Vesnička hoří.
Bim, bam! Bim, bam!
Tak nezní u nás klekání,
vždyť slunce dávno za horami,
ba nedaleko k půlnoci –
ó jak se chvěji, pán bůh s námi!
Bim, bam! Bim, bam!
Tak nehořívá obzor nášnáš,
jako se zarděl v této chvíli –
ó jakou září oblaky
se nad mým krajem roznítily!
Bim, bam! Bim, bam!
Jenom co dojdu na vršek,
pak shlednu, zda jsem tušil právem,
či jenom obraz divoký
mě v zraku klamal mihotavém?
Bim, bam! Bim, bam!
Už to ne klam, to skutečnosť,
tam naše víska ve plameni,
včerejší štěstí rodin svých
v dojemný pláč a bolesť mění!
42
Bim, bam! Bim, bam!
To kostelík náš bije v zvon
a novinu zlou lidem hlásí –
hle, zář teď bídy pochodní
a včera byla v službách krásy!
Bim, bam! Bim, bam!
Kéž měl bych, vráno krákavá,
té chvíle černá křídla tvoje, –
vždyť pod tím jedním krovečkem
spí se synáčkem žena moje!
Bim, bam! Bim, bam!
Čím jsou mi plné stodoly,
jež prohnuly se polním darem,
a teď tam živlům mecí daň
hořících trámců děsným varem!
Bim, bam! Bim, bam!
Již prvních míjím domků řad
a ke kostelu letem chvátám,
zář roste, praskot dřev a kouř –
již k hořícím jsem dospěl chatám.
Bim, bam! Bim, bam!
A z těch teprve v poslední
mé drahé duše spánek sladký
pojímá v horkou náruč svou –
mé dítě v loktech ženy, matky!
43
Bim, bam! Bim, bam!
Skok, výkřik, konec lidských sil,
a oba z dýmu na vzduch nesu –
jsme znova živi, pláčeme
v směsici žalosti a plesu!
Bim, bam! Bim, bam!
Ó kéž jen žár ten ve srdcích
nám vroucí láskou věčně plane,
jak tehdy v strašnou hodinu,
mé duše drahé, milované!
44