Ty líbezný a teplý podvečere!
Západní slunce šerolesklý kmit
se rozestřiknul v pršky tisíceré
a zašel v mlhavý svůj noční byt;
jen obruba se okna třpytla zlatem
a my již do hovoru báje matem’.
Vzpomínka tichá na mrtvé i živé
svou cestu na rtech našich družně koná
radosti jasné i bolesti tklivé,
a všude láska rozprávek je spona.
Dnes umřel sedlák ze sousední chatky,
zůstala vdova s pěti ubožátky;
však za náhradu dcerka sousedova
má ohlášku a zase řeč je nová.
Ba pěkný párek! Nemají nic oba –
on chuďas tesař, ona jehlou píchá;
však společně se pláče líp a vzdychá
a z jedné misky veselej’ se zobá.
Náš starý kantor nevěstu prý hledá
a vdova z hospody zas ženicha;
náš velebníček líčka prý má bledá
a na mizinu mlynář pospíchá.
Tak řeč se k řeči do hovoru tlačí
a pomlouvačky šepcí s pomlouvači.
Oj mluvte vy si! My tu pod přístěnkem
v šepotu laskavém a tiše tenkém
tulíme k sobě srdce, ňadra, čela
a jedna duše přišla ve dvě těla.
Náš hospodář si chutě k dýmce mlaská –
což ví ten staroch, co je naše láska,
což vědí tety, když jim bělá vlas,
že já tě tady tisknu v měkký pás?...
Už pomluv tichne hlas i ženská váda
a klep i hovor do spánku se skládá;
večer je temný, klid už skoro tísní,
jejž ruší jenom děti drobnou písní.
Paňmáma rozsvěcuje, už je světlo!
Musil jsem opustiť své jaro blahé,
jež podvečerním soumrakem mi kvetlo
v bohatých květech, svoje děvče drahé!
Už, už je světlo – ale v naše oči
se mlha snů i štěstí složila,
srdce se chvějí, hlavy se nám točí,
a prchla naše chvilka spanilá...