Angelova tichá cela
se dnes úlem rozšuměla;
rytíři a jejich paní
rojí se tam bez ustání.
Teď se Angel štětce chopil –
nikdo ani nedýchá –
do zlaté jej barvy ztopil
a pod obraz dokonaný
napsal: „Růže z Jericha“.
Z jeho postů, z jeho bdění,
z jeho snění, přemýšlení
a z nezemské lásky světce
vykvetl ten zázrak štětce
jako růže z jarní noci.
Pln je krásy, pln je moci.
Vše jest okem, mlkne v žasu.
Mnohý rytíř zadumaný
vzpomíná si mladých časů,
kdy i on kříž připjal rudý
a v zem svatou s vojem táhl.
Krásné tváře viděl všudy,
po mnohém tam oku práhl,
ale takou božskou září,
květnou něhou, čistým pelem
nezářila v světě celém,
v Betlémě ni v Cařihradě,
na východě, na západě
ani jediná z těch tváří.
Na turnaje vzpomíná si.
Mnoho paní luzné krásy
za trub znění, kotlů hřmění
věnčilo mu hrdou hlavu.
Ale ani jedna z davu
této kráse rovna není!
Frater Angelus, mnich zdárný,
nechtě naslouchat své chvále,
odebral se do knihárny,
vyňal staré passionale.
Aj! To drobné malování!
Na bělouši svatý Jiří
kopím v tlamu draka míří,
a saň se mu chrupem brání...
„SIyš, Angele, barev mistře!“
slyší bratr namlouvání –
„Tvoje Nebes královna
živoucí se vyrovná!
Rajskou záři jímáš bystře!
Což, abys i zkusil Musu,
zda vystihne pekla hrůzu!?
Maluj draka odvěkého! - “
Angel přejel čelo dlaní:
„Svatá Panno, chraň mě zlého!
Tobě se můj štětec klaní,
Tobě slouží do skonání!“
„Mistře! krásný je tvůj zápal!
Vymaluješ-li však ďábla
se vší jeho ohyzdností,
zoufalostí, ohavností,
aby člověk pád svůj chápal:
mnohá duše, která slábla,
náhle svoje scestí pozná,
vyčte pekel muka hrozná,
počne nový život pravý.
Neztenčíš tak Boží slávy,
ani věnce svojí hlavy!“
Frater Angel brání se sic –
ale kudy chodí snivý,
odevšad naň ďábel civí:
ďáblem se naň šklebí měsíc,
ďáblem šerý pahýl stromu,
ďáblem chrlič s výše dómu.
Sami ďábli! – Ale není
v nich to celé zatracení,
zoufalá ta propasť bezdná
mezi Satanem a Bohem!
Angelus jí dosud nezná.
On se musí do ní v ž í t,
aby věrným pekla slohem
moh’ ji v mrtvé plátno vlít!
V zadu knihovny jsou dvéře.
Nápis nad nimi plá v šeře,
jaký nad peklem zřel Dante:
„Já jsem brána k městu strastí,
k zatracenců smutné vlasti.
Všaké naději se braňte,
kdo mnou vcházíte!“ – On vešel!
Ďábelský stín se tu věšel
na ty svazky v černé koži,
na ty stvůry haeretiků,
spuštěncův a odpadlíků
od pověčné pravdy Boží.
Nejčernější vybral z knih
a zas dveřmi ven se mih’.
Často nyní v skrytu cely
Angel sedal před zrcadlem,
vilnosť ve svém oku vpadlém,
čítal život Floribelly,
rouhání měl na rtu zvadlém.
Marně zvonek volá k choru.
Angel sedí v tajném vzdoru,
hýří při poháru vína,
hýří a vše zapomíná,
co ho stálo muk a trýzní,
odříkání, bičování,
nežli v sobě zmořil vášně,
a než Bůh dal jeho žízni
pokoj, mír a smilování!
Teď je pustil se řetězů
jako feny, řvoucí strašně
jako vlny, hřmící s jezů.
Satana, jejž dávno zhubil,
znova ve tmách srdce budil
a jak mu teď lící kmital
odlesk plamu pekelného,
na plátno jej štětcem chytal,
zvolna kresle ďábla svého...
Fuj! – ten hnus! – ta stvůra dračí!
Každý, kdo jen malbu shlédne,
nakvap čelo křížem značí,
zachvěje se, hrůzou bledne,
odplivne a prchá z cely...
Okénkem se večer dívá.
Frater Angel osamělý
hořce hledí na svou malbu.
Zachvěl se. Vždyť na něj plivá
lid, jenž plivá na obraz! –
Aj! – co to? –zří novou šalbu?
Hrůza ďábla v slunku splývá
v jakés bolné zadumání,
jeho škleb je trpkým smíchem.
„Satan přec tak strašným není!“
zvolal Angel v udivení,
„a to, co zde sluje hříchem,
přírody je hlas, jež volá
a jíž nikdo neodolá!“
Ne – teď obraz hnul se zas!
Polehounku otvírá se
jako brána z jiných světů
a z té brány, rovna květu,
kyne ruka – pravá, levá,
šumí bílý hedváb šatu,
až tu z rámce celá děva
vyskočila v letném chvatu
sametovým střevíčkem
na dlážděnou cely zem.
„Nelekej se, duše milá“,
s úsměvem naň promluvila,
ramenem jej ovinula.
„Pojď, již dlouho tebe hledám!
U klášterní brány sedám,
zda bych tě kdy zahlídnula,
a ty na krok nevycházíš!
Na kolenou se tu plazíš
v mrtvém, dusném klášteře!“
A tu na okénko cely
spjaté révou do úponků
hrdličky dvě přiletěly.
Sameček se k družce shýbá,
oblétá ji, hladí, líbá,
a jak hudba rajských zvonků
hlaholí to z ptačích rtů:
Máj už tu! Cukrů! cukrů! – –
„Prchni! Já jsem princezna,
prchni se mnou v důvěře!
U moře mám bílou villu,
prchni, krásný, do asylu!
Krajina je líbezná,
v oranžích tam vánky hrají,
vůni květů kolébají,
a hrdlička volá v háji.
Tam budem žít v lásky ráji
jako zabloudilí v báji,
tam při mořském šumění
vzdáš se snům a umění...“
„Nemohu! – Jsem vázán slibem!“
„Jenom pojď! My sliby slíbem!
Láska – první přikázaní!“
A on vzdal se jí jak maní.
Objat horkým ramenem,
šel s ní ve snu zmámeném
tichem chodeb, schody dolů.
Došli k dveřím sakristie.
Slyšet, jak se v snivém molu
z chrámu lije melodie
žalmů pění zbožných mnichů...
„Angele, jsi sakristánem,
zlata, klenotů jsi pánem,
drahý kalich vezmi v tichu,
na cestu ať zlata máme!“
Šel, odemkl skříně známé,
s klenotem se k dívce vrací –
Tu se ozval chodbou lomoz,
mnichové jdou právě z choru! –
Dívka vzkřikla na kolenou:
„Pomozte! Kdo dobrý, pomoz!
Slitování mějte s ženou,
přispějte slabému tvoru!
Hle, ten kalich, muži svatí...“
Bratři bledi, hrůzou jati,
stáli kolem v černém hávu.
Opat došel vážným krokem,
stanul přísně, ptal se okem:
„Angele, kdo jest tu v právu?“
Angel, jako bleskem sklán,
spadl na zem na kolena,
čelem bil: „Mě svedla žena!
Milosrden buď mi Pán!“
– „Monastýra hanba světem
zítra půjde dračím letem.
Angele, co spáchal’s nyní!
Znova vrážíš Kristu hřeby!
Otec řádu pláče v nebi
a dav nepřátel se šklebí!“
Bolné ticho zvučí síní.
Angel v hrud' se bije, v tváře. –
„Bratři, hle, on sám se viní
a náš Bůh je Bohem lásky,
praví opat. – „Do žaláře
zaveďte jej na pokání!“
„Půjdu, otče, bez otázky,
přijmu pouta bez reptání:
dovol jen, ať svatá Panna,
mojí rukou malovaná,
do mých hříšných očí plane!“
Opat kynul: „Ať se stane!“
První ruměn slabé zory –
jako když okřívá chorý –
líbá hory, sahá mříží
do žaláře na tvář mnicha.
Frater Angel v poutech leží,
na svůj obraz v dumách zírá;
zlatá zář jej obestírá,
Panna rty své otevírá:
„Angele, mé drahé dítě!
Vidíš, tak tě ve své sítě
vlákal věčný lidstva vrah!
Andělem-li Božím sluješ,
proč jen nebe nemaluješ,
proč jsi v propasť pekla sáh’?
Nyní pojd’ a ráj zas maluj!
Perutí svých nezakaluj
v hříšném vášní vzplanutí:
moje krása nech ti stačí,
netuž po peruti dračí,
máš-li křídla labutí!“
Tak mu děla, plna touhy,
a zas byl tu obraz pouhý.
Ráno sluha do žaláře
vězni nesl chleba, vody.
Místo Angelovy tváře
vidí v poutech – potvoru!
Tentam – skáče přes tři schody,
až mu v těle duše slábla –
„Probůh!“ vrazil do sboru,
„Angelus je změněn v ďábla!“
Zástup bratří hledí – trne.
Posvěcené vody berou
a vše k žaláři se hrne,
vchází v klenbu dušnou, šerou:
Vskutku! Ďábel v poutech úpí,
zrakem blýská, řinčí, supí.
Týž to hnus a jed, ty rysy,
jak je Angel chytil kdysi.
Zdaž pak ohavný ten obraz
dosud v cele mnicha visí?
Po zádech všem hrůza běží,
a s modlitbou na rtu spějí
k pusté cele Angelově.
Překvapeni jsou tu v nově:
V cele svěží slunko leží,
Angel ve zlatistém ráně
nadšen sedí u díla
a maluje Matku Páně,
zářnou, jak s ním mluvila...