Bitva u Lipska.
Jal se Bonaparte v hrdé pýše
dávné trůny vrhat v okovy.
Avšak běda mu! Tři mocná říše
jeho zkrotit pych se hotoví.
U Lipska jich pospolité voje
rozloženy širou planinou;
mluvu různou mají, různé kroje,
ale mysl jednu – hrdinnou.
Jesti ráno. Na východní straně
slunce rudou tyčí korouhev,
nachem barvíc vojů lesklé zbraně,
za krátko jež zbarví – lidská krev.
[131]
Tré tam knížat nejmocnějších hledí
na jeviště slavné opodál;
divem jatí dlouho slova nedí,
až pak ticho ruší pruský král:
„Tady bohdá dojde pomsty vina!
Mnohý stropil Bonaparte pych;
vzav mi nejkrásnější břehy Rýna,
ruku troufalou i na trůn zdvih‘!“
„Já pak mu,“ rakouský císař vece,
„ poklad nejdražší – svou dceru dal;
a on úklady mi snoval přece,
a mne válkou trudit neustal.“
„Já matičku Moskvu s Kremlem zlatým“
– mluví posléz pravoslavný car –
„v obět zůstavil jsem žárům vzňatým,
abych předstih‘ vlasti pád a zmar.“
Po té klekše, meče kladou křížem
v nerozlučný velkých cílů spoj.
Silný heslem: Bůh a vlast! my dvižem
proti trůnoborci svatý boj.“
132
Dořekli. A v malé chvíli děla
začla hřmíti z tisícerých tlam,
že se zem i nebes osa chvěla,
jak by hřímal Hromovládce sám.
A jak moře se skalisek lomy
obě vojska ryčně v zápas jdou;
mečův lomoz, děl a pušek hromy
spolu rostou s myslí hrdinnou.
Válčeno den prvý, den i druhý,
krví teplou napájena zem;
mnohý boj vřel zoufalý a tuhý,
rozhodným však nikdo vítězem.
Třetí den pak, sotva zoře vstala,
v nový útok dal se franský voj;
padla rána – vojska na se hnala,
a všech zuřivější nastal boj.
Tisícerá znovu hřmějí děla,
kulemi dští plný kouře vzduch;
a jak klasy žnec, tak lidská těla
k zemi kácí krutý války bůh.
133
A než slunce kleslo za hor čela,
odražen ves nepřítele vztek;
když pak noc perutě rozestřela,
Bonaparte dal se na útěk.
Na cestu mu svítí v tmavé noci
rudý plápol desaterých vsí;
pohřební to svíce franské moci,
radosti pak zoře vítězi.
A již s blahověstí na tři strany
knížata své posly hotoví:
u Lipska že navždy ztroskotány
franské meče jsou a okovy.
134