Sličná země.

Eliška Krásnohorská

Sličná země. (1876.)
Jak slična jest ta rodná země má! Hle na rtech růže, v loktech nebe má a líce kryté květem sedmikras, jak letní soumrak oko v stínu řas. Jak slunko mysl, darem od Sudic, a písní jako sivých holubic. Ten její úsměv – ranní červánky, a její slzy – lesní studánky, a její tužby – hory ztepilé, a její láska? – popel v mohyle. [13]