Černá hodinka.

Černá hodinka.
Ty líbezný a teplý podvečere! Západní slunce šerolesklý kmit se rozestřiknul v pršky tisíceré a zašel v mlhavý svůj noční byt; jen obruba se okna třpytla zlatem a my již do hovoru báje matem’. Vzpomínka tichá na mrtvé i živé svou cestu na rtech našich družně koná radosti jasné i bolesti tklivé, a všude láska rozprávek je spona. Dnes umřel sedlák ze sousední chatky, zůstala vdova s pěti ubožátky; však za náhradu dcerka sousedova má ohlášku a zase řeč je nová. Ba pěkný párek! Nemají nic oba – on chuďas tesař, ona jehlou píchá; však společně se pláče líp a vzdychá a z jedné misky veselej’ se zobá. Náš starý kantor nevěstu prý hledá a vdova z hospody zas ženicha; náš velebníček líčka prý má bledá a na mizinu mlynář pospíchá. 62 Tak řeč se k řeči do hovoru tlačí a pomlouvačky šepcí s pomlouvači. Oj mluvte vy si! My tu pod přístěnkem v šepotu laskavém a tiše tenkém tulíme k sobě srdce, ňadra, čela a jedna duše přišla ve dvě těla. Náš hospodář si chutě k dýmce mlaská – což ví ten staroch, co je naše láska, což vědí tety, když jim bělá vlas, že já tě tady tisknu v měkký pás?... Už pomluv tichne hlas i ženská váda a klep i hovor do spánku se skládá; večer je temný, klid už skoro tísní, jejž ruší jenom děti drobnou písní. Paňmáma rozsvěcuje, už je světlo! Musil jsem opustiť své jaro blahé, jež podvečerním soumrakem mi kvetlo v bohatých květech, svoje děvče drahé! Už, už je světlo – ale v naše oči se mlha snů i štěstí složila, srdce se chvějí, hlavy se nám točí, a prchla naše chvilka spanilá... 63