Až v duhové bráně již duše stojí
a zazvonit v nebeský zvon se bojí.
I chví se jí křídlo i chví se ruka,
když slabounce na dvéře Boží ťuká.
„Kdo jsi?“ ptá se Petr; tu tak se lekla,
div od nebes prahu zas neutekla.
Však zůstala ztrnulá jako kámen;
a Petr dí vlídně: „Nu vejdi! Amen!
Z tvé stoudnosti poznávám dobrou duši,
neb černé – ty beranem v bránu buší.“
Již otevřel Petr; on usmívá se,
jak dušička krade se k věčné spáse.
Jde lehounkým krůčkem jak mládě ptačí
a křídla co nejvíce k sobě tlačí.
Jde v blaženosť věčnou a věčné světlo,
jak kdyby ji svědomí těžké hnětlo.
V houf duší se potácí s bázně mamem,
div nepřijde k úrazu v nebi samém.
Až sám dobrý Bůh si to k smíchu páčí.
„Kdo jsi, duše divná?“ jí říci ráčí.
Však duše se leká a chví a pýří,
kol do kola celé s ní nebe víří.
I kloní se, rdí se a stojí němá,
pak vzmuží se k slovu, leč slova nemá.
„Aj tedy!“ dí Pánbůh; „nač tolik strachu?
Či patříš snad naposled ku rarachu?
Co tíží tě? Snad se to ještě spraví;
nu vždyť jsme tu dobří a shovívaví.
Máš nějaký hřích snad? Jen pověz Bohu!
Má milá, já mnoho ti odpustit mohu.
Já odpouštěl všem zde; jen již se zeptej!
a když se tak stydíš, aj tedy šeptej!
Proč upýpáš se jako nevěsta veská?“
Tu šeptla: „Můj Bože – jsem dušička česká!“
Hled Boží se zjasnil. „Když to tvá vina,
když to celý hřích tvůj, aj toť mi jiná!
Ty, jež se tu chvěješ a koříš tak znízka,
ty sedneš tam nejvýš, kde muzika výská.
Tam přijde ti smělosť, tam potřeba tebe;
jdi, dušičko česká, jdi v české nebe!“
A za prstem Božím tam duše hledí,
kde musici sancti nejvýše sedí.
Hle Záviš a Dalibor vězeň chudák,
tam s varytem Lumír, tu Švanda dudák.
Tu ze srdce k srdci Záboj zpívá,
a Slavoj si do taktu mečem kývá.
Mnich notuje „Pomiluj“, berlu má z palmy,
a kacíř, hle kacíř tam zpívá žalmy.
Král rytíř tu v milostné hraje struny,
tam děvice s vlasem jak paprsky luny –
Slyš, Husitů píseň! Tu hrají v cepy
i vousatý Prokop i Žižka slepý.
A kolem nich sedí tam andělé mladí,
ti bubnují, troubí a housle si ladí.
A nad nimi menších zas pěvců zjevy –
hoj české to nebe je samé zpěvy.
Tu dušička slouchá, a tvář jí živne,
ba sprostila již se své tesknoty divné.
Pne směleji hlavu a perutě zdvihá
a semotam blýskavým okem žíhá.
Tu pojednou houkne, až nebe se třese:
„Ha, bohdejž to rarach!“ a vzhůru se nese.
Dva anděly porazí křídel svých machem,
až všecko tu oněmí, kamení strachem.
„Jen zvolna!“ dí Pánbůh; „tys, dušičko, smělá;
až přílišná odvaha do tebe vjela!“
„Ten hudlař!“ dí duše; „ó kýž by radš oral!
Vždyť vynechal pauzu a zmodrchal chorál!“
I vytrhla partesy Prokopu mnichu
a meč vzala Slavoji. „Slouchejte v tichu!“
Tak houkla si, jako by nebesy vládla.
„Teď znova! – Ty mlč, ty tam od svého rádla!“
A v rozhorlenosti a v ohnivém hybu
takt mávala mečem a spravila chybu.