V zemi čeká, zděna všude,
forma, z hlíny pálená.
Hoši, zvon dnes ulit bude!
Chutě k dílu ramena!
Pot-li vyvstane,
čelo rozplane:
potom čest má mistr z díla;
shora však jde zdar a síla.
Do díla, jež se vážně chystá,
se vhodně vážné slovo tká:
když dobrý hovor má v ní místa,
pak práce hračkou utíká.
Nuž, vhloubejme se v rozjímání,
co ze slabých sil nevzniká;
chlap zaslouží jen pohrdání,
když neváží, co podniká.
To právě zdobí mužův zápal
a na to jest mu rozum dán,
by v hloubi duše výtvor chápal,
jenž rukou jeho dokonán.
Hola! Sneste suché louče,
hodně vyschlý, smolný bor,
aby plamen do kotouče
vyšlehoval nad otvor!
Měď mi roztavte,
cínu připravte,
aby hustá zvonovina
tekla jako malvazina!
Co ve stavidla hlubou jámu
buduje s ohněm naše dlaň,
to se zvonice, s výšin trámu
kdys o nás rozzpívá se v pláň.
Když věky kol se budou hnáti,
to mnohým duším dojme sluch,
to s truchlícími bude lkáti,
v tom křídla k nebi najde duch.
Co osud střídavý v svém shonu
v klín pozemčanu dole svál,
to zaburácí ve hruď zvonu,
jenž nábožně to poví dál.
Bílé bubliny se linou.
Dobrá, kovy taví se.
Promisme to luhovinou,
luhem roztok spraví se.
Ať jsou bez pěny
kovy smíšeny,
by se v ryzí hmotu slily,
jasným tonem hlaholily!
Neb zvon má v jásot propuknouti,
když vítá dítko milené
na zemské jeho první pouti,
již koná, do snů schýlené.
Mu v lůně budoucnosti dosud
spí slastný jako strastný osud.
Matčino něžné pečování
mu vyzlacené jitro chrání. –
Čas prchá v honbě šílené.
Hoch smělý od dívky se dělí
a hrd se pouští v cizí zem,
až o holi svět projde celý,
v dům navrátí se cizincem.
A v kráse spanilé se skvící,
zjev rajský s luznou velebou,
hle, s cudnou, uzardělou lící
stáť vidí pannu před sebou.
Tu nevýslovná touha vkročí
v hruď mladou, jinoch bloudí sám,
slz rosou vlhnou jemu oči,
an prchá bujných druhů hrám.
Jí ve stopách se zarděn brává,
jen úsměv – a je přešťastným,
květ lučin první vyhledává
a milenku svou zdobí jím.
Ó něžná touho, sladké ždání!
Ó mladá lásko ze zlata!
Ráj nebeský se k oku sklání,
hruď hýří, blahem bohata!
Kéž rozkvétá a neuvadá
ten krásný čas, ta láska mladá!
Za trubkou, hle, trubka hnědne!
Tento proutek spustíme;
sklovina-li na něm sedne,
do lití se pustíme.
Zčerstva, hoši, dnes!
Zkuste mi tu směs,
zda co nepoddajno bývá,
s měkkým blahověstně splývá.
Neb kde se tuhé měkkým vroubí,
kde síla k jemnotě se snoubí,
tam zahlaholí řádný zvuk.
Nuž ten, kdo na věky se váže,
nech důkladně se srdcí táže –
jen krátký blud – a bezdno muk.
Roztomile v dívek vlase
vánek vínkem povívá,
a zvon chrámu stříbrohlase
k slavné svatbě pozývá.
Ach, s tou slávou, s těmi zpěvy
končí života též máj;
se závojem, s pásem děvy
rozplývá se luzný ráj.
Vášně žár chladne,
láska má zůstat:
květina, vadne,
plod musí vzrůstat.
Muž ven se řítí
v urputné žití,
snaží se, baží,
vráží a sráží,
tu lstivě, tam divě
a cestou i scestím
se honí za štěstím.
Tu hrnou se do domu nesmírné statky,
tu zásoby vzrůstají, domek je z chatky,
prostory rostou – a z domku je dům.
V domě dbá rázně
ctná hospodyň kázně,
matička dětí,
moudře den celý
rodině velí
a děvčata cvičí
a hošíkům brání
a bez umdlévání
se po práci shání
a rozumně zboží
pořádá, množí
a do vonné truhlice poklady střádá
a bzučivou nitku kol vřetena spřádá,
lesknavou vlnu a bělostnou přízi
do skříně čistotně hlazené sklízí
a k dobrému přidává lesku a chuti
bez oddechnutí.
Otec radostný točí hled
s dalekozírného slemena domu,
vidí statky své – samý květ,
povaly vidí vzhůru se pnouti,
stodoly vidí žitem se dmouti,
zásobny vidí úrodou plnit,
po větru vidí žita se vlnit,
pyšným se chlubí rtem:
Nevývratný jak zem
proti všem přívalům
vzpíná se krásný můj dům.
Ale osud, jenž nás mučí,
na věky se nezaručí,
chvatem kráčí pohroma.
Do lití se dáti smíme,
lom je pěkně vyzuben.
Ale, než to vypustíme,
pomodlem’ se, zkrátka jen! –
A teď zátku ven!
Chraň nás Bůh ten den!
Trubkou nakřivenou v čmoudu
tok se žene žhavých proudů.
Jeť oheň mocný dobroděj,
kdy člověk hlídá, krotí jej;
ať boří, tvoří cokoliv,
vždy k pomoci má tento div;
však zdivočí ten nebes div,
kdy, z okovů se vymaniv,
si klestí volnou dráhu sám
syn přírody, tož volný plam.
Běda, kdy se bez pout vidí!
Aniž odporů bydbal,
přes ulice plné lidí
válí hrozný požár dál,
neboť živly nenávidí
to, co člověk vykonal.
S nebe rosí
požehnání,
prší v pláni;
z černých mraků
tu a tam
blýská plam!
S věže – slyšte! – zvon lká, ach –
na poplach!
Zkrvácen
blankyt žhavý.
Tohle není zářný den!
Kam ty davy
náměstím?
Ha, tam dým!
Plápol stoupá praskotaje,
ulic táhlou řadou vlaje,
vichrem síly přibíraje.
Žhoucí jako z výhně tlámy
sálá vzduch; v něm praští trámy,
krov se řítí, okna třeští,
matky bloudí, děti vřeští,
trosky hlučí,
bravy skučí!
Všechno pádí, shání, chrání,
noc se mění na svitání.
Seřaděnou paží páskou
jako sázkou
létá vědro; ve vysoku
tryská voda v proudném toku,
Vichor letí – vyje v skoku –
shání ohně pochodeň.
S praskotem se v suchou žeň
plamen vrhá, hýří v lovu,
do vyschlého padá krovu
a jak chtěl by v burném vání
z hlubin rozvrátiti zem
a ji urvať útokem,
roste k nebi bez klesání
velikán!
Sudbě vzdán
síle boží člověk uhne;
úžasem mu rámě tuhne,
an zří děl svých ztroskotání.
Zdoutnalé
spálenisko,
chmurných větrů tábořisko.
Do průlomův oken sirých
sedly hrůzy,
nebes mračna v letné chůzi
hledí tam.
Jeden hled
k rovu tomu
štěstí, domu
sílá člověk naposled –
pak sahá k holi bez povzdechu.
Ač plam vše schvátil do zkázy,
přec jemu sladkou nechal těchu:
Své milé hlavy čítá v spěchu
a hle! ni jedna neschází.
Tak už kadlub v zemi dříme,
kovem jsme jej nalili;
zdaž i šťastně pokosíme,
co jsme pracně nasili?
Zda nám kyne zdar?
Nerozpuk-li tvar?
Snad, co naděje nám svitá,
už nás rána stihla skrytá.
Tmavému lůnu svaté země
svých dlaní svěřujeme ruch,
jí rolník odevzdává sémě
a doufá, tam že se mu vzejme,
jak usoudí mu moudrý Bůh.
Leč kladem’ dražší sémě jiné
se smutkem v země náručí
a doufáme, že z rakve stinné
kdys v krásnější květ vypučí.
Dumně s chrámu
duní, zní
zvonu píseň
pohřební.
Vážně provázejí jeho hrana
poutníka – jeť cesta dokonána.
Ach! to manželka je drahá,
ach, vždyť je to máti něžná,
kterou černá stínů kněžna
z objetí odvádí muži,
útlých dětí věrné druži,
jež mu dala, kvetouc blahá,
a jež u svých ňader, úst
s plesem matky zřela růst. –
Ach, rodinné pásky jemné
přeťaty té hodiny,
neb už bydlí v říši temné
dobrá máti rodiny;
ta, jež byla hospodyní,
péčí svou už nehlídá,
v osiřelém domě nyní
velí cizí, nevlídná.
Dokud zvon se neochladí,
prozatím jsme hotovi.
Jako v loubí ptáci mladí,
kdo chce ať si pohoví.
Vyjdou hvězdičky,
a jsi volničký,
klekání ti zvoní, synku;
mistr nemá odpočinku.
Bodrý, roztoužený sladce
z dáli divým hvozdem chodec
chvátá ku své rodné chatce.
Bečíc domů běží ovce,
a krav bujných,
čelatých a hladkých stádce
návsí šerou
bučíc do stájí se berou.
Do dvora
s žitnou zlatí
vůz se klátí;
modrý, bílý
na obilí
hrá květ věnců,
bujně s věnci letí k tanci
chasa ženců. –
Ulice, trh utichají.
Kolem světla útulného
domácí se poscházejí,
branou městskou vrátný skřípá.
Do tmavého
pláště zem se halí!
Měšťana však bezpečného
netrudí
noc, jež vyburcuje zlého;
neboť zákon strážným okem bdí.
Řáde svatý! blahodějné
dítko nebes, ježto stejné
volně, lehce, smavě víže,
ty nám stavíš města, chýže
a ty divocha jsi z luhu
přivolala, druha k druhu,
u lidí se osadilo,
nejdražší je spjalo páskou:
k domovině sladkou láskou!
Tisíc ruk se hýbá, činí,
vesele si pomáhá,
v ohni tom se nezastíní
žádná vloha, povaha.
Tovaryši s mistrem spěší,
volnosť hlídá každý krok,
každý stavem svým se těší,
vítán jest mu v práci skok.
Mužům ozdobou je práce,
snažné píli žehná Bůh;
koruna-li zdobí vládce,
ctí nás našich dlaní ruch.
Sladký míre
se svorností,
kéž vás hostí
toto město blaživě!
Nikdy nám den nevycházej,
v němž by hordy hrůzné války
přiburácely k nám z dálky,
v němž by oblohu,
kterou krášlí večer snivý
září svou,
měst a vesnic požár divý
zbarvil strašnou záplavou!
Budovu mi zbořte zase,
dostála juž úkonu,
ať se oko s duchem pase
na zdařilém na zvonu!
Bušte kladivem,
drobte hlíny lem!
Má-li zvon se naroditi,
jest nám kadlub rozbořiti.
Smíť formu rozbíť mistr leda,
v čas pravý, rukou zkušenou;
však hrůza domu – třikrát běda –
kde kovy samy vyženou.
Tu povodeň ta, slepě vzteklá,
se hromem valí z puklých stěn,
jak rozdávený jícen pekla
vše žár si uchvacuje v plen!
Kde řádí síla bez rozumu,
tam nedaří se výtvor umu,
kde sám se vymaňuje lid,
tam nerozkvete blahobyt.
Ó běda, kde se v tichém městě
troud nahromadil bez ruchu,
lid okovy své sápe chřestě,
sám řádí v hrozném výbuchu.
Tu vzpoura vstane před provazem
a rve jím, že zvon zaskučí
a, maje mír jen pěti na zem,
sám vzpouře heslo zahučí.
Volnosť a rovnosť – řvou a troubí;
tu klidný občan chápe zdroj,
an po ulici, ve podloubí
se potuluje vrahů roj.
Tu hyenami zuří ženy,
z hrůz mají žert a rozkoš svou,
jak pardal zuby nabroušeny,
živoucí srdce soku rvou.
Nic není svatého, vší hrůzy
a kázně svazky porvány,
muž řádný padá v drápy lůzy.
vše neřesti jsou pozvány.
Lva probudit – v tom nebezpečí,
zub tygrův všechno zdrtí jen;
hrůz veškerých však hrůza větší
jest člověk, je-li rozvášněn.
Těm běda, kteří kladou svíci
v dlaň tomu, jenž je temna syn!
Mu nesvítí a můž’ jen říci
a obce káceť do ssutin.
Bůh dal veselí mi sladké!
Aj, jak hvězda nebeská
jádro kovu zlatohladké
ze slupiny probleská!
S přílby ku věnci
v slunném ruměnci
září zvon, a lepé znaky
chválí mistra svého taky.
Jen dál! Blíž sem!
Nuž, tovaryši, pěkně v řadu!
Teď pokřtíme zvon po obřadu!
„Concordia“ ho jmenujem!
Ať ku svornosti, k upřímnému svazku
zve celou obec, budí věrnou lásku!
A to buď vždycky jeho cíl,
nač mistr lopotně jej slil!
Výš nad hemžením země naší
ať u blankytu má svůj stan,
jak soused hromu ať se vznáší
a dotýká se hvězdných bran,
ať volá jako s nebes dáli,
tak jako hvězd nám volá tok,
jež chorovodem Tvůrce chválí
a vodí ověnčený rok.
Jen pověčné a vážné dumě
služ povždy kovový ten ret,
a po hodinách křídli šumě
ho dotýkej se času let.
Nech jazyk propůjčuje sudbě;
ač bez dům, bez citů je sám,
vždy přec ať v dojímavé hudbě
se druží k žití chvatným hrám.
A jak ten hlahol v uchu dozní,
jenž mocně z něho vyřine,
tak nechať učí věky pozdní,
že pozemské vše pomine.
Nyní zvon mi pružným lanem
rozhoupejte z úkrytu,
ať se zvuků vzdušným stanem
povynáší k blankytu.
Táhnout! – Táhnout! – Výš! –
Rozuhoupán se chvíš!
Hlásej městu potešení,
mír buď první tvoje pění!