Nedotknul se Švanda svojich dud,
co jej ďábel zaved’ jimi v blud.
V Strakonicích – lid by neděsil –
za oltář měch ve chrám pověsil.
Dávno Švanda v zemi spočívá,
stoletý prach dudy pokrývá.
Druhdy však přec hučí starý měch,
jak by žil v něm ještě mistrův dech.
Tesknější čím dále však ten hlas,
smutnější čím na Čechy jde čas.
S druhy na noc hejtman popijí,
žoldák zatím domy vybijí.
V městě pláč a nářek v okolí,
v síni smích a písně hlaholí.
„Řežte jen tu bujnou chasu tam
ad majorem dei gloriam.
Více vína! Pějte! U ďasa!
Kde je hudba?“ ptám se primasa.
„O tu, pane, zle jest jedině,
šumaře tu není v dědině.
Leda dudák.“ – „Sem s tím dudákem!“
A již strkají v síň chudákem.
„Kde máš dudy? U všech všudy hrej!“ –
„Slitování, pane, se mnou měj!
Vojáci mi dudy rozdrali,
o svou kořist když se poprali.“
„Tu jest snadná pomoc, hejtmane,
poruč jen a dudy dostane.
Za oltářem visí v kostele.“ –
„Pro měch již a dívky veselé!“
Už tisk’ dudák dudy do boku,
slza se mu třpytla ve oku.
Darmo dul však tváře do ruda,
darmo mačká měch – on nedudá!
„Ha, to vzpoura! Do věže s tím psem!
Připijme si: Čert to plémě vem!“
Ryčně zvučí třeskot pohárů,
oknem rdí se záře požárů.
Temně planou světla po stolech,
síní zní cos’ jako těžký vzdech.
Tu se dvéře otevřely v ráz.
„Vzácní páni, pozdravuju vás.
Slyšel jsem, že schází dudák vám.
Dejte dudy, já vám zadudám.“ –
„Hejsa dudák! Jak kdy zavolá!
Přihni si a zahrej do kola.“
Netknul vína. Dudy v náruč jal
a jak milou hoch je zulíbal.
„Tak mi přáno ještě jedenkrát,
dudy drahé, přece na vás hrát.
Pod čekanem v posled zněl váš hlas
ďáblům k reji – dnes jim hrajte zas.“
Dudák spustil. Zda to dud je hlas?
Vichru sten to, vřava boje zas.
„Dost té hry, tu píseň příliš znám.
Křepčit chceme, k tanci zahrej nám.“
Dudy kvikly. – Mráz vše obchází;
píseň zní, jež mrtvé provází.
Číše klesly. – Dávno smích už stich’,
zaklel hejtman, skočil, mečem švih’.
Ve dví zbraň. Host zdá se v obra růst,
děsný úsměv hraje mu kol úst.
„Nuže, páni, ruče do kola,
zvukům dud mých, kdo jim odolá?“
A jak bouř to z měchu burácí.
Ku dveřům se všecko obrací.
Světla zhasla a jak běsy štván
s chasou svojí v dáli prchá pán.
Za ním zní však hromem v lůně skal:
„To vám Švanda českou zadudal.“