Za bouřky.

Za bouřky.
Po nebi jdou mračen davy, v nich se zlato skví a krev, dubině se třesou hlavy, jedlemi zní šum a zpěv. Nešumí to vánek teplý, nezpívá to ptačí sbor, to se vichry bujně vzeply mlžin lesních nad obzor. A tam ve skalách to hýká zvuků drsných směsicí, hřmí to, duní, pláče, vzlyká hudbou bludně kvílící. Zdiven zírám. Kol mých skrání blesk se mihnul klikatý, v tom se rána v divém řvaní vryla v zem, mně u paty. Od skal pláč i chechtot jásá jak rej bitvy šílený – jaká hrůza, jaká krása v sterém tvaru ozvěny! Jak bych slyšel tam z té záře dupot kopyt, zbraní třesk, jak bych viděl vzdorné tváře, v očích vztek a žár a lesk. 40 Ajta! šedá táboritská hradba řinčí vozová, jak se od ní síla lidská v kusy láme bláhová! Slyším boží bojovníky, bludný pokřik dětí, žen, palcátův a sudlic ryky, jeden jásot, jeden sten! Toť ten obraz, jejž mi snové dávno v mysl tlačili, obraz bitvy pohádkové, hrůzný jako spanilý! Pod táborským vysněn nebem, tak tu stojí přede mnou – vytvořený srdcem, lebem, se vší zářnou oslavou... Bouř se tiší, hrom se dálí, mračen již se trhá roj, hledím v les a jeho skály, ten tam ryk a šum a boj. Tak tu zase klidně leží kraje mého rodný kout, a v náruči jeho svěží štěstím chtěl bych utonout! 41