Za bouřky.
Po nebi jdou mračen davy,
v nich se zlato skví a krev,
dubině se třesou hlavy,
jedlemi zní šum a zpěv.
Nešumí to vánek teplý,
nezpívá to ptačí sbor,
to se vichry bujně vzeply
mlžin lesních nad obzor.
A tam ve skalách to hýká
zvuků drsných směsicí,
hřmí to, duní, pláče, vzlyká
hudbou bludně kvílící.
Zdiven zírám. Kol mých skrání
blesk se mihnul klikatý,
v tom se rána v divém řvaní
vryla v zem, mně u paty.
Od skal pláč i chechtot jásá
jak rej bitvy šílený –
jaká hrůza, jaká krása
v sterém tvaru ozvěny!
Jak bych slyšel tam z té záře
dupot kopyt, zbraní třesk,
jak bych viděl vzdorné tváře,
v očích vztek a žár a lesk.
40
Ajta! šedá táboritská
hradba řinčí vozová,
jak se od ní síla lidská
v kusy láme bláhová!
Slyším boží bojovníky,
bludný pokřik dětí, žen,
palcátův a sudlic ryky,
jeden jásot, jeden sten!
Toť ten obraz, jejž mi snové
dávno v mysl tlačili,
obraz bitvy pohádkové,
hrůzný jako spanilý!
Pod táborským vysněn nebem,
tak tu stojí přede mnou –
vytvořený srdcem, lebem,
se vší zářnou oslavou...
Bouř se tiší, hrom se dálí,
mračen již se trhá roj,
hledím v les a jeho skály,
ten tam ryk a šum a boj.
Tak tu zase klidně leží
kraje mého rodný kout,
a v náruči jeho svěží
štěstím chtěl bych utonout!
41