VEČER PŘED BOŽÍM TĚLEM.
P. Methodu Laudínovi, milému faráři Segimonovu.
Žalm dozpíván. Lid vyhrnul se z chrámu,
a za lidem šel poslední tón varhan,
a za tónem vál kadidla dým vonný,
táh do růží a roztrácel se k hvězdám,
k těm věčným svícím na oltáři nebes...
Však v tichém chrámu pohasnuly svíce.
Kdo ještě zbyl tu, znamenal se křížem
a odcházel v ten vlažný večer června,
jenž zvědavě se díval v černý chrám.
Já s věčnou lampou sám a samotinký
dál jsem se modlil, kleče v koutě tmavém.
Tu viděl jsem, jak mladinké dvě břízy,
dvě bílé břízy, ztepilé jak panny,
se před oltářem zachvěly a s touhou
ku svatostánku sepjaly své větve.
A levá šepotala:
„Já včera ještě stála jsem na slunné stráni
a vánek oblétal mne
a líbal bez ustání...
Já však jsem myslila: Ó kéž jsem oliva
[98]
tam v dálné svaté zemi před tisíci lety!
Kéž v mojem stínu Spasitel sám spočívá,
a z mojich plodů šťáva hojivá
kéž řine se mu na vyprahlé rety,
jež v prachu žhavé pouště unyly,
když tvrdým srdcím lásku mluvily!“
Pak druhá promluvila:
„Já včera zadumala jsem se s kraje vísky.
Déšť marně sypal perly
v mé smaragdové mísky...
Já v srdci práhla jen, tou blahou palmou být,
bych do večeřadla se, Pane, dívat směla,
když víno krve své jsi bratřím dával pít!
A potom, na Sion když měl jsi vjít,
jak byla bych se v cestu střela celá!
Jak jásala bych – třeba šlapána –
pod oslátkem Tvým, králi, hosanna!
Obě:
A rázem, než se nadáme – padáme!
Bud' blahá rána požehnána
i ruka, kterou byla dána!
Ó Bože náš, my rády mladý život skládáme
a zvadáme:
Vždyť vidíme Tvou božskou zář, po které strádáme
a jako nevěsty
v Tvou svatou náruč padáme!...
***
Tak zněla modlitba těch panenských dvou stromů.
Jak hudbu nebeskou jsem v srdci nes’ ji domů.
99