Vesnička hoří.

Vesnička hoří.
Bim, bam! Bim, bam! Tak nezní u nás klekání, vždyť slunce dávno za horami, ba nedaleko k půlnoci – ó jak se chvěji, pán bůh s námi! Bim, bam! Bim, bam! Tak nehořívá obzor nášnáš, jako se zarděl v této chvíli – ó jakou září oblaky se nad mým krajem roznítily! Bim, bam! Bim, bam! Jenom co dojdu na vršek, pak shlednu, zda jsem tušil právem, či jenom obraz divoký mě v zraku klamal mihotavém? Bim, bam! Bim, bam! Už to ne klam, to skutečnosť, tam naše víska ve plameni, včerejší štěstí rodin svých v dojemný pláč a bolesť mění! 42 Bim, bam! Bim, bam! To kostelík náš bije v zvon a novinu zlou lidem hlásí – hle, zář teď bídy pochodní a včera byla v službách krásy! Bim, bam! Bim, bam! Kéž měl bych, vráno krákavá, té chvíle černá křídla tvoje, – vždyť pod tím jedním krovečkem spí se synáčkem žena moje! Bim, bam! Bim, bam! Čím jsou mi plné stodoly, jež prohnuly se polním darem, a teď tam živlům mecí daň hořících trámců děsným varem! Bim, bam! Bim, bam! Již prvních míjím domků řad a ke kostelu letem chvátám, zář roste, praskot dřev a kouř – již k hořícím jsem dospěl chatám. Bim, bam! Bim, bam! A z těch teprve v poslední mé drahé duše spánek sladký pojímá v horkou náruč svou – mé dítě v loktech ženy, matky! 43 Bim, bam! Bim, bam! Skok, výkřik, konec lidských sil, a oba z dýmu na vzduch nesu – jsme znova živi, pláčeme v směsici žalosti a plesu! Bim, bam! Bim, bam! Ó kéž jen žár ten ve srdcích nám vroucí láskou věčně plane, jak tehdy v strašnou hodinu, mé duše drahé, milované! 44