Boží muka.
V prostřed pole boží muka
trčí z bujné směsi žita,
okolo nich drobný ptáček
a motýlů chasa lítá.
Druhdy tam, kde boží muka,
vedly cesty v různé směry,
ale to již pamatuje
ve vsi věru málokterý.
Pamatuje stařík jeden,
včera o tom řeč tu byla,
ale více jako ve snách,
potrhaná, pobloudilá.
„U božích muk před stoletím
loučilo se dvé tam bratří,“
vypravuje stařík, jemuž
dnešního dne lán ten patří.
„Loučili se dlouho, tklivě,
ač to netušil z nich žádný,
že v té chvíli jedinoučké
pochová je hrůbek chladný.
54
Do světa se chtěli bráti,
hledat štěstí, květ ten luzný;
v slzách když se obejmuli,
vydali se v strany různy.
Sotva každý patou pohnul,
skáceli se jednou ranou –
bůh sám poslal tuto ránu
ve dvojici milovanou.
Bolem jati, láskou spjati
klesli oba před mukami –
pán bůh račiž duším jejich
milostiv a býti s námi!
Pohřbili jsme obě těla
slavně do jednoho lože,
tam, kde stojí boží muka –
věčný pokoj dej jim, bože!
Tatíček můj nebožtíček
zaoral ty stezky bílé,
zasil pšenku, oves, žito,
hlavu k hrobu jižjiž chýle.
Už ho není! Boží muka
posud stojí v paměť dvojí:
na památku věrným bratřím,
že i po smrti jsou svoji.
Na památku, že jim ustlal
vlídně, měkce na posteli
nerušené, nepřístupné
tatíček můj odumřelý.
55
V zimě sníh jim rov ten kryje,
z jara nad ním pěje ptáče,
v létě klasů ševel hučí,
v podzim píseň od oráče.“
Skončil stařík. Zírám oknem
na kamenná boží muka –
dvojici tam vidím bratří,
jak jim srdce hořem puká.
56