Z kostela máti k dcerce praví:
„Jan líbí se mi – řádný je.
Modli se a buď bez obavy,
však prosba Panny Marie
i s tatínkem to dobře spraví,
a on vám svolí k tomu štěstí!“
Do domu vešli na náměstí.
Otec je spatřil – rozbil džbánek:
„Zas byl zde včera ten váš Janek!
Dnes naposled vám povídám -
jak jej tu jednou uhlídám,
tož ucítí mé tvrdé pěsti,
až se mu rozum zamotá!
Já! – měšťan! – dům mám na náměstí!
Co leze k nám ta žebrota!?
Má dcera najde jinde štěstí!“ – –
Matička šije – slzy roní
na bílý len – steh za stehem,
a dcera bledne, hlavu kloní
jak fijalinka pod sněhem.
Den do dne vadla, bledla, chřadla,
až ve hluboký spánek padla:
Obličej její – něm a bled,
a spánky její – bílý led,
tluk srdce – neslyšet už bít...
Tak dřímá tři dny, dřímá pět –
a nelze se jí dobudit!
Už údy na smrť utuhly!
Šat bílý, věnec zelený,
na prsou ruce složeny:
tak vložili ji do truhly,
a těžká hrana duněla,
že měšťanova umřela,
k nim připlakával umíráček,
že umřel jemu jedináček.
A starý otec nad mrtvou,
jsa zmítán větrem svědomí,
proklíná nyní pýchu svou:
„A kdybych já měl tři domy,
mé dítě, květe jediný,
přec siry jsou mé šediny.
Má Anuško – jen vstaň – ó vstaň!
Nač pomyslíš si, vše se staň!“
A matka, plačíc u rakve,
líbala bílé dítě své:
„Tys vykvetla mně na rukou,
jak z růže poupě vypučí –
dnes mi tě hřeby zatlukou
a složí v země náručí!“ – –
Tu přízně byl už plný dům.
Tož víko s nářkem přibili,
odešli v jizbu k přátelům –
kol rakve svíce svítily. – – –
Slyš! – Ticho! – Z rakve ťuk – ťuk – ťuk!
Jen matkou škubl tento zvuk.
A ťuk, ťuk znovu – potřetí –
tu rázem víko odletí,
a matka rukou třesoucí –
svou dceru zdvihá žasnoucí!
„Kdo je to u nás, maminko?“
Toť naši hosté, Anynkol –
„A co ti páni pod věnci?“
Toť, Anuško, tví mládenci! –
„A nač, maminko, mládenci?“
Mé dítě, vždyť jste snoubenci! –
„To sen jest! Kde mám ženicha?“
Tu vidíš, Jan už pospíchá!
Div! – Jan přichvátal z nenadání
a zdvihal pannu ke rtům svým –
a pantáta jim nic nebrání,
jen usmívá se, žehná jim!
Jak podivil se teprv kněz,
když místo pohřbu zastal ples!
Pan rechtor místo miserere
hned veselejší partes bere:
„Bůh požehnej vám!“ – tak zpěv zní,
„ó snoubencové blažení!“ – –