Kdys básník uchopil se pera,
by zalichotil maličkým,
a jiný zase v odpor tomu
zavděčit chtěl se velikým,
či bylo mu jich líto snad,
že mají tak být odstrčení?
I hledím na to okem chladným
a myslím, to že k napravení.
Kdy spanilé mi družky budou přáti,
a několik slov dovolí,
povím jim, jak as před velkými
mám respektu, leč mnoho-li
však o malých též soudím.
Ne úsudek to výstřední
a pravím, nejlepší že přece
je postava jen – prostřední! –
Ať malý kdo neb veliký,
jeden mám o tom náhled jen,
že longin, jako trpaslík
co do vzrůstu je – nezdařen.
Kdo malé postavičky jest,
ten velmi lehko k přehlednutí,
a nemotornou délkou svou
velikán zase k smíchu nutí.
Je pravda sice, jak se praví,
že všecko, co je malounké,
je něžné, outlé, roztomilé,
že spanilé a hezounké! –
Ba arci, na dlouho-li ale?
Dokud tu ještě mládí květ –
a dokud čílko lesklé, jasné
se nezačíná kabonět!
Leč, rcete sami, zda to milé,
když stará babka – huhňavá
je ke vší svoji bručivosti
dokonce ještě – mrňavá.
Jak nadutí jsou – velikáni,
v mladých-li letech plesají,
však jestli že již pokročili,
pod vlastní tíhou klesají.
A zdaž se nemusíme smáti,
že nadutý ten dlouhý troup
ku všemu viděti hned z dálky
jakoby telegrafní sloup.
Kdy práce jakás – kterákoli
tu pravou nemá míru svou,
hned zkrátka díme bez okolku,
že práce ta je zkaženou,
a protož, postavy vy střední,
již nebudiž vám žádná hana,
jen kdo je malý nebo dlouhý,
je od přírody práce sfušovaná!
Velikost byla bohům dána
prý dávno již co prädikat,
– aj nebudou chtít velikáni
se pánu Bohu rovnat snad? –
To věru scházelo by ještě
a nedej toho pán Bůh nám,
by domýšlel se taký čahoun,
že dokonce je Bohem sám! –
A co ti malí, skrčení
chtí chvástat svojí o něžnosti?
Vždyť nynější svět nevšímá
si více žádných maličkostí.
Ba i to maloulinké kvítko,
ta poměnka se studem skrývá,
za svou se stydí postavu –
kdy slunečko se na ní dívá –
leč, není pěkná ni dost málo,
ba hnusná je, ať nedím více,
vyčouhlá, dlouhá, často prázdná,
se vzhůru pnoucí makovice.
A co bych ještě k obou haně
říc’ mohla, nemáte ni sen,
však myslím, toho že již dosti
a ku konci dím toto jen,
že vykupitel, který děl:
„Přijíti nechte maličkých“,
na prostředních nás odstrčení
nemyslel jistě v slovech svých,
neb z bible dávno to již známo
je shromážděným všechněm nám,
že vykupitel všeho světa
byl – prostřední postavy sám.