokál singuláru (srázi, vítězstvě, odpoře), nominativ plurálu (hájové), genitiv plurálu (předsudkóv, srdec, mečův), dativ plurálu (pobratřencóm), vokativ plurálu (duchy), lokál plurálu (chrámích, sněmích) a instrumentál plurálu (kloma, slzemi); v adjektivech na tvrdé skloňování adjektiva cizí; v zájmenech na nominativ singuláru feminina zájmena jenž ve tvaru jenž (s. 6, ř. 9), akuzativ singuláru zájmena já ve tvaru mně (s. 42, ř. 10), genitiv plurálu zájmena tvůj ve tvaru tvojich (s. 5, ř. 9), zájmena svůj ve tvaru svojich (s. 17, ř. 6) a zájmena můj ve tvaru mojich (s. 56, ř. 7), dativ plurálu zájmena svůj ve tvaru svojim (s. 9, ř. 3) a instrumentál plurálu zájmena svůj ve tvaru svojím (s. 31, ř. 1 zdola); ve slovesech pak na první osobu singuláru (zahraju), třetí osobu singuláru (žive, nemůž), třetí osobu plurálu (znié), tvar antepreterita (vítězství jest slavila, synové jsou byli). Registrujeme tvar druhové číslovky dvé. Na rovině lexikální poukazujeme na deprefixované podoby slov (těchy). Respektujeme též příklonné -ť (nadechlať). Na rovině slovotvorné jsou charakteristické zvláštnosti jazyka dobového i autorského (vodoprysku). V oblasti hláskosloví vytýkáme kvantitu samohlásek (vedlé, věterku, uctit), náslovné ou- (outokem), -ú- místo -ou- (pút, sú), -é- místo -í- (jejéž), -i- místo -j- (spiatost), -ie- místo -e- (sie), hláskovou výpustku (cnostech). Na rovině pravopisné šetříme rovněž odchylky od současného úzu: distribuci s-, z- v předponách (skoumatelů, nesřítila, sprostila; zhůru, zpomněl), předložku s v genitivu (s břehů), apostrofy ve tvarech se staženou kmenovou koncovkou v příčestí minulém (nevlád’), výrazy psané zvlášť (z hurta, a však), respektive (žeby). Ponecháváme pravopis slov se zdvojenou souhláskou (rozžže, zákonník), respektive se souhláskou jednoduchou (hrdině, raního), joty (tigr, triznu, piramidy) a podobu slov (dvůvěkém, odpověd). Neměníme pravopisnou podobu slov cizího původu: psaní -s- v kořeni slova (Musa), zdvojené souhlásky -ll- (ballada, kastillských), -mm- (kommunistům, grammatiky), -ss- (klassických), -tt- (etiketty, attentátu) a skupiny hlásek -th- (theorii). Do interpunkce nezasahujeme (pokud nejde o tiskovou chybu), nedoplňujeme čárku oddělující oslovení, nevkládáme čárku mezi dvě souřadné věty na hranici verše, šetříme psaní uvozovek i psaní dvou teček místo tří, jelikož se jedná o jev, který má pontenciální významovou platnost. Zachováváme počáteční minuskuli ve slově následujícím po vykřičníku či otazníku, který má oslabenou ukončovací funkci věty.