„Dávno spí již naši na komoře,
Jen já sama předu ještě lníček,
Zima zde již, lampa hoří spoře,
Smutný, nevlídný je čeledníček.
Nic – nepustím ještě kolovrátek,
Neschvál, že nepůjdu do postele,
Zejtra máme u nás boží svátek,
Musím dopřísti dnes kůžel cele.
A až ráno vstane panímáma,
A uvidí přízi jako zlato,
Pochválí mne, ráda budu sama,
O, že půjdu do kostela za to!“
Najednou jí vypadne nit z ruky.
A slyš, co to na podvoří hyká?
Svatá Panno! jaké jsou to zvuky?
Na dvéře se klepe, cvakla klika.
Kdo to přichází sem do světnice?
Jak se jeden přes druhého kotí!
Spráskne ruce dobrá přástevnice,
Žasne, úzkostí se celá potí.
Pitvorní hudcové vedou chasu.
Jeden na šalmaje divě dude,
Jiný skřípe na děravou basu,
Jiný na dvoustruné housle hude.
Bože, jací neznámí to hosté?
Jak jsou hrbatí a křivonozí!
Oblečeni jsou v haleny prosté,
Vzhled jich divý, tváře mají kozí.
Skočnou hudou páni muzikáři,
Tu přadlenu všickni obstupují,
Zubí se a poťouchle se tváří,
Jekotavě píseň zanotují:
„Pěkné děvče, pojď, pojď, pojď!
Eh, nech práce, přádlem hoď!
Pěkné děvče, dnes svatého Tómy,
V dnešní noc čarovné kvetou stromy.
Pěkné děvče, pojď, pojď, pojď!
Eh, nech práce, přádlem hoď!
Která dívka natrhá si květu,
Bude vdavky mít již v příštím letu.
Pěkné děvče, pojď, pojď, pojď!
Eh, nech práce, přádlem hoď!
Právě dnes svatého Tomy máme,
O, což pospolu si zahasáme!“
Tu k ní z kola jeden chasník skočí,
Hle, jak milostně se na ni zubí,
Směle, jako k milence se bočí,
Jměním svým a hezkostí se chlubí.
Oblek’ se dnes chromec v selské škorně,
V žluté spodky, kabát s dlouhým šosem;
Pokloní se přástevnici dvorně,
Dupne nohou a zazpívá nosem:
„Přestaň přísti přadlenko,
Přestaň, krásná děvenko!
Páni muzikáři hudou kvapík,
Poskočme si – jsem ti švárný chlapík!
Navštívili jsme tě dnes,
V dnešní noci máme ples!
Jsem ti dobrá duše, jako léto,
Poskočme si trochu, panno Běto!“
Tu uchvátí směle dívku v půli,
A jak vřeteno se točí v kruhu.
Jeho braši poťouchle se špulí,
Divná znamení druh dává druhu.
A jak mile vypustí ji z ruky,
Již se na ubohou jiný vztekle řítí.
Přadlenu svírají trapné muky,
Tu jí v duši myšlénka se vznítí.
Když se s ďasem podál dveří točí,
Najednou svůj šátek dolů strhne,
Tanečníkovi jej hodí v oči,
Vymkne se mu, ze dveří se vrhne.
Vzduch se naplní odporným puchem,
Pronikavý nářek zazní s hůry;
Dům se otřese velikým ruchem,
Zmizí ze světnice noční stvůry.
A rozšafná přadlena se spasí,
Nyní opět radostněji dýše,
Podál ní se ozvou tajné hlasy:
„To tě chránil posel z Boží říše!“