Vykladač znakův panských.

Vykladač znakův panských. (Zlomek.)
[15] Jeho Jasnosti Pánu, Panu Karlovi, mladšímu knížeti ze Schwarzenberg-a.
– – – – – – – Když se vzchopí plémě činů prázné K skutkům svojich předků důstojnějším, A chce ducha život k síle rázné, Která na cizích nám líkách vázne, Léčbou navrátiti oučinnější, Byť zhýralcům byla protivnější: Jakéhož jest místa dostojen Ten, kdož do té nemocnice naší, Kde churavců dav již vyhojen, Smělým krokem vstoupiti se straší, Aneb na to hledí spokojen, Kdy se řada bratří k hrobu snáší, Kteří, kdyby péčí lékařskou, Kdyby milostí jen bratrskou Před nákazou byli opatřeni, Mohli být od zkázy ušetřeni, 17 A ve službě dlíce národní Nám se státi ve tmách pochodní? Jakéž cti byl dostojen muž ten, Který na křtu svatém posvěcen Za hradbami Salemskými seděl, A bez citu na smrt bratří hleděl, Když před branou hněvem rozkacen Zuřil proti Kristu Saracen, A co tigr, na nějž vrazil lev, Vyznavačů kříže cedil krev, Když křesťanských meče Scipionů, Ale vyšších ale světějších, Odrážely s bratry ze Sionu Outok Hanibalů hroznějších, Věrně nového si bráníc trónu, Ba ne trónu – hrobu Boha-Syna, Kterýž svatá chrabrost Bouillionů Vychvátivši z pěsti Moslemína Chránila před pomstou Saladina? Jakéhož jest jména dostojen, Kdo je v podstatě své rozdvojen, I jak kejklíř sobě počínaje Na Franka i na Araba hraje, A nevěren svému povoláni Jako třtina sem a tam se vlaje, Kam jej schýlí plašných větrů vání, Aneb kam jen vítězství se sklání? 18 Ó tenť není z řádu slavných reků, Co s vítězným mečem ve pravici Klestili si dráhu v bitvy zteku Mezi ranné bratry k nemocnici, By v pokorné službě špitálníků Čela svoje, vedrem rozpálená, Ochladili vlahou blahých díků, Ježto ve modlitbách obsažená Prýštila se z ňader křižovníků, Kteří hvězdou víry vedeni Šli do země Kanán pro pokání, A na lůžku chorob zkoušeni Došli u rytířů slitování, Jež na hrdých hradech zrozeni Sloužili nešťastným bez ustání, A za krev svou v bitvách prolitou, I za službu věrně odbytou Nalezli před Kristem smilování! Tak Ty věren předkům, věren vlasti Ve cnostech dědičných pevně stůj, I jak v blahu zdárném tak i v strasti Pro vítězství Pravdy rytířuj, Cizích návodů pak nejsa manem Dokazuj že umíš býti pánem, I na slova, Pane, pamatuj, Kteráž ode Tvého od dlužníka 19 Tobě clila upřímnost a díka! Já pak, co jsem svými zjevil slovy, Pokládám jen za groš chudé vdovy, A jen za ourokův malý díl, Jimiž jsem se Tobě zadlužil. A však co jsem zjevil, co jsem dal S českou upřímností srdečnou, Co jsem z bání minulosti vzal, Chci to zapečetit krví svou! – 20 Vykladač znakův panských.
I. Minulost.
Jako oř, co druhdy pána svého, Vůdce v slavných bitvách vítězného Nosil mezi nepřátelské pluky, Kdyžto ujařmen a spřežen k plouhu Slyší polní trouby známé zvuky, Bystré sluchy napne, hřívu vztyčí, A po bitvách dávnou cítě touhu Uzdu hryze, zrývá se a řičí: Tak se duch i srdce napíná, Tak se vlastimila proudí krev, Když na zašlou velkost zpomíná: Slza tajná z očí vyjde v jev, A hle! z ňader hořem přitlumených Vykypí ve zvucích rozhorlených Touhou podnícený slavozpěv! *** 21 V kraji rázu neodcizeného, Tam, kde hrdé věže Zvíkovské Strmíc z výspy proudu zdvojeného Skrývaly koruny královské; V kraji kde se vody Uslaviny Proudí do společné do hlubiny, Strmí v prostřed těchto svorných vod Zámek jako koráb zakotvený, A v tom zámku mnohý český rod Po dalekých zemích proslavený Zkvítal, šířil se a – běda! zhynul, A jen některý znak nezrušený, Co i v bitvách i na sněmích slynul, Na věži a pod pavlačí zámku Dává o vlastnících věst a známku. Rožmitálských pánů chrabrý lev, A ostrýma kloma zbrojeného Sťatá hlava kance divokého Nejdřív zrakům vyskytnou se v jev. Ten znak svědčil vnukům Bivoje, Který v lesích na kance se řítil, A nerázně za uši jej chytil, I co kořist svého výboje Vrhna šelmu lítě rozdrážděnou Chvatem na svou šíji obnaženou Na hradě ji složil Libušině 22 Před milenkou svojí vyvolenou; A pak slavil svatbu na Tetíně. Ejhle z toho rodu pračeského1 Zasnoubil se krásné Johance, Která byla mravu líbezného, Našich dědů král a obránce; By pak blahem míru žádaného Náš vítězný národ oslavil, Jiří svého svata věhlasného Do dalekých zemí vypravil: Pan Lev Rožmitálský s druhy svými Ve všech zemích statně rytířoval, Na sedáních činy rekovnými Slávu českých pánů rozšiřoval, I okrášlen rounem burgundským, Jehož nápis: „pretium non vile,“ – Protože jen ověnčená píle Činem po královsku velikým Jasonova mohla dojít cíle, – Přeplavil se k Albionu dále, A na dvoře Eduarda krále Věhlasem a dvorností jest slynul, A na kolbách mnoho získav díků Po bouřícím moři odtud plynul K ukrutnému králi Ludovíku, Jenžto s svojí ochotností franskou 23 Slíbil Čechům býti prostředníkem, By usmířil bouři vatikanskou, Která zuřila jest nad Jiříkem; Ale bouře tato plna krve Zuřila i potom jako prvé; A nevěrný Zdeněk z Konopiště Sváděl žoldáky své na bojiště Proti manům krále nejlepšího, By s cizákem rodu krkavčího, Který stal se zrádcem svého tchána, S trůnu svrhnul našich dědův pána!2 Pan zeť Korvín šeredně se zmýlil I se všemi svými husary, S Černou družinou i s Tatary, Nikdy v Čechách svého nedocílil; Nic mu nepomohla latina Ani Caesarovy komentáře, Švárná zvítězila čeština, Rokycana vznes’ se nad Hiláře, A kostnický Čechův hrdina Nechtěl ustoupiti z kalendáře. Statný Jiřík slavně vládnul dále, Smrt jen zdrtila mu silné rámě, A pak pochován jest mezi krále Tam na hoře v staroslavném chrámě: 24 Tam po boku Karla, Čechův Matky, Leží Otce vlasti pozůstatky! – Z Francie, kde Čechův slavné jméno Od lidu a krále bylo ctěno, Český vyslanec až k horám spěl, Které se své příkré výšiny Hledí do Navarrské krajiny, A z Navarry dále do Špaňhel. Pan Lev nestanul dřív na své cestě Až v Burgosu, staroslavném městě, Kdežto pod náhrobkem starožitným Nesmrtelný odpočívá rek, Jenžto křesťanů jsa vůdcem bitným Saraceny honil na outěk, Kdekoli se před ním ukázali.3 U té jeho hrobky z mramoru Naši rytířové prokázali Povinnou čest Campeadoru, Jehož sláva nikdy nezahyne, Dokud proudy Duera i Arlance Budou vysílati v moře Siné Bohatou vod sladkých ofěru, Dokavad ballada i romance V lahodících veršů rozměru Z úst kastillských sladce bude zníti Ku milostným zvukům mandolíny, 25 Dokud jaký Hišpan bude dlíti Od Cadizu zhůru do Mediny. Od Cidovy hrobky památné Bohatýři naši dále spěli Na místo Hišpanům posvátné, Kde dřív Kališníků neviděli V chrámu blahozvěsta Compostelly. A tu od Maurův i od Hišpanů Ze všech končin bylo podívání Na zrůst a na chrabrost českých pánů, A tu bylo o nich povídání: Jak prý jejich čarodějná síla Kouzedlnou zbraní opatřená Na tisíce vrahů rozdrtila, I nebyla nikde přemožena. Leč pan Vratislav a Hanuš slavný Špaňhelského okusily hněvu: Nebo rytířové jsouce správní Věru mnohou okouzlili děvu, Mnohá Doňa stranou od Špaňhela Na ty Čechy oči obracela, Až se proto velká bouře strhla V Omeledě u kastillském hradě, Kde se pomsta zakuklená v zradě Na vladyky naše prudce vrhla; Ale hrstka Čechů obležených Veškerému odolala městu, 26 Řadami pak smělců rozlícených Volnou sobě proklestila cestu Dále do svobodné do prostory, Kde milostné skončily se spory, I nastala jiná práce mužná, Ježto vedla české hrdiny Na kraj světa v ony končiny, Kde ustává snaha dobrodružná, Kde se svět ku svému konci bere, A pod ním začíná Finis terrae! Odtud do krajiny, kdežto dávná Lisabona v sadech pohroužená Květe vůkol Tajem okroužená, Brala družina se pravoslavná. V tomto městě vyskytlo se nové Hostům těmto českým podívání, V okovech když spjatí otrokové, Od otrokův zlata nachytáni, Z dálných končin, tam kde na oázy Palčivější střely slunce hází, Do Evropy na trh přivlečeni, Stáli na prodej co podlý skot, A otroctvím mrzkým omráčeni Sebe proklínali i svůj rod, I nešťastné svoje potomstvo, Kteréž od rodičův odtržené 27 Ve vlasti své zrálo zlořečené Pro evropských vrahů lakomstvo!4 Nebo dokud mladost, outlé tělo Ku porobě věčné nedospělo, Dotud vlčích srdcí ukrutníci, Bohatnouce starší loupeží, Krutou lítost měli s mládeží, Dítek nehonili na štvanici, Až by nedospělci osiřelí Na okovy tužší oudy měli. Takto člověk podlejším se vztekem Nežli zvíře shání za člověkem: Tigr nucen strašnou mocí hladu Schvátí ovci, svého jícnu vnadu, Sám jen sytý člověk lákán zlatem Pro zlato se stává bratru katem, I roznícen vášní lotrovskou Trýzeň chystá jemu otrockou, Která rychlé smrti ukrutnější K smrti vede cestou nejhroznější. – Od jeviště toho strašného Potomkové rodu slávského S ošklivostí oči odvrátili; Neboť praví synové jsou byli Velikého druhdy národu, Jemuž volnost byla dědictvím, 28 Jemuž mrzkostí a zlodějstvím, I výmyslem cizích podvodů Poroba od věčných sloula časů, Dokud v jiném rouše z jiných pasů Na lid slovanský se nesřítila, I poddanou dobrým pánům chasu Na chlapy a many nezdrtila, Až pak láska králů věhlasných Náš lid sprostila pout nešťastných. – Z vlasti kupčíkův, jež libujíce Sobě v otročím tom obchodu Zohavili Negrův na tisíce Vyvržených z práva národu, Bral se vůdce české družiny Od Alfonsa štědře obdařený, Od manželky jeho krásné ctěný, Nazpět skrze horní úžiny Do rovnějších končin Languedoku, Odtud k slavnému spěl Avignonu, Jenžto vatikánu, svému soku, Záviděl teď tiary a trónu; Neb zde láskou k vlasti Klimentovou Rozvedená druhdy od manžela Stará Roma stala jest se vdovou, I jak slavná socha vyhlížela, Plna krásy, plna oupravy, A však byla sochou bez hlavy! 29 V tomto avignonském Eldoradu, Kdežto v jaře časně rozvitém Nebe poklenuté blankytem Neznámou kdes jinde jeví vnadu, Blahodárné oko přírody, Slunce svým paprskem důraznějším Jasné udělujíc pohody Štědře svítí nivám úrodnějším, K zniku vábíc květů zárody, Že i kynou zrůstem ochotnějším, A se šatí rouchem půvabnějším, V dálinách když na severu chladném Sotva chudobka se v trávě vine, A fialka u zápachu zrádném Ruky obává se nehostinné, I z dlouhého probuzená ze sna Ze skleníku ve dne kráčí Vesna, Aby opět do skleníku v noci Ukryla se mrazů kruté moci: – Zde již pod tím nebem lahodným Skví se v poli plno jara dítek, Žádný outlý nebojí se kvítek, Žeby zhynul mrazem podvodným, Zde již ku Vestalce bělostné Narcisek se k lilii své sklání, Amarant již po věterku vání Šepce růži vzdechy milostné, 30 A co jinoch, jehož láska blaží, Vavřín po sňatku své myrty baží. V okolí tom rajském Avignonu, Schvácen tužbou sladce trápící, Vyléval svou bolest lkající Věštec do znělek a do kanzonu;5 V potocích zde jasných jako nebe, V každé vodoprysku krůpěji Vídal Laury obraz vedlé sebe, Přízrakem tím koje naději, Který jako fata morgana Na březích sicilských vídaná Jevil zde se jeho zrakům věštím, By jej omámil jen krátkým štěstím, Pak jej vrhnul do života víru, Kde Francesco za nejvyšší lásku, Za tu perlu nejdražšího jádra, Ježto pozemských dnů zdobí pásku, I za bolnou ztrátu srdce míru, Za zlou trýzeň touhy neukojné, Co jak žhoucí láva Etny ňádra Celou jeho pronikala jsoucnost, Nic nezískal svojím utrpením Leč pochvaly stradatelův hojné, Jenom odkaz jména na budoucnost, Kterého si dobyl svojím pěním. 31 A ta lichá cetka slávy lstivé, Jižto nesmrtelnou zove lid, Že as několika věků žive, Sem tam bloudíc jako věčný Žid, Jenž hledaje smrti neustále, Za trest musí toulat vždy se dále, – Jenom sláva za tu obět velkou Sama měla býti platitelkou? Tak jest sláva svému oblíbenci, A vítězné lásky podrobenci Za trud živobytí přelstěného Dala z ruky nejvyššího kněze Věnec, jenžto sluší na vítěze Kapitolské pompy dostojného. Ejhle nejskvostnější slávy věnec Získal zpěvný lásky zasnoubenec! Ach! jak trpkou bylo odměnou, Po tak mnohých ostnech touhy dravé Trápících to srdce plápolavé Vztyčit hlavu laurem věnčenou, I neklesnout srdcem ve hlubinu Přeludův mámících zbavenou, Kde naděje nenechala stínu, Ba kde sama kotev obraznosti Nedopadla na dno skutečnosti! 32 A za všecku tuto hroznou ztrátu Měla být jen sláva za odplatu? Ach! za jedno Laury políbení, Za jedinké s ní jen okamžení, Za jedinký jejích očí zhled Byl by dal Francesco všecko jmění, Všecky slavověnce, vešken svět! A ta láskou pohrzená sláva Lásce nejskvělejší slávu dává, Hodnou, by nad ústím časův proudu Přečkala tu hrubou země hroudu, Takto jako nízkou těla hmotu Musí přečkat ujařmený duch, A se zhůru vznésti ke životu, Svobodnější vlasti člen a druh! Hle toť vítězná je palma lásky, Že pozemské s nebem snoubíc pásky Strážným andělem jest naději: Ona nesmrtelnost hlasněji Nad hlasy všech filosofů hlásá, Neb v ní objímá se s Pravdou Krása! – – – – – – – – 33