Na hrotu meče.
(1884.)
Tisícerou duhou světlo kmitá
v šerých oken olověné síti,
ba i v pavučině tam se chytá
pod růžicí v ostrém oblouku,
dolů běžíc po blysknavé niti
v patách vytylému pavouku.
Blíž jen, světlo! Vejdi s vonným vzduchem! –
– Okno, otevřeno kvapnou rukou,
zatřáslo se v starých zavěsách;
prška květů vpadla sněžným ruchem
s ptačí hudby směsí jasnozvukou,
záře šlehla na strop, zdi a práh;
s kouzelným svým rejem svěží jitro
vlétlo zlatě, hybně, jásavě
hradní jizbě v zasmušilé nitro,
tak až v jeho náhlé záplavě
stará zbrojnice ta středověká,
mrtvě zdřímlá pod ctihodnou plísní,
[31]
dechu jara života se leká,
jenž ji zbudil vůní, jasem, písní!
Či chce z dávno vysloužené mdloby
rosou křísit neklid zašlé doby?
Hle, ten krunýř s rýsovaným květem,
když naň slunce zasvitlo jen letem,
zdá se, jak by se byl zvolna hnul
živým dechem prsou rytířských;
jeho kov jak stříbro, rez jak zlato
v nezvyklých se leskne paprscích.
Ba i prapor, jako vichrem zdraný,
setlelý jak rubáš, hle, se vzdul
vybledlým svým erbem trochu vzhůru.
Vše, co spí tu, v mrtvou věčnosť klato,
čemu živí odzvonili hrany,
střásti zas by chtělo noční můru.
Však jen mžikem prach ten klamně mládne;
neúprosně smrť tu sama vládne.
Kam jen bloudíš, bílý motýle,
z jarních sadů v železné tu hrobce?
– Hle, on jako na květiny stopce
klidně odpočívá na tětivě,
vzlétá k přílbě zas a čtveračivě
tykadlem ji zkoumá na týle,
pak se v temný otvor její hrouží,
by v tím bujnější se vrátil rej;
32
kolem halaparten, ručnic krouží,
težká rukavice baví jej
nemotorně obrovskými klouby;
všechen přístroj vražedlné zhouby
obletuje bělostný ten host,
zvědavý jak hravá nevinnost.
Nejlepšího místečka si hledá,
v nejkrasším jež plane slunka lesku,
až je zvoliv, půvabně si sedá
na hrot meče.
Starý sekáč ten
trčí koncem na vzduch, k oknu ven,
položen jsa na kamennou desku
kratší než ta čepel jeho dlouhá,
jež se mečům, co jich v síni kolem
jako trpaslíkům pyšně rouhá.
Motýl na hrotu tam sedí holém,
v jehož bleskotu se zrcadlí
čtverolístkem křídel třepetavých,
jako narcisek naň upadlý;
nepohnut zas v dumách přemítavých
tkví tam jako živá otázka;
ba již otázky se hejnem rojí,
sledujíce k starožitné zbroji
svého vůdce, letce běláska.
33
„Kolikkrát, ó meči, drtit strachem,
smrtí, mstou, ti bylo podílem,
že se skvěl tvůj bodec krve nachem,
jak teď sněhobílým motýlem?
Kolikkrát jsi projel srdcem vroucím,
proklál v prsou štěstí, mladosť, lásku,
jak zde vnikáš nyní ostřím skvoucím
v slunnou záři, v zlatou světla pásku?
Z přílbic železných i tvrdších hlav
vykřesal jsi stokrát jisker dav
hojnější než lesklých mušek vír,
jenž tě bez bázně teď obletuje!
Děsils říše, hubils moc a mír,
kácel’s blaho lidské v bezdné sluje,
planul’s v moři slz a v dědin žáru
pod kalicha, pode kříže znakem,
pod prapory, z nichž teď hrstky cárů
dějepravec chladným zkoumá zrakem!
Kolikkrát jsi v naježeném lese
oštěpů a sudlic, v houšti střel,
v dýmu bleskem hýřil v divém plese,
kdež tví druzi jako r je včel
žíhadla svých bodců vráželi
v statisíce nepřátelských těl!
Zřím tě v houfu kopí, arkebuz,
v seči, v ohni kusů, v šípů dešti;
trouby, ržání v rudé nebe vřeští,
34
zdivo padá, ječí vřava hrůz,
v podobách div lidských vůkol běsi
vraždí a mrou s kvílem pod kolesy.
A kde pobyl’s, všude zpustlá lada,
nahý sirotek a vdova mladá,
všude hlad a kletby, pláč a trosky!
Všude v trýzni zoufání a muk
neskonalá oběť tobě padá,
za niž rdí se, za niž chví se vnuk.
Vše to připomínáš hlasně dosti,
němý jazyku ty minulosti;
nuže, mluv jen dál a neuskoč
otázce, jež křídlem zavadila
jako motýl o tvůj břitký hrot!
Dráha tvoje – krvavý to brod,
ale kam se všecka krev ta vlila?
Tolik bojů, ale mluv též: proč?
Dosáhl’s kdy obětí svou cíle?“
– Jak se táži, ruka má té chvíle
opřela se o kamennou desku,
hle, a meč tu zaplál třpytným kovem
jako v hrozbě, uražen mým slovem.
Pohnuv, otočiv se mžikem blesku,
proti mně ční obrácený hrot,
na mne míří, a ten motýl bílý
vyburcován vrazil o překot
35
ve tvář mou i prchá v jarní sad,
Tak mi bodec otázku mou vrátil.
„Oj, či bez boje tvůj vlastní rod
božsky mocně dospěje kdy k cíli?
Či, ty červe, sám, svou pýchou snad
korunu svých tužeb již jsi schvátil,
bez oběti, nezraněnou rukou?
Jinak-li než s neskonalou mukou
padáš pod kolesy doby svojí,
pod praporem svým a ve svém boji?
Kdež meč váš? Či ten se honosí,
že ho krev a slzy nerosí?
Někdy pak, až znak tvé doby zbledne,
motýl na zbraň vaši vetchou sedne,
zamyšlený potomek to zhlédne
v záři jara; ó vy polobozi, oč,
že si vzdychne: Tolik zápasů – a proč?
Ideal však, víra v budoucnosť,
za niž člověk rád by umřel kleče,
vždy jest okřídlený s výšin host,
motýl bělostný – na hrotu meče!“
36