NENIE NA MRTVÉHO VRABCE

Viktor Dyk

Chodil jsem po nádvoří listopadu pozdního v pozdní odpoledne. S takovými city šel jsem, jako chodí choří, kteří po dnech a nocích, ztrávených na svém loži, na slunce vyjdou boží vyhlížet nedohledné, ochotni moře nalézti v každé kapce. Cosi jsem uviděl. Mrtvého vrabce. Roztažen, s nohama vzhůru ležel na studeném schodu. Ticho bylo. Mlčela zeď. Jejím ve stínu trávil jsem vězeňskou hodinu. A cos mne nutilo, vracet se stále k jedinému bodu. Catulle! Klasická reminiscence! V paměti zůstal mi z tebe citát. Ale stačí dnes k písni ptačí existence, tvor s křídly, který nebude lítat? Vrabče, kleslý na studený schod, postačíš na roli episod? Čas jistě vážný, krutý je. Kus paměti-li zůstal věrným, žalozpěv nad předmětem malicherným se zove nenie. Tak budiž, vrabče. Čas můj pomíjí. Pěji ti nenii. Vrabče drzý, jediný pěvče zdí nahých, dláždění bez zeleně, vmetený hladový do jeseně, nepadjsi příliš brzy? Kašpárku každodenní každodenních dramat, pěvče bez posvěcení, přespříliš denní, každodenní, chvíle byly, kdy jsi mohl klamat. Slunce zasvitlo-li v poledne a okna-li pootevřela se, ty, jeden v ptačí mase schůdnými jsi činil věci bezedné. Mohla se vybavit představa polí, zahrad a luk, všechny zvuky dáti mohjediný zvuk. Příroda z dálky pro ty, kdož shlídli, proč tu ležíš s nehnutými křídly? A co chceš ještě, mrtvý, říci v šero toto přicházející? Čí úkol těšiti kterékoli srdce, kterékoli hoře, v širém kosmu, v tom těsném dvoře, neměl by umříti. Příroda celá mohla pět v tvém hrdle, na kameny ty chladné a tak ztvrdlé moh’s vrhnout výkřik posměšný. Pták nejubožší může budit sny. Takový je-li úkol, smí zabít zima vůkol? Smí zabít hlad? Smí zabít kterákoli rána? Hra možná tíží, jež je hrána, leč nutno hrát. Vrabče drzý, ježto jediným tvým hrdlem život mluvil, ježto byl v něm kraj, kde věnce hošík uvil, ježto v něm bylo milování, ježto v něm byla řeč volných plání, pohyb, vzruch a vzdor jak mohjsi býti chor? Hlas jeden-li ztich’, tisíc jich zůstane. Hejno bratrů tvých mrtvého zastane. Ale proč umírat všech těch před zrakem, kteří uvěřili? Píseň-li života mýlí, jak zvítěziti nad drakem? Čí úkol těšiti, kterékoli srdce, kterékoli hoře, v širém kosmu, v tom těsném dvoře, neměl by umříti. A umře-li, tož stranou a tiše, nikdo neví. Po zpěvu přijdou nové zpěvy. Do kterékoli skrýše se možno schovat. Místa jsou, kde mrtvé vrabce nenajdou, kde možno ležet, hnít a tlet, co zatím v nový let se noví ptáci dají, co hejna vrabců dále štěbetají a poskakují dvorem tím s neomrzelým: „čím, čím, čím –“ Čas jistě vážný, krutý je. Poslání bylo těžko zůstat věrným. Žalozpěv nad předmětem malicherným zove se nenie. Hodina přešla: všechno pomíjí. Skončil jsem nenii.

Místa a osoby V textu básně jsme se pokusili najít slova, která označují konkrétní místa (města, státy atp.) a osoby. Výstupy jsou založeny na datech z projektu PoeTree (místa) a ruční anotace básní pracovníků UČL (osoby)."

V této básni jsme nenašli žádná místa
V této básni jsme nenašli žádné osoby

Patří do shluku

cnost, vlast, musa, sláva, slovanský, šlechetný, jež, mrav, oslavit, oslava

80. báseň z celkových 114

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. Sen. (Jan Pravoslav Koubek)
  2. List člověka, který včera umřel. (Emanuel Miřiovský)
  3. Sen. (František Hajniš)
  4. Pijanovo dědictví. (Alois Vojtěch Šmilovský)
  5. Vám, Pane ctný, buď vděčně věnováno, (Jan z Hvězdy)
  6. báseň bez názvu (Jan Pravoslav Koubek)
  7. báseň bez názvu (Josef Václav Frič)
  8. Elegie na hrobkách veských. (Josef Jungmann)
  9. Audience. (František Táborský)
  10. PAMÁTCE VZDĚLANÝCH PROLETÁŘŮ (Antonín Sova)