MRTVÁ NEVĚSTA.

MRTVÁ NEVĚSTA. (Pověsť Prostějovská, jak mi ji vyprávěla maminka.)
Z kostela máti k dcerce praví: „Jan líbí se mi – řádný je. Modli se a buď bez obavy, však prosba Panny Marie i s tatínkem to dobře spraví, a on vám svolí k tomu štěstí!“ Do domu vešli na náměstí. Otec je spatřil – rozbil džbánek: „Zas byl zde včera ten váš Janek! Dnes naposled vám povídám - jak jej tu jednou uhlídám, tož ucítí mé tvrdé pěsti, až se mu rozum zamotá! Já! – měšťan! – dům mám na náměstí! Co leze k nám ta žebrota!? Má dcera najde jinde štěstí!“ – – Matička šije – slzy roní na bílý len – steh za stehem, a dcera bledne, hlavu kloní jak fijalinka pod sněhem. [25] Den do dne vadla, bledla, chřadla, až ve hluboký spánek padla: Obličej její – něm a bled, a spánky její – bílý led, tluk srdce – neslyšet už bít... Tak dřímá tři dny, dřímá pět – a nelze se jí dobudit! Už údy na smrť utuhly! Šat bílý, věnec zelený, na prsou ruce složeny: tak vložili ji do truhly, a těžká hrana duněla, že měšťanova umřela, k nim připlakával umíráček, že umřel jemu jedináček. A starý otec nad mrtvou, jsa zmítán větrem svědomí, proklíná nyní pýchu svou: „A kdybych já měl tři domy, mé dítě, květe jediný, přec siry jsou mé šediny. Má Anuško – jen vstaň – ó vstaň! Nač pomyslíš si, vše se staň!“ A matka, plačíc u rakve, líbala bílé dítě své: „Tys vykvetla mně na rukou, jak z růže poupě vypučí – dnes mi tě hřeby zatlukou a složí v země náručí!“ – – Tu přízně byl už plný dům. Tož víko s nářkem přibili, odešli v jizbu k přátelům – kol rakve svíce svítily. – – – 26 Slyš! – Ticho! – Z rakve ťuk – ťuk – ťuk! Jen matkou škubl tento zvuk. A ťuk, ťuk znovu – potřetí – tu rázem víko odletí, a matka rukou třesoucí – svou dceru zdvihá žasnoucí! „Kdo je to u nás, maminko?“ Toť naši hosté, Anynkol – „A co ti páni pod věnci?“ Toť, Anuško, tví mládenci! – „A nač, maminko, mládenci?“ Mé dítě, vždyť jste snoubenci! – „To sen jest! Kde mám ženicha?“ Tu vidíš, Jan už pospíchá! Div! – Jan přichvátal z nenadání a zdvihal pannu ke rtům svým – a pantáta jim nic nebránínebrání, jen usmívá se, žehná jim! Jak podivil se teprv kněz, když místo pohřbu zastal ples! Pan rechtor místo miserere hned veselejší partes bere: „Bůh požehnej vám!“ – tak zpěv zní, „ó snoubencové blažení!“ – – 27