Povšechný nedostatek sebemilenstva.

Jan Pravoslav Koubek

Povšechný nedostatek sebemilenstva.
I.
Fakir: Ale jest tak přísnou cizoložství trestati károu! Ženatý:Lehce chytrouškovi tak neženatému mluvit. II.
Fakir: Chceš by se ukrutnou cizoložství trestalo károu Žádný div, sličnou máš doma, Víte, ženu! 215 Poznamenání.
[217] Zříceniny Zvíkovské.
1 Na stránce 1. Zříceniny hradu Zvíkova náležejí k nejvýtečnějším a nejpamátnějším pozůstatkům starožitností českých. Celý tento veliký hrad vystavěný na vysoké příkré skále, pod níž Vltava s Otavou se spojuje, skládal se ze tří hlavních částí. Mezi jeho znamenité budovy, které se dosavad v proudu mnohých zuřivých časů zachovaly, náleží tak nazvaná věž markomanská, jižto jsme raději nazvali Černou věží; neboť patrně ukazuje, že ve 12. století a nikoli dříve, vystavěna byla. V této věži chovala prý se za panování některých Přemyslovců koruna česká. Domnělé runské nápisy, které se na čtverhranných kamenech této věže nacházejí, nejsou zajisté nic jiného, než jak Dobrovský pravdivě řekl: kamenické známky od stavitelů této věže vytesané. Básník tedy od historika jsa opuštěn odvolává se ku výkladu těchto pseudorun na verše: „Znáte-li číst runy skryté, Do šlechetných srdcí vryté, Snad několik písmen přečtete!“ a na tom přestává. Neni pochybnosti, že Zvíkov (Klingenberg) náležel mezi nejstarší královské hrady v Čechách, a že již na začátku 12. století vystavěn byl. Roku 1248 přebýval zde po 219 nějaký čas zpěvu a lovu milovný král Václav I., když království svému synu Přemyslovi Otakaru II. postoupil. Léta 1289 byl Bavor ze Strakonic a na Horažďovicích pánem hradu a zboží Zvíkovského, kteréž obojí bylo r. 1317 postoupeno panu Petrovi z Rožmberka. Tento pravdivě vlastenecký pán obávaje se, aby koruna česká od cizozemců na zmar uvedena nebyla, odpadl krále Jana s mnohými pány Čechy, mezi nimiž Jindřich z Lipé a Zajíc z Valdeku. Nejznamenitější na Zvíkově se sjeli a učinili mezi sebou jednotu proti králi Janovi, zapomenouce na své vlastní hněvy a půtky a majíce toliko spásu vlasti na zřeteli. Nedlouho potom dostal se Zvíkov pánům ze Švamberka i náležel jim až do roku 1420, v kterémžto roku od Táborů dobyt a ještě silněji ohražen, ale brzo na to od Sigmundova vojska vzat byl. V prosinci léta 1428 oblehli Jan Blech a Míkuláš z Paděrova s pomocí Píseckých, Sušických a Klatovských hrad Zvíkov a vzavše jej outokem vypálili jej. Na to se uvázal v tento hrad pan Kunrád Kaplíř ze Sulevic, ale l. 1429 učiněno narovnání s panem Oldřichem z Rožmberka, jemužto Zvíkov postoupen a od krále Sigmunda i s many k tomu hradu příslušnými do zástavy puštěn byl. Až do roku 1446 jmenuje se pan Oldřich, r. 1450 pan Jindřich, r. 1451 pan Jan z Rožmberka pánem na Zvíkově. Léta 1467 náležel tento hrad Smilovi z Hodějova, ale za nedlouhý čas dostal se opět pánům Rožmberským, kterým také spolu Orlík náležel. V druhé polovici 16. věku připadl Zvíkov opět pánům ze Švamberka, kteří tehdáž Orlík drželi. L. 1571 obojí toto panství od Krištofa Švamberského v jedno vtěleno a spojeno jest bylo. Od toho času až do r. 1623 zůstal Orlík i Zvíkov při tomto rodu, ano oba tito hradové, jakož i hrad Třeboňský od Jiřího ze Švamberka po páních Rožmbercích se všemi jich 220 panstvími zděděný, bránili se nejstatečněji a nejdéle proti Don Maradasovi a Don Huertovi, generálům císařským a toliko skrze úmluvu čili kapitulací, když již celá koruna česká podrobena byla, r. 1623 císařským se vzdali. Památka těchto vůdců udržela se dotud v některých končinách někdejšího Prachenska v povídkách jim nevelmi pochlebných. Toho roku bylo veškero movité i nemovité jmění Petrovi ze Švamberka od cís. fiska odňato. Zvíkov s Orlíkem ponechán byl Adamovi ze Šternberka, nejvyššímu purkrabímu Pražskému. Jeho vdova prodala obojí panství Janovi Oldřichovi z Eggenberka, knížeti Krumlovskému. Když ale r. 1710 kníže Jan Krištof z Eggenberka bez dědiců umřel, ustanovila jeho manželka Marie Ernestina, rozená kněžna ze Švarzenberka, svého synovce Adama Františka říšského knížete ze Švarzenberka, za hlavního dědice (1716). Od té doby náleží obojí panství tomuto knížecímu rodu a jest dědictvím druhého majoratu mladšího kolena knížecího.
2 Na str. 4. „Srdečenství, sladká dostojnost, jako róže z pupy jdoucí;“ jsou slova schvalně vyňatá z milostné písně krále Václava I. Dodatek vydav. V nejnovějším teprvé čase povstala pochybnost o pravosti písně této. Budiž píseň ta pravá nebo podvržená, v tom zajisté se každý shodne, že v prvním případě literatura česká proto mnoho nezíská, v druhém však nic důležitého neztratí. Závažnější a podivu hodnější jest ovšem to, že pochybnost o pravosti Libušina soudu, kterou byl Dobrovský vzbudil, posud v některých jinak dobrých spisech našich sousedů časem jako kometa se vyskytá, z čehož souditi musíme, že kritický spis našeho Šafaříka a Palackého „Die ältesten Denkmäler der böhm. Sprache“ r. 1840 vydaný dosud k trůnu mnohých učenců 221 náležité dráhy si neproklestil. Viz na př. „Die Poesie und ihre Geschichte,“ von Karl Rosenkranz, Königsberg, 1855. pag. 290.
3 Na stránce 5. Vítkové, Vítkovci. Tak se nazývali v nejdávnějších časích slavní lechové čili pánové z Rožmberka.
4 Na str. 7. Králové neb jich pokrevenci. Car Alexander, jsa r. 1814 na Orlíce hostem, navštívil také Zvíkov. R. 1834 navštívil týž hrad Friedrich August, král saský. Později zde byl Arcikníže Karel Ferdinand, kterýžto českými zpěvy a mezi nimi sborem „My čeští manové“ v noci pod měsícem s Černé věže hlučně se rozléhajícím od knížete Karla ze Švarzenberka, vládaře panství Orlického, přivítán a rozmile překvapen byl.
5 Na str. 9. V obci svorné. Dle starého mluvení spůsobu mělo by vlastně řečeno býti v obci svornej, tak, jako polština dosaváde této formy, i v mluvě i v písmě užívá, která u nás toliko v ústech lidu se zachovala.
6 Na str. 13. Dne 16. září 1844 kníže Karel mladší ze Švarzenberka mezi české stavy byl uveden a k nim přivtělen.
Vykladač znakův panských.
Pokud z pozůstalého rukopisu souditi se dá, povstal zlomek ten r. 1846; básník měl úmysl podobným spůsobem nejslavnější muže národu českého opěvati. Viz Sebr. sp. díl I. str. 74.
1 Na str. 23. Rádi bychom místo všeho vysvětlování odkázali čtenáře na důležitý spis přečasně zemřelého histo- 222 rika Josefa Edm. Horkého „Des böhm. Freiherrn Löw v. Rožmital und Blatna Denkwürdigkeiten und Reisen durch Deutschland, England, Frankreich, Spanien, Portugal und Italien,“ kterýžto spis básníku za hlavního průvodce sloužil, kdybychom nevěděli jak zřídka lze se ho dopíditi. Zajisté velkou zásluhu o domácí i západní evropskou kulturní historii získal by si novější historik spracováním a přeložením díla toho. Rod pánů Rožmitálských, jejž básník po básnicku z báječných časův odvozuje, přestěhoval se ku konci 14. století z prvotního sídla svého hradu Rožmitálského na zámek Blatenský, kde téměř do konce první polovice 16. století panoval. Nejvíce proslavil se ne tak na poli válečném jako spíše diplomatickém v dějinách českých pan Lev z Rožmitála a na Blatné. Jeho vliv uměl dobře oceniti Jiří Poděbradský za času bezkraleví. Aby si horlivý kališník tento získal mohútného strany pod jednou spojence, zasnoubil se po smrti první své manželky Kunky ze Šternberka (1448) se sestrou p. Lva „krásnou Johanou“ r. 1450. Krok tento uhladil Jiřímu cestu k dosažení nejvyšší moci v zemi: byl totiž zvolen ještě toho roku od strany pod jednou i pod obojí za gubernátora, po smrti pak Ladislava krále (1457) za krále českého (2. května 1458). Jiří kraloval do r. 1471, manželka jeho Johanna umřela o čtyry léta později (1475) na Mělníce. Syn pana Lva z Rožmitála, Zdeněk Lev, byl podivná směsice dobra i zla; jím též vyšinul se rod pánů Rožmitálských na nejvyšší stupeň slávy a lesku v Čechách, jím spolu klesl do bídy a nedostatků. Syn jeho a vnuk pana Lva, Adam Lev, přinucen byl veškery po smrti otcově pozůstalé statky v Čechách prodati, a přestěhoval se na půdu sesterské Moravy. Tento potomek slavného rodu zůstavil v Blatné po sobě památku po dnešní den 223 trvající: jesti to veliký zvon „Matka Boží“ nazývaný s následujícím nápisem: 1. řádek. JA ŠTEFAN z BUDIEOWIC SLIL SEM TENTO ZWON Z ROZKAZANI UROZENEHO PANA PANA ADAMA LVA Z ROŽMITALA A Z BLATHNE A NA PODIEBRA. 2. řádek. DECH. KE CTI A K CHWALE BOHU WSSEMOHU- CZIMU. MILE PANNIE. MARIGI. I. WSSEM BOZIM. SWATIM. LETA. 1539. PO WSSECH SWATICH.
2 Na str. 24. Viz: Děje království Českého. Nové sepsal W. W. Tomek, r. 1850, S. 64.
3 Na str. 25. Jesti to v španělských romancích proslavený rek Rodrigo Diaz de Bivar, jemuž Španělové příjmí Campeador, t.j. bojovník, Maurové pak el Cid t.j. pán udělili. – Okolo r. 1000 za panování Sancha z Novarry povznesl Diaz moc křesťanů nad Maury tak dalece, že Sanchův syn, Ferdinand I., Kastilii za království povýšiti, a syn jeho, Alfons VI., ku konci 11. století Toleda dobývati mohl. – K. Rosenkranz ve jmenovaném již spise „Poesie und ihre Geschichte“ mluví o 153 romancích, které o Cidovi na nynější časy k nám se dostaly; Nebeský udává počet jich na dvě stě. Viz: Musejník na r. 1856, sv. 4. str 68.
4 Na str. 28. König Alfons V. (v. Portugal) besass ausser Alcaçar Cegner noch zvei andere Städte in Afrika, nämlich Alcaçar Quivir, die er im J. 1448, und Ceuta (Scepta), welche bereits sein Grossvater K. Johann II. eingenommen hatte. Diese Besitzungen hatten ihn in den Stand gesetzt, sich den Mauren immer furchtbarer zu machen; doch eben dieser Fürst, der Künste und Wissenschaften liebte .... benützte sein seltenes Kriegsglück zu dem schändlichsten Monopole, zum Menschenhandel .... Alljährlich pflegte 224 ein portugiesisches Heer in Afrika einzufallen, um - Sklaven zu bekommen. So wurden jedesmal eine ungeheure Menge friedlicher Mauren, Männer und Weiber, Kinder und Greise dem helmatlichen Herde entrissen, und nach Braga, Porto und nach anderen Häfen des Königreichs gebracht, wo man sie gleich Thieren an ausländische Kaufleute verhandelte. Ein kleiner Maure wurde gewöhnlich für 12 bis 13 portug. Gulden verkauft, grössere und stärkere wurden verhältnissmässig theuerer bezahlt. Die Kinder hingegen, sowohl jene, die in Afrika eingefangen, als jene, die von Sklavinen seit ihrer Ankunft in Portugal geboren waren, wurden vom König auf die Städte des Reiches repartirt, wo sie auf Kosten der Bürger aufgezogen, dann aber auf königliche Rechnung verkauft werden mussten. Diese Einnahmsquelle übertraf die Summe der jährlichen Landesauflagen, und bereicherte die königl. Schatzkammer alljährlich mit mehreren hundert tausend Gulden. Jos. E. Horký’s: Des böhm Freiherrn Löw v. Rožmital und Blatna Denkwürdigkeiten und Reisen. I. Theil, pag. 273.
5 Na stránce 31. Francesco Petrarca, narozen r. 1304 v městě Arezzo v Toskánsku, dostal se později (r. 1313) s rodiči svými do Avignonu, tehdejšího sídla papežského, kdež první nauku o básnictví provençalském nabyl. Zde též poznal r. 1327 Madonnu Lauru nedlouho předtím za Huga ze Sadu zasnoubenou. Horoucí láska jeho k Lauře byla zdrojem pověstných jeho sonettův. R. 1341 byl v Kapitoliu v Římě laurem korunován. Mimo básnictví získal si Petrarca též zásluhy veliké o studium klassických starožitností. Zemřel r. 1374 ve vesnici Arqua nazvané, nedaleko Padovy.
225 Tři sestry.
1 Na stránce 37. Zlomky tyto z r. 1849 pocházející měly býti s počátku toliko volný překlad básně téhož jména z polštiny od nejmenovaného, bez pochyby mladistvého básníka. Srovnej: Bibl. zakł. Ossol. r. 1848. sv. 2. str. 175. Zatím ale zalíbila se českému tlumočníku myšlénka o sestrách-písních, i přál si ji míti rozvedenější, čehož dosáhl, když poustevníka, který v originale přichází, v krále-ducha proměnil. (Čtenáři, jemuž uvedená od nás poznamenání nestačí a udané prameny přístupny nejsou, radíme aby si k snadnějšímu porozumění staroslovanského živobytí přečetl aspoň v Palackého Dějinách Českých, Díl I. kniha II., článek 1, odkud mnohého osvětlení nabude.)
2 Na stránce 43. Výspa Ránská, nynější ostrov Rügen v moři baltickém, obydlen za starých časů větví Slovanův přeudatnou a mohútnou, uměním, plavbou a bohatstvím slynoucí. Viz Šafaříkovy Starožitnosti slovanské, stránka 891.
3 Na stránce 48. Krive - kriveyte, byli velicí kněží litevští, mající mnoho podobnosti s Velikým Lamou indického Budhy. Původ jejich jména jest prý neznámý. Oni též vykonávali při modloslužebných obřadech krvavé oběti. Více důležitého o nich vypravuje slovútný polský badatel starožitností slovanských Wacław Alexander Maciejowski ve svém spisu: Pierwotne dzieje Polski i Litwy. Warszawa 1846, str. 501.
4 Na stránce 54. Nynější gubernské město Novohrad Veliký (Великий Новгородъ) při výtoku řeky Volchova z jezera 226 Ilmenského, byvši v 99. věku sídlem prvního varjašského knížete Rjurika, stalo se později svobodnou obcí; i vstoupivši s jednotou měst kupeckých, jménem Hansy známou, (hlavně okolo r. 1273) ve spojení, obchodem k takové dospělo velikosti i moci, že čítajíc blízko 400.000 obyvatelů, nejdůležitějším bylo na severu městem, o němž přísloví užívalo se slušného: „Kdož může proti Bohu i Velkému Novohradu.“ V čele obce, ouplné spůsobem republik městských se řídící, byl náčelník od měšťanů zvolený, posadníkem (посадникъ) nazvaný. Samostatnosti této konec učinil (r. 1478) veliký kníže Moskevský Ivan Vasiljevič III. (r. 1462-1505), jenžto vyprostiv Rus od dosavadního vrchnictví zlaté hordy tatarské v Kapčaku (okolo Astrachanu), první považován musí býti co zakladatel nynější velkomoci Ruské, hoden jsa příjmí Velikého. – Podobně bylo i město Pskov, blíže ústí řeky Veliké v jezero Pskovské (Pejpus), v středním věku svobodnou obcí po Velikém Novohradě majíc též v čele správy své Posadníka.
5 Na stránce 58. Pod jménem Věteníkův připomíná Dithmar (biskup Meziborský, umř. 1018) zvláštní třídu ozbrojených strážcův městských. Viz Šaf. Starož. Slov. str. 904.
6 Na str. 66. Na západu od Veletův, mezi mořem východním a Labem, od řeky Varnavy a Stepenice, přebýval méně sice lidnatý (než Lutici) však rovně bojovný a slavný národ Bodricův, na několik menších větví rozdělený. Včasným jeho připojením se k Frankům, hledajícím v té straně činných pomocníkův jednak proti Sasům, ještě nepokořeným, jednak proti Veletům, vzdorujícím úporně všelikému vlivu cizincův, jméno Bodricův brzo sice v dějinách se rozhlásilo; avšak spolu národ sám zapleten tím 227 do záhubných zmatkův mezi oběma sousedy svými, Sasy i Velety, od nichž potomně přes celý čas svého bytu mnohých neřestí zakušoval. Šaf. Starož. Slov. str. 901.
7 Na stránce 69. Radhošt, Radegast u Slovanů pomořských bůh průmyslu a obchodu. Že ale Slované v časech nejdávnějších kupce zahraničné nazývali hostmi, byl Radhošt spolu bohem pohostinství; též prý doprovázel duše zemřelých na věčnost, pročež kladeny jsou mu ve svatyni jeho oběti za mrtvé. Viz Maciejowského: Dzieje pierv. Polski i Litwy str. 144.
8 Na str. 73. Veles, bůh dobytka domácího; Živa, bohyně úrody polní.
9 Na str. 75. Prvopočátky dějin polských znamenitou ukazují souhlasnost s českými. Jako naše plemeno v nynější vlast svou Čechem (po němž jméno své dostalo) přivedeno, tak i bratr jeho Lech zástupy své v krajiny zavedl, kdež počátky říše polské hledati sluší – totiž do potomního Velkopolska, nynějšího Poznaňska. Naleznuv prý hnízdo orlí, na témž místě město Hnězdno (Gniezdno) založil, i bílou orlici v půdě červené znakem polským ustanovil. (Známo vůbec, že prvotním znakem naším v červené půdě byla orlice černá.) Rod Lechův dle podání přes 100 let panoval, načež vojvodové nastoupili, Krakus zakladatel Krakova (tento se svou dcerou Vandou po otci nešťastně panovavší ihned na mysl přivádí našeho Kroka s Libuší), dále Přemyslav, zakladatel Přemyśle, konečně několik Lechův i Popelův. Poslední Popel, sídlíc v Krušvici nad jezerem Goplem nedaleko Jinovratislavi (Inowrocław) v Poznaňsku, blíže hranic nynějšího ruského Polska v smutné svou ukrutností u lidu zůstal 228 paměti. Proti poddaným počínaje si krutě, proti cizím nehostinsky jen v hodech zalíbení měl, kraje vůbec si nevšímaje. Strýcův svých i příbuzných vůbec bál se, aby snad vlády mu neodňaly, pročež ku veliké hostině všechny sezvav, zrádně je dal usmrtit, mrtvoly pak do jezera hoditi. Strašné ale neušel spravedlnosti; neboť vůkol jezera naplodilo se veliké množství myší, které konečně nešťastného vojevodu ve vlastním jeho sídle za živa sežraly. Národ prý nyní na březích jezera Gopla k volbě nového vládce se shromáždil. Právě koloděj Piast slavil postřižiny prvorozence svého. S nelíčenou hostinností častoval on i žena jeho Řepicha dav hostí pořád rostoucí, mezi nimi též dva jinochy poslavy krásné. Tito prý byli poslové boží, kteří dříve nehostinnosti Popelovy byli zakusili. Přesvědčivše se pak o výborných Piasta vlastnostech, spůsobili prý, že tento za vládce lidu polského byl zvolen (r. 840). Pověst tuto opěvá krásně slavný básník polský Julian Urszyn Niemcewicz ve svých „Zpěvích hystoricznych.“ r. 1816 poprvé vyšlých.
10 Na str. 80. U starých Slovanů chlapcům v jistém věku vlas, jehož se dotud žádný nástroj nebyl dotekl, na místě jakémsi posvátném býval přistřižen, což postřižinami nazváno. Bylať pak to veledůležitá slavnost, končící se hody a radovánkami, k nimž se příbuzní i přátelé dostaviti musili. Tento obyčej, o němž u nás Čechů nemáme ani památky, udržel se zde onde u některé části slovanské větve; hlavně zachoval se u Huculův, Rusínův to horalův v krajích Stanislavovském, Kolomyjském v Haliči.
229 Sylvestrova noc.
1 Na stránce 90. Roku 1846 ukázala se poprvé nákaza bramborů čili zemčat na polích v Čechách daleko rozšířená.
2 Na str. 91. Básník naráží zde na spory jazykové mezi Čechy a Slováky tehdáž vzniklé hlavně vycházením časopisu „Orol Tatranski“ psaného v liptovsko-slováckém podřečí. Více o tom ve spisu: „Hlasové o potřebě jednoty spisovného jazyka pro Čechy, Moravany a Slováky“; v Praze 1846. – Ostatně i v Praze byly téhož roku spory pravopisní v plném rozkvětu.
3 Na str. 93. „Sbor musejní pro vzdělání vědecké jazyka českého“ též Matice česká nazvaný, vypsal dnem 1. března 1845 cenu 100 kusů dukátů na knihu: „Brus jazyka českého, kteréžto knihy účel má býti, v čem vůbec noví čeští spisovatelové chybují, jakých zejména chyb a omylův proti přesné řeči písemní se dopouštějí, a kterak to napraviti a jak psáti by měli“; a t. d. Viz Musejník r. 1845. sv. 2. str. 319.
4 Na str. 98. Pravý exemplář tohoto samskrtisty z oné doby nemůžeme pro nedostatek pramenů zejména uvesti. Jiná však odrůda, ryzí nohsled, v každém ohledu podařenější žije a tyje tohoto času v Praze, i pečuje usilovně o to, aby si v metropoli české co „kandidát indoevropských a orientalských jazyků,“ co kritik á la Julian Schmidt (!) a recensent svých vlastních kritik po všech žizných slovanských vlastech slávu a nesmrtelnost jména pojistil. O jiných cnostech literárních tohoto quasi-učence prozatím pomlčíme. – Poznamenání to dali jsme sem z té 230 příčiny, aby si čtenář osoby nepomatl, a básníka z anachronismu nevinil.
5 Na stránce 99. Lipiński Karel, rodem Polák, slavný houslista a komponista druhdy u dvora ruského v Petrohradě, nyní u saského v Drážďanech.
6 Na str. 100. Známo že služba vojenská do r. 1846 trvala v Rakousku 14 let.
7 Na str. 102. Tehdáž ovšem vytopovaly se lokomotivy dřívím, teprvé později užíváno uhlí kamenného.
8 Na str. 103. Téhož roku nadělalo mnoho hluku užívání připravované bavlny místo střelního prachu; brzo však následkem mnohých neštěstí s toho sešlo.
9 Na str. 104. Básník zpomíná bezpochyby na nejvyšší patent ode dne 14. prosince 1846, jímž sedlákům na ruku dáno bylo, jak by se v dorozumění s tehdejší svou vrchností z roboty vykupovati mohli.
10 Na str. 106. Báseň ta vytištěna byla v časopise „Česká Včela“, dne 31. prosince 1846.
11 Na str. 107. Srovnej 1. číslo Květů a 3. č. Včely 1847.
231 Rokoko.
1 Na str. 143. Před panováním císaře Josefa II. doktorové v lekařství užívali titule „Exceliencí.“
2 Na stránce 144. Kulice, v Píseckém kraji vulgarní jméno zemčat čili bramborů. (Vydav.)
3 Na str. 145. Tyto čtyry verše jsou zjinačenou kopií začátečních veršův známé básně polské od slavného generala Františka Moravského.
4 Na str. 159. Racek, rychtář na panství Orlickém, jehožto chvalitebnou snahu o rozšiřování užitečných kněh českých mezi lidem J. J. kníže Karel ze Švarzenberga vlastensky podporovati ráčí (1847). Na důkaz knížecí spokojenosti obdržel Racek s druhýma dvěma rychtáři stříbrem kovanou špaňhelku s pěkným nápisem českým. Dod. vyd. O Vavákovi sedláku a rychtáři z Milčic nechť podá svědectví píseň: „Sedlské vítání J. J. K. M. Františka II. cís. římsk. I. krále českého“ od r. 1792, kterou sám složil, a z níž tyto vyňatky podáváme. K císaři mluví:“Čechy věrné teď veřejně ráčils spatřiti, jim k radosti Tvé Milosti mnoho popříti; rač nás říditi dále šťastně k Tvé větší slávě, a řeč naši, její hlasy přiveď k nápravě. – Jistě krásné a přejasné jestiť spatření, v každé zemi jazyk její když jest slyšený; ať Tvá milost přispíší, ať se i u nás slyší, ať stejně všickni mluvíme, nižší i vyšší.“ K stavům českým: „Sloužit Vám se zavazujem s láskou a péčí, jen ať s Vámi mluvit můžem v mateřské řeči; milujete vlast i nás, a my milujeme Vás: Ať ta milost vejde v sdílnost v jeden český hlas!“ a t. d.
232 Spisovatel a recensenti.
1 Na stránce 165. Sir John Bowring (narozen 1792), nynější gouverneur anglický v Hongkongu seznámil poprvé Angličany s českou literaturou, přeloživ mnohé básně Kollara, Čelakovského a jmenované zpěvy z Rukopisu Králodvorského r. 1832 v Londyně.
Krotké znělky.
1 Na stránce 169. Z úcty k velmistru znělkového básnění zpěčoval se Koubek mnohé tyto parodie vesměs za živobytí Kollarova sepsané tiskem vydati. Nyní ale spoléhajíce na nestrannost vzdělaného členářstva, máme za to, že tyto „wybryki“ veselé mysli se všemi šlehy Juvenalskými původci jejich nikdo za zlé vykládati nebude. Za milé přijetí „Krotkých znělek“ ztratí v Jungmannově historii literatury české na str. 360 uměstěná slova: „Satyrický básník ještě nepovstal“ svou dosavádní platnost; tak skrovná obět stojí zajisté za tak velký zisk. Ostatně nešetřil básník ani sám sebe před satyrou: tak pozná bystřejší čtenář, že jedna z nejostřejších znělek jemu výhradně platí; pročež jsme ji jakožto „sladkou rozinku“ k uchlácholení všech nedůtklivých na konec postavili.
2 Na str. 175. Ještě onehdy takto sobě stěžoval známý německý básník Kobell.
3 Na str. 176. Jiný variant zní takto: Autor za svůj honorár se stydí Jako za žebrácké lakadlo,
233 Jímžto ani pro své mazadlo Per a papíru si nepořídí.
4 Na str. 177. Známo jest, že Beneš Optat vydal v Náměstí r. 1533 první grammatiku českou.
5 Na str. 179. Varianty:1. Dokážete že jim rozumíte! 2. Poznám, že se pravdy nebojíte!
6 Na stránce 187. „Majíce umříti, pozdravujem vás!“ bylo heslo gladiatorů římských, jdoucích do boje na smrt.
7 Na str. 188. Znělky I. II. VII. VIII. IX. X. XI. XII. byly i s úvodem a poznamenáními tištěny v „Lumíru“ r. 1853.
8 Na str. 189, „Ôte-toi, que je m’y mette! – Hni se, bych já si tu seď!“ Tímto pořekadlem a šprýmem omráčil ministr francouzský, pan Guizot, svého neméně slavného soupeře, exministra a deputovaného Thiersa, řka: „Krátký smysl dlouhé řeči páně Thiersovy proti ministru jest: Hni se, abych já si na tvé místo seď!“ Touto přímou a zřetelnou odpovědí získal sobě ministr valnou většinu hlasův proti návrhu pana Thiersa. Mnohem důraznějšími slovy nežli se jakákoliv znělka ozvati může, vyjádřil se o vysokém povolání a nenahraditelnosti pravých a velikých básníků slavný ruský básník, kníže Lermontov, ve svém zpěvu na smrt Alex. Puškína (viz: Sebr. spisy díl I., str. 202) v souboji zabitého. Tato vážná slova stůjtež zde v překladu českém:
Ten pěvec, jehož nikdo u nás nepřevýšil, Teď mrlev, mezi mrtvými se náhle ztišil, On, jenžto věrným slovem pravdy živé
234 Hloub srdcí lidských skreslil tajemnou, Paď zradou z ruky větroplacha lstivé, Jemuž on ruku podal důvěrnou! – – – – – – – – – – – Slavíka lehce kočka ostřím drápů svých Plazivě vražednických rozedrati může, Leč jeho hrdla zvuků sladce milostných Nám nikdy její hebká nenahradí kůže! – – – – – – – – – – – Jest jeden soudce, věčný, spravedlivý, On, nepomstíme-li té ohavnosli, Nám úpějícím odpoví v své zlosti: „Ať vyschne písní vašich pramen živý! Vyť jste si neuměli vážit věštce svého, Po druhé nepošlu vám věštce pražádného!“
Polka vlastenecká k Čechovi nečeskému.
l Na stránce 207. Kromě Čechů nazývajících se v Haliči „Poláky“ jest tam ještě jedna mnohem valnější třída našich milých krajánků, kteří o sobě nejinak než „Wir Deutschen“ rozprávějí a píšou. Jestli se z nich přece jeden k svému rodu přizná, tu již svému přiznání na vzdor vždycky i všude po nečesku sobě vystupuje. O takových zpívá se píseň: „Blaze, že umíme z toho píseň tvořit, nad čím bychom měli hořké slze mořit!“ Mezi desíti Čechy v Haliči najdeš jistě osm odrodilců, to jest neslovanských, devátý jest Polák, desátý teprvé praví že je Čech. Totéž slovo do slova platí o našich dobrých Moravanech! Jakýž div, že Poláci, neznajíce pravých Čechů a Moravanů, o nás všech tak soudí, jak vůbec soudíváme o renegatech. Dalo by se o tom, běda! mnoho psáti; leč 235 my již končíme to smutné poznamenání moudrými slovy moudrého Kroka: „Rozum cvičný a národství v mysli velké, to hrad peven!“ Kdo chceš slyšeti, slyš; slyše ziskovati, jinak škodovati budeš! –
Básně „Zříceniny Zvíkovské,“ „Rokoko,“ „Krotké znělky“ (čís. II. IV. X. XII.), „Polka vlastenecká,“ opatřil básník sám poznamenáními; jiná potřebná vysvětlení a dodatky podal vydavatel.
236 Obsah. Stránka Zříceniny Zvíkovské 1 Vykladač znakův panských 15 Tři sestry 35 Běh časů 82 Kletba 86 Sylvestrova noc r. 1846 87 Sněm ženský 109 Rokoko 135 Spisovatel a recensenti 161 Krotké znělky 169 Písně, bájky a nápisy 199 Poznamenání 217
[237] Opravy.
Stránka: Řádek: 42 21 má státi:I jak jedno slunce a t. d. 46 25 I kdo stálým ziskem a t. d. 53 24 Jak se usmívají v svém podletí. 112212 7 odwažył. 113213 9 mówiłem.
V básni „Tři sestry“ račiž si čtenář číslování v poznamenáních opraviti. Poklesky některé v čárkování a interpunkcí ponecháváme shovívavému čtenářstvu k opravení.
E: lk + mk; 2004 [239]

Básně v knize Sebrané spisy veršem i prózou, díl 2: